Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 33. kapitola

18.05.2010 (18:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6030×

Jane:

Opustili jsme letištní halu a vstoupili do tmavé noci. Na obloze zářily spousty malých hvězdiček. Jindy by jsem je normálně přehlížela, vnímala je pouze jako ozdobu, aby noční obloha nebyla jen černá.

Ale dnes jsem měla pocit, že mají mnohem větší význam. Že jsou to body naděje, kterou jsme nyní tolik potřebovali. Sice se nám podařilo doletět až do Ameriky, ale jsem si jistá, že Aro už o našem útěku ví. Na hradě je spousta upírů, kteří už naši nepřítomnost jistě zaznamenali a určitě ho ihned informovali… Teď je sice v Rumunsku na misi, ale až Ginny najde, určitě bude hledat nás. A Demetri mu určitě rád pomůže… Byl to můj dobrý přítel, rodina, ale teď už jsme každý na jiné straně. A on se nebude otáčet za starými časy. Bude hledět pouze na krásnou budoucnost, kterou mu Arova přízeň zajišťovala.

„Kam vlastně máme namířeno?“ zeptala jsem se Felixe, když automaticky zamířil do lesa a mě vybídl abych ho následovala. „Říkal jsi, že poběžíme ještě nejméně osm hodin.“

Zastavil se na místě a na chvíli se zamyslel. „Vzpomínáš na Cullenovy?“

„Jistě, ale oni přece teď žijí v Michiganu nebo ne?“ Trochu mi to nesedělo, protože my jsme se právě nacházeli ve Washingtonu.

„Ano, to ano… Napadlo mě, že bychom nejprve mohli jít k nim. Požádáme je o pomoc. Třeba nám poradí nějaké bezpečné místo, kde bychom se před gardou mohli schovat.“

„Ale co když ne? V minulosti už jsme se přece setkali. Jako Arovy komplice nás považuje za nepřátele. Třeba nebude čekat na vysvětlení, že jsme od něj utekli a potřebujeme pomoct, ale rovnou zaútočí… Co budeme dělat potom? Nechci, aby se Danielovi něco stalo, já-“

„Ššš, uklidni se, Jane,“ přerušil můj zoufalý hlas. „Carlisle je přece diplomatická osoba. Nikdy neměl rád násilí a rozhodně mu nevystaví svou rodinu. Ani když s námi chvíli žil ve Volteře, nikdy se nechtěl přizpůsobit metodám, které Aro užíval. Vždy se vše snažil vyřešit v klidu.“

„Asi máš pravdu…“ vydechla jsem tiše. Pohladila jsem po zádech Daniela, který se mě stále držel jako klíště a pocítila úlevu, když jsem uslyšela jeho vyrovnaný tep a ujistila se, že je v bezpečí.

„Ale jestli chceš jít někam jinam, klidně můžeme,“ dodal ještě Felix rychle.

„Ne, ne, ne,“ oponovala jsem honem. „Tohle bude nejbezpečnější způsob.“

Ještě mě chvíli nedůvěřivě pozoroval.

„Doopravdy, Felixi. Myslím to vážně,“ ujistila jsem ho. „Teď bychom měli jít, ať jsme tam co nejdříve.“

Rosalie:

Byly už jsme pouze malý kousek od našeho domu. Byla jsem zvědavá, jak to všechno Carlisle vykoumal. Zajímalo by mě, co všechno udělal podle seznamu a pro co se rozhodl, že bude jistější jeho vlastní intuice. Kdyby bylo po něm, klidně by po celém pokoji mohly být pouze regály plné knih. Ale to by snad Alice viděla včas.

V dáli už se začal rýsovat obrys naší vily a já už jsem rozeznávala jednotlivá okna. Netrvalo dlouho a octly jsem se na zahradě.

Vešly jsme zadním vchodem do obýváku. Překvapeně jsem se rozhlédla po podlaze, na které se povalovalo spoustu malých kousků něčeho bílého. Sehnula jsem se pro jeden z nich. Byl na něm takový zvláštní klikyhák, který mi byl odněkud povědomý…

„Esme? Nepíšeš náhodou takhle velké L?“ zeptala jsem se, když mi konečně svitlo.

Překvapeně se na ten papírek podívala, chvíli na něj zírala a potom… „Já ho zabiju!“ vykřikla pobouřeně.

„Carlisle Cullene! Okamžitě přijď sem dolů!“ zavolala do domu.

Netušila jsem sice, co se děje, ale v tuhle chvíli mi bylo Carlislea upřímně líto. Takhle pobouřenou Esme jsme totiž měli šanci vidět pouze v pár krizových situacích.

Nenápadně jsem mrkla na Alici. Věděla, na co se jí ptám a nepatrně přikývla. Potichoučku jsme se vypařily z obýváku a šly jsme se podívat do pokoje, který měl Carlisle za úkol zařídit.

Potkali jsme ho na schodech. Šel zahanbeně se sklopenou hlavou. Jsem si jistá, že si právě v hlavě vymýšlel různé diplomatické argumenty.

„Hodně štěstí,“ poplácala jsem ho po rameni.

„To je to tak zlé?“ vyděšeně zvedl oči a střetl se s těmi mými. Pomalu jsem přikývla. Když se neměl k pohybu, pokrčila jsem rameny. Vydala jsem se nahoru a jeho tam nechala jen tak stát.

Za chvíli jsem se octla před dveřmi pokoje. Alice už tam stála a s vykulenýma očima zírala do budoucnosti. Nejspíš se chtěla psychicky připravit na tu spoušť, co nás tam čeká. Taky by se mi takový dar občas líbil.

Najednou se její pohled zase zaostřil a její rysy se zaťaly do rozzuřeného výrazu. „Já ho…“ zamumlala skrz zaťaté zuby a naštvaně rozrazila dveře.

Pohled, co se nám právě naskytl, byl k nezaplacení. Emmett s Jasperem seděli na zemi jak zmoklé slípky a snažili se dát dohromady dětskou postýlku. Když zaznamenali naši přítomnost, překvapeně zvedli zrak a podívali se na nás.

„Co že jdete tak br-“ Jasperovu otázku ale přehlušilo Alicino vyvádění.

„To nemyslíš vážně, viď že ne? Ty stěny přece měly být světle modré! A tohle je tyrkysová, ty blbečku!“ vřískala jako malé dítě, kterému právě vzali lízátko. „A nechceš mi snad říct, že s tou skříní to myslíte vážně. Jen se na ni podívej! Ty dveře máš vzhůru nohama a šuplíky jsi připevnil našikmo!“

Emmett se rozpačitě podrbal za uchem „No… ono to jinak neš-“

„Sklapni!“

Ihned sklopil zrak a začal se věnovat zase těm součástkám v jeho rukou.

„Rose, máme necelou hodinku, než dorazí. Pomůžeš mi?“ otočila se na mě Alice prosebně.

„Samozřejmě,“ přikývla jsem. Sedla jsem si na zem k Emmettovi a chvíli pozorovala, jak nesmyslně to přidělává k sobě. „Víš co? Odpočiň si. Já už to dodělám,“ řekla jsem, když si sekundovým lepidlem přilepil prsty ke šprušlím.

„Ale Rose… vždyť ty jsi to… no… žena,“ vykoktal a tvářil se jako neviňátko.

Zvědavě jsem pozvedla jedno obočí. „Chceš mi snad říct, že bys to zvládl líp než já?“ Poukázala jsem na jeho slepené prsty a on se zahanbeně podíval do země.

„To netvrdím, ale ženský to prostě nemají vrozený.“

„A chlapi snad jo?“

„No… jasně! Ženský mají no… tamto…“ ukázal prstem na mou hruď. „A chlapi jsou od přírody stateční a silní!“ Na důkaz svých slov stiskl jednu šprušli a ona následně vydala zoufalé: křup! A už byla na dva kusy.

„Prosím, odejdi…“ zaskuhrala Alice a snažila se mezitím napravit zdeformovanou skříň. Emmett se zatvářil trochu uraženě, ale nakonec ji poslechl a rezignovaně opustil místnost.

Jasper tam stále jen tak nevinně posedával v koutě a pohrával si s nějakou tyčkou. „Jaspere?“ řekla Alice sladkým hláskem. Zvědavě zvedl hlavu a podíval se na ní.

„Pro tebe to platilo taky.“

Jazz si povzdechl, ale poslušně se postavil a řídil se podle Emmettova příkladu.

Mezitím se z obýváku začaly ozývat dost zvláštní zvuky. Usoudila jsem, že to nejspíš Esme dává Carlisleovi co proto. A ne zrovna v dobrém slova smyslu. Tázavě jsem se podívala na Alici, abych se ujistila, že mám pravdu.

Se škodolibým úsměvem přikývla a pak se věnovala dál své práci.

„A co ty stěny? Ty necháme takhle?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Už bychom to nestihli. Za prvé, ti tupci vyplýtvali všechnu barvu. A i kdyby ne, nestihlo by to za tu chvíli uschnout, takže…“ Na chvíli se na její tváři zase objevil nepřítomný výraz. „Řekla bych, že se jim to bude líbit i tak.“

„A jak to, že jsi Emma s Jazzem neviděla, když se rozhodli to tady trochu…“ rozhlédla jsem se kolem a snažila se přijít na slovo, které by tu spoušť vystihlo nejlépe. „Zvelebit podle sebe?“

Alice si povzdechla. „Celou dobu jsem se soustředila jen na Jane a Felixe. Na jejich příchod a jestli je po cestě nic nebezpečného nepotká. Myslela jsem si, že Carlisle je rozumný a dohlédne na to… Koho by napadlo, že je to takový srab?“

Zasmála jsem se. „Nejspíš nikoho.“

„Asi tak,“ přitakala a začala se smát taky.

Nakonec jsme ale musely usoudit, že ta barva není zas až tak špatná. Za to ta skříň dopadla… Aby se Alici podařilo oddělat šuplíky, musela na to i ona vzít páčidlo.

Držely tam jako klíště. Zajímalo by mě, co na to ti dva použili. Vzhledem k velké zásobě prázdných tub sekundového lepidla, bych si mohla myslet, že tohle. Ale nemohla jsem si být stoprocentně jistá, protože na napůl dokončené postýlce se ho nacházelo tolik, že by nejspíš na tu skříň ani nezbylo…

„Už jen patnáct minut!“ vyhrkla Alice zničehonic.

Překvapeně jsem se na ni podívala. „Tak brzy? Ale vždyť si říkala, že-“

Nenechala mě domluvit. „Rozhodli se pro jinou cestu. Narazili na náš pach a vydali se zkratkou. Honem! Musíme ten nábytek ještě rozestavit a nanosit jim do skříní věci!“

Vyběhla ven z pokoje a za chvíli se vrátila s krabicemi plnými čehosi barevného. Když jsem pořádně zaostřila zrak, rozpoznala jsem v tom jednotlivé kousky oblečení.

„Ještě, že tu koupelnu stihla Esme dodělat ještě před tím, než jsme odešly. Teď už bychom to nejspíš nestihly,“ mluvila, zatímco věšela šaty na věšáky. „Tu postel dej támhle do rohu,“ pobídla mě.

Neotálela jsem dlouho. Zapřela jsem se z boku o ni a lehce ji zatlačila na místo, kam ukázala. Její bledě modré povlečení, které původně mělo ladit se zdmi, teď docela pěkně dominovalo s tyrkysovou barvou, kterou tam ti dva napatlali. Dohromady to působilo zvláštním dojmem. Doběhla jsem ještě pro ozdobné polštářky, které Alice nakoupila a naaranžovala jsem je tam, aby působily harmonickým dojmem.

Potom můj zrak upoutaly noční stolky. Popadla jsem každý do jedné ruky a rozestavila je po obou stranách. Vypadalo to hezky. Alice s Esme mají opravdu skvělý vkus. Možná je příště nechám, aby zařídily mou a Emmettovu ložnici…

„Rose, naskládej to do koupelny.“ Alice po mě hodila ručníky, mýdly a nevím čím vším ještě. Stejně jsem nechápala, proč tohle všechno, když tu koupelnu bude používat jen malý Daniel.

Ale poslušně jsem otevřela dveře do vedlejší místnosti a na poličky začala rozmisťovat různobarevné lahvičky…

Jane:

„Počkej, zastav!“ zavolal Felix po sedmi hodinách běhu přerušeném pouze dvakrát, aby se Daniel mohl najíst, a já jsem v tu ránu zkameněla na místě. Děje se snad něco, co by mohlo přerušit naše plány? Vždyť už jsme tak blízko… „Zachytil jsem jejich pach. Nebudou daleko,“ řekl a po tváři se mu rozlil spokojený úsměv. Ani já jsem ho nedokázala zakrýt. Byla jsem ráda, že už se blížíme, ale zároveň ve mně stále hlodal osten pochybnosti, že to nedopadne dobře.

Zhluboka jsem se nadechla a do nosu mě okamžitě udeřila příjemná vůně. Hádala bych, že to bude Alice nebo Rosalie… Podívala jsem se na Felixe. Nervózně tam postával a mi až teď došlo, že čeká, až něco řeknu.

„Půjdeme, nebo sis to rozmyslel?“ zeptala jsem se vesele. Chtěla jsem se zase vrátit k těm starým časům, kdy jsme se vesele pošťuchovali a nebyly mezi námi žádné rozpaky.

„Já? To sotva!“ zasmál se a rychlostí světla se rozběhl po stopě. „To ty tam pořád stojíš!“ zavolal, když už byl asi tak padesát metrů ode mě.

Pche… Pevně jsem chytla Daniela, aby i náhodou nevypadl a rozběhla jsem se za ním, jak nejrychleji to šlo. Dan se v mém náručí vesele zasmál. Měl rád rychlý běh, bylo to na něm vidět. Stejně jako já si užíval sílu větru ve vlasech a rychle ubíhající krajinu kolem.

Zanedlouho už jsem Felixovi šlapala na paty. Měla jsem to štěstí, že jsem běhala rychleji než většina upírů. Kdybych chtěla, klidně bych Felixe předběhla a udržovala si několika set metrový náskok. Ale mi se líbilo běžet po jeho boku. Bylo uklidňující slyšet vedle sebe ještě jedny tiché dopady do lesního porostu.

Běželi jsme necelých patnáct minut a už se před námi začal zjevovat obrys velké vily. Takže jsme tady správně…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 33. kapitola: