Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 15. kapitola

07.04.2010 (20:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7628×

Jenomže já jsem prostě magnet na smůlu. Když jsme totiž přišli domů, tak v obýváku čekala návštěva. Nebyl to Zac, ani strýček, dokonce ani Melissa s Bradem… Tahle návštěva byla mnohem horší a já jsem cítila, jak jsem při pohledu na ni ztuhla...

V obýváku seděl Carlisle s Esme a ještě dalších pět osob. A já už jsem měla tu čest se z jednou z nich setkat.

Cítila jsem, jak Edwardova ruka, která byla omotaná kolem mého pasu, úplně zkameněla.

Carlisle s Esme měli ve tváři zapsanou starost a… strach.

Pět návštěvníků zvedlo své zlaté oči a upřelo je na mě.

„Carlisle, nepředstavíš nás?“ zašvitořila dívka s krátkými, blonďatými vlasy.

Carlisle si rozpačitě odkašlal. „Tohle je Bella, nedávno jsme ji adoptovali…“ ukázal na mě. „Bello, tohle jsou naši přátelé z Denali, Irina,“ ukázal na dívku, která ho žádala o představení. Ta na mě vesele zamávala. „Tohle je Carmen a Eleazar. Dále Kate a…“ – v jeho hlase byla úzkost a váhavost – „a Tanya.“

Ta si mě měřila zvědavým pohledem. Vypadalo to, že mě nepoznala, ale to bylo úplně jedno, protože já jsem poznala ji. Cítila jsem, jak se mi v krku usazuje velký knedlík a jak mé srdce buší ostošest. Věděla jsem, že by bylo zdvořilé něco říct, ale já jsem to nedokázala! Jediné, co jsem teď potřebovala, bylo odejít od ní co nejdál… Proboha! Vždyť se právě teď nacházím naproti vrahovi mých rodičů!

Podívala jsem se Edwardovi do očí. Pochopil…

„Omluvte nás,“ zašeptal. Vzal mě do náručí a téměř světelnou rychlostí mě odnášel pryč… Pryč od dávných vzpomínek, které tak moc bolí…

VYPRAVĚČ

Zvenčí se ozval zvuk startujícího auta.

Návštěva v obývacím pokoji se tvářila nechápavě. Pouze Cullenovi věděli, oč se jedná. Chápali Bellu a věděli, že by pro ni bylo těžké zůstat s Tanyou v jedné místnosti…

Ale Tanyiným tělem proudila zuřivost. Nenáviděla tu dívku. Ne proto, že by si pamatovala, kdo to je. Ona ji nepoznala. Ale ta její vůně… Byla ji povědomá, tak moc ji přitahovala! Ale nenáviděla ji, protože Edward odešel s ní… Edward, kterého chtěla už od jejich prvního setkání. Chtěla, aby byl její! Jak mohl dát přednost lidské dívce?

„Udělali jsme něco špatně?“ zeptal se Eleazar se starostí v hlase a podíval se zkroušeně na Carlislea.

„Ne, Eleazare. Vy ne… Nebo vlastně, jak se to vezme…“ Nestávalo se často, aby se Carlisle musel potýkat se slovy, ale teď měl doopravdy problém. Má jim to říct, nemá jim to říct… Tohle bylo dilema.

Podíval se po svých dětech. Alice věděla, nad čím uvažuje a pomalu přikývla. Neměla Tanyu ráda, ale věděla, že by bylo vůči nim fér, říct jim pravdu…

„Vzpomínáte, když jste nás přijeli navštívit v červenci 1995?“ podíval se po všech přítomných. Eleazar sklopil hlavu hanbou. Styděl se za členku své rodiny… Ale přikývl. Carlisle se teď díval na Tanyu a následující slova byla věnována hlavně jí. „Když jsi tehdy odešla na lov a vtrhla jsi do domu-,“

„Musíme o tomhle mluvit?!“ vyštěkla po něm Tanya a v tu chvíli ji zaplavila vlna uklidnění od Jaspera. Pomohlo to, ale ne moc. Tanyina zuřivost vůči Belle byla hodně silná a moc nadaného upíra nestačila na to, aby ji uhasila.

„Ano Tanyo, musíme o tom mluvit!“ vrátila jí Rosalie stejným tónem. A chudák Jasper se snažil uklidnit i ji. Ach jo… Marná snaha!

Carlisle, co by správný diplomat se snažil obě dvě uklidnit. „No tak dámy! Rosalie, ty mlč. A Tanyo, ty si uvědom, že to s tím dost hodně souvisí!“

I jím teď burcovala zuřivost a Jasper naléhavě zaúpěl.

Carlisle se naštěstí uměl uklidnit sám, a tak pokračoval. „Když jsi tehdy chtěla zabít tu malou dívku…“

Tanya zatnula čelist, ale Carlisle dělal, že si ničeho nevšiml a už se tou paličatou slepicí nenechal vyrušovat.

„My jsme ji odnesli do sirotčince. O nějaký rok později si ji k sobě vzali její příbuzní… Chovali se k ní jako k otrokovi. Zastávala všechnu práci a při jakékoliv sebemenší chybě ji čekal fyzický trest.

O několik let později se všichni přestěhovali zpět do Forks a my jsme si všimli, že něco u nich doma není v pořádku…“

Všichni ho napjatě sledovali, ačkoliv už tušili, kdo je ta záhadná dívka a co jí asi musela způsobit Tanyina přítomnost…

„A tak jsme tu dívku před pár dny adoptovali.“

Tanya seděla ztuhle a vypadala jako socha. Mísila se v ní nenávist a proti její vůli i… výčitky. Ale nenávist převládala… Nenávist za to, že má něco, co má být její!

Carmen přikývla. „Měli bychom odjet.“

„Já jsem vás odsud samozřejmě nechtěl vyhnat!“ začal Carlisle okamžitě protestovat. „Pouze jsem vám chtěl vysvětlit, že se tady Edward s Bellou nebudou po dobu vaší návštěvy nacházet… Jistě chápete, že pro Bellu není by to nebylo jednoduché…“

„Carlisle, vážíme si tvé nabídky, ale doopravdy se domnívám, že bychom tady pouze rozdělovali vaší rodinu a to nechceme,“ řekl Eleazar, ale tentokrát protestovala Esme. Přece nemohla nechat odejít hosty tak brzy.

„Zůstaňte alespoň do víkendu!“

A po dlouhém přesvědčování a přemlouvání nakonec Denalijští přikývli.

EDWARD

Nohu jsem měl přišpendlenou na pedálu a rozhodně jsem neměl v plánu zpomalit. Důvodů jsem k tomu měl hned několik.

Za prvé: Nemohl jsem nechat Bellu, aby se trápila. Když Tanyu spatřila, v jejích očích se hned mihlo zděšení. Nemusel jsem jí umět číst myšlenky, abych věděl, že ji poznala. A nemohl jsem ji tam nechat, aby v sobě dusila všechny vzpomínky na ni…

A za druhé… Měl jsem strach. Ohromný strach, že by jí Tanya mohla ublížit znovu. I ona by k tomu měla několik důvodů… Sice ji nepoznala, ale poznala její vůni. Vůni, která ji přitahuje nejvíce ze všech! Bella je její la tua cantante! Kdyby se na chvíli Tanya přestala ovládat – a to se mohlo stát velice snadno, tak by to nedopadlo dobře… Navíc ji Tanya nenáviděla, protože já miluji Bellu a ne ji. Ona se mi vnucuje už několik desetiletí a ještě nedokázala pochopit, že nemám zájem…

Tohle byla spletitá situace. Přesunul jsem svůj zrak ze silnice na Bellu. Seděla vedle mě a krčila se pod nápory vzpomínek. Oční víčka měla pevně stisknuté k sobě, jak se snažila potlačit slzy.

Odhrnul jsem jí neposlušný pramen vlasů z čela a chytil jsem ji za ruku.

Otevřela oči a pokusila se na mě usmát.

„Promiň,“ zašeptala a já jsem na ni nevěřícně vykulil oči. Ona se omlouvá mě? Nemělo by to být spíš naopak? Vždyť ona nemůže za to, že Tanya přijela. Ona nemůže za to, že Tanya touží po její krvi, ani za to, že ji kvůli mně nenávidí…

„Bello…“ hlesnul jsem a zavrtěl jsem hlavou. „Nesmíš se takhle obviňovat ze věcí, za které vůbec nemůžeš. Jestli by se tady někdo měl omlouvat, tak jsem jedině j-,“

Nenechala mě domluvit. „Přestaň Edwarde!“

Tvářila se naštvaně, ale bylo to roztomilé. Uchechtl jsem se. „Proč se hádáme kvůli věcem, za které nemůžeme?“

Rty se jí zamyšleně pozvedly do úsměvu. „Máš pravdu…“ potom sklonila hlavu a naštvaně zašeptala: „Jako vždycky.“

Začal jsem se smát a to dokonale uvolnilo napjatou atmosféru.

„A kam to vlastně jedeme?“ zeptala se po chvíli.

To byl dobrý dotaz… Kam, že to jedeme? To bych taky rád věděl…

„Ehm…“ začal jsem rozpačitě. „Víš, když jsme nasedli do auta, tak jsem vlastně ani nepřemýšlel o směru cesty… Prostě jsem uháněl, co nejdál...“

„Aha.“

„A kam bys chtěla jet?“

„Nevím… Nechám to na tobě,“ usmála se a já jsem se začal utápět v jejím úsměvu…

Musel jsem si připomenout, že se občas taky musím koukat na silnici, a tak jsem od ní dost nedobrovolně odtrhl svůj pohled. Ale ruce jsme nechali propletené pořád.

Tak, teď bych měl začít přemýšlet… Kam bychom měli jet, aby byla Bella v bezpečí?

Obrovskou rychlostí jsem si v mozku přehrával všechny nemovitosti, které jsme vlastnili a najednou mi hlavou probleskl nápad.

Zašmátral jsem v kapse od riflí a vytáhnul jsem telefon. Bella mě přitom zvědavě pozorovala.

Vytočil jsem známé číslo. Nestačilo to ani dvakrát zazvonit a už se na druhém konci ozval známý hlas.

„Ahoj Emmette!“ pozdravil jsem.

„Copak, náš malý bráška potřebuje pomoc toho velkého?“ smál se mi.

„Dalo by se to tak říct. Jsi sám?“

„No… Vedle mě sedí Rose a víš, vyrušil jsi nás v dost nevhod-,“ zněl váhavě.

Podrobnosti jsem znát nemusel, pro mě bylo hlavní jen jedno. „Takže Tanya není nikde poblíž?“

„Ne-e.“

„Fajn. Chtěl jsem se tě zeptat – vlastně tebe i Rose, jestli si můžeme půjčit vaši vilku v Portlandu – tedy pokud ještě stojí…“

Ozvalo se Rosaliino vrčení a Emmettův smích.

„Jasně, akorát garáž je trochu… No, však uvidíš… Ale ne, že nám ten dům zboříte vy dva!“

„Neměj obavy,“ odbyl jsem ho. „Musím končit. A před Tanyou se prosím nezmiňujte, kam jedeme. Díky!“

„Nemáš zač, bráško!“

Rychle jsem zaklapl, protože se z druhého konce začaly ozývat dosti nechutné, mlaskavé zvuky… Brr!

„Ehm… Ehm…“ odkašlala si Bella, aby na sebe upoutala svou pozornost. „Víš, všichni nemají tak dobrý sluch jako ty, takže… Kam jedeme?“

Usmál jsem se a na usmířenou jí dal pusu do vlasů. „Do Portlandu, lásko. Esme tam postavila vilu pro Emmetta s Rose. Dovolili nám, abychom si ji na chvíli půjčili.“

„Aha. A jak dlouho tam vlastně zůstaneme?“

„Nevím,“ povzdechl jsem si. „Ale Alice nám dá vědět, až to u nás bude bezpečné.“

Pokývala hlavou a dál už jsme mlčeli. Pouze jsme si zbytek dlouhé cesty hráli s našimi propletenými prsty a užívali si blízkost toho druhého.

Po pár hodinách jsme zastavili před velkým moderním domem s terasou a obrovskou zahradou. Bella překvapeně vykulila oči a pootevřela pusu. Opět vypadala strašně roztomile. A taky… no – neodolatelně.

Rychlostí takovou, že to ani nepostřehla, jsem stál u její strany auta a otvíral jsem dveře. Nenechal jsem ji protestovat a popadl jsem ji do náručí. Společně jsme došli až ke vstupním dveřím.Vytáhl jsem zpod květináče klíče, které vzápětí šramotily v zámku a v obýváku jsem Bellu postavil na zem.

„Tak co? Líbí?“ zeptal jsem se s úsměvem.

Omámeně se rozhlížela kolem a přitom kývala hlavou na souhlas.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 15. kapitola: