Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 36. kapitola

24.05.2010 (19:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6013×

Bella:

„No tak, Danieli. Neplač přece,“ konejšila jsem znovu a znovu chlapečka, kterého jsem chovala v náručí. Už je to hodina, co všichni odešli na lov. Teda – všichni kromě Edwarda, který chtěl mermomocí zůstat se mnou. Seděl v obýváku na gauči vedle mě. Na klíně mu napůl seděla a napůl ležela Elizabeth. Dívala se na Daniela takovým zvláštním, vychytralým pohledem. Jako bych v jejích očích na chvíli zahlédla i posměšné jiskřičky, ale neměla jsem moc času se tímhle momentálně zabývat.

Daniel plakal bez ustání od té doby, co od něj Jane s Felixem odešli. Ani jsem se mu moc nedivila. Byl sice inteligentní, ale jistě se v něm nacházel také strach ze společnosti s cizími osobami. Pouto, které cítil k Jane a Felixovi bylo téměř hmatatelné. Kdyby se přetrhlo, nebyla jsem si jistá, že by to některý z nich přežil v psychickém zdraví. Bylo by to jako shodit někoho z útesu. Dívat se, jak padá do rozbouřených vln a přitom vědět, že mu není nijak pomoci.

Bylo zvláštní nad tím takhle uvažovat. Bylo to, jako bych to srovnávala s láskou mezi mnou a Edwardem. A to se rozhodně nedalo. Nevěřila jsem totiž, že na světě existuje něco silnějšího a popravdě řečeno - ani jsem tomu věřit nechtěla.

Po očku jsem koukla na Edwarda. Vypadal tak úžasně, když Eliz držel ve svých rukou. Ani Bůh by nemohl být krásnější než on. Vypadal tak zkušeně. Když jsem se na to dívala, zaplavil mě silný pocit hrdosti, že zrovna on patří mně…

Ale celý ten dojem kazil jeho zasmušilý pohled, kterým Dana sledoval. Ne, že by ho snad nějak neměl rád. Určitě se mu pouze nelíbilo, že místo toho, abych spala, jsem se věnovala něčemu jinému. V poslední době si hodně potrpěl, abych dodržovala všechny lidské povinnosti. Jídlo mi nosil třikrát denně vždy v pravidelnou dobu. Když odpoledne spala Elizabeth, musela jsem i já odpočívat a nedělat nic namáhavého. Ale aspoň vždy ležel vedle mě a tím mi ty chvilky velice zpříjemňoval. Ale večer mě ukládal ke spánku už někdy kolem desáté. Ani se mu tedy nedivím, že když si zvyknul na ten stereotyp, není mu zrovna po chuti, že kolem dvou hodin ráno jsem ještě vzhůru.

Někdy mi doopravdy připadal, jako by byl můj rodič. Nemyslela jsem to zle, jen s tou péčí to možná někdy přeháněl. Přiznejme si to – který přítel se o matku svého dítěte stará tak pečlivě?

„Běž si lehnout, Bells. Já se o něj postarám,“ řekl klidným hlasem a zastavil tak mé bezcílné putování myšlenek.

„Já to zvládnu,“ odpověděla jsem a přitom doufala, že unavenost v mém hlase nebyla moc znatelná.

„To vidím,“ odfrkl si se smíchem a nechápavě zavrtěl hlavou.

„Doopravdy,“ chtěla jsem ho přesvědčit. Možná by se mi to i povedlo, kdybych hned potom mohutně nezívla.

„Běž uložit Elizabeth. Já už ho nějak utěším,“ řekl nekompromisně a já už jsem neměla sílu na protesty.

Poraženě jsem mu plačícího chlapečka podala a s jeho rukou si vzala Elizabeth. Věnovala mi nádherný úsměv, ve kterém odhalila všechny své zoubky a dodala mi tak trochu energie – alespoň na cestu do pokoje. Pomalou chůzí jsem se došourala ke schodišti. Otráveně jsem se podívala nahoru, jak jsou dlouhé. Nejsem si moc jistá, že nahoru dojdu ještě střízlivá.

Zkusit jsem to mohla. Hezky jeden schod po druhém. S vypětím všech sil jsem zvedla pravou nohu a když jsem pod ní ucítila pevnou jistotu, nehorázně se mi ulevilo.

Najednou se ale za mnou ozval tichý smích. Nepotřebovala jsem se otáčet, abych poznala, komu patří. Tenhle krásný, zvonivý zvuk bych poznala na stovky kilometrů.

„Nechceš pomoct?“ zeptal se tichým hlasem a já jsem na pase v tu ránu ucítila příjemný, studený dotek. V tom jsem si ale uvědomila, že je tady nějaké podezřelé ticho. Pozorněji jsem se zaposlouchala do klidu v pokoji. Daniel už neplakal? Jak je to možné? Vždyť to není ani minuta od doby, co jsem ho podala Edwardovi…

„Jak se ti ho podařilo utěšit?“ zeptala jsem se dotčeně, protože jsem nedokázala pochopit, že se to povedlo jemu a ne mně. To ženy přece mívají cit pro děti. Otočila jsem se obličejem k němu, takže jsem viděla, jak pokrčil rameny.

„Upíři mu voní všichni stejně. Asi jsem mu připomněl Jane s Felixem,“ řekl prostě.

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Takže jsem se celou tu hodinu snažila zbytečně. Koukla jsem se na Daniela v jeho druhé ruce, jak si klidně cucá paleček a žádné známky po pláči už se u něj nejevily. Jako člověk jsem prostě neschopná.

Cítila jsem, jak se mi oční víčka samy od sebe zavírají, tak jsem se rozhodla raději rychle přidat do kroku, než na těch schodech usnu. Chtěla jsem vyjít na další schod, ale silná, studená paže na mém pasu mi v tom zabránila.

„Přece si nemyslíš, že tebe v tomhle stavu nechám jít samotnou,“ řekl sladkým hlasem. Jindy bych se určitě zlobila, že si vystřeluje z mojí nešikovnosti, ale teď mi to bylo doopravdy jedno. Jediné, co jsem chtěla, bylo okamžitě vypnout…

Málem jsem ani necítila, jak mi na pažích přibylo o pár kilo navíc. A když jsem ztratila pevnou zem pod nohama, plně jsem se poddala spánku. Poslední, co jsem ještě dokázala vnímat, byl vítr v mých vlasech, veselý dětský smích a Edwardova vyznání lásky, která mi šeptal do ucha.

Potom už mě temnota pohltila úplně…

Edward:

Díval jsem se na ni, jak se z posledních sil snaží dostat nahoru. Byl jsem pitomý, že jsem ji nechal, aby se tak dlouho snažila utěšit Daniela. Mělo mě napadnout dřív, že mu člověčí pach připadá cizí. Jenomže v jeho mysli se nedalo nic vyčíst. Bylo to hrozně zmatené. Objevoval se tam pouze strach. Střídaly se tam různé obrázky, ovšem nejčastěji tam byly usměvavé obličeje Jane a Felixe, u kterých si připadal v bezpečí. Až později pomyslel na jejich vůni, která mu připadala totožná.

Má sice vyvinuté čichové buňky lépe než normální lidé. Rozezná od sebe člověka, upíra, vlkodlaka a podobně. Ale všechno už mu potom přijde stejné. Proto ho má náruč uklidnila. S naším druhem se cítil nejvíc v bezpečí… Jak ironické. Jsme nejnebezpečnější tvorové na této planetě a někdo si připadá v bezpečí pouze s námi…

Bella chtěla udělat krok na další schod. Ale to jsem nemohl dopustit. Pevněji jsem ji chytil kolem pasu a něžně si ji přitáhl zpět k sobě.

„Přece si nemyslíš, že tebe v tomhle stavu nechám jít samotnou,“ zašeptal jsem a doufal, že se nenaštve, když se navážím do její rovnováhy, která už tak byla dost špatná a ještě když je takhle unavená…

Usínala na místě, takže jsem se rozhodl jednat okamžitě. Původně jsem chtěl Daniela nejdříve odnést do postýlky a potom se vrátit pro Bellu, abych odnesl i ji. Ale jak jsem tak sledoval, jak se jí zavírají oční víčka, rozhodl jsem se jinak.

I když jsem si nebyl jistý, že to ještě unese, položil jsem jí Daniela do rukou hned vedle Elizabeth.

Mohl jsem Bellu sice vzít pouze jednou paží a v druhé Daniela držet, ale bylo by to pro ni nepohodlné.

Jednou rukou jsem ji chytil kolem lopatek a druhou ji podtrhl nohy v kolenou. Řekl bych, že už to ani nevnímala. Rozběhl jsem se do pokoje. Neměl jsem důvod se teď pohybovat lidskou chůzí.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem jí něžně do ucha. V tuhle chvíli tady pro mě existovala jen ona a Danielův a Elizabetin veselý smích z rychlého běhu jsem vnímal pouze jako zvukovou kulisu.

Snažil jsem si zapamatovat každý detail Bellina líbezného obličeje. I když už jsem to dělal nesčetněkrát, vždy mě uklidňovalo ji pozorovat.

Nohou jsem si otevřel dveře do pokoje, ke kterému jsem mezitím doběhl. Bellu jsem položil na velkou postel a Daniela s Elizabeth v tichosti do jedné postýlky. Byla dost velká, aby se do ní oba vešli. Bylo to tak jednodušší. Nemusel jsem tak pobíhat po domě tam a zpátky a kontrolovat je zvlášť.

Takhle jsem mohl klidně zůstat u Belly…

Sice mi chvíli trvalo, než se mi ty dva ďáblíky podařilo uspat, ale když už jsem po dvaceti minutách sledoval, jak oba v klidu oddechují, stál ten pohled za to.

Naposled jsem oba dva prstem jemně pohladil po červených tvářičkách a už jsem se mohl v klidu vrátit k Belle. Ležela na posteli schoulená do klubíčka. Byl jsem pitomý! Ani jsem ji nepřikryl. Měl bych na ni myslet víc. V posledních dnech jsme neměli ani chvíli pro sebe. Pořád se tady něco dělo. Elizabeth, Jane s Felixem, Daniel… Bylo toho mnoho a mně chyběly ty bezstarostné časy, kdy jsme si pouze užívali blízkost jeden druhého. Kdy nás nic nerušilo a my si mohli naplno vychutnávat naši lásku…

Na citu mezi námi se nic nezměnilo. Ale příležitostí, jak ho dávat najevo už moc nebylo. Toužil jsem, abychom pro sebe měli alespoň jeden den. Jeden jediný den, ve kterém bychom nebyli nikým rušeni.

Potichu jsem si lehl na postel vedle ní. Matrace se prohnula, ale s ní to ani nehnulo.

Jednou rukou jsem ji objal kolem ramen a přivinul si ji do náruče. Na tváři se mi vytvořil úsměv, když se ze spaní ke mně ještě víc přitiskla. Byla tak sladká. Nedokázal jsem uvěřit tomu, že její srdce patří mně a nikomu jinému.

Byl jsem si jist, že už nikdy nikomu nedovolím, aby ji zkřivil jediný vlásek…

Bella:

Když jsem se probudila, v pokoji bylo šero. Chtěla jsem se protáhnout, ale v tom mi došlo, že mě objímají pevné, ledové paže. Usmála jsem se.

Přitulila jsem se co nejvíc k němu a slastně vdechla tu jeho překrásnou vůni, která okamžitě naplnila celou mou mysl.

Bylo to všechno tak přirozené, jako bychom snad byli stvořeni jeden pro druhého. Ač jsme se narodili každý v jiném století, osud nám ukázal cestu, jak se najdeme.

„Neměla by jsi ještě spát?“ zašeptal tak tiše, abych ho slyšela pouze já.

„Už nejsem unavená,“ odpověděla jsem klidně. Vlastně jsem ani nelhala. Cítila jsem se dost odpočatě. „Jak dlouho jsem vlastně spala?“

„Asi tak tři hodiny,“ řekl a zadíval se mi do očí. Asi čekal, že ještě každou chvíli znovu usnu, ale takové potěšení jsem mu nemohla dopřát.

„Chceš se mě ještě zbavit?“ zeptala jsem se s úsměvem.

V očích mu probleskly ďábelské jiskřičky. „Zbavit?“ zeptal se s obočím zdviženým.

Než jsem se stihla zorientovat, naše obličeje byly v těsné blízkosti a on se na mě díval shora. Mé tělo bylo uvězněno pod jeho a jeho pokožka mě příjemně chladila.

Jeho studený dech ovíval mou tvář a já jsem cítila, jak mě jeho pohled zase omamuje.

Přiblížil své rty těsně k těm mým a mé srdce zrychlilo tak, že jsem ho slyšela i já. Edward se uchichtl a v té těsné vzdálenosti zašeptal: „Tohle už nikdy neříkej…“

A potom mě políbil. Po tak dlouhé době jsem měla zase pocit, že mezi námi nic nestojí. Že můžeme být spolu sami. Na boku jsem ucítila jeho ruku. Přejížděl mi prsty nahoru, přes žebra, až se dostal k mému krku. Jeho dotyk byl tak něžný, že mi i přes lehké tričko naskakovala husí kůže.

Chtěla jsem, aby se mě dotýkal víc. Zapletla jsem mu prsty do vlasů ve snaze si ho přitisknout k sobě ještě blíž, i když jsem věděla, že to není možné.

Hladil mě jemně prsty po tváři a já jsem začínala přerývaně dýchat.

Když v tom najednou ztuhl. Nelíbilo se mi to a neochotně jsem otevřela oči. Edward se díval někam ven z okna. Potom něžně odtáhl své rty od mých a omluvně se na mě podíval.

„Už jsou tady…“ řekl a v jeho hlase byl znát smutek.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 36. kapitola: