Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 21. kapitola

19.04.2010 (07:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6912×

Alice:

„Ty toho naděláš…“ otočila jsem oči naruby a otráveně jsem zavrtěla hlavou. „Jak jste se tady měli?“ ptala jsem se nedočkavě a ze všech sil jsem držela mou mysl od toho tajného tématu. Ale to šlo strašně těžce, protože pokaždé, když jsem se na ty dva podívala, drala se ta vize zas a zas napovrch…

Jako třeba teď. Byla to jediná setina sekundy a ta vize mi za tu dobu proběhla hlavou.

Rychle jsem si v duchu začala zpívat slovenskou hymnu – nic jiného mě totiž v tu chvíli nenapadlo – ale pohled na pomalu tuhnoucího Edwarda, jak nepřítomně zírá každým okem jinam, mě usvědčil v tom, že on si to i za tu chvilku stihl přečíst… takže teď už nemá cenu to před ním tajit. S povzdechem jsem mu přehrála tu vizi celou a on ztuhl ještě víc.

„Edwarde?“ zatřásla jsem mu něžně ramenem.

Nic. Stále se díval neznámo kam.

„Edwarde!“ zatřásla jsem jím o něco víc.

Pořád nic.

To už se ale začala strachovat i Bella. Položila mu ruku na tvář. Vypadalo to, jako nějaké kouzlo, protože on při tom dotyku úplně roztál.

Podíval se na ni tak něžným pohledem, že ani Jasper by se mu v tu chvíli nevyrovnal.

Potom, ale šlehl očima ke mně.

„Kdy?“ zeptal se šeptem.

„Za tři týdny,“ usmála jsem se.

„A víš jistě, že to dobře dopadne?“ strach v jeho hlase se nedal zapřít.

Vševědoucně jsem si poklepala na spánek a přitom jsem přikyvovala.

Na důkaz jsem mu v hlavě ještě přehrála několik vizí po té události, aby neměl žádné obavy…

V tom Edward Bellu sevřel v pevném objetí a ona na mě přes jeho rameno posílala nechápavé pohledy.

Když už jí takhle držel několik minut, rozhodla se zakročit.

„Tak co mi uniklo tentokrát?“ zeptala se zvědavě a Edward ji od sebe nedobrovolně odtáhnul. Položil si ji ovšem na klín a hladil ji po vlasech.

I když byl určitě hrozně šťastný, že bude otcem, jeho pohled byl stále ještě nervózní.

Rychle jsem mu ukázala, jak bude Bella reagovat, abych ho trochu uklidnila – a jak se zdá, doopravdy se to povedlo.

„Víš, Bello…“ začal. „Jak ti bylo dnes ráno špatně, tak to nebyla žádná nemoc…“

Věděla jsem, že tahle chvíle by měla patřit pouze těm dvěma, ale já už jsem to natahování prostě nemohla vydržet.

„Budete mít miminko!“ vypískla jsem radostně.

Bella nevěřícně vykulila oči a velice teď připomínala Edwarda před chvílí.

To už se ale do obýváku protlačili i ostatní. Všichni až na Emmetta, který se vesele tlemil, se nad tou zprávou tvářili překvapeně.

„Jak?“ dostala ze sebe po chvíli Bella přidušeně.

„To máš takhle, sestřičko,“ pustili se do vysvětlování Emmett. „Když dáš dohromady vajíčko a spermii, tak-,“

„Emmette!“ vykřikli jsme všichni svorně.

„Co? Vždyť se na to ptala!“ pronesl uraženě, že na něj zase nikdo nebere ohledy.

Bella ještě chvíli ztuhle seděla, ale potom se její obličej začal pomalinku rozlívat do potěšeného úsměvu – přesně podle mojí vize.

Dívala se Edwardovi do očí. Vypadali tak zamilovaně… Jasper z jejich pocitů přidušeně zaskuhral, přišel až ke mně a objal mě kolem ramen.

Edward si Bellu přivinul až na hruď a se vší něžností ji kolíbal ze strany na stranu.

Pak ale Bella najednou ztuhla a vytřeštila oči.

Tohle jsem neviděla! Co se děje?!

„Moment!“ řekla pomalu a vypadala čím dál vyděšeněji. „Chcete mi snad říct, že budu matka?“

„Blik – cvak! Už se rozsvítilo?“ zahulákal Emmett, kterého by z dobré nálady nevytrhl ani hurikán řádící nám nad hlavou.

„Co když to nezvládnu?“ ptala se Bella zoufale a Emmetta okázale ignorovala.

„Proč by jsi to nezvládla, lásko? Budeš nejlepší matka pod sluncem!“ uklidňoval ji Edward, který se zdál být lehce vykolejený její nečekanou reakcí.

„Ale vždyť já o dětech vůbec nic nevím! Nemám s nimi žádnou zkušenost, jak bych mohla být matka?“ hysterčila.

„Srdíčko, vždyť já taky nemám žádné zkušenosti, ale věřím, že ty budeš dobrá matka a já budu dobrý otec,“ konejšil ji Edward.

„Jenomže ty jsi dobrý ve všem…“ řekla uraženě a Edward se uvolněně zasmál.

„Uvidíš, že všechno dobře dopadne…“ políbil ji na čelo.

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

„Hm…“ chvíli v hlavě nejspíš zvažovala všechna pro a proti. „To by nejspíš šlo…“ řekla velice pomalu a Edward si jí radostně přitiskl k sobě.

Bude z nich doopravdy krásná rodina…

Volterra – Vypravěč:

„Tak co?“ ptal se nedočkavě Aro upírky, která mu přinesla nejnovější zprávy.

Upírka v zářivém úsměvu odhalila své dokonalé zuby. „Vše vychází podle plánu, pane. Porod by měl proběhnout přesně za dvanáct dní.“

Aro si spokojeně mnul ruce. Tak tohle by měl vyřešené. Melissu promění těsně po porodu a po pár letech tvrdého výcviku by ji s Bradem i tou malou mohl poslat do boje proti Cullenovými.

Hm… tenhle nápad se mu velice zamlouval!

„Můžeš jít, Amando,“ mávnul rukou k upírce, která stále vyčkávala na další pokyny.

Ta jej poslechla a ladnou chůzí s hlavou vztyčenou odkráčela do svých komnat.

Aro se mezitím postavil a začal plnit svou oblíbenou činnost…

Přecházel po sále tam a zpátky a při tom nutil svůj malý mozeček, aby přemýšlel, co bude dělat dál.

Nejprve Bradova přeměna. Měla by skončit za pár hodin, takže by mu měl nechat nějakou snídani.

Dále je tady těhule Melissa. Ta zase potřebuje nadměrnou péči, aby se náhodou nějak nezranila… Po porodu a její přeměně Aro plánoval udělat takovou malou akcičku, která by hradby tohoto nudného místa trochu oživila.

Chtěl pro Melissu s Alecem uspořádat svatbu.

Aro už se třásl nedočkavostí, že se konečně bude dít něco zajímavého.

Dále by měl myslet na to malé dítě, které se má narodit… Upírka předpověděla, že to bude holčička, tím pádem by jí měl vymyslet nějaké jméno…

První jméno by mělo začínat na A – podle otce. Takže to by mohla být například Abrienne. Druhé jméno podle matky… Arovi se velice zamlouvalo jméno Mariangela.

Abrienne Mariangela Volturiová…

To nezní zas tak špatně. Mohla by to být jedna z možností…

Arovo rozjímání vyrušil až příchod Heidy, která s úsměvem přiváděla další dav turistů, které osud neměl moc rád…

Aro se na ně zářivě usmál. „Rád vás vidím, přátelé…“ pronesl a upírskou rychlostí se vrhnul na jednoho z nich…

Bella:

Už jsem opět ležela na záchodové míse a obohacovala jsem jí o všechno, co zbylo v mém žaludku.

Tohle byla bohužel také součást mého těhotenství…

Naštěstí jsem se od Alice dozvěděla, že porodím už za dvanáct dní, takže to nebudu muset trpět devět měsíců.

Dále nám také řekla, že to bude krásná holčička a bude růst velmi rychle. Za pět nebo šest let už bude vypadat na sedmnáct. Tam se její růst zastaví a ona bude nesmrtelná…

A tohle bylo téma číslo jedna, o kterém si chci s Edwardem co nejdříve promluvit .

Když už jsem do záchodu vyzvracela snad i večeři, kterou jsem měla před týdnem, pečlivě jsem si vyčistila zuby a vrátila jsem se zpět do pokoje.

Edward ležel na posteli, jednu ruku měl za hlavou, oči zavřené a lehce se usmíval.

Lehla jsem si vedle něj a stulila jsem se mu u boku. Okamžitě si mě svou volnou rukou k sobě přitiskl a věnoval mi nádherný polibek.

Ne že by se mi to nelíbilo, ale musela jsem se od něj odtáhnout. Teď jsem potřebovala vyřešit důležitější věci…

Podíval se mi nechápavě do očí.

„Edwarde… chci si s tebou promluvit,“ řekla jsem a přitom jsem sbírala všechnu svou odvahu, protože tohle nejspíš nebude běžný rozhovor o počasí…

Všiml si mého zvláštního výrazu a okamžitě mě pobídl, bych pokračovala.

„Jde… jde o to, že,“ nevěděla jsem jak to říct. Bála jsem se jeho reakce.

„Co se děje, Bello?“ ptal se nechápavě.

„Až porodím… Víš, přemýšlela jsem o tom, že když ty jsi nesmrtelný a naše dítě bude taky…“ do očí se mi i proti mé vůli hnaly slzy. „Já vás prostě jednoho dne nechci oba ztratit!“

Edward se na mě díval lehce vyjeveně. Moje slzy mezitím přetekly přes hranici a teď se mi volně kutálely po tvářích.

Najednou Edwardův pohled naprosto zněžněl. Přitiskl si mě k sobě ještě těsněji a slzy mi začal utírat.

„Bello…“ povzdechl si. „Víš, ještě donedávna jsem byl rozhodnutý, že tě nepřeměním nikdy a kdybys jednoho dne umřela,“ – tahle slova pronesl s obrovskou bolestí v hlase – „tak bych prostě odešel co nejdříve za tebou.“

Už jsem se nadechovala, abych mohla protestovat, ale on mi položil prst na rty, tak abych mlčela.

„Ale když jsme před chvílí zjistili, že jsi těhotná, musel jsem plány radikálně změnit. Bylo mi jasné, že jestli bude naše děťátko nesmrtelné, ty s ním budeš chtít zůstat napořád… I proti všem mým důvodům, proč tě neučinit jednou z nás, jsem o tom začal přemýšlet… Jen mě prostě nenapadlo, že o tom přemýšlíš zrovna takhle.“

Chvíli jsem zpracovávala všechny nové informace a snažila se zjistit, co tím teda myslel…

„Takže mě přeměníš?“ zeptala jsem se opatrně roztřeseným hlasem.

Povzdechl si. „Ano… ale chtěl bych tě předtím o něco poprosit,“ řekl, než jsem mohla začít skákat radostí do stropu. Místo toho jsem na něj upřela tázavý pohled a netrpělivě vyčkávala. „Nenuť mě to udělat dřív než za rok, prosím.“

„Jestli to má být za rok nebo nikdy, v tom případě rozhodně přijímám!“ Vykouzlila jsem na tváři zářivý úsměv.

Edward si hlasitě oddychl a potom si mě přitiskl zpět na rty...

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 21. kapitola: