Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 29. kapitola

11.05.2010 (13:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6421×

Jane:

„To nemyslíš vážně, viď že ne, Felixi?“ zeptala jsem se, když jsem konečně odhadla cíl našeho splašeného běhu z hradu. Stáli jsme pár kilometrů před letištěm, na které jsem vyděšeně zírala. Slunce za ním zrovna zapadalo a tvořilo s ním zvláštní kontrast

„Proč?“ zeptal se nechápavě. „Je to jediná možnost, jak se s Danielem dostat do zámoří. Nezapomínej, že je z části člověk. Nemohl by jen tak několik hodin s námi plavat v ledové vodě. Navíc určitě potřebuje kyslík.“
Podívala jsem se na spokojeně pochrupující uzlíček v mých rukou a musela jsem uznat, že má pravdu. Sice jsme tyhle informace o něm nevěděli jistě, ale ani jeden z nás nechtěl nic riskovat.

Ale i tak tady bylo spoustu dalších důvodů, proč bychom do letadla nastoupit neměli…

„Pomyslel jsi vůbec na to, že bez pasů a občanských průkazů nás asi jen těžko někam pustí? Navíc tam nemůžeme nakráčet jen tak, s napůl rudýma očima. Nebo si myslíš, že si toho nikdo nevšimne?“ zeptala jsem se ironicky. Naše barva sice nebyla tak ostrá, protože jsme oba už nějakou dobu nebyli na lovu, ale i tak se tam ta červeň nedala zapřít.

Felix se na mě podíval docela vychytrale. Zašátral v kapse svého kabátu a vytáhl několik malinkých knížeček, kreditní kartu a dále taky hromadu nějakých malých krabiček.

„Chceš mít hnědé oči nebo černé?“ zeptal se jakoby nic a já jsem v těch krabičkách konečně poznala kontaktní čočky, které nosí lidé, když trpí krátkozrakostí nebo dalekozrakostí. Ale tyhle byly ještě kromě toho nabarvené speciálními barvivy, aby změnily zbarvení duhovky. Vzpomněla jsem si, že mi o tom Gianna párkrát vyprávěla. Chtěla si pořídit rudé, aby lépe zapadla mezi nás upíry…

Felix myslel na vše – to jsem musela uznat.

„Myslím, že si vezmu hnědé,“ usmála jsem se a natáhla k němu ruku, ve které jsem nedržela Daniela.

Ochotně mi ji podal. „Máš tam čtyři páry. Než doletíme do Ameriky, mělo by to stačit. Pasy jsem nechal zařídit hned potom, co ses i ty rozhodla utéct. Takže to by taky nebyl problém,“ poukázal na knížečky v jeho druhé ruce. „Ještě něco, na co jsem zapomněl?“ usmál se, ale jasně na něm bylo poznat, že nepočítá s tím, že bych mu ještě něco pověděla.

„Vidím, že to bereš vážně,“ zasmála jsem se a pohled upoutala zpět k letišti. Nechtěla jsem se mu svěřit, ale jednu obavu jsem stále měla. Bála jsem se, že v prostředí tolika lidí, bijících srdcí a různých vůní jen tak neodolám. Silou vůle jsem věděla, že nikomu z nich ublížit nechci, ale obávala jsem se, že démon ve mně bude silnější.

„Půjdeme?“ zeptal se opatrně, když si všiml mého zamyšleného výrazu.

„Jasně,“ přikývla jsem.

Musela jsem si přiznat, že se mi ulevilo. Ještě ve Volteře jsme se totiž oblékli do normálního oblečení. Původně jsem si myslela, že je to proto, aby se nám bez toho dlouhého pláště lépe běželo, ale až teď mi došlo, že vlastně nechtěl, aby se za námi lidé otáčeli s nechápavými otazníky v očích a posměšky v obličejích.

Opatrně, abych Daniela neprobudila, jsem začala otevírat krabičku. Vyndala jsem jednu z osmi zvláštně vypadajících věcí. Zašklebila jsem se, ale i tak jsem si ji opatrně nasadila na duhovku. Ne, že bych si snad nějak dokázala ublížit, či vypíchnout oko, ale v tomhle u mě stále převládaly lidské instinkty.

Zamrkala jsem, aby se čočka usadila na správné místo a překvapeně jsem se rozhlédla kolem. Už jsem neviděla tak ostře. Ale jistě to pořád bylo lepší, než lidskýma očima.

Stejnou taktikou jsem si nasadila i druhou. Pomalu jsem si na nově vypadající okolí začala zvykat.

Koukla jsem se na Felixe. Jeho oči už taky nebyly rudé. Vypadal nyní stejně, jak jsem ho vídávala, když nebyl delší dobu na lovu.

„Hm… tahle barva ti sluší,“ řekl s úsměvem.

Věděla jsem, že kdyby mým tělem stále proudila krev, právě by se mi nahrnula do tváří. Když jsem byla člověk, vždycky jsem zrudla, když mi někdo zalichotil.

Takhle jsem jenom automaticky sklopila pohled a zamumlala těžko srozumitelně: „Díky.“

„Nemáš zač. Ale měli bychom pomalu jít. Letadlo letí asi za čtyřicet minut a bylo by lepší, kdybychom nemuseli čekat na další.“

„Máš pravdu,“ zvedla jsem hlavu a svůj zrak odvrátila zpátky k letišti. Naposledy jsem se nadechla čerstvého lesního vzduchu, protože jsem byla odhodlaná se mezi lidmi nadechnout pouze v těch nejnutnějších situacích a odhodlaně jsem vykročila vpřed.

Felix se na mě tak nějak zvláštně zadíval. Vypadal zamyšleně a svým způsobem starostlivě. „Ne… řekni mi, že nemáš strach,“ zasmál se po chvíli uvolněně.

Zastavila jsem se na místě. Proč mě vždycky prokoukne? To snad není pravda… „Jistě, že nemám strach. Z čeho taky?“ snažila jsem se zapírat, ale bylo mi to houby platné. Měl mě přečtenou.

„Jane,“ promluvil vážně a postavil se přede mě tak, abych mu viděla do očí. No, vlastně ne tak docela. Musela jsem svou hlavu zvednout do docela velké výšky, abych toho docílila, ale stejně mu o beztak to šlo, takže to je jedno. „Musíš si věřit. Vždyť už jsi lidem odolala. Máš silnou vůli a já vím, že to dokážeš.“ Jeho hlas nezněl naštvaně, ba dokonce ani výchovně, jak se mnou kdysi často mluvil. Zněl uvolněně.

„Neodolala jsem zrovna velké spoustě lidí,“ zamumlala jsem. „A navíc jsem s nimi nemusela být dlouho v blízké společnosti.“

„Vždyť s Danielem už cestujeme celé odpoledne a ještě tě ani nenapadlo, abys ho zabila.“ Při tom posledním slově jsem sebou proti své vůli škubla. Zabít ho? To by mě snad ani nenapadlo! Navíc jsem doteď vůbec nevnímala ten usilovný oheň v mém hrdle.

„Zvládneš to.“

Znělo to tak jednoduše. Jako kdybych si mohla jen tak říct, že něco udělám a ono by se to přesně tak stalo. Ale nebylo to tak jednoduché.

„No tak. Nemáš se čeho bát. Kdyby se něco dělo, věř mi, že ti v tom včas zabráním.“

Nakonec mi asi stejně nezbude nic jiného než souhlasit s jeho slovy. Takže jsem raději přikývla hned, abychom mohli odletět co nejdříve.

„Tak vidíš,“ řekl tak trochu samolibě a se mnou po boku jsme se rozběhli k té velké budově.

Zastavili jsme se až na konci lesa. Odteď jsme se museli pohybovat normální chůzí.

Naštěstí se letiště nenacházelo nijak daleko, takže jsme tam v pohodě za pár minut dorazili.

Velkými, skleněnými dveřmi jsme vešli dovnitř do letištní haly, kde se to přímo hemžilo cestujícími. Cítila jsem, jak mi do krku prostupuje oheň, ale najednou bylo snazší něž kdykoliv dřív jej ignorovat. Měla jsem totiž jasný cíl – dostat Daniela do bezpečí a neohrozit naše utajení.

„Mimochodem, jsme manželé a Daniel je náš syn,“ řekl rozpačitě a já jsem se na něj se zvednutým obočím podívala.

„No… oni by ho bez rodičů do zahraničí nepustili,“ dodal nevinně a nervózně se podrbal za uchem.

Zasmála jsem se. „Dobře. Jak myslíš.“

Chytila jsem ho za ruku. Překvapeně se na mě podíval, ale netvářil se, že by mu to vadilo. „No co? Jestli jsme manželé, musíme tak i působit,“ pokrčila jsem rameny.

Usmál se na mě moc pěkným úsměvem a už mě táhl k nějaké přepážce.

„Dobrý den,“ pozdravil mile mladíka za pultem.

Znuděně odtrhl pozornost od počítačové obrazovky. Podíval se nejprve na Felixe. Obličejem se mu mihla závist nad jeho svaly. Potom se přesunul pohledem na mě a já jsem slyšela, jak jeho srdce vynechalo jeden úder.

Zíral na mě jako na přízrak z kosmu. Očkem jsem zahlédla Felixe, jak se mračí. Sice jsem nechápala proč, ale – lichotilo mi to.

„Máme tady rezervovaný let do Washingtonu. Dovolíte?“ řekl Felix netrpělivě a tím upoutal svou pozornost opět na sebe.

Ten hoch – mohlo mu být maximálně něco kolem dvaceti – dost nedobrovolně zvedl oči zpět na jeho úroveň a trochu se na něj zamračil.

„Jistě. Můžete mi prosím předložit vaše pasy a občanské průkazy?“ zeptal se. Jsem si jistá, že mají v popisu práce chovat se mile, ale on tak určitě nepůsobil.

Felix zase zašmátral v kapse své kožené bundy a vyskládal mu ty knížečky na pult.

Ten zaměstnanec si je pečlivě prohlédl. Najednou na něco vykulil oči a nevěřícně se podíval na mě. Nechápavě zavrtěl hlavou a věnoval se zpět své práci.

Zajímalo by mě, co tam asi tak zajímavého viděl.

Naťukal něco do počítače. Vzápětí z něj vyjely letenky první třídy. I s doklady nám je podal a s popřáním hezkého letu nás vyprovodil.

„Co ho to v těch papírech tak zaujalo?“ zeptala jsem se nechápavě Felixe, když jsme se octli v bezpečné vzdálenosti od něj, aby nás neslyšel.

Felix se uchichtl. „Nechtělo se mu věřit, že už bys byla matka.“

Chápavě jsem přikývla. Bylo to docela logické, i když i jsem na tomhle světě nějaké to století byla, stále jsem připomínala tu patnáctiletou holčičku. A taky jsem musela uznat, že ani já sama bych tomu, že jsem rodič, moc nevěřila.

Zařadili jsme do nějaké fronty. Před námi nebylo moc lidí, ale jak jsem si všimla, procházelo se zde nějakými detektory. O tomhle jsem slyšela často v televizi, takže jsem naštěstí věděla, jak to chodí.

Když na nás přišla řada, v klidu, bez jakéhokoliv pípání jsme prošli na druhou stranu, kde nám vrátili nám příruční zavazadlo.

Podívala  jsem se na velké hodiny v hale a zpozorovala jsem, že do odletu už nám zbývá pouze necelá půlhodinka.

Posadili jsme se s Felixem na jednu prázdnou lavičku a nepřítomně se dívali z okna. Slunce už naštěstí zašlo, tak jsme se nemuseli bát, že až budeme muset přejít ten malý prostor mezi budovou a letadlem, nebudeme jiskřit jako brilianty.

Najednou jsem na nohou, kde doteď spinkal Daniel ucítila lehký pohyb.

Upřela jsem pohled na zdroj toho.

Danielova očka se právě otevřela a on se se zatnutýma pěstičkami protahoval. Usmála jsem se na něj. „Ahoj, ospalče.“

Upřel svůj nevinný pohled na mě a jeho tvářičky se roztáhly do potěšeného úsměvu. Natáhl ke mně ručičky a dožadoval se objetí.

Se smíchem jsem mu vyhověla. Zvedla jsem ho do úrovně mých ramen a on své drobné paže obmotal kolem mého krku.

„Asi bychom ho měli nakrmit,“ konstatoval Felix se smíchem.

Přikývla jsem na souhlas. Felix vstal a s úsměvem k Danielovi natáhl ruce. „Dojdu koupit nějakou dětskou výživu. Ty si teď od něj na chvíli odpočiň,“ usmál se na mě a jedním okem mrkl.

Podala jsem mu ho a pak už jsem jen sledovala jeho vzdalující se záda.

Najednou jsem vedle sebe ucítila dvojici bijících srdcí a dolehla ke mně sladká vůně. Ihned jsem přestala dýchat. Tohle jsem nechtěla riskovat. Když už jsme se s Felixem dostali až sem, nesmím to teď pokazit.

Dva chlapci, kterým mohlo být něco kolem sedmnácti, se posadili u druhé strany na lavičku vedle mě. Ze všech sil jsem se snažila soustředit na všechno kolem sebe, jen ne na ty lákavé pachy.

„Kam letíš?“ ozval se vedle mě hrubý hlas. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to bylo mířeno na mě.

Hoch se na mě vyčkávavě díval svýma modrýma očima. Jeho pleť byla dokonale opálená. Na hlavě měl nagelované vlasy a kdybych se pořádně nadechla, byla jsem si jistá, že by z něj táhla drahá kolínská.

Chtěla jsem mu zdvořile odpovědět, ale tím bych si vypotřebovala můj příděl kyslíku a musela bych se znovu nadechnout… Tohle byla spletitá situace.

Nakonec jsem ale usoudila, že mlčení by bylo podezřelé.

„Do Washingtonu,“ řekla jsem co nejrychleji.

„Hm… A co taková pěkná tvářička bude dělat v tak zasmušilém státečku?“ Ten blb snad nedá pokoj!

Pro tentokrát jsem se rozhodla, že nejlepší způsob bude ignorace.

Potom by taky takových otázek mohl mít milion. Já bych se musela nadechnout a pak by to taky ten nafintěný hezoun nemusel přežít ve zdraví. Nebo by to možná nemusel přežít vůbec…

Ale on se jen tak nevzdával. Naklonil se blíž ke mně a začal dosti nechutným hlasem šeptat. „No tak, mně přece můžeš odpovědět!“

Nepotřebovala jsem žít celý život mezi lidmi, abych poznala, o co mu jde.

Chtěla vstát a odejít, ale najednou jsem na své kůži ucítila horký dotek. Podívala jsem se na svou paži, kterou ten blonďák svíral ve své ruce.

Prudce jsem vstala a začala ho propalovat naštvaným pohledem. Jak ráda bych teď použila můj dar, ale před tolika svědky nemohu.

„Jsi v pořádku, lásko?“ ozval se najednou za mnou Felixův hlas. Ani jsem ho neslyšela přijít.

Najednou mi ale došlo, jak mě oslovil a překvapeně jsem se k němu otočila.

Jakmile už jsem k němu stála čelem, sehnul se ze své výšky ke mně a jakoby nic se přitiskl svými rty na mé. Nestihla jsem vůbec zaregistrovat, co dělá. V jednu chvíli se mi díval do očí a pak mě najednou líbá!

Ale když se naše rty setkaly, cítila jsem, jakoby mým tělem proběhl elektrický proud, který putoval až do mého mrtvého srdce.

Za celou dobu mé existence jsem ještě nikdy žádného muže nepolíbila. Jako člověk ovládaný dívčími hormony jsem o tom častokrát snila, ale nikdy mě nenapadlo, že to může být až tak překrásné.

Pak se ale ode mě zase vzdálil. Jen silou vůle jsem se donutila, abych ze sebe nevydala zaskuhrání. Nelíbilo se mi, že ta nádhera skončila stejně rychle jako začala.

Daniel, který mu seděl na ruce se na mě vesele usmíval a já jsem prostě nemohla jinak, než mu ten úsměv oplatil.

Pak jsem se ale zase zadívala na Felixe. Tvářil se tak nějak zvláštně. Cítila jsem potřebu zjistit, co tohle všechno mělo znamenat.

Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak se ten blonďák zvedá a zase odchází pryč.

Když už byl od nás dostatečně daleko, podívala jsem se na Felixe s nevyslovenou otázkou v očích.

„Promiň, jen jsem ti chtěl pomoct…“ řekl a znělo to sklíčeně.

Bože, byl tak milý! Podívala jsem se na něj s něžností v očích. „Děkuju,“ zašeptala jsem upřímně a zničehonic ho objala…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 29. kapitola: