Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 24. kapitola

02.05.2010 (21:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6941×

„Tak co? Už je v pohodě?“ zeptal se Emmett Edwarda, který zrovna přicházel do kuchyně s docela naštvaným výrazem v obličeji. Ještě pořád byl naštvaný, že se od Belly vzdálil, byť jen na malou chvíli.

„Už nebrečí, jestli myslíš tohle!“ odsekl stroze a začal pro ni chystat čaj.

Napustil do varné konvice vodu, dal ji vařit a mezitím vytahoval z kredence jakési ovocné něco, co se potom pak prý bude dát pít. No, nevonělo mu to zrovna po kytičkách…

„No tak! My za to přece nemůžeme!“ odporoval Emmett a v duchu si promítal celé dnešní odpoledne, snažíc se sám sebe přesvědčit o tom, že mluví pravdu. Ale moc mu to nešlo.

„Ne?“ povytáhl Edward výsměšně obočí, když to všechno v jeho hlavě viděl.

„No… Prakticky vzato, tu televizi zapnula sama…“ snažil se Emmett ospravedlnit. V tomhle měl pravdu. Vždyť ona sama od sebe vzala do ruky ten ovladač a namířila ho na obří obrazovku.

„Ahá!“ řekl Edward ironicky. „A ty jsi to samozřejmě nemohl přepnout někam jinam. To jistě chápu…“

„Ale já jsem nevěděl, že jí to rozbrečí! Vždyť nejsem Alice!“ protestoval. Copak po něm chtějí, aby ještě místo svých manželských povinností myslel i na něco jiného? Pche!

„Héj!“ ozvala se z druhého patra z pokoje Alice, které samozřejmě ani slůvko jejich rozhovoru neuniklo a rozhodně se jí nelíbilo, že se zrovna její bratr srovnával s jejím darem.

,Bezva! Takže mám další průšvih!‘ pomyslel si Emmett naštvaně a Edward se jeho myšlenkám uchichtl.

Nalil vodu, která mezitím vypnula, do hrnku s tím divným práškem a raději odešel dřív, než se Alice rozhodne uskutečnit svou pomstu. Chtěla totiž Emmetta vzít na celodenní nákupy. A ona, když už se rozhodne vzít jednoho, pobere klidně i všechny kolem sebe a námitky nepřipouští.

Svou přirozenou chůzí – no, řekněme spíše během – došel Edward až ke dveřím do jeho a Belliny ložnice a potichu vešel.

Ležela na posteli, pohled upírala nepřítomně z okna ven a přitom si pomalými pohyby hladila – každým dnem větší - bříško.

Když se na ni Edward díval, na to nejkrásnější a nejrozkošnější stvoření na světě, nemohl uvěřit tomu, že je ta kouzelná bytost jen a jen jeho. Že už mají většinu trablů za sebou a už je čeká – snad – jen krásná věčnost.

Došel až k ní tak tiše, že když se posadil a prohnula se pod ním postel, Bella sebou nejprve vyděšeně škubla, ale když pohlédla do obličeje své nádherné lásky, ihned se uklidnila a vykouzlila omamující úsměv.

„Už je ti dobře?“ zeptal se Edward starostlivě.

„Jo… vlastně vůbec nechápu, co to do mě vjelo… Promiň,“ řekla sklíčeně.

„Nemáš se za co omlouvat, ty můj blázínku,“ odpověděl Edward s úsměvem a políbil ji na špičku nosu. „Za tohle nemůžeš. I Carlisle říkal, že je to běžné, tak se tím prosím netrap.“

„Ale stejně si kvůli takové prkotině nemusel odcházet z lovu,“ poukázala trochu naštvaně na jeho napůl černé oči. „Teď budeš muset odejít znovu,“ řekla smutně.

„Já už se od tebe nevzdálím ani na metr,“ odvětil Edward a v jeho hlase bylo slyšet tu důraznost nad tím, že to myslí vážně.

Bella začala protestovat. „Ale ty mus-“

Něžně – ale důrazně – jí položil ruku na pusu, aby ztichla.

„Žádné takové. Budu s tebou. Už jenom dva týdny, to přece vydržím!“

„Hm…“ zamumlala přes jeho dlaň, protože víc toho říct nesvedla.

„Tak se mi to líbí!“ usmál se a svou ruku jí přesunul na tvář. „Nemáš hlad?“ zeptal se rychle, aby se už nevracela k tomuto tématu.

Zavrtěla hlavou.

„Nebo žízeň? Řekni si o cokoliv,“ pobízel jí.

„Ne, Edwarde. Jediné, co potřebuju, je být chvíli s tebou,“ řekla.

Tahle odpověď se mu líbila. Lehl si vedle ní a Bella se mu pohodlně stulila u boku. Hlavu a jednu ruku mu položila na hruď a šťastně vdechla tu omamující vůni.

„Miluji tě,“ vydechla šťastně.

„Já tebe taky,“ řekl Edward a políbil ji do vlasů…

Volterra:

Dlouhými, kamennými chodbami se ozvěnou rozléhaly těžké a rychlé kroky. Aro kráčel svou ladnou, pohupující se chůzí a jeho plášť za ním vlál, jako kdyby stál na vrcholku útesu ve velkém větru. Došel až ke dveřím pokoje, ve kterém se vyskytoval jeho nejnovější majetek.

Aniž by se obtěžoval zaklepat, rozrazil dveře a vešel dovnitř, kde se začal kolem sebe rozhlížet, dokud ho nespatřil. „Brade…“ vydechl s úsměvem na rtech. „Tak rád tě vidím!“

Chlapec, který byl nyní po třech dnech, kdy jím zmítal oheň, neuvěřitelně překrásný, se svýma velkýma, rudýma očima podíval na toho neznámého muže a zaplavila ho vlna zuřivosti. To on mu způsobil tolik bolesti v uplynulých dnech? To kvůli němu mu teď připadá, jako by měl v krku rozžhavený uhlík? A proč se najednou cítí tak nějak – jinak?

Vše kolem něj je barevnější, ostřejší a… i když to znělo bláznivě - jako by se uměl pohybovat tisíckrát rychleji. Je tohle jenom špatně vymyšlený sen?

„Kdo jste?“ zeptal se. Bylo to vůbec poprvé, co po přeměně promluvil a když uslyšel svůj hlas, zmateně se začal rozhlížet kolem sebe, jestli tady náhodou není ještě někdo. Nemohl uvěřit tomu, že ta jemnost vycházela z jeho hrdla.

„Jsem to ale nezdvořák. Ani jsem se nepředstavil!“ vyhrkl Aro přátelským hlasem, který byl falešnější, než jeho boty, které prý měly být původně od Gucciho, ovšem Jane je koupila na tržnici… „Jsem Aro!“ řekl.

„Takhle jsem to nemyslel,“ odpověděl Brad tvrdě.

Tohle Aro očekával. Samozřejmě, že chtěl Brad vědět, čím se stal. Jenomže nebyl si jist, že on je právě ten pravý na to, kdo mu to uměl šetrně sdělit.

Vzpomněl si na jeho křik, když ho Felix s Demetrim odváděli k přeměně…

„No… tak kde bych začal?“ zamumlal si pro sebe. „Uvažoval jsi někdy o – kouzelném světě?“ zeptal se ho.

Brad se uchichtl. „Nesnažíte se mi namluvit, že jsem kouzelník, kterého právě přijali do Bradavic, že ne?“

„Ne, to zajisté ne. Ale, určitě už jsi někdy zaslechl nějaké zvěsti o upírech, vlkodlacích, a tak dále, a tak dále…“

„Upírech? Vlkodlacích?“ ptal se nechápavě se zvednutým obočím.

„Vlastně – jak bych ti to opatrně sdělil, abych tě moc nevyděsil? Takže, zkrátka a dobře, jsi teď upír. Jsi nesmrtelný, živíš se krví, jsi rychlý, silný, krásný a podobné nesmysly…“ vysypal ze sebe jedním dechem. No co, ať to ví všechno  na rovinu.

Brad se nad tímto faktem ani nezamyslel a začal se chechtat. „Uvědomujete si, že Apríl je až za měsíc?“ zeptal se ho ironicky.

„I když na to možná vypadám, zas tak blbý nejsem. Mluvím vážně, Brade!“ řekl Aro a stejně jako jeho slova, i jeho tón hlasu zvážněl. „Ty a tvá sestra jste se stali vyvolenými. Nechali jsme vás přivést sem do Volterry, protože v naší podobě jste neuvěřitelně mocní!“

Brad krapánek zbledl a na malý okamžik tomuto tvrzení začal věřit. „Jak jako… mocní?“

„Některým upírům se zkrátka po jejich přeměně znásobí nějaká – schopnost – ve které vynikali už jako lidé. Ty s Melissou jste si vždy dokázali přizpůsobit lidi tak, aby vás poslouchali. Vaší přeměnou se toto znásobilo. Ty teď dokážeš manipulovat myšlenkami ostatních lidí a upírů a přimět je, aby udělali to, co chceš. Melissa zase bude moct ovládat jejich činy. Dokáže je měnit podle sebe…“

Brad už tomu doopravdy věřil. Nějaký vnitřní hlas mu našeptával, že ta zvláštní kreatura má doopravdy pravdu.

„To pálení v krku k tomu všemu patří?“ zeptal se, protože už ho ta otravnost doopravdy začínala štvát. A třeba mu na to dá paralen nebo tak něco.

„Oh, jistě. Mále bych zapomněl. Pojď. Jídlo už čeká!“ řekl s tajemným úsměvem a vedl ho k velké síni s nápisem – jídelna…

Jane:

Byla jsem ve svém pokoji a přemýšlela o všech událostech, které se staly za posledních několik dní. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že můj bratr bude otcem…

Viděla jsem před sebou naše dětství do přesných detailů. Byli jsme nerozlučná dvojka, ve škole oblíbení a měli jsme spoustu přátel. Byli jsme šťastná rodina, naši rodiče nás milovali a i když jsme žili v chudobě, udělali by pro nás první, poslední!

A pak, když jsme oslavili své patnácté narozeniny, nás v noci unesli. Vybavuji si tu Demetriho tvář, jak hrozivě zářila v měsíčním světle. Ještě teď vidím jeho škodolibý úsměv a Felixův bolestný pohled, který jsem ani za devadesát let nedokázala pochopit a on mi to nikdy nechtěl říct…

Odnesli nás až sem. Do tohohle pekla, které nazývají Volterrou. Alec si to tady zamiloval. Vyžíval se ve své nesmrtelné existenci, ale já jsem tady nikdy nebyla šťastná, a taky vím, že nikdy nebudu…

Na chodbě jsem uslyšela šramot hlasů a velkou spoustu bijících srdcí. To znamenalo jediné. Další bezbranné oběti, které si Aro předvolal na smrt.

Někdo mi zaklepal na dveře. Podle pachu jsem poznala Aleca. Bez vyzvání otevřel a zaculil se na mě. „Jdeš? Dneska vypadají šťavnatě…“ řekl a mlsně si olízl horní ret.

Beze slov jsem přikývla a vydala jsem se za ním.

Dav se mezitím přesunul až do velké síně, která byla vždy to poslední, co i chudáci uvidí…

Zhluboka jsem se nadechla a vešla jsem dovnitř. Aro se právě vrhal na svou první oběť a všichni ostatní začali vyděšeně křičet. Zoufale se pokoušeli dostat ke dveřím, které byly klíč k útěku, ale tam se jim postavil do cesty Alec s Demetrim s natěšeným výrazem v obličejích. Měli rádi, když si s lidmi před jejich smrtí ještě mohli takto hrát.

Nechápavě jsem sledovala to počínání kolem sebe. Přišlo mi to, jako ve zpomaleném filmu.

Marcus hnal nějaké mladíky do kouta, kde je postupně všechny zabil a až potom si začal vychutnávat jejich krev.

Ten Brad, kterého ovládaly novorozenecké smysly, se jako smyslů zbavený vrhal na všechny, kdo mu přišli pod ruku.

Demetri s Alecem si naháněli ten menší dav, který se snažil utéct a měli z toho ohromnou legraci.

Aro s úsměvem sledoval myšlenky svých obětí, těsně před tím, než si na nich pochutnal.

Caius se právě vrhal na sotva šestiletou holčičku, která hystericky plakala a zoufale hledala svou maminku…

V tu chvíli jsem si uvědomila tu podstatnou věc. A to, že já už takhle žít nechci. Nedokážu se dívat na ty bolestné obličeje našich obětí!

Tak, aby si mě nikdo nevšiml, jsem vyběhla na chodbu tak rychle, že jsem nic kolem sebe nevnímala. Běžela jsem až do podzemní garáže, kde jsem si chtěla vypůjčit nějaké auto a odjet odsud co nejdál.

Cestou jsem shodila několik vzácných váz a sošek a ačkoliv jsem byla upír a měla jsem skvělé reflexy, párkrát jsem dokonce zakopla.

Když už se obří vrata ke garáži nacházely pouhý kousek ode mě, najednou se mi postavil někdo do cesty a já do něj ve své rychlosti tvrdě narazila.

„Felixi…“ vydechla jsem, když jsem rozeznala obří postavu. Sahala jsem mu pouze po prsa. Byl doopravdy obrovský a já taková drobná…

„Jane…“ řekl mé jméno stejně překvapeně, jako já. Tvářil se vážně, ale ne nepřátelsky, jak bych měla očekávat. Vždyť on je taky Arova hlavní stráž. On by byl ten první, kdo by mě měl zuřivě zadržovat a nedovolit mi se z Volterry vzdálit, byť jen na jediný krok. „Zatím neodcházej. Prosím!“ vydechl k mému překvapení a tvářil se tak nějak – sklíčeně? Zarmouceně?

Neuměla jsem přesně pojmenovat jeho pocity, ale jeho výraz byl úplně stejný, jako tehdy, když si pro mě a Aleca přišel. Takový smutný…

„Jak víš, že chci odejít?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Na vysvětlování bude vhodnější chvíle až někdy jindy. Tady by nás mohl kdokoliv slyšet. Zkrátka jsem poznal, že se ti tady nelíbí a jen jsem čekal, kdy nadejde ten zlomový okamžik, kdy si to plně uvědomíš… Ale ty to tady teď nesmíš opustit.“

„Proč?“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.

Rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že žádné nežádoucí uši nejsou v dosahu. Potom se ze své obří výšky sklonil až ke mně a zašeptal tak tiše, že jsem to mohla slyšet pouze já: „Melissino a Alecovo dítě tady nesmíš nechat. Nemůžeš přece dopustit, aby si z něj Aro udělal pokusného králíka a bylo odsouzené na tento život! Až se narodí, odneseme ho pryč.“

„T-ty mě tady nedržíš? Neměl by jsi mi odchod spíš zakazovat?“ ptala jsem se zmateně.

„Nejsi jediná, kdo si tenhle život nevybral,“ řekl a v očích se mu mihla velká bolest. V tom jsme ale oba zaslechli blížící se kroky.

„Slib mi to!“ špitl ještě tiše.

„Dobře... Slibuju!“ vyhrkla jsem.

On se usmál, spiklenecky na mě mrkl a potom najednou zmizel…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 24. kapitola: