Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 27. kapitola

08.05.2010 (21:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6242×

„Podej mi ji,“ zasténala Bella a natahovala k tomu brečícímu zázraku své ruce.

Edward si přiklekl k ní a políbil ji na čelo.

„Jak se bude jmenovat?“ zeptal se něžně.

„Emmett!“ vykřikl – no kdo jiný než Emmett.

Bella ho obdařila dost naštvaným pohledem a Carlisle ho mezitím popadl zezadu za límec a odtáhl z pokoje, aby si ti dva mohli vychutnat tuhle důležitou chvíli v jejich životě.

„A co Emma?“ křičel ještě zpoza dveří, načež se ozvala hlasitá rána. Carlisle se totiž poprvé v životě rozhodl místo diplomacie použít násilí. Uhodil ho do ramene a s vypětím všech svých sil ho odtáhnul až do obývacího pokoje.

Bella se tiše zasmála.

S její porodní bolestí odešla i zuřivost a ona se teď cítila sice utahaně, ale svým způsobem i svěže. Do jejího života vstoupila nová dávka energie. I když to byla malinká věc, která se právě snažila vykřičet všechny hlasivky, Bella přímo cítila, jak se každým okamžikem k té holčičce připoutává a věděla, že neexistuje nic, co by je dokázalo rozdělit. Věděla, že i když nemá dostatek informací a zkušeností s dětmi, tak nedovolí, aby se jí něco stalo. Dokáže se o ni postarat! Cítila miliony mateřských instinktů, o kterých vůbec netušila že je má…

„Tak co myslíš?“ vyrušil Edward tiše její myšlenkové pochody.

„Já… vlastně jsem uvažovala o jednom jméně,“ řekla rozpačitě. Nevěděla, jestli bude Edward souhlasit.

„Povídej,“ povzbuzoval ji a i jeho hlas prosakoval štěstím.

Bella se nadechla, aby do svých plic dostala nový příděl kyslíku. „Jestli  by jsi souhlasil, přála bych si, aby se jmenovala Elizabeth.“ Odvážila se mu pohlédnout do očí. Vypadal zamyšleně.

Bella si začala dělat starosti, protože už se nehýbal dobrých několik vteřin.

Najednou však jeho výraz roztál. Podíval se na Bellu pohledem  překupujícím tak velkou láskou, že se to ani nedalo uvěřit.

„Miluji tě,“ zašeptal a potom se sklonil k jejím rtům. „Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená,“ zamumlal v malé přestávce, kdy se Bella musela nadechnout.

„Jsem ráda, že souhlasíš,“ řekla a oplatila mu jeho zářivý úsměv.

„A druhé jméno už máš taky?“ zeptal se nedočkavě.

„No...“ zadrhla se Bella. „Myslela jsem, že to bys chtěl vymyslet ty,“ řekla nervózně.

Edward se usmál. „Líbilo by se ti jméno Renee?“

Tohle zase nečekala Bella. Opatrně, aby Elizabeth nijak neublížila, mu skočila kolem krku a po tvářích jí začaly stékat slzy. „Děkuju,“ zavzlykala dojatě.

Edward se uchichtl. „Netušil jsem, že tímhle protrhnu hráz,“ řekl vesele.

V tom se Elizabeth dala znovu do pláče, aby opět upoutala pozornost svých rodičů.

Bella se na ni podívala se slzami štěstí v očích a překrásně se na ni usmála. „Je nádherná,“ zašeptala.

„Taky má po kom,“ odpověděl Edward. Nešlo si totiž nevšimnout překrásných čokoládových očí, zdobících její líbezný obličej a kaštanových vlásků, které až budou suché, jistě se budou vlnit stejně jako ty Belliny.

„Jistě, že má. Její tatínek je totiž nejkrásnější na celé planetě,“ řekla Bella pyšně. Ona totiž zase zaregistrovala Edwardovy rysy v jejím obličeji.

Edward otočil oči v sloup Ti dva se snad nikdy neshodnou.

„Měl bych ji opláchnout,“ řekl raději, protože stále ještě byla celá od krve.

„Neber mi ji!“ zaskuhrala Bella a natahovala k ní ruce.

Zakřenil se. „Nebuď nedočkavá. Hned jsem zpátky.“

Volterra:

Psací stůl velikosti slona se rozprskl na miliony malých kousíčků, jak narazil do zdi. Aro rozzuřen demoloval celou pracovnu. Jeho plán nevyšel! Jak se to mohlo stát? Ten chlapec neměl vůbec žádnou moc. Vůbec žádnou! Ale proč? Jeho rodiče jsou přece tolik nadaní! A kam se poděla ta holčička, kterou viděl v Ginnyiných myšlenkách? Vždyť ji viděl jasně!

Byla nádherná. Její rysy byly jemné a překrásné. Měla dlouhé, vlnité vlásky barvy kaštanu a její oči byly čokoládové. Jasně mu přece tehdy řekla, čí to bude dcera…

Někdo zaklepal na dveře.

„Dále!“ vyštěkl.

Alec s Demetrim vstoupili dovnitř. Alec se tvářil nechápavě. Možná by se dalo říct i zahanbeně nebo dokonce obávaně…

Ale Aro už si naštěstí rozhovor na téma ‚Alecovy sexuální metody‘ rozmyslel, protože uznal, že to by nejspíš nepřežil ani jeden z nich.

„Takže, jak všichni víme, plán se zhroutil. I když nechápu, jak se to mohlo stát, Ginny mi nejspíš poslala falešné myšlenky.Tudíž ji musíme najít. Půjdu já s bratry a chci s sebou vás dva. Možná bychom mohli vzít i Brada, aby se trochu přiučil, jak to na výpravách chodí,“ hovořil. „Mimochodem, ještě před tím musíme proměnit Melissu. Je oslabená a prý by nejspíš jako člověk nemusela přežít. Vyrážíme za pár minut a cestou se stavíme na lov.“ Podíval se po jejich obličejích, aby zjistil případné námitky. No ony by jim asi stejně byly k ničemu, ale naštěstí žádné neviděl, takže je propustil se slovy, že přesně ve 13:00 se sejdou ve věži.

Jane:

Nervózně jsem vyčkávala ve svém pokoji. Seděla jsem na posteli, která stejně nikdy neměla žádné využití a nervózně jsem si objímala kolena.

Měla jsem strach, jestli tohle všechno vyjde. Co když nás Aro chytí a Felixovi nebo tomu chlapečkovi se něco stane? Bylo to  zvláštní, ale o svůj život jsem strach neměla vůbec. Jediné, na co jsem dokázala myslet byl Felix a můj synovec… Pojmenovali ho Daniel. Líbilo se mi to jméno. Jen jsem si nedokázala představit, kdo se o něj po našem útěku postará…

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. „Ano!“ zavolala jsem a vzápětí dovnitř nakoukla Felixova hlava.

„Mám dobrou zprávu!“ zakřenil se a zavřel za sebou dveře, aby náš rozhovor nikdo neslyšel.

Prosebně jsem se na něj podívala.

„Aro s bratry odjíždí na misi. Pojede i Demetri, Alec a Brad. Máme volnou cestu!“ pokračoval šeptem, ale radost v jeho hlase byla dost znát i tak.

Ani jsem si neuvědomila, že se můj obličej roztáhl do úsměvu.

„Až odjedou, musíme zajít pro Daniela,“ dodal ještě.

„Ale co když nám ho nebudou chtít dát? Upírek se o něj stará hodně. Má neustálý dozor!“ ptala jsem se, protože kromě štěstí jsem cítila i pochybnosti.

„Neboj se. Zatím jsme u Ara ve vyšším postavení než ony. Nebudou dělat problémy.“

Trochu mě to uklidnilo, ale ne úplně. „Kdy Aro odjíždí?“ zeptala jsem se.

„Za pár minut. Chce před tím stihnout proměnit Melissu.“

I když jsem ji neměla ráda, bodlo mě u srdce při pomyšlení, že i ona je odsouzená tomuhle světu.

Jako na důkaz Felixových slov se z jejího pokoje najednou ozval šílený křik. Takže už ji kousl…

Ze všech sil jsem se snažila ten křik nevnímat. Vyvolávalo to ve mně vzpomínky na mou vlastní bolest při přeměně.

Felix si všiml jak při tom výkřiku znervózněla. I on si vzpomněl na její křik a bolest, když Aro rozkázal, aby ji kousli. Byla tehdy tak bezbranná, tak slabá… A teď? Je z ní sice silná upírka s mocnými schopnostmi, ale to nestačí. Její bolest by viděl i slepý. Bylo mu jí líto. Když jí tehdy poprvé viděl, ze všeho nejvíc si přál, aby mohla prožít šťastný lidský život a mít svou vlastní rodinu. Dokonce tehdy na zlomek vteřiny uvažoval, že by se Demetriho pokusil přesvědčit, aby ji s Alecem nechali na pokoji. Dokonce by byl schopen použít i násilí, ale tehdy bohužel věděl, že by mu Aro ublížil a on by neměl šanci na útěk. Ale teď tu šanci měl. Cítil novou sílu, která ho popoháněla vpřed. Chtěl dát Jane druhou šanci na normální život. On jí ho totiž vzal a on jí ho také musí vrátit…

„Můžeme?“ zaslechli oba Marcusův hlas z věže.

„Jistě,“ souhlasil Aro. „Jdeme, přátelé!“ zvolal a oni uslyšeli, jak se rozběhl a dalších pět párů nohou jej následovalo.

„Máme nejvyšší čas,“ řekl Felix, když o pár vteřin později zaslechl zaklapnutí hlavní brány, která vedla ven z hradu.

Jane přikývla. „Jdeme.“

Postavila se na nohy a vydala se ke dveřím. Felix jí je jako pravý gentleman otevřel a nechal jí projít jako první. Společně potom zamířili přes dlouhé chodby až k pokoji, kde se nacházel Daniel.

Jak očekávali, seděla u něj nějaká upírka a zpívala mu ukolébavku. Nedařilo se jí ale přehlušit Melissin jekot a Daniel stále plakal.

„Teď se o něj máme postarat my,“ promluvil Felix diplomaticky a Jane jen zírala, kde se v něm tolik odhodlání bere.

Upírka, která se jmenovala Mandy, zvedla oči od postýlky a nedůvěřivě se na ně podívala.

„Dostala jsem rozkaz, abych k němu nikoho nepouštěla!“ odporovala.

„Je to Arův rozkaz!“ odsekla Jane a zamračila se na ni.

Mandy se podívala do jejích rozzuřených očí. Nechtěla riskovat, že by podlehla jejímu bolestnému daru. Jednou už se tak stalo. Nevyplnila pánův rozkaz a Caius poručil Jane, aby ji potrestala. Byla to šílená bolest, která ji zbavovala všech smyslů.

„Ale mně nikdo nic neřekl,“ řekla nakonec klidně, protože si nebyla jistá jejich argumenty a bála se, že by jí tentokrát vládci mohli nechat potrestat tvrději.

„Dostali jsme rozkaz, Mandy,“ řekl Felix klidně, ačkoli i jemu už docházela trpělivost. „Než Aro odešel, poručil nám, abychom se o něj až do odvolání starali my dva. Chce mít u něj někoho, komu více důvěřuje.“ Rozhodl se uhodit na její citlivé místo. Věděl, že když ji pověřili staráním s o Daniela, cítila se šťastně, protože si myslela, že jí konečně věří.

Ale tohle pro ni byla rána pod pás. Bolelo to. Zvedla se a s bolestným obličejem odkráčela pryč.

Jane se usmála. „Výborně!“ řekla tiše a rychle se přesunula k postýlce s plačícím chlapečkem. Sladce se na něj usmála. „Ahoj maličký,“ zašeptala k němu. Velice opatrně ho vzala do náruče a konejšivě ho začala kolébat.

Daniel se jí podíval do očí a najednou se uklidnil. Místo pláče odhalil své malinké zoubky a místnost naplnil veselý dětský smích.

Bylo zvláštní, že i když se narodil dneska, má některé části těla a mozek vyvinutější. Ale všichni věděli, že bude jiný a poroste rychle, takže to pro ně nebylo zas až tak velké překvapení.

„Páni…“ vydechl Felix překvapeně, když zaslechl ten kouzelný zvuk, vycházející z Danielova hrdla. „Máš talent!“ pochválil Jane a ta, kdyby byla člověk, jistě by se začervenala.

„Půjdeme?“ řekla, aby změnila téma.

Felix se usmál. „Rozluč se s Volterrou. Tohle je naposledy, co ji vidíš.“

„Myslím, že mi to chybět nebude,“ prohlásila Jane jistým hlasem.

„Tak to jsme dva,“ souhlasil Felix. Naposled se rozhlédl kolem a potom se s Jane po boku rozběhl k velké bráně, která otvírala velkou a nekončící svobodu…

Mezitím se Alice s vysíleným Jasperem vracela z nákupů, protože viděla Bellu, jak rodí. Bohužel ale asi tak pět vteřin před tím, než to začalo, takže tam nestihli dojet včas.

Alice se těšila na malou Elizabeth. Viděla její krásu a půvabnost…

Najednou jí hlavou proběhla jedna její stará vize. Ovšem teď už se blížil čas, kdy nastane. Uličnicky se pro sebe usmála.

Vypadá to, že volný pokoj v jejich domě konečně dostane své využití…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 27. kapitola: