Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 26. kapitola

06.05.2010 (21:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6651×

Bella:

Rosalie s Esme před chvílí odjely do města kvůli nějakému zařizování a Alice vytáhla Jaspera - i přes jeho protesty a pokusy o útěk - na velké výprodeje.

Carlisle si vzal v práci volno, aby mohl poslední dny těhotenství pečlivě kontrolovat můj zdravotní stav. Edward se ode mě samozřejmě nehnul ani na krok. A Emmett? Ten se po návratů s třídenního nakupování nejdříve zhroutil a potom nevyšel z domu ani na zahradu, protože se bál, že by ho odtamtud někdo zatáhl zpět do obchodů s dámským oblečením.

Zrovna jsem dělala svou oblíbenou činnost – tulila jsem se k Edwardovi a přitom se dívala z okna na zahradu. Bylo docela pěkně. Slunce sice nesvítilo, ale ani nepršelo. Listy se třepotaly v lehkém vánku a všechny ty stromy spolu s jezerem působily takovým harmonickým dojmem. A do toho ještě ptáci zpívali překrásnou písničky.Tohle byly poslední dny tohohle pěkného počasí, protože od zítřka zde mělo začít sněžit.

Jak ráda bych se teď prošla lesem a na chvíli si užívala pouze krásy přírody. Ale Carlisle i Edward byli neústupní. Připomínali mi starostlivé babičky, které se bojí nechat své vnouče u plynového sporáku.

Oni se totiž báli, že kdybych udělala třeba jen jediný krok sama, okamžitě by mi praskla plodová voda a já bych začala rodit.

Nechápala jsem proto jejich rozhodnutí. Všude po domě mě nosil Edward; jedině do koupelny mě po dlouhém přemlouvání pustil samotnou, ale i tak jsem vždy viděla ten nesouhlas v jeho očích.

V tom jsem ucítila jeho rty ve vlasech. „Na co myslíš?“ zeptal se tak tiše, aby to Emmettovy zvědavé uši ve vedlejším pokoji nemohly slyšet.

„Vlastně na nic… Jen se hrozím toho, co přijde,“ řekla jsem nervózně si skousla spodní ret.

„Víš, že se nemáš čeho bát. Lepšího doktora s více zkušenostmi než Carlisle nikde nenajdeš,“ zasmál se. Ale jeho smích nevycházel z nitra. Bylo v něm poznat to napětí, které cítil. Bál se stejně jako já, ne-li ještě víc a pouze se mě snažil uklidnit. Bylo to od něj tak ušlechtilé, že ačkoliv jsem si doposud myslela, že není možné, mé srdce se začalo zvětšovat narůstající láskou k němu.

„Nebojím se porodu,“ uklidňovala jsem ho. „Ale toho, že prostě nebudu dobrá matka. Vždyť jediné, co o dětech vím je, že-“

Nestihla jsem doříct to, co jsem měla v plánu, protože on mi položil dlaň na pusu. Přišlo mi, že to v poslední době dělá nějak často.

„Nezapomínej na to, že Carlisle, Esme a všichni ostatní nám kdykoliv se vším pomohou. Esme děti miluje, stejně jako Rose. A Carlisle má z práce s dětmi spoust zkušeností, že se nemáme čeho obávat,“ uklidňoval mě a když viděl, že zatím nic nenamítám, sundal svou ruku opět dolů.

Okamžitě jsem toho využila. „Vím, že nám samozřejmě pomohou, ale i tak bych měla být schopná se o své dítě postarat sama. Nechci, aby si všichni mysleli, že jsem naprosto neschopná!“

„Ale ty nejsi neschopná!“ oponoval. „Nikdo od tebe neočekává, že by jsi v tak brzkém věku měla být dokonalý rodič.“

Sklopila jsem oči ke svému břichu. „To dítě to očekává…“ zamumlala jsem tak tiše, že lidské uši by tento zvuk vůbec nezaregistrovaly.

Ale ty Edwardovy ano. Najednou si mě přitiskl co nejvíce k sobě a začal mě kolébat ze strany na stranu. „To miminko bude nejšťastnější pod sluncem. Bude mít tu nejbezvadnější maminku pod sluncem a bude mít tatínka, který ji vše naučí…“

Uchichtla jsem se. „Mluvíš, jako by jsi měl s dětmi už nějaké zkušenosti.“

Jen pokrčil rameny. Můj výraz ztuhl. „Nechceš mi doufám říct, že už sis někde nějaké děti pořídil.“

Zasmál se. „Samozřejmě, že ne. Myslíš si snad, že jsem nějaký sukničkář?“ zeptal se naoko dotčeně.

„Hm… vlastně,“ zamyslela jsem se. „Kdo ví, co jsi za celý svůj život prováděl. Třeba o nějakých dětech vůbec nevíš,“ řekla jsem šibalsky.

Poraženě si povzdechl. „Bello, ty jsi jediná osoba, kterou jsem za svou stovku let miloval. Nikdy jsem nemyslel na ostatní ženy. Nikdy mě nezajímaly… Až do té doby, než jsi přišla ty.“ Jeho oči při posledním slově zněžněly a nahrnula se do nich neochvějná láska.

Buď doopravdy mluvil pravdu a tohle byl pouze důkaz. Nebo… „Chceš mě omámit, abych odvedla řeč jinam?“ zasmála jsem se.

„Samozřejmě, že ne,“ řekl a jeho výraz se ani trochu nezměnil.

„Nevěř mu ani slovo, Bello! Nápadnice si na něj stály fronty!“ zahulákal se smíchem Emmett ze svého pokoje a já jsem se teď doopravdy lekla, že mi Edward něco tají.

Nevěřícně zavrtěl hlavou a zamumlal si něco tak rychle, že jsem tomu nebyla schopná rozumět.

„Edwarde?“ zeptala jsem a do mého hlasu se prodrala lehká zoufalost.

Neříkal nic.

„No dobře… Když mi to neřekneš ty, Emmett to jistě udělá moc rád za tebe.“

Začala jsem se zvedat, abych se dosoukala do vedlejší ložnice, ale jakmile jsem se postavila, Edward mě něžně chytil za ruku a podíval se na mě prosebným pohledem.

„Povíš mi někdy pravdu?“ zeptala jsem se klidně.

Na chvíli se zamyslel a němě přikývl. „Emmett možná měl pravdu v tom, že jsem se nejspíš líbil hodně ženám… ale mi se nelíbila žádná,“ řekl prostě, ale já jsem věděla, že tohle není všechno.

„Poznám, když mi něco tajíš, Edwarde. Kdyby tohle bylo všechno, řekl by jsi mi to rovnou a nezdráhal by ses.“

Chvíli se mi díval prosebně do očí a vypadal, jako by sváděl vnitřní boj. „Nikdy jsem s žádnou nic neměl,“ zašeptal.

„Edwarde, mi je jedno, jestli jsi někdy měl někoho jiného. Vždyť jsi na tomhle světě o tolik delší dobu než já, takže je logické, že jsi už měl nějaké přítelkyně nebo podobně. Já jenom nechci, abys mi lhal.“

„Nechtěl jsem o tomhle mluvit… Bál jsem se, že by tě to rozrušilo,“ řekl zřetelně.

„A proč by mě to mělo rozrušit?“ ptala jsem se nechápavě.

„To je jedno. Hlavní je, abys věděla, že ti teď říkám pravdu. Klidně se zeptej Emmetta, Carlislea, Jaspera, kohokoliv. Nikdy jsem neměl žádnou… ženu.“

Z vedlejšího pokoje se ozval hlasitý smích. „Ne, Emmette, dokonce ani muže!“ zavolal přes zeď Edward podrážděně. Nejspíš reagoval na Emmettovy myšlenky.

„Věřím ti,“ zamumlala jsem. „Ale když už jsi nakousl to téma s tím – ehm… rozrušením.“ Podívala jsem se mu do očí. „Moc bych si přála, abys to dopověděl.“

Zoufale položil hlavu do dlaní a zhluboka se nadechl.

„Hlavní,“ na chvíli se odmlčel, jako by nad něčím přemýšlel, „čekatelka,“ to slovo řekl s odporem a zoufalstvím zároveň, „byla Tanya,“ vydechl přidušeně.

Rychle zvedl pohled, aby sledoval mou reakci. Věděl, že vyslovení toho jména by mi klidně mohlo způsobit infarkt. Proto to tajil.

V mém těle se začaly střídat různé pocity. Láska k Edwardovi za to, že mi to konečně řekl a já tak znám pravdu. Nenávist k Tanye, protože kromě toho, že mi zabila mé rodiče, ještě chtěla získat Edwarda…

Ale když se objevila bolest, nedokázala jsem jí vnímat. Až když Edward vyděšeně vykřikl a začal zoufale volat Carlisleovo jméno mi došlo, že ta bolest nebyla v mým pocitech, ale objevovala se z jiné části mého těla. Pane Bože… Já rodím!

Vypravěč:

V tu samou chvíli hradby Volterry proťal hlasitý výkřik. Aro, který právě rozjímal, koho si dá k večeři sebou vylekaně škubl, až poskočil o pár centimetrů nad kýčovitou židli u jeho pracovního stolu.

Rychle se vzpamatoval. Tohle byl ten výkřik na který už několik dní čekal. Melissina dcera se dere na svět!

Nejvyšší rychlostí, jakou byli upíři schopní běžet, se vydal do jejího pokoje. Když nadšeně rozrazil dveře, viděl ji, jak se v bolestech zmítá na posteli.

Několik upírek, které o ni doteď pečovaly už se staraly o cosi jako kontrakce…

Ach ta ženská řeč! zavrtěl Aro s povzdechem hlavou. Tyhlety hloupé názvy totiž nikdy nemohl pochopit.

„Jak to vypadá?“ zeptal se nejbližší osoby.

„Musíme ji vyndat císařským řezem, porod přirozenou cestou by nezvládla, je příliš slabá,“ hlásila mu poslušně.

‚Císařský řez? Není to náhodou zákusek? Ale co. Hlavně že tu holčičku dostanou nějak ven. Jestli při tom hodlají použít třeba prášek na pečení a krémovou polevu, mně je to úplně jedno,‘ pomyslel si Aro

„Raději nedýchejte, pane. Poteče tady krev,“ upozorňovala ho další pomocnice.

„Jasně, jasně. Hlavně ať se žádné z nich nic nestane.“

Sledoval, jak se pod skalpelem na jejím břiše objevuje malý potůček krve. Vypadala velice lahodně… Ale ne!

Aro raději na chvíli odvrátil svůj pohled jinam, nebyl si totiž jist, že se udrží… A nebo tu také byla druhá možnost. Mohl by totiž při pohledu na lidské vnitřnosti omdlít – a to bylo pravděpodobnější!

Chvíli hypnotizoval prasklinu ve zdi a přitom přemýšlel, že by měl najmout zedníka, aby to tady opravil. Hm… a potom si ho dá jako desert.

Aro si zamnul ručičky, jak skvěle to vymyslel, když v tom ho jedna upírka zavolala k sobě.

„Pane! Pojďte se podívat, už bude venku!“

Aro zatnul všechny své svaly, zhluboka se nadechl až se mu nafoukly líce, že vypadal jako křeček, který si právě dělá zásoby na zimu.

Došel k ležící Melisse a podíval se, kam upírka ukazovala.

Zrovna z bříška vytahovala malý, plačící uzlíček, který byl celý zakrvácený.

Zatím Aro viděl pouze hlavičku s ulepenými vlásky. Bylo to rozkošné… Vypustil všechen vzduch a odvážil se nadechnout.

„Vítej meži námi Abrienne Mariangelo Volturiová,“ zašišlal směrem k miminku.

Když v tom…

Ne, tohle není možné… Tohle prostě nemůže být kluk! Určitě ta holčička bude pouze nějak postižená na onom intimním místě…

Arovi to nedalo, musel se o tom skálopevně přesvědčit.

Sebral všechnu svou odvahu, vzal si dítě opatrně do ruky a opatrně nakoukl plačícímu uzlíčku mezi drobné nožky.

Načež to s Arem málem seklo. Protože tohle zcela jistě byl chlapeček a on právě zkoumal jeho…

Rychle ho podal vyčkávající upírce a kdyby mohl, jistě by byl rudý až na bříškách palců u nohou.

Takže jedna věc byla jasná. Někde nastala chyba. To se Alec nesnažil nebo co?

Bude muset si sním na tohle téma ještě pohovořit…

Mezitím ve Forks:

„Tlač, Bello! Tlač!“ křičel Emmett vzrušeným hlasem a držel Bellu z jedné strany za ruku.

„Sklapni!“ vykřikla Bella rozzuřeně. Bolest, kterou cítila byla nesnesitelná a on ji do toho ještě bude kecat? Tak na to ať zapomene!

„Až ti řeknu, Bello, musíš zatlačit ještě víc,“ ozval se klidným hlasem Carlisle, který právě zabíral místo porodní báby. Jenom s tím rozdílem, že on měl k porodu místo prostěradla a vařící vody vyspělou techniku.

„No tak lásko. To zvládneš! Neboj se!“ povzbuzoval ji Edward, který se u ní skláněl na druhé straně a konejšivě ji hladil po vlasech.

„Teď, Bello!“ poručil Carlisle a Bella s výkřikem zabrala.

„Au!“ vykřikl Emmett, jehož ruku Bella drtila ohromnou silou. „Víš jak to bolí?!“ zeptal se jí rozladěně.

Bella se na něj podívala zuřivým pohledem, který mluvil za vše. On si tady stěžuje na bolest ruky, zatímco ona se tady pokouší ze všech sil protlačit něco obřího dírkou malou jako citron?

„Chceš si to vyměnit?“ pronesla se zaťatými zuby.

Když viděl její rozzuřený pohled, raději sklapnul a mezitím přemýšlel, jak si tu ruku vytvaruje zpět do původního tvaru.

„Ještě chvíli, už vidím hlavičku!“ povzbuzoval Bellu Carlisle. „Edwarde, pojď se podívat!“

Edward se přesunul na Carlisleovu pozici a to co viděl ho naprosto uchvátilo. Ta dokonalost!

Šťastně vydechl. „To je nádhera…“

„Já chci taky!“ vykřikl Emmett a přivalil se k nim.

Čekal, že uvidí přinejmenším sedmý div světa, ale když spatřil to, co spatřil vyděšeně vykulil oči a kdyby ho Edward včas nezachytil, nejspíš by se skácel v mdlobách k zemi.

„Emmette!“ Edward ho párkrát vyfackoval, než se vrátil k sobě.

„J-jasně! Bella – dítě – plodová voda… Ježíši Kriste!“ Rychle si stoupnul zpět k Bellině hlavě, aby se náhodou nepodíval zpět na tu nechutnou věc.

„Teď naposledy a pořádně zatlač, Bello!“ vykřikl Carlisle.

Bella zasténala únavou, ale pro děťátko by udělala cokoliv. Sebrala všechny zbytky síly, zatnula zuby, nehty zaryla do Emmettovy ruky – a ten tiše zasténal - a s podivnými zvuky Bella vytlačila tu brečící věc ven.

„Je to holčička!“ vykřikl šťastně Edward a opatrně si ji od Carlislea vzal.

„Chceš přestřihnout pupeční šňůru?“ zeptal se ho Carlisle a podával mu přitom nůžky.

Edward si je ochotně vzal. Emmett to celou dobu sledoval a když se ozvalo tiché ‚šmik‘ vyjeveně na ně zíral.

„To vypadá jak houba,“ otřásl se.

„Podej mi ji,“ zasténala Bella a natahovala k tomu brečícímu zázraku své ruce.

Edward si přiklekl k ní a políbil ji na čelo.

„Jak se bude jmenovat?“ zeptal se něžně.

„Emmett!“ vykřikl – no kdo jiný než Emmett.

Bella ho obdařila dost naštvaným pohledem a Carlisle ho mezitím popadl zezadu za límec a odtáhl z pokoje, aby si ti dva mohli vychutnat tuhle důležitou chvíli v jejich životě.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 26. kapitola: