Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 37. kapitola

26.05.2010 (10:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5847×



Jane:

„Běžte spíš na jihovýchod. Jasper s Alicí půjdou na západ a my ostatní půjdeme víc na jih. Nechceme se držet blízko, abychom si navzájem nelezli do cesty, ale kdyby se něco dělo, budeme na dosah,“ navigoval nás Carlisle těsně před tím, než jsme se rozdělili. Cítila jsem zvláštní trému. Svým způsobem jsem se těšila a byla jsem nedočkavá, jak na mě zvířecí krev bude působit, ale také jsem se bála, co bude potom… Jestli dokážu i potom odolávat lidské krvi. Zaslechla jsem, jaký rozhovor vedl Carlisle s Bellou těsně před tím, než jsme se sem vypravili. Děsilo mě, že by tady mohla být i ta možnost, že bychom byli já nebo Felix schopni ublížit Belle - té dobré duši… Nechci si ani představovat, jaké by to mělo následky.

„Dobře,“ přikývl Felix. „A Carlisle,“ dodal ještě a Carlisleovy sdílné oči se na něj tázavě podívaly. „Ještě jednou bych ti chtěl za nás oba moc poděkovat.“

„To ani nestojí za řeč,“ odpověděl na to s úsměvem. „Oba moc dobře víte, že kdyby to mně nebo komukoliv z mé rodiny vadilo, nenabízeli bychom vám pomoc vůbec.“

Esme horlivě přikyvovala hlavou na souhlas.

„Dobře tedy,“ usmál se Jasper. „Měli bychom vyrazit, než se rozední a do lesů vyrazí houbaři.“ Vypadal, že ani jemu se tahle představa moc nelíbila. Chytil Alici za ruku a společně se rozběhli na západ. Láska z jejich doteku přímo sálala. Tolik bych si přála, abych také měla někoho takového…

Sledovala jsem, jak postupně mizí i ostatní, až jsme tady s Felixem dočista osaměli. Kolem bylo slyšet pouze šumění lesa a cvrlikání cvrčků. Bylo tady nádherně.

„Půjdeme?“ zeptal se Felix a přátelsky mi nabídl své rámě.

V očích mu pohrávaly ďábelské jiskřičky a já jsem přemýšlela, co má asi za lubem. Tohle nebyl obvyklý výraz jeho tváře.

Copak on vůbec nebyl nervózní? Nebo se mě jen pokoušel uklidnit, protože věděl, že já z toho všeho strach mám?

Nedokázala jsem si odpovědět a to mě šíleně rozčilovalo.

Ale snažila jsem se chovat normálně a přistoupit na jeho neznámou hru. Zavěsila jsem svou ruku do jeho paže a nechala ho, aby mě vedl směrem, ze kterého vycházely zvuky tlukotu zvířecích srdcí.

Cítila jsem, jak se v mém krku opět rozhořívá oheň. Jakoby tam někdo zapnul cirkulárku a drásal stěny mého hrdla jen tak pro zábavu. Věděla jsem, že žízni už dlouho odolávat nedokážu. A Felix to nejspíš nějakým způsobem vycítil také. Zastavil se na místě a vážně se mi zadíval do očí.

„Půjdeš první?“ zeptal se a bradou kývl ke skupince losů, pasoucích se asi tři sta metrů od nás.

Na jednu stranu jsem chtěla počkat a podívat se nejprve na Felixe, ale na stranu druhou už jsem nedokázala ohni v krku odolávat.

Odhodlaně jsem přikývla. „Ale nedívej se,“ řekla jsem nekompromisně. Nechtěla jsem, aby se mě viděl. Už tak jsem byla dostatečně neklidná a jeho pohled by mi způsobil ještě větší trému. Navíc jsem se bála, abych se před ním nějak neztrapnila. Byla jsem si jistá, že jemu se určitě všechno povede napoprvé – jako vždy, ovšem o sobě jsem si tak jistá nebyla.

Jeho obličej se zdál být docela zaskočený mými slovy. Už-už chtěl něco namítat, ale šlehla jsem po něm varovným pohledem a on si to zjevně rozmyslel.

„Jak si přeješ,“ povzdechl si. Naposledy se na mě podíval a potom se otočil čelem ke stromu, který stál za ním. Ale jemu zklamanému pohledu před tím jsem uhnout nedokázala.

Až teď mi došlo, jak trapná tato prosba byla. Stejně i tak bude mít díky skvěle vyvinutému sluchu vše, jako v přímém přenosu.

Hluboce si povzdechl a znuděně přešlápl z jedné nohy na druhou.

„No dobře,“ řekla jsem nakonec poraženě.

Otočil se zpět ke mně a podíval se na mě s malou nadějí v očích.

„Nemusíš sledovat ten strom. Mám návrh,“ řekla jsem a čekala, jak zareaguje. Vypadal docela nedočkavě. „Budeme lovit společně, ale i tak si budeme hledět svého. Co říkáš?“

Uchechtl se. „Když myslíš… Jsem pro.“ Natáhl ke mně svou velkou ruku a já do ní na zpečetí našich slov podala svou dlaň.

„Ale mám toho velkého!“ řekl se smíchem, jakmile náš pohyb ustal a aniž by čekal na mou odpověď, rozběhl se směrem ke stádu. Šokovaně jsem sledovala, jak běží k největšímu losovi a následně ho klátí k zemi.

Takže teď byla řada na mě. Zhluboka jsem se nadechla. Vůně krve mě okamžitě udeřila do krku a já jsem se pomalu začínala poddávat svým instinktům.

Připadala jsem si, jako když jsem lovila poprvé. Tehdy Heidy přivedla zástup cizinců z Ukrajiny a já jsem…

Ne. Na tohle jsem nechtěla myslet. Chtěla jsem všechny vzpomínky spojené s mým dosavadním životem naprosto vytěsnit z hlavy.

Zaostřila jsem pohled na můj nový cíl. Středně velký samec se v klidu popásal kousek od malého potůčku a znuděně sledoval dění kolem sebe. Nejspíš neviděl, co se s vůdcem jejich stáda právě děje…

Lidskou část mysli jsem vytěsnila z hlavy a nechala jsem, aby všechny mé smysly ovládly upíří instinkty.

Mé svaly se napjaly. Přikrčila jsem se do pozice predátora a z hrdla se mi vydralo tichounké zavrčení. Postřehla jsem vzduch, svištící mi kolem hlavy, a v dalším okamžiku už mé zuby hladce projížděly hrubou kůží toho samce přímo do krční tepny, ze které vytékala ta životodárná tekutina.

Můj krk okamžitě zaplavila úleva. Ta krev pro mě měla stejné účinky jako voda pro požár. Příjemně zchladila mé hrdlo a oheň pomalu uhasínal.

Ale musela jsem uznat, že měl Carlisle pravdu. Tato krev doopravdy nebyla tak chutná jako ta, kterou nás Aro živil doteď. Ale zase jsem musela uznat, že žízeň uhasí mnohem rychleji a účinněji.

Už teď jsem se cítila úplně plná. Odhodila jsem tělo mrtvého losa k potůčku a otočila jsem se směrem, kde předtím běžel Felix.

Jenomže tam nebyl.

Zmateně jsem se začala rozhlížet kolem, když jsem ho spatřila, jak se nenuceně opírá o strom a zaujatě mě pozoruje.

„Hej! Tohle jsme si nedomluvili!“ křikla jsem k němu. Rozběhla jsem se k němu. Pár metrů před ním jsem se odrazila a s žuchnutím ho stáhla s sebou na zem.

„Nevzpomínáš na naši dohodu?“ ptala jsem se. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl výhružně, ale smích z téhle situace se prostě nedal jen tak zastavit. Vkrádal se mi do hlasu při každém slově.

A Felix se smál se mnou. Jedním rychlým pohybem mě překulil pod sebe a ruce mi přitiskl k tělu.

„Vím stejně dobře jako ty, že jsi dohodu porušila první,“ řekl a vesele se přitom šklebil.

„Ne, ne!“ protestovala jsem i když jsem věděla, že má pravdu. Vzpomněla jsem si na jeho svaly, když se při velkém skoku napjaly…

Můj smích pomalinku ustal. Najednou jsem opět pocítila tu nervozitu. Ale nechápala jsem z čeho. Lov už jsem měla za sebou a dopadlo to skvěle…

Když v tom jsem ucítila hebký dotyk na tváři. Podívala jsem se Felixovi do obličeje. Taky už se nesmál. Tvářil se docela vážně. V jeho očích jsem postřehla slabé odstíny zlaté, které mu neskutečně slušely…

Jeho saténové prsty mi sjížděly od oka až k bradě. Byl to příjemný dotyk. Vzbuzoval ve mně pocity, které jsem doteď nepoznala. Jakoby snad vysílal stovky elektronů do celého mého těla, které se pod jejich vlivem přestávalo ovládat.

Jeho dotyk se ale zničehonic zastavil. Jeho ukazováček utkvěl na mých rtech a mé pocity se začaly střídat rychle po sobě.

Hleděli jsme si navzájem do očí a oba dva jsme si byli vědomi toho napětí mezi námi. Tenhle okamžik změní všechno. A je pouze na nás, jestli k lepšímu nebo k horšímu.

Jestli se vydáme tou snazší cestou nebo si vybereme tu složitou…

V tu ránu to Felix rozhodl za nás oba. Jeho rty se až nebezpečně přiblížily k mému obličeji a na tváři mě zašimral jeho příjemný dech.

Kolem nás bylo slyšet pouze šumění listí v korunách stromů, jak si s ním větřík pohrával a několik slabě bijících srdcí, které ovšem nepatřily nám. Byli to různorodí lesní živočichové, pro které toto kouzelné místo bylo domovem.

Ale já s Felixem jsme ani nedutali. Naše srdce nemohlo tlouct a náš mělký dech splýval s okolními zvuky.

Uvědomila jsem si, že Felix čeká, až něco udělám já. Naše rty od sebe byly sotva pár milimetrů. Ještě mi dával možnost na odmítnutí. Jenomže já jsem nechtěla…

Jakmile jsem si tuto jedinou větu naplno uvědomila, mým tělem projela silná touha, která se mísila s neskomírající láskou. Až teď mi došlo, že celá ta léta patřila jen jediné osobě. Osobě, která teď čeká, až ji dám najevo.

Odhodlaně jsem pozvedla hlavu a tím zrušila tu nepatrnou vzdálenost mezi námi. Jakmile se naše rty konečně setkaly, všechno to vyplulo oficiálně na povrch…

Felix se nesnažil ode mě odtáhnout. Spíš naopak. Jeho rty byly čím dál dravější. Nebylo to jako tehdy na letišti. Tohle bylo mnohem silnější!

Cítila jsem, jak se každá mikročástice mého těla bouří a chce víc a víc…

Bylo to naprosto šílené. Mé prsty se zamotaly do jeho hedvábných vlasů. Chtěla jsem ho cítit co nejblíže. Chtěla jsem se ho dotýkat každou částí mého těla a nechtěla jsem, aby se ještě mezi nás někdy něco postavilo.

Měla jsem radost, že to Felix cítil stejně. Jednu svou paži mi obmotal kolem pasu a druhou mi něžně laskal tvář. Byla to kouzelná chvíle a já už jsem nechtěla, aby někdy skončila. Bylo to, jako bych konečně našla svou druhou půlku já. Jako bych konečně věděla, pro co žít.

Jako když den nedokáže být bez slunce, já už jsem nedokázala být bez Felixe…

Henry Crowley:

„Ahoj, Miku. Tady Henry,“ pozdravil jsem slušně do telefonu, když se ho můj starý známý po nekonečném vyzvánění uráčil konečně zvednout.

„Ehm… Ahoj, Henry,“ odpověděl rozpačitě. Bylo znát, že z mého telefonátu nemá zrovna dvakrát velkou radost. Totiž, v obchodním světě, v jakém jsme se pohybovali my dva, žádné opravdové přátelství neexistovalo. Vše byla pouze přetvářka, aby každý z nás získal co nejvíce významných a užitečných kontaktů.

Ovšem já jsem na Mika věděl něco, o čem by určitě nechtěl, aby to vyplulo na povrch, takže jsem si byl jistý, že mé žádosti bez protestů vyhoví. Nicméně, nebylo to poprvé…

„Co pro tebe můžu udělat?“ zeptal se o něco klidněji.

„Potřeboval bych zajistit takovou maličkost.“

„Maličkost?“ zeptal se dost nedůvěřivě.

„Ano… vlastně bych potřeboval podle starého bydliště najít novou adresu,“ řekl jsem naprosto klidně.

„Aha,“ řekl a podle tónu jeho hlasu bylo znát, že se mu ulevilo. „Máš jméno?“

„Jistě. Doktor Carlisle Cullen. Donedávna s rodinou bydleli ve tady ve Forks, číslo popisné je 319.“

„Ulice?“

„Měli vilu postavenou v lese. Tam se to ani nijak neznačí,“ řekl jsem podrážděně, protože mi chvilkami jeho nesmyslné otázky doopravdy lezly na nervy.

„Jasně. Dej mi minutku, než to najede,“ odvětil s klidem a já jsem v telefonu zaslechl zvuky, jak jeho prsty narážejí do klávesnice a zběsile něco píší.

Netrpělivostí jsem začal klepat o desku stolu nějakou neznámou melodii, když v tom se znovu ozval. „Carlisle Cullen, North Street 23, Muskegon v Michiganu,“ nadiktoval mi rychle adresu domu a já jsem pocítil nový nával adrenalinu. Tak teď už vím, kde tu malou zmiji najdu… Hezky mi všechno vysvětlí a moje děti se konečně  vrátí domů.

Popadl jsem tužku a nejbližší kousek papíru a adresu si zapsal pro případ, že bych ji zapomněl. Což ovšem nejspíš nebylo možné, protože na Isabellu se jen tak zapomenou nedalo.

„Díky, Miku. Myslím, že pro dnešek už tvé služby nebudu potřebovat.“

Nečekal jsem, až se semnou rozloučí i on a rovnou zmáčkl červené sluchátko.

Zadíval jem se na lísteček v mých rukou a z hrdla se mi vydral škodolibý smích. Už tě mám, ty bestie…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 37. kapitola: