Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 28. kapitola

10.05.2010 (10:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6129×

Muskegon:

Byl skoro večer a i když se Bella ze všech sil snažila, vyčerpání z porodu ji přemohlo a ona se poddala spánku. Edward chodil pomalu pokojem tam a zpátky. V rukou držel opatrně Elizabeth. Už neplakala. Spíš naopak. Nádherně se na tatínka usmívala a natahovala k jeho tváři své drobné ručičky.

Edward nemohl uvěřit tomu štěstí, které ho potkalo. Elizabeth byla tak půvabná a okouzlující, až se mu z toho tajil dech. Jak předpokládal, když její vlásky uschly, překrásně se jí vlnily až k ramenům. Tohle a několik dalších znaků měla vyvinutějších. Už měla i zoubky a její mysl pracovala, jako mysl dítěte, které je ve věku, kdy by se mělo pomalu chystat do školy. Dále už měla všechny zoubky. Sice teprve mléčný chrup, ale i to bylo zvláštní.

V tom se na příjezdové cestě ozvalo skřípání štěrku. Edward pohlédl z okna a spatřil Alicino kanárkově žluté Porsche. Za volantem poznal Jaspera. Podle jeho výrazu usoudil, že výprodeje byly opravdu velkolepé. Tvářil se jako slípka, která právě snesla minimálně deset vajec najednou.

Alice svou taneční chůzí vyskočila z auta a rozběhla se ke vchodovým dveřím. O pár vteřin později už tiše vplouvala do pokoje a šťastně se na Elizabeth zubila.

„Ahoj, Eli. Jsem moc ráda, že tě konečně vidím i v přítomnosti,“ šeptala a jemňounce ji hladila prstem po tváři.

Potom zvedla hlavu a podívala se na Edwarda. „A s tebou si to ještě vyřídím!“ zasyčela na něj.

Edward se na ni podíval dost nechápavě. Snažil se porozumět jejím myšlenkám, ale moc dobře mu to nešlo. Přeskakovaly z jedné na druhou a žádná z nich nedávala smysl.

„Proč jsi jí o Tanye musel říkat tak brzy? Nemohl jsi počkat na nějakou dobu, kdy bych byla doma a mohla bych být u porodu?“ Měřila si ho uraženým pohledem.

„Beztak jsi to stejně celé viděla v přímém přenosu,“ zazubil se na ni a Alice se proti své vůli vytáhly koutky do úsměvu.

„To je sice pravda, ale i tak jsem u toho chtěla být. Teď si budu muset počkat na příště…“ řekla smutně.

Edward na ni vyvalil oči. Už - už otevíral pusu, aby se jí řádně zeptal, co tím myslí, ale v tom se Bella na posteli zavrtěla a otevřela oči. Zamžourala do šera pokoje a automaticky si položila ruce na své bříško. Bylo ploché, nikoliv naduté, jako posledních několik dní. To mohlo znamenat jediné… Ten porod nebyl sen, jak se domnívala, byla to skutečnost!

Rychle se posadila na posteli a začala se rozhlížet kolem. Pohledem se zastavila na trojici stojící kousek od ní.

„Dej mi ji,“ poprosila Edwarda. Ten, jakmile uslyšel její líbezný hlas, na všechna Alicina slova zapomněl a s širokým úsměvem se vydal k Belle.

Sedl si vedle ní na kraj postele. Sice se mu moc nechtělo pustit Elizabeth ze své náruče, ale chtěl, aby to štěstí z jejího dotyku mohla zakusit i Bella. Opatrně, se vší něžností jí předal do Belliných křehkých rukou a sledoval radost, která se jí zračila v obličeji, když zahlédla šťastný obličej své dcery.

Elizabeth zvedla svou drobnou ručičku a hebkou dlaní se dotkla Belliny tváře. Jakoby ji chtěla poznat. Jakoby se jí chtěla dotknout, aby zjistila, jestli je skutečná. Když nahmatala svými prstíky její nos, ústa se jí roztáhly do šťastného úsměvu a z hrdla se jí ozval překrásný smích. Znělo to tak nádherně, že by se jen těžko dalo uvěřit, že to někdo nenahrál a neupravil v nejmodernějších programech v počítači.

Potom Elizabeth upřela svou pozornost zpátky na Edwarda. Vzpomněla si, že dotknout se jeho se jí před tím nepodařilo. Proto svou druhou ručičku začala natahovat k němu. Od jeho tváře ji ale dělila poměrně veliká vzdálenost. Ale Bella si toho všimla a se smíchem ji pomohla.

Elizabeth teď svými prsty  prozkoumávala každý detail obličejů jejich rodičů, kteří se tvářili šťastněji než kdy jindy. Alice se mezitím nenápadně vypařila do kuchyně, aby je nechala o samotě. Navíc taky potřebovala něco probrat se zbytkem rodiny. Něco, co se týkalo její nedávné vize. Opět se potutelně usmála. Nechtělo se jí věřit, že se za pár dní jejich rodina rozroste o další tři členy…

Mezitím u Belly a Edwarda v ložnici Elizabeth unaveně zívla. Bella se zasmála. Vypadalo to, že už v tomhle domě není jediná, kdo potřebuje spát a cítila jistý pocit zadostiučení.

„Uložím ji,“ zašeptal Edward tiše, když se Elizabeth začaly klížit oči. Už k ní  natahoval ruce.

„Ne! Chci to udělat sama!“ zaškemrala Bella a pomalu vstala.

Edward se za nimi láskyplně díval. Bella došla – kupodivu bez jediného zakopnutí – až k provizorní postýlce, protože si s Edwardem ještě nestihli žádnou koupit a opatrně tam Elizabeth položila. Zachumlala ji do růžové peřinky. Jak se na ni dívala, jak tam tak nevinně spinká, má ve spánku zvláštně našpulené rtíky a klidně oddechuje, nemohla uvěřit tomu, že někdy měla nějaké pochybnosti ohledně svého mateřství.

Teď věděla, že ty obavy byla naprosto zbytečné. A taky věděla, že se o svou dceru dokáže postarat, ať už by se dělo cokoliv.

Neslyšela Edwarda, jak tiše přešel místnost. Proto se trochu lekla, když ji zezadu objal kolem pasu a zabořil ji hlavu do vlasů.

„Nedokážeš si představit, jak moc vás obě miluji,“ zašeptal dojatě.

„Kdepak,“ odporovala Bella. „Dokážu si to představit dost jasně, protože vás miluju úplně stejně.“

„Doopravdy si to myslíš?“ zasmál se Edward tiše.

„Nesmyslím,“ řekla klidně.

„Tak vidíš,“ uchechtl se a políbil ji na temeno hlavy.

„Já to totiž vím!“ řekla a byla skálopevně přesvědčena o tom, že má pravdu. Nedokázala si totiž představit nic, co by převyšovalo její lásku k nim.

V tu samou chvíli na příjezdovou cestu dorazilo další auto. Rosalie i Esme se z něj vyhrnuly jako velká voda a běžely do pokoje, odkud se ozývaly dva klidné tlukoty srdcí.

Carlisle jim tu zprávu zavolal až ve chvíli, kdy už bylo po všem. Ony se v tu dobu nemohly dostat domů hned, protože se právě nacházely uprostřed prohlídky obří vily, ve které ukazovali nové styly ze světa interiérových designů. A ti, co to pořádali, by je jen tak odejít nenechali.

Napnuté jako struny proto musely čekat, dokud ta otravnost neskončí.

Tiše nakoukly do pokoje. Spatřily šťastně se objímající pár, který se hrdě díval na výplod jejich lásky.

„Můžeme?“ zašeptala Rose.

Bella se otočila jejich směrem a beze slov, s úsměvem na rtech přikývla.

Tiše jako myšky se odplížily k postýlce. Když nahlédly dovnitř, zkameněly v němém údivu.

„Bože, ta je rozkošná!“ vydechla užasle Rose. Esme stále ještě nenašla své hlasivky, aby je donutila také něco říct. Stále byla ještě omámená z toho, co vidí.

Když konečně malá část jejího mozku začala opět pracovat, nevyřkla nic. Pouze se bez přemýšlení vrhla Belle a Edwardovi kolem krku a bez slz vzlykala. „Já vás mám tak ráda.“

Rosalie se uchichtla jejímu jednání, ale dál věnovala veškerou svou pozornost tomu překrásnému uzlíčku...

Mezitím Alice nosila své hromady tašek, které pořídila na nákupech, do svého pokoje. Jasper ji jen nepřítomně pomáhal. Pořád se ještě nevzpamatoval z těch hromad krajek a růžové a všeho toho, co musel dnes v obchodech vidět.

Ale Alice zářila jako sluníčko. Už si plánovala, jak jejich novým členům rodiny zařídí jejich pokoj. Samozřejmě to bude znamenat další výlet do nákupního centra, ale tohle je pro ni spíš uklidňující zpráva. Ovšem sama to nejspíš nezvládne. Bude s sebou muset vzít Esme a možná i Rose. Původně měla v plánu Edwarda s Bellou, ale když se rozhodla, že se jich zeptá, přišla vize, která jí jasně říkala, že tohle dobrý nápad nebude.

Už měla pouze tři dny času. Je nejvyšší čas začít jednat. Nejprve to všechno ale musí nějak šetrně oznámit rodině. Viděla, že když jim řekne, kdo že se to k nim chystá, popadne je nejprve vztek. Ale až se dozví, že přicházejí v míru a hledají pomoc, trochu se uklidní...

Do obýváku pomalu sešli všichni. Až na Bellu a Edwarda. Taky ji mohlo napadnout, že ti dva se od Elizabeth nehnou ani na krok.

„Musím s vámi mluvit,“ řekla tak, aby ji všichni slyšeli. Povedlo se. Všech pět párů zlatých očí se na ni tázavě podívalo.

„Měla jsem jistou vizi, o které by jste měli vědět.“

Carlisle se na ni podíval s náznakem polekání v očích. Takhle vážně jeho dcera mluvila málokdy. Musí jít o něco vážného, jinak si to nedokázal vysvětlit.

„Přijde k nám návštěva... no vlastně to nebude návštěva, ale spíš budoucí členové rodiny.“ Její tvář se na konci rozjasnila do šťastného úsměvu. Z jejího hlasu čišelo radostné očekávání.

„Opravdu? Jací jsou? Jak se jmenují?“ zeptala se Esme. Nedalo se popřít to štěstí, které cítila. Těšila se, že bude mít někoho dalšího, o koho bude moct pečovat.

Alice si skousla spodní ret a na chvíli zaváhala.

„No?“ zeptal se Carlisle netrpělivě. Stále si dělal starosti. Prostě poznal, když je Alice nesvá.

„Vy už je vlastně znáte,“ zašeptala s pohledem upřeným do země.

„Kdo je to, Alice?“ zeptala se Rose, která se jediná tvářila naprosto klidně. Kdyby jim totiž od nich hrozilo nebezpečí, Alice by se tvářila jinak. Jistě – teď byla nervózní, ale kdyby to bylo doopravdy vážné, začala by dávno zmatkovat a plánovat stěhování.

„Felix a Jane Volturiovi,“ špitla skoro neslyšně. Kdyby její rodina neměla upíří smysly, ani by to neslyšela.

Esme zalapala po dechu. „Jak to myslíš? Aro by je přece jen tak nepustil!“

„Vždyť pijí lidskou krev, Alice!“ protestoval Emmett.

„Ale oni s tím životem nejsou spokojeni!“ řekla Alice hlasitěji a rozhlížela se po ostatních s prosebným pohledem. Chtěla, aby ji pochopili. „A navíc jsou na útěku. A mají s sebou malé dítě. Je stejného druhu jako Elizabeth a oni nechtějí, aby vyrůstalo ve Volteře. Aro by si z něj udělal pokusnou hračku.“

„Počkej chvíli,“ přerušil ji Emmett. Začal nervózně pochodovat po místnosti, jak usilovně přemýšlel.

„Chceš nám tady tvrdit, že Aro,“ jeho jméno úmyslně zdůraznil. „Že tahle osoba svého vlastního druhu, která je naprosto sobecká a nemyslí na nikoho jiného než na sebe, že zrovna on jen tak dobrovolně propustil svou drahou Jane - klenot jeho sbírky. Felixe – nejsilnějšího z jeho gardy a to mimino, na kterém chtěl zřejmě dělat pokusy jako na králíkovi?“ V jeho hlase byla znát ironie.

„No... oni vlastně utekli,“ zamumlala Alice s pohledem upřeným do zdi. Neopovážila by se teď někomu podívat do očí. Stačilo jí, že to viděla ve své vizi.

„Alice, ale uvědomuješ si, že je Aro bude hledat? Vždyť má Demetriho,“ ozval se Jasper, který doteď stál nezúčastněně v koutě.

„Všichni bychom byli v nebezpečí,“ přisadila i Esme.

„Neberete v potaz jednu důležitou věc,“ byl to Carlisle, kdo se to opět snažil vyřešit diplomaticky. Rozhlédl se po svých drahých, kteří se na něj vyčkávavě dívali. Všiml si Alicina vzdáleného pohledu. Zase se dívala do budoucnosti. Najednou se její rty roztáhly do vítězného úsměvu a ona čekala, až jim Carlisle poví své poznatky. „Zapomínáte, že máme Bellu.“

„Bellu?“ zeptal se nechápavě Emmett.

„Ano, Emmette. Bellu. Copak jsi zapomněl na její štít? Neplatí na ni žádné dary založené na mysli. Včetně toho Demetriho. A tím, že jsme poblíž ní, jsme pod ním před Demetrim svým způsobem chráněni.“

Emmettovým obličejem se mihlo pochopení a on neznatelně přikývl. Hlavou mu proběhla vzpomínka na návštěvu z Denali. Když tehdy Eleazar byť jen na jediný okamžik spatřil Bellu, byl ohromený jejím darem. Navíc, že se projevil, když je ještě člověk.

„Dobře. Takže nás nenajdou. Ale neměla bys nám povědět víc? Proč se rozhodli utéct?“

Alice pokrčila rameny. „Jak jsem říkala, nejsou tam spokojení. Nechtějí zabíjet nevinné lidi a chtějí se dát na náš způsob života. Aro jim v tom bránil, proto se rozhodli pro tohle řešení. Oni vlastně ještě ani neví, že míří k nám. Pouze jsou rozhodnutí to dítě dostat do bezpečí. Na nás si vzpomenou až pozdějiů.“

Emmett se na chvíli zamyslel a pak se najednou zamračil.

„Co je?“ zeptal se Jasper.

„Felix je ten velkej, že jo?“ Neznělo to moc jako otázka. Spíš jako naštvané konstatování. On se totiž nedokázal přenést přes to, že bude v domě někdo silnější než on...

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 28. kapitola: