Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 25. kapitola

05.05.2010 (19:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6596×

Bella:

Další týden utekl jako voda a mi už zbývalo pouze šest dní do porodu. Dost často mě popadla šílená deprese, že mateřství nezvládnu a že mě dítě nebude mít rádo.

Upřímně se divím, že to se mnou Edward vydržel. Někdy jsem totiž byla doopravdy protivná a hysterická. Ale on se tomu všemu vždycky jen zasmál…

Seděla jsem v křesle v našem pokoji a sledovala jsem okolní krajinu. Venku se snášel lehký deštík a smáčel vše, co se mu připletlo do cesty. Napadlo mě, jaké by to bylo, kdyby žádná planeta Země nebyla. Kdyby tady místo ní byl pouze prázdný prostor.

To by bylo denní nebe naproti tomu nočnímu? To by se deštěm smáčeli navzájem? A pršelo by tehdy vůbec směrem dolů, kdyby tady nebyla gravitační síla?

Povzdechla jsem si. Tyto nesmyslné otázky se mi v poslední době honily hlavou pořád. Ty hormony prostě nejsou normální!

„Ahoj, Bello!“ ozval se veselý Rosaliin hlas, když ladně vplula za mnou do pokoje a posadila se do křesla vedle mě. „Jak se ti daří?“

Znovu jsem si povzdechla. „Jde to…“

„Nato, že za pár dní budeš mít miminko nezníš moc nadšeně,“ zasmála se.

Pohladila jsem si své velké břicho a pokusila jsem se usmát. „Já vím, ale zase na mě jde ta deprese.“

V tom se rozrazily dveře, Emmett vběhl do místnosti a s bojovným výkřikem: „Hormony znovu útočí!“ skočil na postel, až se pod ním celá prohnula.

„Nedělej blbosti!“ zpražila ho Rose pohledem. Emmett otočil oči v sloup a pohodlněji se v mé posteli uvelebil.

„Tak už si se rozhodla, jak se to malé bude jmenovat?“ zeptal se zvědavě a z jeho očí čišela dychtivost, jen jsem nedokázala posoudit, nad čím.

„Ehm… ne. Vždyť ještě ani nevíme, jestli to bude holka nebo kluk,“ řekla jsem rozpačitě. Jistě, Alice to věděla, ale my jsme se s Edwardem chtěli nechat překvapit.

„No, víš. Přemýšlel jsem o jednom takovém krásném jméně, které by se ti zajisté líbilo,“ řekl a tvářil se tak nějak… no, jako kdyby měl něco za lubem.

„A jaké to je?“ zeptala jsem se opatrně, protože jsem si nebyla jistá, jestli chce teď mluvit vážně.

„Emmett!“ vypálil okamžitě.

Aha. Tohle jsem mohla čekat…

„No… budu o tom přemýšlet,“ zamumlala jsem a pohled jsem raději upřela do zdi, protože kdybych se mu dívala do očí, poznal by, že mu lžu.

Ne, že by se mi snad jeho jméno nelíbilo, ale nechtěla jsem to dítě pojmenovat po něm. Měla jsem ho ráda, to ano, ale stejně ráda jsem měla i Jaspera a Carlislea a nechtěla jsem, aby si mysleli, že je nějak podceňuju.

„Odprejskni, Emmette. My tady probíráme holčičí věci!“ pakovala ho Rose.

„Mě to nevadí!“ oponoval honem a na tváři se mu usadil takový – svým způsobem nadšený – úsměv. „Vždycky jsem přemýšlel, jaké by to bylo, kdybych byl holka…“ řekl a na chvíli se nepřítomně zadíval z okna.

Mě v tu chvíli napadlo, že nejspíš hormony neburcují pouze mým tělem a vrhla jsem soucitný pohled na Rose, která vrhala prosebné pohledy k nebi.

„Tak jaké jsou nejnovější drby?“ zeptal se Emmett, když se vrátil zpět do reality a vypadal opravdu natěšeně.

Začaly jsme s Rose v duchu zvažovat všechny možnosti, ovšem před odpovědí nás zachránil Alicin hlasitý hlas, který se ozýval nejspíš z obýváku.

„Emmette! Za dvě minuty vyjíždíme na nákupy!“

Emmett se zatvářil vyděšeně. Na chvíli se zamyslel a přitom se s nadějí v očích zadíval na okno, načež Alice zakřičela znovu. „To ani nezkoušej!“

Emmett poraženě nechal spadnout svou hlavu do polštářů a vydal ze sebe křik raněného lva.

Za otevřenými dveřmi do pokoje se mihl Jasper a neodpustil si škodolibý pohled na svého bratra. „Užij si to!“ řekl sladkým hláskem a potom zase pokračoval v cestě do jeho pokoje.

Z Emmettova hrdla se ještě chvíli ozývaly jakési neidentifikovatelné zvuky a potom se na nás podíval bolestnýma očima.

„Zavolejte na hřbitov. Tohle nedám…“ zašeptal zlomeně. Vydal se pomalým krokem ke dveřím a přitom nám ještě rozdával poslední instrukce. „Chci nějaké pěkné místo na sluníčku. Za posledních devadesát pět let jsem si ho moc neužil… A proslovu na rozloučenou ať se ujme Pierce Brosnan.“

S povzdechem jsem zavrtěla hlavou. I když jsem věděla, že je Emmett mentálně narušená osoba, teď jsem ho upřímně litovala.

Kdyby se totiž Alice rozhodla na nákupy vytáhnout mě, jsem si jistá, že bych nasedla do prvního letadla a odletěla někam hodně daleko a na nic kolem sebe nebrala ohledy.

Takže se vlastně dalo říct, že jeho reakce obdivuji.

On se mezitím šnečím tempem doloudal až ke dveřím, vrhnul na nás poslední zoufalý pohled a… zmizel.

I když mi i Rosalii cukaly koutky, vydržely jsme se nesmát alespoň do té doby, než se zvenčí ozval zvuk startujícího Porsche.

Potom už to prostě jinak nešlo; obě dvě jsme jako na povel propukly v hurónský smích, až to k nám přilákalo zvědavého Edwarda, který doteď pomáhal Esme se stěhováním obýváku.

Nejprve si nás obě nechápavě měřil pohledem, ale potom se trochu soustředěně podíval na Rosalii, z čehož jsem usoudila, že právě listuje její myslí, a potom se ochotně začal smát taky.

Ale nebylo to zase tak moc vtipné, abychom se smáli celý den, takže za chvíli Edward Rose poprosil, aby šla Esme pomáhat místo něj a my jsme spolu osaměli.

Edward se na mě andělsky usmál a protože bylo křeslo dost velké, posadil se vedle mě a oběma rukama mě objal.

„Tak co hormony?“ zakřenil se.

Tahle otázka mě trochu urazila. Jako bych já za ně mohla. Zamračila jsem se. „Nic zvláštního…“

Teď se pro změnu zamračil on. „Omlouvám se. Nechtěl jsem tě tím popudit,“ řekl a přitiskl si mě ještě víc k sobě.

„Já vím,“ povzdechla jsem si a pohodlně si opřela hlavu o jeho kamennou hruď.

Vdechla jsem jeho sladkou vůni a všechny mé starosti mě rázem opustily. Nechápu, jak to dělal. Buď má v sobě nějakou zvláštní moc, která dokáže lidi zklidnit, anebo jsem už doopravdy blázen.

Ať už byla odpověď jakákoliv, byla jsem za tento pocit omámení velice vděčná.

Uvědomila jsem si, že už mě zase přepadá únava. Ospale jsem zívla a těsně před tím, než jsem usnula, jsem ještě zaslechla dvě nádherná slova. „Miluji tě…“

Edward:

Se vší šetrností, abych ji neprobudil, jsem ji uchopil do náručí a odnesl do postele, aby se jí spalo pohodlněji. Vypadala nyní tak nevinně, roztomile a překrásně, že už jsem opět musel začít přemýšlet nad tím, proč si vybrala zrovna mě. Ne, že by mi to snad vadilo, ale nedokázal jsem pochopit, že se taková nádherná osoba, do které byl zamilovaný každý kluk na škole, rozhodla zrovna pro život s upírem.

Ale poslední dobou ve mně hlodal červíček pochybností. Co když mě nemiluje? Co když ji láká pouze věčnost a já ji vůbec nezajímám? Možná by to mohla být pravda, dávalo by to smysl. Nedokázal jsem si totiž představit někoho, kdo by mohl milovat kus kamene bez srdce… Ale proč by se tím, co jsem já, chtěla stát? Tolikrát mi řekla, že mě miluje, ale co když to není pravda?

Jako by snad ve spaní dokázala vnímat mé myšlenky, najednou se neklidně překulila na druhý bok a zamumlala: „Edwarde… já tě miluju…“ Potom se jí po tváři rozlil spokojený úsměv a mě ze vteřiny na vteřinu všechny pochyby opustily. Bylo hloupé pochybovat o tom, jestli mě miluje. Byl jsem blb.

Jediné, co mou mysl teď trápilo, bylo namáhání všech mých smyslů, abych nějak zachytil její sny - alespoň na malý okamžik.

Bohužel jako vždy, vše bylo marné. Její mysl byla zamčená na deset západů a já jsem od toho zámku neměl klíč…

Vypravěč - Aljaška:

„Výborně! Jde ti to skvěle!“ povzbuzovala Tanya svého nejnovějšího spojence, který právě cvičil svůj čerstvě objevený dar. Vytvářel kolem sebe pocit beznaděje, že kdokoliv, na koho jej poslal, ztratil všechen důvod žít a snažil se jakkoliv sprovodit ze světa.

Jeho obětními beránky se stali Inuité – původní obyvatelé Aljašky. Zac si doslova užíval ten pohled na eskymáka, který se ze všech sil snaží uškrtit se šálou a těsně před tím, než se mu to povede, svůj dar stáhne a jeho oběť, jako by se najednou probrala z transu, se nechápavě rozhlížela kolem sebe. Nepamatovala si vůbec nic, co se v posledních chvílích stalo a zděšeně koukala na tu šálu.

„Tak co?“ zeptal se Zac povýšeně. Tanya totiž žádný dar neměla, tím pádem se vyskytoval ve vyšší kategorii.

„Skvěle. Myslím, že už stačí málo a budeme moct uskutečnit náš plán,“ zazubila se Tanya nadšeně. Nemohla se dočkat, až nastane ta zlomová chvíle a všechno, o co se pokouší už několik desetiletí, se konečně stane skutečností!

„Měli bychom jít, začíná se tady shromažďovat nějak moc lidí,“ promluvila, když si všimla přibíhajících mužů.

Seskočila ze smrku a Zac ji ihned následoval.

„Dáme si závod?“ zeptal se nadšeně. Své upírské výhody si dost oblíbil a místo truchlení nad promarněným lidským životem, se radoval ze všeho nového.

Tanya přikývla a aniž by čekala na nějaký povel, tak se ohromnou rychlostí vydala na západ, kde se nacházelo její a Zacovo nové obydlí. Po návratu do Denali se totiž spolčili a společně ostatní opustili. Dům si sice pořídili jen pár desítek kilometrů od ostatních, ale stejně tady moc dlouho nezůstanou, takže to vlastně bylo jedno.

Zac neotálel, ihned se vydal za ní a díky jeho novorozenecké síle ji brzy dohnal.

Cestou se ještě stihl rozhlížet po krásné zimní krajině. Tohle roční období vždy miloval. Jako člověk totiž vynikal v zimních sportech.

Za chvíli zběsilého běhu a veselého smíchu, už spatřili jejich bílo-šedou vilku.

Zac chytil Tanyu za ruku a ten zbývající kousek doběhli společně, jako pár… Ano – občas se o nich takto dalo mluvit. Pár, který ovšem nespojovala láska, ale pomsta, kterou oba dva společně plánovali. Pomsta, která jim oběma dá to, co chtějí.

Felix:

Běžel jsem lesem a vítr mi rozcuchával vlasy do všech směrů. Každou částí mého těla jsem si užíval tenhle pocit volnosti. Tohle byly chvíle, ve kterých jsem si připadal naprosto svobodný, nepřipoutaný k Arovi a jeho bratrům…

Jenomže z mých pětisetletých zkušeností jsem věděl, že všechno musí jednou skončit… I tohle…

Asi tak za dvacet vteřin se ocitnu zpět ve Volteře.

Už jen pár dní. Tahle slova jsem si opakoval stále dokola. Ta jediná věta mě dokázala naprosto uklidnit. Už jen pár dní a budeš volný!

Jak krásně tohle znělo. Ale jediné, co jsem do té doby, než to nastane mohl dělat, bylo doufat, že se to podaří.

Tolik jsem nenáviděl tenhle život. Nenáviděl jsem to zabíjení ubohých a bezbranných lidí.

Jenomže Aro by mi zajisté nedovolil, abych se živil krví zvířat. Takže kdykoliv se mi naskytne příležitost, vykrádám krevní banky a živím se krví, kterou někdo daroval dobrovolně a nezabilo ho to.

I když jsem byl zloděj, nepřipadal jsem si jako zločinec. Protože v porovnání s tím, čím bych mohl být, kdybych zabíjel, to nebylo vůbec nic.

Až budu volný, nejspíš se stanu vegetariánem – a možná se tím stane i Jane, která chtěla utéct se mnou.

Doufal jsem, že kdyby se útěk nevydařil mně, podaří se to alespoň jí a tomu dítěti. Vlastně – i ona byla ještě dítě. Aro ji nechal přeměnit už v patnácti letech. Prý nemohl dál čekat, to jistě.

Tolika lidem promarnil jejich životy! Nechápu, jak tohle mohl udělat. Já vlastně nechápu, jak vůbec někdo tak bezcitný může na světě existovat. Moji rodiče mě vychovávali v přesvědčení, že člověk nemůže žít bez toho, aniž by miloval.

A i když byl Aro upír, jsem si jistý, že se v tomto tvrzení nic nemění. I upíři totiž dokáží milovat a já jsem toho ukázkovým příkladem…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 25. kapitola: