Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 17. kapitola

14.04.2010 (07:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6745×

Alec:

Melissa sebou cukala, jako kapr na Vánoce těsně před tím, než ho usmrtí paličkou. Ale já jsem byl samozřejmě tisíckrát silnější, takže jsem ji jednoduše chytil a do mých komnat ji odtáhl.

Když jsem za sebou zavřel dveře, vyděšeně těkala očima po místnosti, až se jimi zastavila u mě.

„K-kdo jste?“ ptala se vyděšeně.

Z hrdla se mi vydralo zachechtání. „Copak oni ti to Demetri s Felixem ještě neřekli?“ zeptal jsem se a sehnul jsem se k ní, abych ji políbil na krk – těsně vedle bubnující tepny, která přímo volala: Napij se!

„N-nechte mě na pokoji!“ vykřikla a chtěla se vytrhnout, ale to jsem já nedovolil. Pevně jsem ji chytil za ruce a přidržel jí je za zády.

„Myslím, že se stejně brzy dozvíš, co jsme zač… Takže nemá cenu tě tím teď zatěžovat,“ řekl jsem naprosto klidně.

„A proč jsem tady?“

„Hm… Jak bych to řekl…“ zamyslel jsem se. „Jsi vyvolená a bylo předurčeno, že spolu my dva máme zplodit dítě, které bude nejmocnější ve světě, do kterého se za tři týdny přidáš i ty…“

Zase jsem se sklonil k jejímu krku, ale tentokrát jsem rty přejel až do jejího výstřihu – který opravdu nebyl zrovna malý.

„Prosím,“ zavzlykala. „Nechte mě jít!“

„To by jsi měla až moc snadné… Ale nemáš se čeho bát.“ Skousl jsem jí lehce ucho. „Já budu hodný,“ zašeptal jsem vzrušeně.

„Al-ale co potom? Co semnou bude?“

„Potom už tě čeká pouze sladká věčnost, drahá…“

Hlasitě polkla. Už jsem nechtěl dále čekat. Sklonil jsem se k jejím rtům. Začal jsem opatrně, jak jsem slíbil, ale když se mi nedostávalo žádné odezvy a ona mě pouze bezbranně bušila do hrudi, musel jsem přejít k jinému přístupu… Když se chce prát, má to mít…

Forks - Vypravěč:

„Emmette! Jaspere!“ volala z plných plic Tanya. Klečela nad měnícím se mladíkem, který sebou škubal a křičel.

V tom se oba přiřítili za ní.

„Proboha! Co jsi mu udělala? Zbláznila ses?!“ vyjel po ní Jasper, ale Tanya ho pouze setřela uraženým pohledem.

„Myslíš si, že jsem ho přeměnila já? Myslíš, že jsem tak pitomá?! On tady takhle ležel! Poslechni si jeho srdce, polovinu už má za sebou!“ křičela na něj. Jasper se na chvíli zaposlouchal a pak uznal, že má pravdu a že ji obvinil neprávem.

„Promiň…“ zašeptal. Dosud si chlapcova obličeje všiml pouze Emmett, který teď zíral s otevřenou pusou. Jasper, když postřehl jeho zvláštní pocity, se podíval na chlapce taky a teď s Emmettem vypadali jako jednovaječná dvojčata. Oba měli čelist  u kolen a oči vyvalené až někde v Kanadě…

„No tě pic,“ zašeptal Emmett po nějaké době, když jeho mozek konečně zpracoval tolik informací najednou.

„Myslíte, že by jste mi mohli vysvětlit, co se děje?“ ozvala se naštvaně Tanya, které vadilo, že je zase o krok pozadu.

„No… řekl bych, že už jsme s tímhle individuem měli tu čest…“ řekl Jasper a dál zíral do tolik známého obličeje. Obličeje Zaca Hartleyho…

Volterra:

Melissa se po chvíli marného protestování vzdala. Za prvé proto, že proti tomu klukovi neměla ani nejmenší šanci. A za druhé proto, že ačkoli si to nechtěla připustit, líbilo se jí to… Možná až moc.

Aro seděl ve své komnatě a četl si knihu. V tom se hradem začaly rozléhat milostné vzdechy a Aro se pro sebe usmál… Vše vychází podle plánu… Pomyslel si škodolibě.

Ale vzdechy byly čím dál hlasitější a to už ani zvědavý Aro nechtěl poslouchat. Přemýšlel, kam by tak mohl jít…

Nakonec sjel výtahem až do podzemní knihovny, kde dobrovolně začal uklízet… Jeho upíří sluch mu ale umožňoval mít to jako v přímém přenosu i tady, a tak se Aro rozhodl, že by mohl vyzkoušet tu skvělou, novou techniku, které jeho drahá poddaná říká Mp3 přehrávač…

„Jane?“ zavolal do hradu, načež se malá blonďatá upírka se sluchátky v uších objevila vedle něj.

„Ano pane?“ otázala se jej vychovaně a jedno sluchátko si vytáhla.

„Říkal jsem si, jak funguje tady tahle ehm… věcička?“ ukázal na malou, bílou krabičku, která Jane vyčuhovala z kapsy.

„Asi vám nerozumím, pane.“

„Ale… dej to sem!“ vytrhl to Jane z rukou, zastrčil si sluchátka do uší a začal nepřetržitě mačkat tlačítko, na kterém bylo namalované znaménko plus…

Ale nic se nedělo, takže nasadil zářivý úsměv a otočil se na přítomnou dívenku. „Jane?“ zeptal se sladkým hlasem uražené upírky.

„Tenhle!“ vypískla naštvaně, ukázala na ono tlačítko, kterým to zapne a utekla pryč. Bezva! Teď bude muset poslouchat, jak si její vlastní bratr užívá… Doopravdy úžasné! Myslela si kysele.

Aro se za ní díval a nechápavě vrtěl hlavou. Když zmizela za rohem. Podíval se na Mp3ku, jako na nejposvátnější poklad a opatrně, s natěšeným úsměvem zmáčkl tlačítko na kterém byla nakreslená jakási šipka, či co…

Načež se Arovi na hlavě postavili všechny vlasy do pozoru, protože se ve sluchátkách na plné pecky ozval pravý rock’n’roll.

On totiž Aro nedomyslel, že když předtím mačkal to plusko, tak si tu hudbu zesílil na maximum…

No jo… Aro + technika = vražedná kombinace… A to doslova… Jak se totiž Aro toho randálu lekl, zmáčkl Mp3ku tak, že z ní zbyl jen prach… Hm… Co teď? Zvuk ve sluchátkách zmlknul, Aro pořád vypadal jako po zásahu elektrickým proudem a navíc pořád slyšel ty dva…

Najednou se Aro tajemně usmál. „Demetri?!“

Edward:

Já i Bella jsme byli jako na trní. Je jedno, že ty tři osoby pro nás byly úhlavními nepřáteli. Tady šlo o to, že i když Bella své příbuzné nenáviděla, za tu dobu, co u nich bydlela jí museli nějakým způsobem přirůst k srdci, takže se její reakci ani nedivím…

Leželi jsme na gauči a já jsem Bellu jednou rukou hladil po zádech.

Tíživé ticho přerušilo naléhavé zvonění mého telefonu. Sáhnul jsem pro něj do kapsy. Na displeji se na mě smála fotka Alice.

„Ano?“ zvedl jsem to.

„Edwarde!“ zavolala téměř hystericky.

„Proboha Alice, co se děje?!“

„Byli jsme na lovu a Tanya-,“

„Neříkej mi, že se zase neudržela!“ zasténal jsem. Jen jsem doufal, že nezabila nikoho, koho bychom my nebo Bella znali… Tohle si s ní ještě budeme muset vyřídit. Přece nejde, aby se takhle přestávala ovládat!

„Ne, Edwarde. Nikoho nezabila… Ale při lovu narazila na Zaca a… a on byl zrovna uprostřed přeměny…“

Jestli o mě někdo doteď říkal, že jsem tvrdý jako kámen, tak teď jsem tak i vypadal… Seděl jsem naprosto nehnutě, oči vyvalené někde za mořem a nebyl jsem schopen slova… Bella mě vyděšeně sledovala, takže jsem se musel uklidnit, abych ji nevyděsil.

„Co budeme dělat?“ ozval jsem se po chvíli přidušeným hlasem.

„Denalijští se nabídli, že se o něj postarají, ale my musíme odjet, Edwarde. Jestli se tady potloukají nějací upíři, kteří jen tak na potkání koušou lidi, není tady bezpečno… Esme už vyhlídla domek v Muskegonu ve státě Michigan…“

„Máš pravdu… Prosím tě, sbalte mi a Belle věci. Nechci se domů vracet, dokud jeho přeměna neskončí.“

„Už jsou zabalené.“ V jejím hlase jsem slyšel zachichotání.

„Díky. Kdy?“

Věděla přesně, na co se ptám.

„My se přestěhujeme někdy, až se probudí, ale vy by jste možná měli jet už zítra. Až půjde na první lov, může se stát cokoliv…“ řekla opatrně a zněla trochu váhavě… V jejím hlase bylo slyšet, že o tom nechce mluvit a tak jsem ji netrápil.

„Dobře… řekni mi přesnou adresu.“

Nadiktovala mi přesně, kudy musím jet. Nepotřeboval jsem si nic psát. Můj mozek si to perfektně zapamatoval.

Rozloučil jsem se s Alici a mobil jsem si schoval zase do kapsy.

„Tak mluv…“ povzdychla si Bella.

Usmál jsem se jejímu výrazu a přitáhl jsem si ji na hruď.

„Budeme se stěhovat…“ řekl jsem.

„Proč?“

„Nevím, jestli to chceš slyšet,“ zaváhal jsem, ale její pohled říkal vše, tak jsem mohl pokračovat. Nechtěl jsem říkat Tanyino jméno, takže jsem tu verzi trochu poupravil. „Alice a ostatní dneska na lovu našli Zaca… při… přeměně…“

S obavami jsem sledoval Bellu, která teď zkameněla úplně stejně, jako já před chvílí. Chtěl jsem ji nechat, aby to sama vstřebala, ale když už byla ve stejné poloze několik minut, musel jsem zasáhnout.

Velice opatrně jsem jí zatřásl s ramenem.

Nic.

„Bello.“ Zatřásl jsem trochu silněji.

Pořád nic.

Přitiskl jsem se na její rty, načež její srdce začalo bít jako splašené a Bella konečně přesunula své vykulené oči na mě.

„Říkal jsem ti, že to nebudeš chtít slyšet…“ konstatoval jsem sklesle, když jsem se od ní odtáhnul.

„Asi tě příště poslechnu…“ zašeptala.

Šibalsky jsem se usmál. „Opravdu?“

„Ne,“ zasmála se, ale pak její výraz opět zvážněl. „Co s ním teď bude?“

Nevyslovila to nahlas, ale jasně jsem věděl, na co se chce doopravdy zeptat. „Nebude žít s námi.“

Úlevně si oddechla. „A kde teda?“

„Eleazar slíbil, že se o něj postarají.“

Pokývala hlavou. „Kdy a kde se stěhujeme?“

„Zítra do Michiganu. Esme už tam zařídila dům, protože jsme stejně měli v plánu se někdy během půlroku přestěhovat.“

Znovu přikývla a potom se pohodlněji uvelebila u mě v náručí.

A za chvíli ji vyčerpanost z celého dne přemohla a ona upadla do říše – doufám, že krásných – snů.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 17. kapitola: