Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 39. kapitola

30.05.2010 (07:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5232×

Bella:

„Bello?“ zeptal se Edward a jeho hlas doprovázel tichý smích.

„Hm…?“ zamumlala jsem ospale a ještě víc se k němu přitiskla. V něčem měl včera zase pravdu. Bezesná noc mě dohnala a já jsem už ve dvě odpoledně vzdala všechny snahy o to zůstat střízlivá.

Bezradně jsem padla do postele a s pomocí jeho krásného hlasu zpívajícího mou ukolébavku jsem okamžitě usnula.

Zase se zasmál. „Nechtěla bys vstávat? Už je skoro večer a v noci zase nebudeš spát.“

„Hm…“ Na jinou odpověď jsem se nezmohla.

Zase ten smích. „Nějak se ti dny a noci začínají převracet.“

„To nevadí,“ řekla jsem, ale docela málo srozumitelně. Moje mimické svaly se ještě - stejně jako zbytek těla – neprobudily k životu a vypovídaly službu.

Pořádně jsem se zachumlala do vyhřáté peřiny a chtěla jsem znovu usnout, ale to by v tomhle domě nemohl žít Emmett.

„Ježíši Kriste!“ křičel jeho zoufalý hlas, který byl o vyšší frekvenci než obvykle. Najednou se ozvala hlasitá rána, která připomínala srážku dvou stíhaček a zaručeně by probudila i mrtvého.

Otráveně jsem otevřela oči. Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo pořádně zaostřit na věci kolem sebe. Ale jakmile se tak stalo, všimla jsem si Edwardova rozzuřeného výrazu.

„To je ale debil!“ procedil naštvaně skrz zuby a ráznými pohyby se začal zvedat z postele.

Až teď mi něco začalo docházet…

Edward vyběhl z pokoje jako ohnivá čára, ale na to jsem se moc nesoustředila.

Pozorněji jsem se rozhlédla kolem sebe a přitom se pohledem snažila najít jedinou věc… tedy – spíše osobu. Ale ať jsem napínala zrak, jak jsem chtěla, Elizabeth jsem nikde neviděla.

‚Ne… tohle neudělal! To se Emmett neopovážil! On s ní nic neudělal!‘ přesvědčovala jsem se v duchu, ale sama tomu moc nevěřila. Kdo ví, co s ní mohl ten dement provádět? Klidně by si ji mohl splést s autíčkem na dálkové ovládání…

Najednou se otevřely dveře a v nich stál Edward. V rukou choval něco růžového, a jakmile jsem v tom poznala Elizabeth, zapomněla jsem na veškerou ospalost. Vystřelila jsem z postele tak rychle, jak mi to jen moje lidství umožňovalo a snažíc se nezakopnout o vlastní nohy, či malý kobereček, jsem doběhla až k Edwardovi

„Copak ti provedl, zlatíčko?“ ptala jsem sladkým hlasem a přitom si od něj brala Elizabeth, abych zkontrolovala případná poškození.

„Ale nic…“ řekl Edward uklidňujícím tónem. „Jen ji chtěl přebalit a to on jaksi nevydržel…“ Na konci se trochu pousmál. Zato já jsem vypukla v trochu hlasitější smích.

„To je blb,“ zavrtěla jsem nevěřícně hlavou a přitom jsem Elizabeth kolébala v náručí.

„To je… Promiň mi to,“ začal se Edward omlouvat, i když jsem moc dobře nechápala čemu. „Já jsem ji dal pohlídat Rosalií, abys tady měla klid na spaní a nenapadlo mě, že-“

„No tak,“ přerušila jsem ho. „Proč se omlouváš ty mně? Víš moc dobře, že Rosalií bych ji klidně svěřila i já. Ty ani ona nemůžete za Emmettovy ztřeštěné nápady.“ Poslední slova jsem schválně zdůraznila, aby je Emmett v prvním patře slyšel dost hlasitě.

Povedlo se. Zaslechla jsem uražené odfrknutí a to mi pro uspokojení mého sebevědomí bohatě stačilo.

„To ne… Ale mohl jsem je předvídat lépe než ty…“ mluvil Edward smutně dál. „Jenomže já se na cizí myšlenky nedokážu soustředit, když spíš. To napínám všechny smysly, jen abych uviděl, co se ti zdá…“
„A vidíš?“ zeptala jsem se a trochu mi zatrnulo. To by byl ale trapas! Představa, jak se řehtá mým pošetilým výplodům fantazie, ve kterých hraje vždy hlavní roli, mi dokázala vytvořit husí kůži po celém těle.

Hluboce si povzdechl. „Ani ň.“

Ohromně se mi ulevilo. Na tváři se mi vykouzlil malý úsměv. Edward si ho samozřejmě všiml a hned začal dotírat.

„Copak?“ zeptal se s úsměvem. Stoupnul si ke mně zezadu a objal mě kolem pasu. „Takže ty mi nechceš říct, co v noci obohacuje tvé spaní?“ zašeptal tiše.

„Ty a nic víc. Tak co bys chtěl ještě vědět?“ řekla jsem stejně tiše jako on a přitom částečně natočila hlavu, abych mu alespoň trochu viděla do tváře.

„To by vysvětlovalo, proč ze spaní šeptáš moje jméno,“ zkonstatoval. Pak se záhadně usmál a v očích mu zableskly samolibé jiskřičky. „Ale tón si pořád vysvětlit nedokážu…“ povzdechl si a naoko hrál smutného.

Ucítila jsem, jak se mi do tváří nahrnula snad všechna krev z mého těla. Tohle ne…

„Jak dlouho?“ Můj hlas se na konci zadrhl.

„Hm… Asi tak měsíc, dva…“

Hlasitě jsem polkla ve snaze zbavit se toho nepříjemného knedlíku v krku, ale vůbec to nepomohlo. Pouze to vyvolalo Edwardův další smích.

„Lásko, nemáš se vůbec za co stydět. Kdyby má mysl byla schopna spánku, ani bych se nevyspal, jak by ses mi ve snech pořád zjevovala v těch nekrásnějších podobách…“ Ucítila jsem na zátylku ledové rty a celým mým tělem projelo příjemné mravenčení.

„Edwarde…“ zaskřehotala jsem tiše. Jeho dotyky se mi líbily, ale nemohl ve mně vzbuzovat takové pocity a pak, když si uvědomí, že dům je plný upírů, najednou přestat.

„Hm…?“ byla jeho odpověď mezi prozkoumáváním mé kůže.

„Nech toho,“ poprosila jsem, ale můj hlas nezněl vůbec přesvědčivě. Spíš naopak.

„A proč?“ zamumlal mi do ucha a potom políbil i ho.

Nebýt Elizabeth v mých rukou, nejspíš bych se mu úplně poddala. Ale její teplé tělíčko mě vracelo zpět do reality.

Sebrala jsem všechnu sílu, která mi ještě zbývala. Nebylo jí moc a při každém Edwardově dotyku mizela a mizela… Nejspíš to bylo nejpitomější rozhodnutí mého života, ale – ač dost neochotně – jsem se mu vykroutila z náručí.

Uslyšela jsem jeho nesouhlasné zaskuhrání a zaboha bych se mu teď nedokázala podívat do tváře.

Došla jsem ke gauči a i s Elizabeth se na něj posadila. Potřebovala jsem se pořádně uklidnit. Cítila jsem, jak mi moje srdce stále buší do hrudi v rychlých intervalech a věděla jsem, že to Edward musí slyšet.

Neslyšela jsem žádné kroky, ale najednou si sedal vedle mě. Nepodíval se na mě, pouze zíral z okna na velké jezero, které se pod kapkami deště zvláštně vlnilo. Edward nepromluvil. Nejspíš se stejně jako já snažil tu předchozí chvíli rozdýchat. Vládlo mezi námi nepříjemné ticho, když najednou promluvil.

„Vzpomínáš, co jsem ti slíbil, než jsme se sem přestěhovali?“ zeptal se, aniž by zrak odtrhl z okna. Začínala jsem mít pocit, jako by ho chtěl zhypnotizovat.

Můj mozek začal pracovat na plné obrátky. Vybavovala jsem si všechny okamžiky před odjezdem sem, ale žádný jeho slib se mi nevybavoval.

Všimla jsem si, že se Edward usmál. Otočil hlavu ke mně a řekl: „Přála sis, abych tě vzal do tvého domu… Tehdy už jsme to nestihli, ale napadlo mě, že bychom si mohli udělat takovou malou dovolenou… Co říkáš?“

Úžasem jsem otevřela pusu, ale z hrdla jsem nebyla schopna vydat ani hlásku. Vzpomněla jsem si, jak jsem ho tehdy prosila. Jak jsem chtěla vidět místo, kde jsem prožívala nejkrásnější chvíle mého dětství. Místo, které by mi pomohlo připomenout si rodiče a kde bych našla odpovědi na miliony nezodpovězených otázek, které mě trápí už patnáct let…

„J-já…“ vykoktala jsem ze sebe, ale nevěděla jsem, jak bych měla pokračovat. „Děkuju,“ řekla jsem, protože jsem neznala žádné jiné slovo, které by nejlépe vystihlo to, co zrovna cítím.

„Bello, ty mi přece nemáš za co děkovat. Spíš bych měl poděkovat já tobě. Konečně tě budu mít chvíli jenom pro sebe,“ řekl šibalsky.

Zasmála jsem se. Tahle část plánu se mi zamlouvala snad ještě víc než ta předchozí. Opřela jsem mu hlavu o rameno a jako už tolikrát jsem vdechla jeho sladkou vůni. „Miluju tě,“ řekla jsem a snažila se, aby se v mém hlase odrazilo všechno, co cítím…

„Já miluji tebe,“ zašeptal a majetnicky si mě přitáhl k sobě.

Byla to krásná chvíle a já jsem si přála, aby nebyla ničím rušena…

O hodinu později:

„Takže?“ ptala jsem se a zvědavé oči upírala na Carlislea. Už měl výsledky těch testů a nejspíš už znal i důvod, proč Elizabeth stárne pomaleji než Daniel.

Carlisleova hruď se nadmula pýchou a on hrdě začal vykládat své poznatky. „Z rozboru DNA odebraného ze vzorku chromozómových párů jsem díky počtu histonů a chromatinů zjistil, že nukleozóm-“

„Ehm… Carlisle?“ přerušil Emmett jeho výklad. „Nemohl bys to říct anglicky? Víš, všichni nejsou tak inteligentní jako ty…“

Carlisle se usmál. „Jistě. Nechal jsem se trochu unést… Chci říct, že za Danielův rychlejší růstový spurt může jeho pohlaví.“

Emmett na něj nevěřícně vykulil oči a jeho ústa se vytvarovala do němého kroužku. „Chceš říct… Jakože to… ehm… tamto…“ Ukázal prstem rozpačitě směrem dolů. „Že to roste rychleji?“ vykoktal ze sebe nakonec.

„Ne, synu,“ odbyl ho Carlisle. „Chci říct, že i když u lidí většinou dospívají dříve dívky, tak Danielův hormon testosteron se projevuje rychleji už teď v dětství. Nedokážu to přesně vysvětlit, nejspíš to bude zkombinováním lidských a upířích buněk. Dovolil bych si dokonce tvrdit, že jestli jsou na světě ještě nějací poloupíři, vždy budou chlapci růst rychleji. Už to chápeš?“

„Jo… až na jednu věc. Co je to testosteron?“

Carlisle si zmoženě založil hlavu do dlaní a hluboce si povzdychl. „Nevím, jestli to jen hraješ. Ale jestli ne, měl bys dávat někdy v biologii pozor. A jestli míváš při hodinách poněkud jiné starosti,“ nepatrně kývnul hlavou směrem k Rosalií, „tak za mnou někdy přijď a já tě to mile rád doučím.“ Nabídka to byla jistě velkorysá, ale na Carlisleovi bylo vidět, kolik ho stojí úsilí ze sebe tahle slova dostat.

Koukla jsem na Emmetta. Jeho oči se nebezpečně draly z důlků, jakoby snad chtěly spatřit zemi zblízka. Dokázala jsem si představit, co s Emmettem Carlisleova nabídka asi udělala a nechala jsem to být.

Pro mě bylo hlavní, že už vím, že Elizabeth není nijak ‚postižená.‘

„A Eliz bude stárnout normálně?“ zeptala jsem se.

Carlisle zvedl hlavu z dlaní a zadíval se mi do očí. „I ona bude stárnout rychleji, ovšem ne tak rychle jako Daniel. Její stav bych nyní přirovnal k dítěti zhruba v sedmi měsících. Zato Daniel už by se pomalu mohl učit chodit.“ Na konci věty se usmál a pohlédl přes stůl na šťastný pár s malým chlapečkem na klíně.

„Opravdu?“ vydechla Jane překvapeně. Doteď tam s Felixem seděli a připomínali spíše sochy, než – v uvozovkách - žijící bytosti.

Proto když jsem po dlouhé době opět uslyšela její jemný hlásek, docela mě to překvapilo.

„Ano,“ přikývl Carlisle. „Vlastně jsem o tom chtěl dnes večer s vámi mluvit. Jeho nohy mívají děti většinou koncem prvního roku. Radil bych vám, abyste to zkusili co nejdříve. Čím déle budete otálet, tím náročnější to pro něj potom bude.“

Felix a Jane se na Daniela láskyplně usmívali a přitom pokyvovali hlavami na souhlas.

Řekla bych, že i kdyby je někdo neznal, kdyby je viděl poprvé v životě, okamžitě by si domyslel, že tihle tři jsou jedna šťastná rodina. Přímo z nich sálala ta láska, kterou by klidně mohli rozdávat.

Napadlo mě, jak asi působíme my s Edwardem. Jsem si jistá, že přinejmenším stejně jako oni, ne-li dokonce víc…

„Možná byste to mohli zkusit ještě dnes,“ navrhl Carlisle a vyrušil tak mé myšlenky. „Mohli byste ho vzít ven. Teď neprší a stmívat se začne až za hodinu.“

„Za dvě,“ opravila ho Alice, která znuděně koukala z okna. Nejspíš byla naštvaná, že už s ní celý týden nikdo nejel na nákupy. Chudinka jedna.

„Tak půjdeme?“ upřela Jane na Felixe svá tázavá očka.

„Když si to přeješ,“ odpověděl s něžností vepsanou ve tváři. Bylo na něm vidět, že by pro ni udělal první poslední.

„Tak hodně štěstí, děti,“ povzbudila je Esme mateřským hlasem.

„Vy s námi nepůjdete?“ podívala se na ni Jane překvapeně.

„My ještě máme spoustu práce,“ odpověděl Carlisle a dal si ruku před obličej, ve snaze lépe zamaskovat tichý smích. Dokázala jsem si představit, co asi myslel tou spoustou práce. Určitě jim chce pouze dopřát víc soukromí, kterého si v tomhle přeplněném domě moc neužili…

Taky by se mi to někdy líbilo. Jen já, Edward a Elizabeth… Byla by to krásná rodinná idylka, které by se jen máloco dokázalo vyrovnat. Učili bychom Eliz chodit, malovat, společně bychom si hráli se stavebnicí…

Určitě se toho jednou dočkám, ale znepokojovalo mě, že si to nebudu moct užívat tak dlouho, jako ostatní matky. Jejich děti by z toho vyrostly za takových deset let. Kdežto moje? Za tři roky už vlastně bude v pubertě. Bylo strašné si uvědomit, že sotva jsem ji dostala, tak už ji zase ztrácím.

Najednou jsem si ale uvědomila šílenou věc.

„Carlisle, a jak to bude potom?“ vyhrkla jsem ze sebe. Nedokázala jsem si totiž ani představit, že bych Elizabeth někdy ztratila úplně. Carlisle říkal, že poroste rychleji. Ale co když poroste tak rychle, že za nějakých patnáct let se z ní stane stará babička. Co potom?

„Ehm… nevím jistě, jestli jsem správně pochopil tvou otázku, Bello,“ řekl trochu nechápavě.

„Chci vědět… až… až zestárne, jak…“

„Aah, jistě. Chápu, co myslíš,“ přerušil mě s úsměvem. Nechápala jsem, proč byl tak veselý. Copak jeho to netrápilo? Vždyť má rodinu, kterou miluje. Jak může mít radost z toho, že možná dva členy brzy ztratí? „Víš, s Jasperem jsme včera pátrali po různých legendách, ve kterých se vyskytují upíři. Je jich mnoho, od upírů – největší hrozby lidstva, až po upíry – spasitele. V několika z nich jsme narazili na děti, které byly stejného druhu jako Elizabeth s Danielem. Byli označováni za anděly ohně – vím, zní to divně, ale důležité je, že se jejich popis ve všech legendách shodoval. Vždy bylo popsané, že stárli rychleji než normální lidské děti. Ovšem jejich růst se postupem času zpomaloval, až se za sedm až devět let zastavil úplně. Tou dobou se budou nacházet v době, kdy tělo dokončí všechny potřebné změny z dětského na dospělé. Lidé to většinou označují za konec puberty. Takže jim bude asi tak šestnáct let, řekl bych.“

„Takže potom už bude navždy šestnáctiletá?“ ujišťovala jsem se. Vím, musela jsem působit jako nechápavý neandrtálec, ale já jsem potřebovala mít pevnou jistotu.

„Ano… navždy šestnáct,“ usmál se Carlisle.

„Moment!“ ozvala se Jane. „Chcete mi říct, že až Daniel vyroste, bude prakticky o rok starší než já?“

Její otázka nejspíš byla myšlena vážně, ale celá rodina – a zvlášť Emmett – se začali smát.

„No… spíš o dva. Myslím si totiž, že jeho růst se zastaví později. Ovšem je to jen má domněnka,“ upozornil ji Carlisle s náznaky smíchu v hlase.

„To víš, sestřičko… Sedmnáctiletej kluk s patnáctiletou matkou… Jó, to se každý den nevidí,“ kroutil Emmett nevěřícně hlavou. Jane mi vždy připadala mladá, ale nikdo mi nikdy neřekl, v kolika letech ji přeměnili. Bylo mi jí líto… Tou dobou měla ještě celý život před sebou a někdo jí ho bezcitně vzal…

Ale na druhou stranu jsem jí to přála. Kdyby se to totiž nestalo, nikdy by nepotkala Felixe, nezískala Daniela a neměla milující rodinu, jako teď…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 39. kapitola: