Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 14. kapitola

05.04.2010 (19:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7003×

„A mám ještě jednu dobrou zprávu,“ dodal ještě Carlisle a jeho pohled se opět zastavil u mě...

Zvědavě jsem se na něj dívala. Nechtěl nás všechny napínat – no všechny ne, protože Edward s Alici už to zaručeně věděli. Ale my ostatní jsme nevěděli, oč se jedná a tak to na nás vyklopil.

„Můj právník také našel závěť tvých rodičů,“ při vzpomínce na ně jsem ztuhla. „Ona se vlastně našla už dávno, ale tehdy se ještě nemohl předat všechen majetek… Tví rodiče si totiž ve své poslední vůli přáli, abys vše – dům a jejich úspory – zdědila ty. Jenomže tušili, že kdyby se jim něco stalo a ty bys byla ještě dítě, tak by jsi šla do péče tvé tety a strýčka, jenomže oni by ti ten majetek samozřejmě nenechali a to tví rodiče věděli taky. Proto si přáli, abys ti to vše oznámili právníci, až ti bude osmnáct… Ale já jsem považoval za správné říct ti to už teď, i když ti bude osmnáct až v září… Prostě jsem chtěl, abys to věděla.“

Zírala jsem na něj s vykulenýma očima a bradu jsem měla až někde u kolen. Emmett se mému výrazu začal smát, a tak jsem rychle vzpamatovala.

Takže mí rodiče mi po sobě zanechali majetek… Ani jsem nevěděla, že nějaký existuje. Že dům, ve kterém jsme spolu žili ještě stojí… Tolik jsem si přála ten dům spatřit. Už teď… Jenomže ho dostanu až za sedm měsíců…

„A kde jsem s rodiči vlastně bydlela?“ zeptala jsem se, protože jsem si uvědomila, že si to nepamatuju.

Viděla jsem, jak všichni trochu zaváhali a upírali pohledy všude možně, jen ne na mě. S pozdviženým obočím jsem se otočila na Edwarda.

Povzdechl si. „Bydleli jste ve Forks.“

V tu chvíli jsem oněměla. Srdce se mi zadrhlo a já jsem zapomněla, jak se dýchá. Edward se mnou velice jemně zatřásl, abych se probrala, ale já jsem potřebovala chvíli, abych to vstřebala!

Takže já jsem teď vlastně byla doma! Jsem mým rodičům blíž, než jsem si myslela… Jsem si jistá, že i když už nežijí, tak jejich duše v tom domě žije pořád…

Všichni mě sledovali starostlivě, báli se mé reakce. Báli se že se budu zlobit, že mi to neřekli. Ale já jsem je překvapila. Zářivě jsem se na ně usmála. Byla jsem tak šťastná! Konečně jsem si doplnila zbytky skládačky v mém životě. Dřív jsem si nepamatovala, kde jsem prožila své dětství, ale teď jsem to věděla. Nevadilo mi, že mi to neřekli dřív. Já jsem byla šťastná, že mi to řekli až teď… Protože kdyby mi to řekli někdy v době, kdy jsem ještě žila se svým strýčkem a tetou, tak by má reakce nejspíš byla jiná. Byla bych smutná, protože bych vzpomínala na milující rodinu a sama bych věděla, že už žádnou nemám…

Ale oni mi to řekli až tehdy, kdy už jsem ji měla… Měla jsem totiž je!

Skočila jsem překvapenému Edwardovi kolem krku. „Děkuju,“ zašeptala jsem.

Jak se zdá, všichni se uvolnili, když zjistili, že po nich nechci vrhat všechny věci, co mi přijdou pod ruku. A tak jsem je postupně objala všechny…

Za okny už byla tma. Já jsem ležela stočená u Edwarda na klíně. Byli jsme v jeho pokoji a já jsem se odhodlávala se na něco zeptat…

Jeho prsty něžně přejížděly po mých zádech v pravidelném rytmu. Nahoru – dolů…

„Edwarde?“ sebrala jsem všechnu svou odvahu.

„Hm?“ vydechl a dál pokračoval v putování po mém těle.

„Víš… Chtěla jsem se… na něco zeptat…“ pohyb na chvíli ustal. Určitě v mém hlase slyšel tu váhavost a vše kolem… Ale já jsem se rozhodla, že když už jsem to načala, tak to taky dokončím. „Já… chtěla bych ten dům vidět.“

Nebála jsem se ho na to zeptat. Spíš jsem se bála sama sebe. Měla jsem strach, že kdybych přišla do toho domu, udeřily by mě bolestné vzpomínky… Ale na druhou stranu, já jsem to tam chtěla vidět!

„Víš to určitě?“ zeptal se a bylo poznat, jak váhá.

Přikývla jsem na souhlas a on si povzdychl.

„V tom případě si myslím, že by to neměl být problém.“

Otočila jsem hlavu, abych mu viděla do očí. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo, a tak jsem se na něj váhavě usmála.

Jako odpověď jsem od něj dostala polibek. Bylo to jen takové lehoučké otření o mé rty, ale způsobilo to zběsilý tlukot mého srdce.

Edward se kousek odtáhl a tiše se uchichtl.

„Héj! To není fér!“ protestovala jsem. Vždyť za to stejně může on. Kdyby nebyl tak okouzlující, tak překrásný a kdyby neuměl tak  perfektně líbat, tak by teď mé srdce tančilo naprosto přirozený valčík a ne zběsilou polku… No, i když… Nejspíš by tomu tak stejně bylo, i kdyby vypadal, jako naprostý šereda… Protože já bych ho milovala, ať by vypadal jakkoliv…

Jeho smích pomalu ustal. Jeho oči se teď tvářily naprosto vážně. A jeho rty byly jen pár centimetrů od mých.

Neváhala jsem a zase jsem si je přitáhla. Tentokrát jsme se líbali naléhavěji. V tom polibku byla všechna naše touha a chtíč…

Edward do mých úst tiše zasténal a aniž by naše rty rozdělil, tak si mně na klíně posadil, aby se ke mně nemusel sklánět.

Spojila jsem ruce za jeho krkem. On těmi svými prozkoumával má záda pod tričkem. Cítila jsem, jak má kůže pod jeho dotyky hoří…

Jak rádi bychom pokračovali, ale nemohli jsme… No – možná i mohli, ale mi by nejspíš vadilo, kdyby nás při něčem… ehm… intimním… poslouchalo šest zvědavých upírů…

Sebrala jsem všechnu svou vůli a odtáhla jsem se od něj. Nesouhlasně zamručel a přitáhl si mě zpátky. Jak ráda bych pokračovala, ale to by byl doopravdy trapas…

Stálo mě to všechno úsilí, abych se od něj odtrhla znova… V tuhle chvíli mi připadalo, jako by naše rty byly nějaké dva záporně nabité magnety, které se přitahují k sobě a je potřeba ohromné síly, na to je od sebe oddálit… Ale mi se to nakonec podařilo!

Podíval se mi do očí. Ty jeho naprosto hořely touhou a vsadím se, že moje taky…

„Proč mi tohle děláš…“ povzdychl si.

Slyšela jsem z prvního patra, jak se Emmett dusí smíchy a Rose, jak se ho snaží uklidnit.

Edwardovi se obličejem mihlo pochopení a trochu se na mě usmál.

„Aha…“ konstatoval. „Ale příště už mě nesmíš tak dráždit, moje sebeovládání není dokonalé. Příště bych se taky nemusel udržet Emmett – neEmmett.“

Zasmála jsem se a v tu chvíli jsem pocítila únavu. Proti své vůli jsem zívla. Tentokrát se zasmál Edward, ale hned mě vzal a odnesl do postele, jako kdybych byla malé mimino.

Položil mě do peřin a lehl si vedle mě. Uvelebila jsem se u jeho boku a hlavu jsem si pohodlně opřela o jeho hruď.

Začal mi broukat ukolébavku a já jsem za chvíli šťastná usnula.

Ráno mě z říše snů probudil ten nejkrásnější hlas. Otevřela jsem oči. Zpočátku byly oslepené tím náhlým přívalem světla, ale během vteřiny si zvykly.

Vzápětí se ale ozval hlas, který už tak příjemný nebyl.

„Holá, holá, škola volá!“ křičel Emmett a vpadnul do dveří. Když mě spatřil, jak stále ležím v posteli, tak se rozhodl to vzít do svých rukou – a to doslova!

Popadl mě do náručí. Edward na něj protestně zavrčel, ale to už Emmett nadpřirozeně rychle uháněl do koupelny, kde mě hodil do vany plné ledové vody.

Leknutím jsem zapištěla. Bylo to, jako by do mě zařezal miliony malých žiletek, jak byla ta voda ledová!

To už ale do koupelny vpadnul i Edward. Emmetta poslal někam… no řekněme, že třeba na severní pól...

„Promiň,“ zašeptal a sklonil se ke mně. Měla jsem na sobě úplně mokré oblečení a klepala jsem se zimou. Edwardovi to samozřejmě neuteklo, a tak mně pořádně zabalil do tlusté osušky.

Když mě nesl zpět do pokoje, tak se z prvního patra ozývala Esmeina výchovná přednáška na téma: ‚Bella se do studené vody nehází‘.

V pokoji mě Edward postavil na zem a já jsem odešla do šatny. Přes křesílko už tam bylo přehozené oblečení od Alice. Zběžně jsem ho přelítla pohledem, přičemž jsem stihla zkonstatovat, že se jedná o riflové kraťásky a tričko bez rukávů. To tak!

Ignorovajíc ty kousky látky, jsem došla až k šuplíku s prádlem. Oblékla jsem si suché a to mokré jsem hodila do prádelníku. Potom jsem ještě popadla první džíny, které mi přišly pod ruku, tričko s dlouhým rukávem a teplý svetr.

Spokojeně jsem se vrátila zpět do pokoje. Alice seděla uraženě na posteli.

„Promiň, ale mi by v tom fakt byla zima!“ protestovala jsem ještě dřív, než by začala ona.

Povzdechla si. „Já vím…“

V tom se ke mně zezadu nějakým způsobem přiřítil Edward a objal mě kolem pasu.

Okamžitě se změnil směr mého myšlení, protože jsem si vzpomněla na náš včerejší rozhovor.

„Půjdeme se dneska po škole podívat na ten dům?“ zeptala jsem se.

„Cokoliv budeš chtít…“

...

Do školy jsem se ani trochu netěšila, ale jakmile jsme zasedli do lavice na první hodinu, tak se mi značně zlepšila nálada a to hned ze dvou důvodů. Za prvé: Mí příbuzní se nedostavili. A za druhé: nedostavil se ani Zac!

Měla jsem chuť radostí skákat metr vysoko, ale to jsem nemohla, protože se ozval drnčící zvonek a učitel vešel do třídy.

Neobjevili se ani po zbytek dopoledne, čímž se moje dobrá nálada stupňovala. Kéž by to takhle bylo pořád.

Jenomže já jsem prostě magnet na smůlu. Když jsme totiž přišli domů, tak v obýváku čekala návštěva. Nebyl to Zac, ani strýček, dokonce ani Melissa s Bradem… Tahle návštěva byla mnohem horší a já jsem cítila, jak jsem při pohledu na ni ztuhla...

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 14. kapitola: