Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 32. kapitola

17.05.2010 (08:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6211×

„Tak co teď?“ zeptal se Emmett a rozhlížel se kolem sebe, kde ve vzduchu lítaly milimetrové kousky papírků, které vypadaly jako snášející se sníh.

„Třeba tam bude návod,“ řekl Jasper s nadějí v hlase.

„Aha, jasně… Už vidím, jak nám váleček na malování říká, jak ho máme používat!“ odsekl Emmett sarkasticky a Jasper otočil oči ke stropu. „Tohle asi ne, ale u těch skříní vždycky bývá taková knížečka, kde máš popsané všechny ty blbosti, jak to udělat.“

Emmett se na chvíli zamyslel, ale nakonec usoudil, že jiná možnost asi není. „Dobře… Jdeme na to,“ povzdechl si a vydal se druhého patra, kde se nacházel onen pokoj.

Uprostřed něj byly naskládány všechny krabice, ve kterých se nacházel nábytek na smontování. Vedle toho byla piksla s bílou barvou a na ní stála malá lahvička modré. Když se rozhlédl pečlivěji, spatřil v rohu místnosti i váleček a štětku.

Jasper, který ho následoval, se rozhlédl kolem a zhodnotil, jak dlouho asi bude trvat vymalovat ty velké stěny. Měli by to stihnout co nejrychleji, aby to potom ještě Esme stihla předělat, protože on věděl jistě, že s Emmettem nemají šanci to udělat správně…

„Dobře… Takže, nejdřív asi vymalujeme,“ zavelel Emmett a už se skláněl k barvám, aby je namíchal. Nevěděl ale, jaké přesné množství té modré se má do té bílé nalít. Rozhodl se tedy pro kompromis. Dá tam všechno.

Jasper nevěřícně sledoval, co jeho bratr vyvádí a nechápavě kroutil hlavou  nad jeho vymatlaností. Ale co… On v tomhle pokoji bydlet nebude, takže je jedno, jak to tu bude vypadat.

Přiklekl si k Emmettov i a začal to míchat.

Nakonec z toho vznikla křiklavá modrá. „Hohoho,“ zajásal Emmett nad jeho dílem. Jemu se tenhle odstín rozhodně zamlouval!

Popadl váleček. Jelikož ho držel v ruce poprvé za celý život, dost neohrabaně ho namočil a zapomněl utřít. Když Jasper sledoval, jakou spoušť za sebou ten idiot zanechává, rozhodl se, že to raději udělá sám. Pár zkušeností už měl, tak by to snad neměl být problém.

„Dej to sem,“ vybídl ho a než Emmett stihl protestovat, vytrhl mu to z ruky.

„Rozbal mezitím tu postel a snaž se ji složit. Tohle,“ ukázal na barvu, „nechej na mě.“

Emmett uraženě popadl jednu obří krabici a posadil se doprostřed pokoje. Začal vybalovat různé sáčky se součástkami a potom i jednotlivé části postele.

Když to měl všechno pěkně naskládané v řadě vedle sebe, díval se na to jako na mimozemšťana, který ho právě vyrušil v intimní chvilce. Jednoduše řečeno, nechápal, co je co.

Nechtěl se Jaspera na nic ptát, ještě by si o něm pomyslel bůhvíco. V tom si ale vzpomněl, co říkal o těch návodech. Teoreticky by tam měl být popsán postup, takže… Strčil hlavu do krabice a hledal v té tmě něco, co by tomu mohlo být podobné.

Když konečně spatřil jakousi bílou věc, natáhl se pro ní a díval se na ni jako na spásu světa. Vypadalo to jako taková menší kniha, tak jí okamžitě otočil na první stránku.

„Pche… Made-in China. To mi má jako pomoct?“ odfrkl otráveně a otočil na další list. Byl psán ve španělštině, takže listoval ještě dál a ještě dál, dokud konečně nenašel angličtinu a začal si v duchu číst.

Děkujeme za nákup zboží v… to není důležité, blablabla, aah tady… Nejprve vezměte tyč A2. Šrouby v sáčku C4 ji připevněte rámu postele s označením D8…

Emmett zíral na do návodu a jediné, čemu byl schopný porozumět byly předložky a spojky… Hm… tak tohle bude zajímavé.

Nechápavě se podíval na kousky postele před sebou. Když nikde neviděl nic, co by připomínalo tvar A2, naštvaně návod zmuchlal a vyhodil otevřeným oknem do tmavé noci.

Jasper na chvíli ustrnul ve své práci. Podíval se na svého retardovaného bratra. Nechápavě nad jeho demencí zavrtěl hlavou a vrátil se zpět k malování.

Emmett se mezitím rozhodl, že se bude řídit svým instinktem. Všichni předem dobře víme, že to nedopadne dobře. Věděl to i on, ale zaboha si to nehodlal přiznat. Jeho vysoké ego mu o nedovolovalo.

Vzal první tyčku, která mu padla pod ruku a začal ji přišroubovávat k rámu postele, který jediný dokázal identifikovat. Docela se mu to líbilo. Pokračoval takhle upírskou rychlostí ještě několik minut, a když skončil, hrdě se na své dílo díval.

Jaspera zrovna domaloval poslední kousíček stěny, otočil se, a když spatřil Emmettův výtvor, skácel se smíchy k zemi.

„No dobře… Co se ti zase nelíbí?“ otočil se na něj Emmett otráveně.

„Tys… hihi, ty jsi…“ dostával ze sebe Jasper mezi záchvaty smíchu.

„Co jsem?“

„Tys ty nohy…hihi… přimontoval na opačnou stranu.“

Emmett se na postel znovu podíval a pečlivě si ji prohlížel. Je fakt, že ty tyčky trčící do stropu se mu tam moc nezdály.

To už se ale Jasper zvedal ze země a rozhodl se to opravit. Netrvalo mu to moc dlouho, pouze pár minut. Pyšně potom sledoval, jak to vykoumal a připadal si hned o něco sebevědomější. Alespoň si už o něm nikdo nebude myslet, že je nejtupější z rodiny.

Emmett ho celou tu dobu jen závistivě sledoval a v duchu si představoval, jak by to udělal on. Určitě by to čelo připevnil lépe. Takhle když se na té posteli bude ehm… něco dít, tak okamžitě odletí!

Jeho myšlenky se zatoulaly a zastavily se až u představy Jane a Felixe, jak… Ne, tohle ne!

Emmett se snažil ze všech sil, aby myslel na něco jiného, ale ať dělal, co dělal, vždy když se podíval na tu postel, v mysli mu to samo vytanulo… Aah, jak on teď potřeboval svou Rose!

.

Edward:

Z pokoje našich budoucích členů rodiny se ozývaly dost zvláštní zvuky. Jasper se něčemu strašně chechtal, až to probudilo Elizabeth. Choval jsem ji v náručí a přitom jsem se snažil zaměřit jeho mysl. Byla strašně zmatená. Asi tak, jako mysl opilého člověka.

Zavrtěl jsem nad tím nechápavě hlavou a raději jsem se zaměřil na myšlenky naší malé holčičky. Vzpomínala na odpoledne, které strávila v Bellině náručí. Měla ji moc ráda. Pořád myslela pouze na ni a na mě. Nic jiného v její hlavě nebylo. Žádné vnímání okolí ani nic podobného. Pouze touha být s námi… Pohladil jsem ji po červených tvářičkách. Dívala se na mě svýma krásnýma velkýma kukadlama. V té tmě se zvláštně leskly.

„Proč nechceš spinkat?“ zašeptal jsem tiše, abych nevzbudil Bellu. Nechtěla usnout. Všechen čas chtěla být pouze s Elizabeth. Ale nakonec stejně podlehla a nechala se uspat mou ukolébavkou.

Napadlo mě, že by zpěv mohl zabírat na Elizabeth. Začal jsem jí potichu pobroukávat mě neznámé tóny. Stejně jako předtím u Belly, napadaly mě jen tak zničehonic.

Elizabeth mě ještě chvíli se zájmem pozorovala, ale nakonec zívla a její víčka unaveně spadly. Její mysl se začínala rozmazávat, až se objevila pouze černá tma… Usnula.

Opatrně, abych s ní hýbal co nejméně, jsem ji donesl do nově sestavené postýlky a zachumlal jsem ji do růžové peřinky, kterou si prosadila Alice. Že se prý jiná k těm nebesům ani nehodí.

V tom mě ale jako blesk z čistého nebe zasáhly Emmettovy myšlenky. Ježíši Kriste, na co to myslel? To už je doopravdy až tak nadržený, že si představuje v posteli Jane a Felixe?!

Ty myšlenky byly dotěrné jako otravný hmyz. Nedaly se jen tak odehnat. Potřeboval jsem je něčím přehlušit, ale hudbu jsem si nahlas pustit nemohl. Vyběhnout ven do lesa jsem zase nechtěl, protože jsem nedokázal opustit Bellu a Elizabeth.

Snažil jsem se myslet na cokoliv jiného. Myslí mi proletěla vzpomínka na dnešní odpoledne, jak Bella kojila. Pocítil jsem okamžitou vlnu vzrušení, jak jsem si vzpomněl na její krásná prsa…

Já toho Emmetta snad zabiju. Vždycky myslí na samé oplzlosti a já s Jasperem to potom odnášíme. Nedokážete si představit, jaká je to otrava, sdílet mysl se všemi členy rodiny, ale s tím, u kterého by jste to chtěli nejvíc to nejde. Je to tolik frustrující!

Zadíval jsem se na Bellu. Klidně oddechovala. Ležela v docela zvláštní poloze. Byla překulená na bok, jednu ruku měla pod hlavou a druhou měla položenou na polštáři vedle sebe. Deku měla přehozenou jenom přes bok a její krásné nohy byly v krátkých kraťáskách jejího pyžama dokonale vidět.

Hlasitě jsem polkl a už jsem zase cítil, jak mě zaplavuje vlna touhy. Jak je možné, že mi tohle způsobuje pouhý jediný pohled na ni?

„Edwarde…“ zamumlala ze spaní. Musel jsem se usmát. Byla tak rozkošná, když o sobě nevěděla. Tohle byly ty vzácné chvíle, ve kterých jsem alespoň na chvíli věděl, na co myslí, o čem se jí zdá.

Nevědomky jsem udělal několik kroků směrem k ní. Nechtěl jsem ji nechávat, aby spala sama. Věděl jsem, že se jí to nelíbí.

Lehl jsem si vedle ní. Když jsem se tiše položil na měkkou matraci, neodolal jsem a opatrně prstem pohladil její krásnou nohu.

Šťastně vzdychla. Otočila se čelem ke mně, že jsem měl na chvíli pocit, že je vzhůru. Ale ona měla stále zavřené oči a její srdce bilo tichým, pravidelným rytmem.

Ze spaní se přitulila k mému tělu. Rozhodně se mi to líbilo. Přitáhl jsem si ji blíž k sobě a jednou rukou ji objal.

Byla to nádherná chvíle a já jsem nechtěl, aby ji někdy kdokoliv ukončil. Ale věděl jsem, že se jednou vzbudí, takže jsem si vychutnával každou setinu vteřiny její blízkosti. Byl jsem zvědavý, co zajímavého se od ní ještě dozvím.

Vím, že jsem se choval neslušně, ale prostě jsem si nemohl pomoct…

Henry Crowley:

Seděl jsem u stolu. Rukama jsem si podpíral čelo. Byl jsem naprosto bezradný. Vůbec jsem nechápal, co se to děje. Už to jsou skoro čtyři týdny… čtyři týdny od doby co zmizeli.

Na jídelním stole ležely haldy novin a časopisů, ve kterých se psalo jediné. Policie si neví rady.

Takhle bezmocný jsem se ještě nikdy necítil. Vždy, když něco nebylo podle mých představ, stačil úplatek, pozvání na oběd, výhružka… Ale co dělat teď, když jsou mé děti bůhvíkde a já vůbec netuším, jestli jsou stále naživu?

Anne se z toho sesypala hned po prvních třech dnech, kdy se jejich mobily staly nedostupnými. Od té doby vůbec nevylézá z ložnice. V ruce svírá mobil a stále čeká, až nám policie zavolá. Jenomže se nic takového neděje…

Jack se ze ztráty Zaca taky nedokáže vyrovnat. Z domu téměř nevychází. Jednou za tři dny k němu chodí uklízečka, která mu nosí jídlo, ale to je jediná společnost, kterou mívá.

Už hodněkrát mě napadlo u něj jen tak zaklepat na dveře a chvíli s ním posedět, ale vždy si to rozmyslím ještě dřív, než nastoupím do auta.

Nemůžu si pomoct. Nikdy jsem Isabellu neměl rád, ale přijde mi to, jakoby s ní z naší rodiny odešlo všechno štěstí. Jakoby ona byla to lepidlo, které nás drželo pohromadě. I když jsme se k ní nikdy nechovali hezky.

Jenomže její otec – můj nevlastní bratr, byl hrozný. Nenáviděli jsme se od prvního okamžiku, kdy nás naši rodiče spolu seznámili. Válčili jsme mezi sebou snad ve všem, od dobrých známek ve škole, až po přítelkyně… Já Renee miloval. Jenomže ona si vybrala jeho… o rok později se jim narodila Isabella a když potom oba dva zemřeli a úřady mě vyhledaly, nedokázal jsem se jí ani podívat do očí. Byly naprosto stejné jako ty Charlieho, připomínaly mi tu nenávist vůči němu. A její rysy… to byla celá Renee! Copak bych se dokázal jen tak s klidem dívat každý den do toho krásného obličeje?

Nikdy jsem se o tom nikomu z rodiny nezmínil. Věděli pouze to, že jsme se s Charliem navzájem nedokázali snést a proto se k ní chovali stejně jako já…

Najednou jsem ale dostal nápad. Co když Isabella o tom únosu něco ví? Byla by přece hodně velká náhoda, kdyby se s Cullenovými odstěhovali jen pár dní po jejich zmizení.

Odhodlaně jsem se postavil. Já ji najdu… Ať už mi konečně všechno vysvětlí!

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 32. kapitola: