Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 30. kapitola

15.05.2010 (09:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5769×

Vypravěč:

„Co tahle?“ zeptala se Esme a ukázala prstem na velkou manželskou postel. Už takhle chodili po obchodě celé odpoledne. Zavírací doba se rychle blížila a ony ještě neměly nakoupeno. Esme vždy ukázala na nějaký kousek nábytku, Alice se na chvíli nepřítomně zadívala do budoucnosti a nakonec vždycky zavrtěla hlavou, protože viděla, že se budoucím příbuzným nelíbí.

Esme si povzdechla. Tohle za svou skoro stoletou kariéru designérky ještě nezažila. Nakupovat nábytek s Alicí byla hrůza. Jediné, co se jim dnes podařilo sehnat, byla velká šatní skříň a dvě postýlky pro Elizabeth a Daniela. Ještě museli vybrat spoustu dalších věcí!

Ačkoliv nikdo nechápal proč, ale Alice si prosadila, že chce, aby v jejich pokoji byla i postel. Nad tím právě strávili nejvíce času. Už byli ve třetím obchodě s nábytkem a jí se prostě doteď žádná nezamlouvala. Esme pomalu, ale jistě, začala proklínat samu sebe, že se s tím malým elfím ďáblíkem vydala dobrovolně do obchodního centra.

Najednou se Alici rozjasnily oči. „To je ona!“ vykřikla nadšeně a tanečním krokem odhopskala ke středně velké posteli s kovovým orámováním a vysokým čelem.

Esme si vděčně oddechla. Teď už jim stačí vybrat pouze pár doplňků a koupelnu a konečně se můžou vrátit zpět domů.

Tohle už jim naštěstí netrvalo nijak dlouho. Nebylo zrovna moc věcí, které by se k té posteli hodily, takže se nemuseli moc dlouho rozhodovat. Koupelna se jim zalíbila hned v prvním obchodě.

Cestou domů už se jen stavili v obchodě pro barvu na zdi a konečně měli ten maratón za sebou.

„Emmette! Pojď to nanosit dovnitř!“ křikla Alice, když auto se skřípěním zastavilo na příjezdové cestě.

Emmett ve třetím patře opatrně vykoukl skrz záclonu z okna. Potřeboval se ujistit, že to není past, a že když opravdu sejde dolů k autu, nepopadnou ho každá z jedné strany a násilím neodtáhnou zpět do té velké místnosti s haldami oblečení.

Když usoudil, že se ani Esme ani Alice na něco takového nechystají, pomalu se vydal ven a přitom se obezřetně rozhlížel kolem sebe, jestli se to náhodou nechystá provést někdo jiný.

„Jaspere, Carlisle! Vy byste taky měli pomoct!“ ozvala se Esme, když vystoupila ze sedadla spolujezdce.

Z přívěsu, na který všechen ten nábytek naložili, vytáhla piksly s barvami a natěšeně se vydala do pokoje, ve kterém bude organizovat svůj nový projekt.

Carlisle ve své pracovně s povzdechem odložil napínavou knihu, sundal nohy ze stolu a zmučeně se doloudal k velkému přívěsu.

Jasper s Emmettem právě brali každý z jedné strany obří skříň.

„Hlavně, ať to nedopadne jako minule!“ rýpla si Alice a sama popadla dva noční stolky.

Jasper se vesele zazubil nad vzpomínkou na díru ve zdi.

„Ha – ha – ha! Fakt móóóc vtipný!“ zakoulel Emmett očima a nasměroval Jaspera tak, aby šel tentokrát pozadu on. Kdyby náhodou, tak ať mají jejich noví příbuzní památku na jeho zadek.

„A jak to, že se Edward zase ulejvá?“ zeptal se Emm podrážděně, když už se potřetí vracel pro zbytky nábytku.

„On nemá čas. Musí se s Bellou starat o Elizabeth. Pouto mezi nimi se musí vyvíjet, dokud je ještě malá. A jelikož stárne mnohem rychleji než ostatní děti, nesmí se od ní skoro vůbec vzdalovat,“ poučila ho Esme mateřsky a popadla velkou vanu.

Emmett si zamumlal něco nesrozumitelného a otráveně popadl poslední věc, co se v přívěsu nacházela.

Bella:

Bylo to tak krásné. Dívat se s Edwardem po boku na malou Elizabeth, jak roztomile pochrupkává. Nedokázala jsem uvěřit, že je moje. Tedy – naše. Moje a Edwardova.

Moje ani jeho podoba se na ni nedala zapřít. Velká, čokoládová očíčka, která se na nás dívaly tak vychytrale. Vlnité vlásky až po ramena, které zářily bronzovou barvou a rysy v obličeji, které by jí i anděl záviděl.

Nebyla jsem Alice, tudíž jsem si mohla pouze představovat, jak bude vypadat, až vyroste úplně… Určitě bude ještě krásnější a všichni muži ji budou chtít.

Tohle mi připomnělo, že jeden nápadník bude nejspíš i v našem domě. Když jsem se dnes krátce po poledni probudila a užívala si první chvíli s Elizabeth, Edward zaslechl rozhovor, který se mezitím odehrával v prvním patře.

Tvářil se přitom trochu zvláštně. Měl v očích jistou starostlivost, kterou jsem tam vídala dost často, ale dále tam bylo také něco, co jsem nedokázala přesně pojmenovat. Možná bych to mohla označit jako radost, ale nebylo by to přesné. Možná bych měla říct spíš lehké potěšení, ale ani to by to přesně nevystihlo.

Nevěděla jsem si v tu chvíli rady. Popisoval mi, co se právě dozvěděl. Říkal mi, kdo je ta Jane a Felix… Oba dva měl prý, Aro, velmi rád. Prý ne jako přátele, ale spíš jako majetek, o který se pečlivě staral a nedovolil, aby ho někdo poškodil.

A potom tady byl právě malý Daniel. Chlapec stejného druhu jako Elizabeth a taky to byl syn mé sestřenice. Melissin potomek…

Bylo zvláštní, že i když jsme k sobě nikdy neměly moc blízko, prožívaly jsme vlastně to samé ve stejnou dobu. Obě dvě jsme porodily ve stejný den a dokonce i ve stejný okamžik. I když každá jiným způsobem, stále tady byl ten zvláštní pocit z toho všeho… Ale jen u mě, protože ona nic o mně neví…

Edward se mi tohle bál sdělit. Bál se, že to u mě způsobí nějakou nečekanou reakci. Ale já jsem to brala s podivným klidem. Nejspíš jsem si ještě nestihla uvědomit ta slova doopravdy. Anebo jsem je nechtěla vnímat.

Chtěla jsem jen to, abychom byli všichni šťastní a nikdo nám nenarušoval naši rodinnou idylku. Dá-li se o tom takto mluvit, když je otec upír, dítě poloupír a matka bohužel stále člověk. Ale věděla jsem, že za rok docílím svého. Nechtěla jsem Edwarda zbytečně popuzovat. Poznala jsem na něm, že je pro něj tohle téma citlivé, ačkoliv jsem vůbec nechápala proč…

Co by mu mělo vadit na tom, že spolu budeme navěky? To se tolik bojí, že by se mě už nikdy nezbavil?

Tomuhle jsem nemohla a ani nechtěla věřit. Slova lásky vyřčená z jeho úst totiž zněly tak opravdově, že o nich nebylo možné pochybovat.

Nezastavitelný proud mých myšlenek zarazilo tiché zaklepání na dveře do pokoje.

Zvedla jsem hlavu a podívala se, kdo to vchází. Blížící se Alice se usmívala jak měsíček na hnoji a v rukou nesla nějakou velkou krabici, zabalenou v bílém balícím papíru s růžovými kvítky a obvázanou velikou mašlí.

Podívala jsem se s otazníky v očích nejprve na ni a potom na Edwarda. Tvářil se nechápavě.

„Nechtěla jsem vás rušit,“ řekla Alice. Už jsem se nadechovala, že jí řeknu, že ona nikdy neobtěžuje, ale ona mě předběhla. „Jelikož jsem Elizabeth chtěla něco dát a tady někdo,“ podívala se při těch slovech zamračeně na Edwarda, „mi zakázal vybavit jí šatní skříň. Rozhodla jsem se, že ji aspoň koupím postýlku, aby nemusela pořád spát v tom křesle.“ Kývla pohoršeně hlavou k provizorní postýlce. Normální rodiče by takto své děti jistě nenechaly, ale my jsme byli trochu zvláštní ve více věcech.

Za prvé – Elizabeth byla stejně nerozbitná, jak říkal Emmett. A za druhé – kdyby už doopravdy náhodou padala, sedm upířích rukou by ji chytilo dřív, než by si stihla uvědomit, že se nachází ve vzduchu.

„Ehm… děkujeme, Alice,“ řekl Edward a rozpačitě se podíval na mě. Plánovali jsme, že postýlku vybereme někdy společně. Ale i když jsem se na to moc těšila, vůbec mi nevadilo, že už to Alice zařídila. Alespoň nám to ušetří cestu do města a já se vyhnu všem ostatním obchodům velkým obloukem.

„Díky,“ rozběhla jsem se k ní a skočila jí kolem krku. Samozřejmě, že to čekala, takže stihla tu velkou krabici odložit včas a já jsem si o ni nezlámala další končetiny.

Edwardovi se viditelně ulevilo. Přišel k nám a opatrně nás objal taky.

„Alice, můžu se tě na něco zeptat?“ ozval se za chvíli zamyšleně. Aniž by čekal na odpověď, už pokračoval. „Jelikož si v hlavě neustále překládáš bibli do hebrejštiny, nebude ta postýlka nějaká podpásovka, viď že ne?“

Alice se vesele zazubila. „Nech se překvapit, bráško. Já vás nechám zase o samotě.“

Vysoukala se z našeho objetí, došla ke dveřím a šibalsky na nás mrkla. Potom už jsem ji neviděla. Slyšela jsem pouze cvaknutí kliky, ale Alice nikde.

„Řekl bych, že bychom to měli otevřít, aby se případně dala ještě vyměnit. Co říkáš?“ zeptal se Edward a zamyšleně si tu velkou, zabalenou krabici prohlížel.

„Nejspíš to bude nejlepší,“ přitakala jsem a pomalu došla k němu. Podívala jsem se na křeslo, abych se ujistila, že Elizabeth ještě tvrdě spí a potom jsem svůj zrak upřela zpět na Edwarda.

„Chceš mít tu čest?“ zeptal se mě s úsměvem.

Zavrtěla jsem hlavou. „Uděláme to společně.“

„Jak si přeješ,“ pokrčil rameny a postavil se ke krabici z druhé strany. „Na tři?“

Přikývla jsem.

„Dobře. Jedna… dva… Tři!“

Škubla jsem balícím papírem. Edward udělal totéž.

Najednou se nám oběma naskytl pohled na krabici postýlky. No – jestli se tohle dalo nazývat postýlkou.

Na fotografii bylo vidět něco bílého, co byly nejspíš dřevěné šprušle a rám matrace, která zářila růžovou barvou. A nad tím vším se ještě nacházela hedvábná nebesa, která byla taktéž růžová.

Vypadalo to, jako ty postýlky, do kterých ukládali své děti všechny královny z pohádek. Bylo to nádherné, ale také docela přehnané. Alice se zase jednou vyřádila…

„Tak co myslíš?“ zeptal se Edward a zvědavě sledoval moje výrazy.

„No… já vlastně nevím. Jak jsi na tom ty?“ opáčila jsem stále trochu vyvedená z míry tou krásou.

Uchechtl se. „No, mně - jakožto muži - se růžová barva sice vždy hnusí, ale i když je to možná celkově moc kýčovité, myslím, že malým dětem, hlavně tedy dívenkám, se tohle líbí. Možná se ale pletu, přece jenom, já jsem holka nikdy nebyl, takže…“

Vesele se při tom culil a já jsem se zasmála. „No ještě abys taky byl. Ale jinak si myslím, že máš pravdu. Elizabeth se bude líbit. A kdyby ne, Alice by to nejspíš vůbec nekupovala.“

„Takže ji mám poskládat?“ zeptal se, aby se stoprocentně ujistil.

Přikývla jsem na souhlas. Sedla jsem si na pohovku a rozhodla jsem se ho při tom všem pozorovat. Bavilo mě se na něj dívat, ať už dělal cokoliv, ale uvědomila jsem si, že při běžných lidských věcech, krom hry na lidi, kterou hráli ve škole, jsem ho ještě nikdy neviděla.

Vypadal, že ví, co dělá. Zkušeně vybaloval jednu část po druhé. Do návodu ani nenahlédl a rovnou už to vše začal sestavovat k sobě.

Věděl, že ho pozoruju, proto vše dělal pomalu, abych ladné pohyby jeho krásného těla dokázala všechny zaznamenat. V tom ticho v pokoji narušilo hlasité zívnutí a můj pohled bleskově střelil ke křeslu, kde se Elizabeth protahovala.

Rty se mi samovolně roztáhly do úsměvu, a aniž bych si uvědomovala, co dělám, došla jsem až k ní a vzala jsem ji do náruče.

„Zkus ji nakrmit,“ ozval se Edward a jeho oči se na nás láskyplně podívaly.

Chtěla jsem říct, že jistě, ale v tom jsem si uvědomila, že já vlastně vůbec nevím, čím ji mám nakrmit. Ještě mi nestihl sdělit, čemu naše dcerunka dává přednost. Normální lidská strava nebo krev?

Všiml si mého rozpačitého výrazu a hlasitě se zasmál. „Esme ji zatím krmila sunarem, ale Carlisle říkal, že bys měla zkusit kojit, aby lépe mohl určit, v jakém stádiu vývinu se Elizabeth v tomhle ohledu nachází.“

Cítila jsem, jak se mi při slově ‚kojit‘ nahrnula krev do tváří. Netušila jsem vůbec, jak se tohle dělá. A navíc mi bylo docela trapně před Edwardem.

Nestyděla jsem se před ním, to vůbec. Ale spíš jsem se bála, co si o mě pomyslí, kdybych dělala něco špatně. On studoval medicínu, takže určitě bude vědět přesně, jak se co dělá. Ale já? Sedmnáctiletá holka, která si nikdy nehrála ani s panenkami?

Po celou dobu mého beznadějného přemýšlení, jsem zírala z okna na zahradu, takže jsem vůbec nepostřehla, že Edward nechal své práce a došel až ke mně.

Až když nás jeho ledové paže zezadu objaly, uvědomila jsem si konečně jeho přítomnost.

„Nemusíš se ničeho bát. Jestli budeš chtít, rád ti pomůžu,“ zašeptal mi do ucha a potom ho něžně políbil.

Tělem mi při dotyku jeho rtů proběhl elektrický náboj. Zase používal ty svoje omamující metody, o kterých ví, že působí tak silně, že mu většinou všechno odkývám.

Stejně jako dnes. Nedokázala jsem prostě říct ne. Navíc se jedna moje část, ta láskyplná a starostlivá, chtěla tohle všechno naučit, abych o Elizabeth mohla pečovat jako o normální miminko.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 30. kapitola: