Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 20. kapitola

18.04.2010 (10:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8919×

Edward:

Od nového domova už nás dělilo pouze pár kilometrů. Za okny auta byla tma a Bella na sedadle spolujezdce klidně oddechovala. Nebylo to poprvé a určitě ani naposledy, co jsem přemýšlel o tom, co se jí asi zdá…

Vypadala tak roztomile, tak nevinně! Divil jsem se, že všechna ta láska, kterou k ní cítím se může vejít do jednoho mrtvého srdce.

Zrovna jsme míjeli ceduli s nápisem ‚Muskegon – 2 míle‘. To znamená, že s mou rychlostí tam budeme maximálně za deset minut.

A taky že jo. Po necelých sedmi minutách jsem odbočil na úzkou, lesní cestu – přesně jak mě nadirigovala Alice – a za chvíli už jsem v dálce zahlédl velkou, třípatrovou vilu s bílou fasádou a prosklenou stěnou. Tenhle dům prostě nemohl patřit nikomu jinému.

Zastavil jsem na dlouhé příjezdové cestě a vystoupil jsem z auta. Nechtěl jsem Bellu budit, takže jsem ji opatrně vzal do náručí a pomalu s ní došel až na verandu, kde jsem se začal rozhlížet po klíči.

Alice říkala, že je pod šestým květináčem lilií. Bellinu váhu jsem si přesunul na jednu ruku a tou druhou jsem pod tím květináčem zašmátral.

Bingo! Doopravdy tam byl.

Rychle jsem odemkl velké vstupní dveře a vešel jsem dovnitř. Vypadalo to tady úplně stejně jako ve Forks. Vlastně – jako ve všech našich domech…

Vydal jsem se k podlouhlému schodišti, které bylo přímo naproti mně. Vynesl jsem Bellu do třetího patra, kde se nacházela naše společná ložnice, která už byla naštěstí zařízená, takže aspoň Bella nebude muset spát dole na gauči.

Zachumlal jsem ji do peřiny, aby jí náhodou nebyla zima a rozhodl jsem se mezitím prozkoumat zbytek domu.

I když byl interiér zařízený přesně tak, jak jsem byl zvyklý, přece jenom se mi zdálo, že je tady nějak moc dveří, na to, že jsme jenom čtyři páry…

Plus ještě nějaké pokoje pro hosty, ale těch k nám také moc nejezdilo. Maximálně jednou za čas Denalijští, ale pochybuju, že ti se někdy v blízké době ukážou a navíc - ti se vždycky poskládali pouze do dvou pokojů…

Ale dveří tady nadbývaly ještě dvoje. To je zvláštní... Většina pokojů ještě nebyla nijak zařízená, takže se dalo těžce odhadnout, k čemu budou sloužit…

Z mého přemýšlení mě vytrhl až zvuk Bellina zrychleného tepu srdce, následovaný nejspíš nějakým zběsilým během a třísknutím nějakých dveří.

Jako ohnivá střela jsem vypálil zpět do ložnice, ale tam nebyla… Ovšem z koupelny se ozývaly velice zvláštní zvuky... jako by si převracela žaludek naruby.

V tu chvíli jsem stál u dveří, které k ní vedly.

„Bello!“ volal jsem zoufale. Tohle mi nesmí dělat! Jednoho dne by mi doopravdy mohla přivodit malou mozkovou mrtvici… Kdo ví?

„Prosím, jdi pryč,“ zaskuhrala a potom se ty zvuky začaly ozývat nanovo.

Mrtvice se každým okamžikem blížila, protože jsem byl tak frustrovaný! Jak moc bych jí chtěl pomoct, přidržet jí vlasy, aby jí nepadaly do obličeje. Hladit ji po tváři a utěšovat, že to všechno brzy přejde…

Ale místo toho tady trčím za dveřmi jako odkopnuté štěně…

Ale na druhou stranu, respektoval jsem Bellinu žádost a nedobýval jsem se k ní za každou cenu.

Po dlouhé chvíli to ustalo, ozval se zvuk tekoucí vody a za okamžik Bella otevřela dveře.

Vypadala utahaně. Byla bledá, měla hluboké kruhy pod očima a vlasy měla stažené do neposedného uzlu.

„Jsi v pořádku?“ Starost v mém hlase se nedala zapřít. To jsem si musel přiznat i já.

Přikývla hlavou. „Myslíš, že je tady někde nějaký kartáček?“ zeptala se unaveně.

Zběsile jsem přikývl hlavou a rychle jsem se rozběhl do auta. Když totiž Bella cestou sem spala, stavil jsem se do jednoho supermarketu a nakoupil potřebné věci, jako potraviny, hygienu a tak… Mezi těmi věcmi byly dokonce i tampóny a rozhodně nemůžu tvrdit, že bych se necítil trapně v tom oddělení, kde se kupovaly… no a potom ta ženská u pokladny… Brr!

Ale teď jsem neměl čas na vzpomínky dnešního večera.

Popadl jsem rovnou celou tašku s hygienou a vyletěl jsem zpět nahoru. Bella se hlavou opírala o rám dveří a chladila si o něj čelo.

Když zaregistrovala, že opět stojím vedle ní, úlekem lehce poskočila. Nevšímal jsem si toho a podal jsem jí taštičku.

„Děkuju,“ pokusila se usmát, ale moc se jí to nedařilo. Neměla na to dostatek síly. Zase zalezla do koupelny, ale dveře už naštěstí nechala otevřené, takže jsem pomalu došel za ní, opřel jsem se o skříňku a starostlivě jsem ji pozoroval.

Snažila se chovat naprosto normálně, jako kdyby se nic nedělo, ale její slabost se prostě zapřít nedala. Vše jí padalo z rukou…

Když vyštrachala zubní pastu, snažila se jí vší silou otevřít, ale prostě jí to nešlo. Už jsem se na to nemohl dívat. Opatrně jsem jí to vzal z ruky a jedním lehkým pohybem víčko oddělal. Pro jistotu jsem jí to ještě dal na zubní kartáček a kdyby mě včas nezarazila, nejspíš bych jí ty zuby i sám vyčistil…

Za chvíli si vypláchla pusu a vše poskládala zpět do taštičky.

To už jsem si ji ale k sobě přivinul a pevně ji objímal.

„Měli bychom zajet k nějakému doktorovi, co kdyb-,“

„Edwarde!“ protestovala. „Nic mi není!“

„Nemluv nesmysly, Bello.“

„Já nemluvím nesmysly. Doopravdy už jsem úplně v pohodě.“

Odtáhl jsem ji pouze na vzdálenost, abych se jí mohl podívat do očí. I když se to zdálo nemožné, doopravdy vypadala mnohem lépe… Tak tohle je záhada.

„Ale i tak,“ nedal jsem se. „Může se ti udělat špatně kdykoliv znovu.“

Měl jsem o ní strach, nemohl jsem za to…

Protestně zasténala a položila mi hlavu zpět na hruď.

„No tak se domluvíme na kompromisu,“ navrhl jsem. „Teď k žádnému doktorovi nepojedeme, ale jakmile přijede Carlisle, necháš ho, aby se na tebe podíval.“

Chvíli bylo ticho, jak nad tím přemýšlela a nakonec přikývla hlavou.

„Tak vidíš,“ usmál jsem se vítězně a vtiskl jsem jí polibek do vlasů.

Navíc ostatní přijedou za pár hodin a do té doby se Belle snad špatně neudělá…

Alice:

Bylo skoro poledne, slunce bylo schované za tlustou vrstvou mraků a my jsme zrovna dojížděli s naloženými auty k našemu novému domu.

Na příjezdové cestě stálo Edwardovo Volvo, takže to znamená, že už jsou tady a já si budu muset pozorněji střežit své myšlenky.

Okamžitě jsem přeladila na jinou stanici a to konkrétně na budoucí nákupy, kterým se žádný člen rodiny nevyhne.

Spiklenecky jsem se sama pro sebe usmála. Jasperovi to samozřejmě neuniklo a když si domyslel, na co asi myslím, hlasitě polkl.

V to mi v hlavě vytanula vize, jak se snaží z nákupů vyvlíknout a snaží se předstírat bolesti hlavy a horečku… Sice ho miluju, ale ohledně tohohle je doopravdy blbec… Copak si myslí, že já mu skočím na to, že je první upír, který dostal chřipku? Pche…

„Na to zapomeň, lásko…“ pronesla jsem jakoby nic a on vedle mě tiše zaskuhral.

Dál jsem si toho nevšímala, opět jsem své myšlenky zaměřila na to, co všechno si koupím a už jsem vybíhala z auta, abych se s Edwardem a Bellou mohla přivítat.

Vletěla jsem dovnitř jako tornádo a skočila jsem překvapené Belle, která seděla zachumlaná v dece na gauči, kolem krku.

„Au…“ upozornila mě, že jsem trochu neodhadla sílu nárazu a Edward vedle ní se po mně zlobně podíval.

„Dávej si pozor!“ řekl výhružně a opatrně si Bellu přitáhl víc k sobě.

„Ty toho naděláš…“ otočila jsem oči naruby a otráveně jsem zavrtěla hlavou. „Jak jste se tady měli?“ ptala jsem se nedočkavě a ze všech sil jsem držela mou mysl od toho tajného tématu. Ale to šlo strašně těžce, protože pokaždé, když jsem se na ty dva podívala, drala se ta vize zas a zas napovrch…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 20. kapitola: