Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 2. kapitola

12.03.2010 (15:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 9268×

První hodina uběhla docela rychle. Rosalie si se mnou celou hodinu povídala a když zazvonilo, šla jsem s ní, Emmettem a Jasperem na naší další hodinu. Šli jsme po zaplněné chodbě. Najednou jsem z ničeho nic zakopla o vlastní nohy. Už jsem se připravovala na dopad na zem, ale v tom mně zachytily něčí ruce. Byly studené, myslela jsem, že je to Emmett nebo Jasper, ale ti se vesele tlemili vedle mě.

Podívala jsem se na mého zachránce a mé srdce se rozběhlo dvakrát rychleji. Dívala jsem se do obličeje bledého chlapce s bronzovými vlasy a stejně jako všichni Cullenovi měl zlaté oči. Pohled mi oplácel a já se nemohla zbavit dojmu, že už jsem ho viděla. Ale na rozdíl od Rosalie, mi ten chlapec byl povědomý mnohem, mnohem víc. Postavil mně na nohy.

„Děkuju,“ řekla jsem upřímně.

„Není zač,“ usmál se na mě.

Emmett se na nás zazubil, už se nadechoval, že něco řekne, ale Rosalie ho dloubla do žeber.

„Bello, tohle je náš bratr Edward, a támhle jde Alice.“ Ukázala mi Rose.

Nedobrovolně jsem odtrhla pohled od těch překrásných očí a podívala se tím směrem. Blížila se k nám malá dívka. Že je to Alice jsem poznala podle bledé pleti a zlatých očí.

Měla krátké černé vlasy rozházené do všech stran. Byla okouzlující. Ladně přiběhla až k nám.

„Ahoj! Já jsem Alice! Ty jsi Bella, že jo?“ spustila přátelsky. Přikývla jsem a usmála se na ni.

„Moc ráda tě poznávám!“ řekla vesele a podala mi ruku.

„Já tebe taky,“ oplatila jsem. Zdá se, že Cullenovi jsou všichni moc milí.

„Půjdeme na další hodinu?“ zeptal se Jasper.

„Jasně!“ ozval se Emmett a pak, než jsem stihla cokoliv zaznamenat, si mně přehodil přes rameno a odnášel pryč.

Rosalie, Alice i Jasper se zasmáli, ale Edward se tvářil naštvaně.

„Ehm… Emmette?“ začala jsem opatrně.

„Ano?“

„Myslíš, že bys mně mohl pustit na zem?“ zeptala jsem se zdvořile.

„Hmmm…“ Zastavil se a chvíli přemýšlel. „Ne,“ řekl nakonec a odnášel mně dál.

„No tak, neblbni a okamžitě mně pusť na zem!“ snažila jsem se z něj nějak seskočit. Ale marně. Emmett se mi řechtal jak pominutá kobyla.

Nakonec mně dnes už podruhé zachránily Edwardovy ruce. I když byl o něco menší a méně svalnatý než Emmett, lehce mně vzal Emmettovi s ramena postavil na zem.

„Mockrát děkuju,“ usmála jsem se na něj. Úsměv mi zářivě oplatil.

Emmett hrál naštvaného.

„To není fér! On mi vždycky zkazí každou srandu!“ řekl dotčeně.

Jasper se začal chechtat.

„Smích?“ zeptal se klidně Emmett, „Tak smích jo? Tak já ti něco povím chlapečku! Ten tě brzo přejde!“ A už bral přes rameno Jaspera.

Teď už jsme se smáli všichni. Emmett si to rázoval na další hodinu s Jasperem, který se snažil Emmetta mlátit do zad. Emmett si ještě začal vesele pobrukovat.

„Já s písničkou jdu jako ptáček, trala la la la…“ jeho zpěv se ztrácel v dáli a my jsme se div neváleli smíchy po zemi.

Když jsme došli na další hodinu, Jasper seděl uraženě v lavici na opačné straně třídy než Emmett. Ten se ještě pořád pochichtával.

„Sedni si k Emmettovi, já si sednu s Jazzem,“ řekla mi ještě pořád rozesmátá Rosalie.

Došla jsem na opačný konec třídy a sedla si k Emmettovi.

„Jé, ty sedíš se mnou?“ řekl a v očích mu nebezpečně zablýskalo.

„Ať už tě napadlo cokoliv,“ řekla jsem vážně, „okamžitě na to zapomeň!“

Jeho úsměv trochu posmutněl, ale za chvíli už se mnou zase vesele vtipkoval.

„A co říkáš na Edwarda?“ zeptal se po chvíli.

„Zdá se být fajn,“ pokrčila jsem rameny, ale při jeho zmínce jeho jména se mi rozbušilo srdce. Emmett se potutelně usmál, jako kdyby to slyšel.

V tom zazvonilo a do třídy vpadla učitelka.

Začala na tabuli psát učivo, které už jsem dávno uměla. A tak jsem si vytáhla můj skicák a začala jsem dokreslovat portrét maminky. Kreslení bylo moje nadání. Už jako malá jsem to milovala. Nedávno jsem objevila staré fotoalbum a našla tam fotky mých rodičů. Hned jsem se dala do kreslení. Mého otce už mám, teď už mi chybí jen dokreslit mámu.

Emmett se mi podíval přes rameno.

„No ty vole!" Vytrhl mi skicák z ruky a začal v něm listovat. Měla jsem v něm docela dost obrázků. S vykulenýma očima se na ně díval. Potom upřel andělský pohled na mně.

„Bellinko?“

„Ano?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Nakreslíš mně? Prosííím!“

Zavrtěla jsem hlavou, „Ne, ještě jsem na tebe pořád naštvaná za to na té chodbě,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Prosííím!“

„Ne.“

„Prosííím! Bellinko, já už to nikdy neudělám!“ nasadil psí oči.

„Ne.“

„No tak Bello! Když mně nakreslíš udělám cokoliv!“

„Ne.“

Povzdechl si. „Ty jsi zlá!“ a s hraným uraženým výrazem otočil pohled k oknu. Ale jakmile zazvonilo, začal znovu.

„Prosííím!“

„Ne Emmette, stejně by se mi to nepovedlo,“ řekla jsem vážně.

„Ha – ha – ha,“ řekl. „Aha, jestli by se to tobě nepovedlo, tak já jsem v tom případě čínský bůh srandy!“

Zasmála jsem se. „A nejsi snad?“

„Pche…“ uraženě zavrtěl hlavou. „Copak vypadám jako Číňan?“

„No…“ hrála jsem zamyšlenou, ale Emmett mně raději utnul.

Připojili jsme se k Rose a Jasperovi, který s ním stále nemluvil.

„No tak Jazzi!“ vykřikl po chvíli marného dloubání do Jaspera zoufale Emmett a padl na kolena, „Já tě prosím! Odpusť mi,“ řval na celou školu a všichni se na něj pobaveně dívali. Není divu, vypadal jako nějaký divadelní herec uprostřed svého vrcholného představení. Jasper po něm očima házel blesky a Emmett z toho měl ohromnou srandu.

Usoudila jsem, že Emmett takové vystoupení pořádá  často, protože lidi co chodili kolem, už jen s úsměvem vrtěli hlavou a obraceli oči v sloup.

S Cullenovými proběhlo dopoledne docela rychle. Ukázali mi celou školu a v jídelně mně pozvali k jejich stolu.

Vesele si se mnou povídali, ale když jsme vraceli tácy, všimla jsem si, že žádný z nich skoro nic nesnědl. To je zvláštní, nejsou příbuzní, ale podobní si jsou v tolika věcech…

Přestala jsem se tím zabývat a raději šla s umučeným výrazem na hodinu tělocviku. Dneska jsme měli hrát volejbal, to bude něco. Měli jsme si udělat týmy po čtyřech. Rosalie mně automaticky vzala k nim.

„Víš Rose… Já to neumím hrát…“ řekla jsem opatrně.

Emmett propukl v další záchvat.

„Tak se jen vyhýbej míči,“ řekla a hodila varovný pohled po Emmettovi. Asi tušila, že něco chystá.

A taky že jo. Pokaždé když letěl míč na něj, nahrál ho tak, abych druhou ránu musela vzít já. Měl ohromnou legraci z toho, jak jsem se ani jednou netrefila. A Melissa s Bradem v protějším týmu zřejmě taky.

Jednou mi ho nahrál dost blbě. Spadla jsem na zem a jeden rukáv trička, které patřilo k dresu školy a bylo dost volné, mi spadl a odkryl jedno rameno. Rosalie mi pomohla na nohy a potom na mém rameni něco zaregistrovala. Vykulila oči.

„Co se ti stalo?“ zeptala se zděšeně.

Podívala jsem se na rameno. No jasně, rýsovala se tam ohromná fialová modřina z dnešního rána. Rychle jsem si spravila rukáv.

„Nic,“ vydala jsem ze sebe honem a šla se postavit na své místo. Rose po mně ale po zbytek hodiny házela zmatené pohledy.

Když konečně to mučení v podobě tělocviku skončilo, došla jsem do šatny a rychle se převlékla, než by si toho všiml někdo jiný. Došla jsem na parkoviště, na kterém už čekala Alice a srdce mi radostí poskočila, když jsem kousek od ní uviděla Edwarda, který se na mně zářivě usmíval.

„Bello, co kdybys se mnou a s Rose jela dneska na nákupy? Nakoupíme spoustu oblečení a …“ začala Alice, ale já ji raději hned utnula. Jela bych ráda, ale vzpomněla jsem si na dlouhý seznam věcí, které musím dneska stihnout a radost byla pryč.

Smutně jsem se usmála.

„Promiň Alice, ale nemůžu, musím ještě něco dodělat.“

Alice na chvíli vypadala úplně mimo. Zírala do prázdna. Potom se na mně usmála, ale její úsměv byl takový… zvláštní, jako by mně litovala nebo něco takového.

„Tak někdy příště,“ řekla vesele a já se na ni usmála.

Kéž by… Pomyslela jsem si. Ale strýc s tetou mně nejspíš nikam nepustí.

Už jsem se nemohla dočkat až mi bude osmnáct a já se od nich odstěhuji někam pryč.

„A nechceš alespoň hodit domů?“ usmála se na mě ještě.

Radostně jsem přikývla. Jízda s ní bude určitě mnohem lepší, než jízda s Melissou.

Pokynula mi, abych nastoupila do světle modrého porsche a za chvíli už mně s Rose vysazovaly před domem.

„Opravdu nechceš jet na nákupy? Nebo alespoň k nám?“ ozvala se Alice a měla ve tváři starostlivý výraz, který jsem moc nepochopila.

„Promiň Alice, ale dnes to doopravdy nejde,“ řekla jsem smutně a při vystupování ještě křikla: „Díky moc!“

„Nemáš zač. A nechtěla bys zítra vyzvednout?“ zeptala se.

„Nemusíte kvůli mně zajíždět, můžu jet s Melissou,“

„Ale pro nás to není zajížďka Bello!“ ozvala se Rose.

„Tak dobře,“ usmála jsem se. Myslím, že i Melissa bude ráda, že mně nemá na krku.

Vyjely po cestě pryč a já ještě stihla zahlédnout jejich starostlivý pohled. Nechápala jsem proč.

Vešla jsem do domu a tam na mně nečekalo zrovna milé přivítání. Za dveřmi podupával strejda a tvářil se dost naštvaně.

Jakmile mně spatřil, rozzuřeně spustil.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč není vysáto v obýváku?!“ jeho obličej přecházel do ruda, „dneska jsem domů pozval mého velice důležitého klienta. Určitě tu smlouvu nepodepsal jenom kvůli tobě, ty náno jedna! Když přijdu k někomu domů, tak se nejprve dívám, jestli má doma uklizeno a tak podobně. A když někoho přivedu sem, tak se akorát zděsí!“ křičel na mně a pak na mém obličeji přistála dost bolestivá facka. Zasáhl i oko a to teď bolestně pulzovalo.

„A teď vezmi do ruky ten zatracený vysavač a než se vrátím ze schůzky, tak ať je tady uklizeno!“

Zabouchl za sebou dveře a za chvíli jsem slyšela startovat jeho auto. Tvář mně bolela. Cítila jsem slzy. Raději jsem hned vzala vysavač a dala jsem se do práce. Za hodinu a půl už byl náš obývák perfektně uklizený a já jsem byla strašně unavená.

Ale ještě jsem musela ohřát večeři a roztřídit oblečení do pračky.

Dala jsem připravené brambory do trouby a zapnula jsem ji na dvacet minut. Potom jsem došla do prádelny a s povzdechem se podívala na tu hromadu oblečení. Člověk by řekl, že by to nikdo nemohl vynosit ani za měsíc, natož za tři dny.

Začala jsem dělat hromádky barevného, světlého a tmavého prádla. Potom jsem zapla pračku s první várkou a mezitím šla vytáhnout brambory z trouby. Nandala jsem je na tři talíře a položila je na stůl. Pekáč jsem dala znovu do trouby, aby byly brambory teplé až se vrátí strýc.

„Večeře!“ zavolala jsem.

Za chvíli už dolů přiběhl Brad a za ním Melissa. Po chvíli se objevila i teta. Usadili se ke stolu. Já jsem s nimi nikdy nejedla. Vždycky jsem si vzala jídlo do pokoje nebo jsem nejedla vůbec. Jako třeba dnes. Prostě jsem neměla hlad.

Vyběhla jsem do mé komůrky. Spadla jsem na mou maličkou postel a dívala se nad sebe. Nad postelí jsem měla střešní onko, které mi umožňovalo krásný výhled na nebe a tak jsem zírala do tmy. Tady nebyly vidět žádné hvězdy. Obloha byla zatažená.

Přemýšlela jsem o dnešním dni ve škole. O Cullenových. Jsou doopravdy hrozně milí. Hlavně Rosalie a Alice. Jsou to báječné kamarádky.

Dále jsem myslela na Edwarda. Něco mně k němu táhlo, netušila jsem co, ale bylo to silné.

Přetočila jsem se s povzdechem na břicho.

Ano, mně k němu něco táhne, ale jeho ke mně nejspíš nic…

Potom jsem - stále oblečená - usnula.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 2. kapitola: