Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 35. kapitola

21.05.2010 (20:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6584×

Bella:

Stále jsem si nedokázala zvyknout na ten zvláštní pocit, že je naše rodina zase o něco větší. Je pravda, že jsem si vlastně doteď nemohla zvyknout pouze na to, že místo strýčka mám Cullenovy, kteří se ke mně chovali, jako bych k nim patřila odjakživa. Což by ovšem v jejich věku stejně nebylo možné.

Ale, Jane a Felix vypadali oba dva velice mile. Jane, mi strašně připomínala Alici. Ne, že by si snad byly nějak extra podobné. Janiny vlasy totiž byly přesný opak Alice. Na rozdíl od krátkých černých mě ohromily její dlouhé blonďaté. Sahaly jí kousek pod ramena a u konečků se stáčely do malých, rozkošných lokýnek.

Ale její postava byla přesná kopie Alice. Taková drobňoučká, ale ani jedna z nich nepůsobila křehkým dojmem. Vyzařovala z nich síla a odhodlání. Je sice pravda, že u Alice ho vidím jen tehdy, když se snaží vytáhnout rodinu na nákupy oblečení. Ale Jane, včera vypadala tak… jak to jen říct. Viděla jsem její pocity. Byla strašně nervózní, ale vždy když se podívala na malého Daniela, vytryskla z jejích očí odvaha udělat cokoliv, jen aby docílila svého.

Felix zase, jako by svou mohutnou postavou Emmettovi z oka vypadl. Nemám sice tak skvělý zrak, jako všichni obyvatelé tohoto domu, ale mohla jsem i tak zaregistrovat velké svaly zdobící jeho paže. Měl na sobě černý svetr, přes který to šlo vidět dost dobře.

Ale i tak tady byla jedna věc, která mě na nich doopravdy děsila. Nebyly to jejich děsivé dary ani to, že jsem je moc dobře neznala… Ale pokaždé, když jsem pohlédla do jejich rudých očí, naskočila mi husí kůže. Ze všech sil jsem se snažila to přemáhat, ale prostě to nešlo… Ta barva byla tak děsivá, vyvolávala ve mně opravdový pocit strachu, který jsem s Cullenovými nikdy nezažila.

Věděla jsem, že ačkoliv už jejich oči byly dosti tmavé, že mi neublíží. Byla jsem o tom stoprocentně přesvědčená. Ale stejně jsem nemohla unést pocit, že se nevinní lidé stávali jejich oběťmi. Stačilo si představit zoufalý křik o pomoc a…

Zakázala jsem si takové myšlenky. Nenechám se jimi ovládat. Teď už to nehraje žádnou roli. Oba dva se chtějí živit zvířecí krví a to znamená, že lidem v okolí žádné nebezpečí nehrozí…

Ozvalo se zaklepání na dveře, což mě vysvobodilo z mého polemizování o nesmyslných věcech.

„Dále,“ zašeptala jsem. Nechtěla jsem mluvit nahlas, aby to nevzbudilo Elizabeth. Stejně jsem si byla jistá, že i ten šepot beztak slyšel i Emmett s Jasperem a Edwardem, kteří něco dělali v lese za domem.

Dveře se s tichým zavrzáním otevřely a já jsem spatřila hlavu Carlislea. Překvapilo mě, že za mnou jde zrovna on. Myslela jsem, že má dnes noční službu v nemocnici, ale nejspíš jsem se mýlila.

„Bello, potřeboval bych s tebou mluvit,“ řekl tiše, ale mým uším to znělo docela naléhavě.

„Samozřejmě,“ přikývla jsem na souhlas. Naposledy jsem se sehnula nad postýlku a pohladila toho mého překrásného andílka po čelíčku. Nechtěla jsem ji nechávat v pokoji samotnou, ale kdyby se vzbudila, určitě mě na to někdo upozorní.

Rychlým krokem jsem došla ke dveřím. Carlisle mě posunkem ruky vybídnul směrem k jeho pracovně. Bez protestů jsem ho následovala a cestou přemýšlela, co tak naléhavého mi asi může chtít.

Dozvěděla jsem se to hned, co jsem se pohodlně usadila na jednom z jeho kožených křesel. Posadil se naproti mně a vážně se mi podíval do očí.

Za tu krátkou dobu, co ho znám, jsem ho ještě tak vážného snad nikdy neviděla. Vždy jsem si pamatovala pouze jeho zaujatě přemýšlející výraz, úsměv, se kterým se díval na svou rodinu a na mě, ale ten, jaký se na jeho obličeji nacházel teď, byl pro mě úplně nový.

„Bello…“ začal váhavě. Vzbudilo to ve mně ještě větší podezření než před chvílí. „Vlastně jsem ti chtěl říct více věcí. V prvé řadě bych tě chtěl upozornit. Víš, že i když naše rodina měla kdysi s Jane a Felixem – no, ne zrovna přátelský vztah – tak teď jsou to členové naší rodiny. Všichni je za ně nyní považujeme a chceme jim se vším pomoct. Já věřím, že ti ani jeden z nich nijak neublíží, ale přece jenom…“ na chvíli se odmlčel a zadíval se z okna do tmavé noci. „Jsem si jist, že i Edward si s tebou bude chtít o tomto promluvit. Ale byl bych rád, kdybys to slyšela nejprve ode mě… Myslím si, že prvních  pár dní by ses jim měla raději vyhýbat. My je za chvíli vezmeme na první lov. Je docela možné, že jim napoprvé zvířecí krev nezachutná. Bude chvíli trvat, než si na její chuť zvyknou. A i když si všichni myslíme, že to neudělají, malá pravděpodobnost tady stále je…“ Napjatě jsem čekala, co z něj nakonec vypadne. „Už jsem se snažil naučit malou hrstku upírů odolávat lidské krvi. Ale několik z nich, když poprvé ochutnalo tu zvířecí, nelíbilo se jim to. Jejich chuťové buňky byly zvyklé na mnohem lepší a sladší chuť a ta zvířecí je neuspokojovala. Víš… je tady malá pravděpodobnost, že až se s nimi nad ránem vrátíme, budou si chtít spravit chuť a…“ Odmlčel se a v očích se mu zračil strach míšený s naléhavostí.

Nemusel ani tu větu dokončit, abych pochopila, jaké nebezpečí mi hrozí. Opět mi v mysli vytanuly jejich krvavé oči a pochopila jsem to. Pochopila jsem to všechno, až na jednu věc.

Zcela jistě bych teď měla cítit strach, ale nedělo se tak… Mé pocity se nezměnily ani trochu. No, vlastně by se dalo říct, že jsem se trochu uklidnila. Byla jsem před tím nervózní, co mi Carlisle poví, ale když to z něj konečně vypadlo, ulevilo se mi.

Byla jsem ráda, že je ke mně upřímný.

„Já osobně moc nevěřím tomu, že by to tak dopadlo. Jane, i Felix jsou odhodlaní se od starého života naprosto odpoutat. Jen jsem považoval za vhodné, abys znala všechny možné alternativy, jak by to mohlo dopadnout. Samozřejmě víš, že je nás tady dost, abychom je případně včas zadrželi…“

„Ano, Carlisle. Já to chápu,“ přerušila jsem ho. „Jsem ráda, žes neměl strach mi to říct a byl jsi upřímný. Jsem ti vděčná.“

Viditelně se mu ulevilo. Jeho napjatý výraz se rozplynul a i jeho tvář ozdobil příjemný úsměv. „Jsem rád, že jsi to vzala takhle. Po pravdě řečeno, bál jsem se, že od nás s křikem utečeš.“

Zasmála jsem se. „Ale no tak. Snad mi nechceš říct, že jsi mě tak podceňoval.“

Pokrčil rameny na znamení nevědomosti, která se u něj nevyskytovala zas tak často. „Říká ti to i Edward a mi nezbývá než s ním souhlasit. Ty jsi hrozně nepředvídatelná, Bello. Beze strachu se nastěhuješ do domu plného upírů a neprojevují se u tebe žádné známky strachu. Bojím se, že jednou to musí přijít…“ řekl smutně.

Přestala jsem se smát a zamyslela jsem se nad jeho slovy. Možná očekávají, že jednoho dne se stane něco a já od nich plná strachu uteču.

Ale to mě neznají moc dobře. Copak si myslí, že bych jen tak mohla opustit osoby, které miluju? Že bych dokázala říct Edwardovi sbohem nebo že bych vydržela bez Emmettových a Jasperových vtípků, Carlisleových poučování, Esmeina maminkovské péče a bez skvělých kamarádkách, které jsem našla v Alici a Rosalii?

Odpověď přeci byla více než jasná… Ne! Nedokázala bych bez toho všeho přežít ani jediný den, natož po zbytek života.

Jak pošetilé o tom vůbec přemýšlet.

Carlisle si nejspíš všiml moji zamyšlenosti, proto rychle změnil téma. „Ale chtěl jsem s tebou mluvit ještě o něčem.“

Podívala jsem se zpět do jeho laskavých očí a přikývla jsem, aby věděl, že poslouchám.

„Určitě už sis Daniela stihla pořádně prohlédnout,“ pokračoval. Vzpomněla jsem si na toho rozkošného chlapečka, který se s velkou oddaností díval na Jane a Felixe, jakoby snad oni byli jeho opravdoví rodiče. „A Edward už ti taky řekl, že se s Elizabeth narodili ve stejný den, dokonce i ve stejný okamžik. Tím pádem by měli být stejně staří. Jsou i stejného druhu a proto mi nějak nejde do hlavy, proč Daniel vypadá vyspěleji. Jeho podobu mívají děti zhruba v osmnácti měsících. Zato Elizabeth odpovídá asi jednoletému…“ Hlasem a zamyšleným mnutím brady už to byl zase ten starý Carlisle alias Dědeček badatel, jak jsem mu občas v mysli říkala.

„Ano, toho jsem si samozřejmě všimla, ale pořád nechápu, jak bych ti v tomhle mohla pomoct já,“ řekla jsem upřímně. Všichni tady věděli, že na biologii člověka – ani upíra – mě moc neužije.

„Vlastně jsem chtěl pouze tvůj souhlas, abych mohl Elizabeth odebrat pár vzorků, nerad bych dělal něco, s čím bys nesouhlasila.“

Chvíli jsem se zamyslela, co asi myslí tím – odebrat pár vzorků. U normálního vědce by to nejspíš znamenalo vzorek krve a kořínek vlasů. Ale musela jsem si přiznat, že můj nevlastní otec nejspíš asi moc normální nebude…

Ale zase jsem mu nechtěla odpírat jeho zábavu a navíc jsem taky byla docela zvědavá. Snad nebude s Elizabeth něco v nepořádku…

„Myslím, že mi to vadit nebude,“ řekla jsem nakonec, snažíc se dívat kamkoliv, jen ne do jeho očí, aby nepoznal mou malilinkatou lež.

Zřejmě ne. Hlasitě si oddychl a po tváři mu přejel úsměv malého dítěte, kterému někdo slíbil výlet do Disneylandu. „Děkuju, Bello. Myslím, že mi bude stačit pár minut, až se probere…“ Jistě už mu v hlavě létaly všechny odborné názvy, kterým bych stejně nerozuměla, a tak jsem ho nevyrušovala. Ale když už mlčel, asi minutu vkuse a stále zíral nepřítomně do zdi, rozhodla jsem se, že jistější bude ho nechat o samotě. Postavila jsem se na nohy a pomalu, nespouštějíc z něj pohled, jsem došla až k velkým dřevěným dveřím. Ani se na mě nepodíval, vlastně bych řekla, že ani nepostřehnul, jak se zvedám. Nechápavě jsem nad tím zavrtěla hlavou, a co nejtišeji jsem se vydala do ložnice.

Doufala jsem, že se Elizabeth ještě neprobrala. Chtěla jsem být první, koho uvidí, až otevře ta svá překrásná očka.

Z prvního patra se ozývaly zvláštní zvuky. Cinkání a nějaké duté rány. Pomyslela jsem si, že mi nejspíš Esme chystá večeři, tak jsem to přestala vnímat.

Octla jsem se před dveřmi do ložnice. Bez váhání jsem jimi prošla. Když jsem zahlédla klidně spícího andílka, na tváři se mi samovolně vykouzlil úsměv. Rychlým krokem jsem došla až k postýlce a usadila jsem se na pohovce vedle, abych ji mohla pozorovat.

Do mysli se mi zase vkradly vzpomínky. Vzpomínky na dobu, kdy to všechno začalo. Kdy jsme s Edwardem byli ještě pouze přátelé, a netušili jsme nic o naší propletené minulosti…

Do všech detailů jsem si pamatovala ten večer, kdy jsme si to oba dva uvědomili. Spolu s tím jsme nechali na povrch proplout i naši lásku.

Někdy mě napadly otázky, jestli bychom si k sobě našli cestu, i kdyby se to před těmi mnoha lety nestalo. Kdyby mé rodiče tehdy Tanya nezabila…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 35. kapitola: