Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 3. kapitola

13.03.2010 (20:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 12165×

EDWARD

Ležel jsem na posteli a poslouchal svou oblíbenou hudbu. Přemýšlel jsem od dnešním školním dni. Jediný pohled do těch krásných čokoládových očí, ten jediný okamžik změnil všechno.

Když jsem se díval do těch povědomých očí, cítil jsem něco, co mně k té dívce táhlo. A nejen to. Byl jsem si jistý, že už jsem ji někde viděl. Ale na druhou stranu. To není možné. To bych si pamatoval. Má paměť je výborná, tak proč zrovna teď vynechává.

Ten pohled, ta vůně, neschopnost číst myšlenky… Už jsem to jednou zažil…

Lámal jsem si nad tím hlavu několik hodin. Ale potom, jako by někdo změnil směr mého myšlení a já najednou cítil potřebu ji vidět.

Bez rozmýšlení jsem vyskočil z okna a běžel pryč.

Vyskočil jsem na střechu luxusní vily a hledal jsem okno do Bellina pokoje. V tom jsem ji uviděl.

Přímo pod jedním střešním oknem spala stočená do klubíčka. Okno nebylo moc velké, ale nejspíš bych se tam vešel.

Sledoval jsem její klidný spánek. Byla tak roztomilá. Když jsem se na ni díval, něco mně k ní táhlo. Chtěl jsem ji pohladit po tváři, políbit na rty, ale nemohl jsem…

Převalila se na druhou stranu a já vykulil oči. Přes tvář měla ohromnou modřinu. Táhla se od oka k bradě a připomínala mi tvar ruky. Ale normálním lidem to tak nejspíš připadat nebude. Oni nevidí všechno to, co já. Oni uvidí pouze velký fialový flek na její tváři.

Najednou jsem pocítil vlnu zuřivosti. Kdo jí tohle mohl udělat?! Takové bezbranné osůbce…

Když jsem tak nad tím přemýšlel, došlo mi něco velmi důležitého.

Já se během jednoho dne stihl zamilovat.

Ale ne… To je špatné, vždyť ona je člověk! Já jsem upír. I když má sebekontrola byla velice dobrá, mohl jsem ji klidně zabít! Kdybych se někdy nechal unést vášní… bylo by zle. Ale na druhou stranu, kdybych trénoval a častěji si zvykal na její lákavou vůni, lákavější, než u ostatních lidí, kdybych si zvykl, tak bych s ní mohl být o samotě… Ovšem pouze kdyby chtěla.

Dál jsem pozoroval její spánek, když začalo svítat. Rychle jsem běžel domů a hledal jsem Rose.

„Rosalie?“ řekl jsem tiše, když jsem vstoupil do našeho domu. Věděl jsem že mně uslyší. Během dvou vteřin stála vedle mě.

„Ano?“ zeptala se.

„Víš, chtěl jsem se zeptat, jestli dneska budeš vyzvedávat Bellu,“ řekl jsem opatrně.

„Jo, pojedu pro ni. Proč?“ ptala se s úsměvem. Sakra, zase mně prokoukla…

„A nemohl bych jet s tebou?“ zeptal jsem se a její úsměv se jen rozšířil.

„Mohl. Ale řídím já!“ vyplázla na mně jazyk. Ale mi bylo řízení ukradené. Hlavně, že budu blízko Belly.

„Ne Emmette! Já už tě mám plné zuby! Pořád jenom otravuješ! Že já blbec jsem s tebou chtěl chodit do jedné třídy!“ ozval se rozzuřený Jasper a já dostal další skvělý nápad.

„Jaspere?“ zeptal jsem se a on se v tu chvíli objevil vedle mě s tázavým výrazem.

„Víš, napadlo mně, jestli bys nechtěl chodit do třídy s Alici. Víš, že by jsme se my dva prohodili, určitě by to šlo nějak zařídit. Konec konců, oba jsme v druhém ročníku, jen každý v jiné třídě…“

„To bys pro mně udělal?!

,,Samozřejmě... Pro bratra všechno." Rosalie si začala chichotat, ale já jsem ji ignoroval.

Esme?!“ zavolal jsem do domu a Esme se ozvala z obýváku. Doběhli jsme tam a prosili ji, aby zavolala do školy. Usmála se na mně. V jejích myšlenkách jsem viděl, že když mně vidí opět šťastného, je ochotna udělat cokoliv.

Bylo sedm ráno. Touhle dobou už určitě bude někdo na recepci. Esme zavolala hned, zvedla to příjemná sekretářka a po dlouhém Esmeiném přemlouvání nás nakonec prohodila.

BELLA

Ráno jsem se probudila a ze všeho nejdříve vlezla pod sprchu. Potom jsem letěla dolů nachystat snídani. Docela jsem zaspala, takže večeři budu chystat až odpoledne. Když byla snídaně hotová, popadla jsem jogurt a rychle ho zhltla. Potom jsem ještě rychle běžela do své komůrky a hledala něco na sebe. Rychle jsem hodila pohled na zrcadlo. Oblečení bylo v pohodě, ale když jsem došla pohledem k obličeji, zděsila jsem se. Od oka po bradu se mi táhla velká modřina.

S povzdechem jsem si sedla před zrcadlo a ze skříňky vytáhla make-up. Koupila jsem si ho asi před třemi lety a používám ho jenom v těchto případech. Nanesla jsem si na obličej lehkou vrstvu. Trochu to zakryla, ale kdyby se mi někdo do obličeje díval delší dobu, asi by to poznal.

Koukla jsem na hodiny. Za chvíli tady určitě budou. Popadla jsem mikinu a seběhla dolů, kde všichni až na Melissu snídali. Dneska byl strejda v docela dobré náladě. Což pro mně v překladu znamenalo – dobře jsem se vyspal, ale když něco uděláš špatně, dostaneš výprask.

Ozval se zvonek. Chtěla jsem dojít otevřít, ale Melissa, která zrovna sbíhala schody mně předběhla.

Otevřela dveře ve kterých stál Edward. Zůstala na něj beze slova zírat. Edward se jen poťouchle ušklíbl a otočil se na mně.

„Půjdeme?“ zeptal se milým sametovým hlasem.

Přikývla jsem a šla ke dveřím. Melissa teď stála doslova s otevřenou pusou, když viděla jak nasedám do stříbrného volva.

Usadila jsem se na zadním sedadle.

„Ahoj Rose,“ usmála jsem se na řidičku.

„Ahoj Bello, jak ses vyspala?“ zeptala se mile.

„Docela dobře a ty?“

S Edwardem se uchichtli, jako by mi utekl nějaký vtip.

„Ano, Bello, taky jsem se vyspala dobře!“

Za příjemné konverzace jsme dojeli až ke škole. Na parkovišti už čekali ostatní a vesele mně zdravili.

Rose chytila Emmetta za ruku a Alice popadla Jaspera. Společně se rozešli do tříd.

„Nebude ti vadit moje společnost?“ zeptal se Edward s lehkým úsměvem, ale jako by se doopravdy bál odpovědi.

„Ne,“ usmála jsem se, spíš naopak, ale to jsem nahlas říct nemohla. Šli jsme pomalu za nimi. Edward mi pokládal spousty otázek ohledně mé rodiny. Jindy o tom sice nerada mluvím, ale když jsem se se smrtí rodičů svěřila Edwardovi, tak se mi ulevilo. Bylo to zvláštní…

Došli jsme až k mé třídě. Překvapilo mně, že Edward do dveří vstoupil taky. Tázavě jsem se mu podívala do očí.

„S Jasperem jsme si prohodili třídu. Docela se chytl s Emmettem a navíc chtěl být v jedné třídě s Alici,“ řekl prostě. Přikývla jsem a sedla si vedle něj, protože Rose s Emmettem už seděli spolu v lavici před námi.

Hodina začala a já jsem se snažila soustředit na učivo, které už jsem stejně uměla. Ale musela jsem něco dělat, jinak bych v jednom kuse musela pokukávat po Edwardovi. Ale jeho pohled jsem na sobě cítila pořád. V jednu chvíli se naše pohledy střetly a najednou mezi námi začala proudit šílená elektřina. Nevím, co by se stalo, kdyby nezazvonilo a my od sebe v rozpacích odtrhli pohled.

Edward už stál vedle mě.

„Půjdeme?“ zeptal se prostě.

Přikývla jsem, stále trochu v rozpacích.

Mlčky jsme došli na další hodinu. Bála jsem se, že tohle mlčení potrvá celý den a to jsem nechtěla. Když jsem si povídala s ním, cítila jsem zvláštní odlehčený pocit...

Už jsme měli tělocvik.  Emmett s Rose zvláštně pozorovali to ticho mezi námi. Byli zmatení.

Ale teď jsme hráli volejbal. Proti našemu družstvu stáli opět Melissa, Brad a nějací dva další spolužáci.

Melissa byla na podání. Musím přiznat, že v míčových hrách doopravdy vyniká. Hodila po mně zvláštní pohled, vyhodila míč do vzduchu a velkou ranou ho odpálila přesně na mně. Dostala jsem ránu do hlavy a spadla na zem, kde jsem si hlavu narazila znovu.

Edward už se nade mnou skláněl.

„Bello! Jsi v pořádku?“ slyšela jsem jeho hlas z velké dálky. Potom mně zahalila černá tma.

Otevřela jsem oči a zamžourala do bílé místnosti.

„No konečně,“ vydechl Edward s úlevou a zničehonic mně objal. Trochu mně to překvapilo. Ale i když byla jeho kůže ledová, ta má při jeho dotyku hořela.

Jakoby si Edward uvědomil, co právě udělal, rychle se ode mě odtáhl.

„Promiň,“ řekl rychle.

„To nic,“ špitla jsem.

„Kde to jsem?“ znovu jsem se porozhlédla po bílé místnosti.

„V nemocnici. Při tělocviku jsi omdlela, raději jsme tě převezli sem. Měl bych někoho zavolat, že jsi se probrala,“ řekl a zmáčkl červené tlačítko na zdi.

Přikývla jsem. Postupně se mi začalo všechno vybavovat.

Do malé místnosti vtrhla sestřička a začala mi měřit tlak a všechno možné. Za chvíli vešel do pokoje i mladý doktor.

„Ahoj Edwarde,“ pozdravil ho a já jsem usoudila, že to bude nejspíš ten jejich adoptivní otec Carlisle. Rosalie mi o něm vyprávěla.

„No Bello, konečně ses nám probrala!“ řekl vesele. Potom se otočil na sestřičku a vzal si od ní nějaké papíry.

„Dostala jsi ránu do hlavy a měla jsi mírný otřes mozku. To zkolabování bylo nejspíš z celkového vyčerpání,“ vážně se mi podíval do očí. „Nebyla jsi v poslední době vystavena nějakému psychickému vypětí?“

Psychickému vypětí? Ne… Jen mně každý den terorizuje bratranec se sestřenkou, potom dostanu výprask od strýce, že jsem udělala něco špatně a korunu tomu nasadí naštvaná teta, která po mně ječí, že jsem jí špatně vyprala košili…

Zavrtěla jsem hlavou.

Doktor Cullen se zatvářil zamyšleně a Edward zuřivě. Co to do něj vjelo?

„Měl bych si tě tady nechat nějakou dobu na pozorování,“ řekl vážně.

„Ne prosím, musím domů,“ oponovala jsem rychle.

Povzdychl si. „Slib mi, že budeš nejméně dva dny v naprostém klidu, nebudeš své tělo vystavovat žádné fyzické ani psychické zátěži a budeš brát tyhle léky,“ podal mi nějakou bílou krabičku.

„Slibuju,“ řekla jsem a krabičku si vzala.

„Zrovna mi končí služba. Odvezu tě domů a vysvětlím to tvému strýci,“ řekl.

Sakra… To radši ne, zase by vyváděl.

„To nebude nutné,“ chtěla jsem odporovat, ale Edward mně přerušil.

„No tak Bello. Buď se necháš odvést nebo tady zůstaneš na pozorování,“ řekl vážně.

Sklopila jsem hlavu a zkroušeně jsem přikývla.

Nastoupila jsem do elegantního černého auta doktora Cullena. Edward odjel svým autem domů a předtím mi popřál hodně štěstí a kladl mi na srdce, abych Carlislea poslouchala.

Zastavili jsme před strýcovým domem.

„Děkuji pane Cullene,“ řekla jsem upřímně.

„Není zač. A mimochodem říkej mi Carlisle a to pane si odpusť,“ usmál se, „nepřipadám si potom moc starý.“

Zasmála jsem se taky.

Vystoupili jsme z auta a já jsem zazvonila, jelikož jsem zapomněla klíče.

Za dveřmi se objevil strýc, který byl v obličeji rudý zuřivostí.

„Mohla bys mi laskavě vysvětlit, kde si byla?!“ spustil naštvaně, ale pak zaregistroval ve dveřích Carlislea.

„Dobrý den pane Crowley, já jsem doktor Carlisle Cullen,“ představil se přátelsky. Strýc si ho měřil naštvaným pohledem.

„Tak doktor jo?“ zeptal se nepřátelsky a potom se podíval rozzuřeně na mně.

„Ano, pracuju v místní nemocnici. Bella dnes omdlela při hodině tělocviku. Nejspíš kolaps z psychického vypětí. Přišel jsem vám říct, že by měla zůstat minimálně dva dny v klidu. Žádné fyzické ani psychické vysilování. Měla by hodně spát a brát léky, které dostala,“ řekl Carlisle stále zdvořile, i když si to strýc vůbec nezasloužil.

„No jo jasně… Snad vím, jak se o ni postarat a teď když dovolíte mám nějakou práci. Nashle!“ zatáhl mně dovnitř a potom zabouchl dveře a spustil.

„Nezajímá mně nějaké tvé psychické vypětí či co. Okamžitě běž nachystat večeři, za chvíli přijde důležitá návštěva, tak ať je to něco extra!“ s pohlavkem mě nahnal do kuchyně a já jsem raději začala chystat řízky a bramborový salát.

Skončila jsem něco po půl šesté večer. Rychle jsem to naservírovala na stůl a pak jsem vyběhla do svého pokoje. Byla jsem hrozně unavená.

Zalezla jsem si pod sprchu a s prvním proudem horké vody jsem cítila, jak se mi uvolňují všechny svaly. Potom jsem si s oblíbenou knížkou zalezla do postele, ale klidu jsem si moc neužila…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 3. kapitola: