Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 11. kapitola

01.04.2010 (15:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 9631×

Edward odešel na lov. Carlisle byl v nemocnici, Esme, Rosalie a Alice odjely na nákupy a já jsem zůstala doma s Emmettem a Jasperem.

Zapnula jsem si mobil a vyjeveně jsem zírala na displej. Měla jsem jedenáct nepřečtených zpráv. Nedívala jsem se na číslo odesílatele, přesně jsem věděla od koho jsou...

Pár jsem jich otevřela.

‚Co takhle po obede na zachodech?‘

‚Vis, ze máš doopravdy prekrasny prsa?‘

‚Proc vlastne chodis s tim Cullenem?‘

To mi stačilo. Zbytek zpráv jsem smazala.

‚,Bello? Jsi v pořádku?“ objevil se vedle mě Jasper.

„Ja – jasně,“ vykoktala jsem překvapeně. Vůbec jsem ho nepostřehla přicházet. „Proč?“

„No… Jenom, že z tebe v poslední minutě vyzařovaly docela zvláštní emoce… Strach, úzkost, zuřivost…“

Do háje… Když jsem se rozhodla, že budu žít v domě plném upírů, těchhle pár věcí jsem jaksi nedomyslela.

„Doopravdy Jaspere, jsem naprosto v pohodě,“ řekla jsem, protože jsem pocítila vlnu klidu, která byla strašlivě příjemná…

V tom se ale ozval domovní zvonek. Emmett letěl otevřít. Byla to firma, u které mi Esme objednávala nábytek. Chtěli nám to vynést až nahoru, ale Emmett pouze něco podškrábnul a řekl, ať to nechají před domem. Nejspíš by se nespokojil pouze s lidskou rychlostí. A opravdu. Jakmile jsme z jejich náklaďáku viděli pouze prach, tak se z Emmetta a Jaspera staly rychle se pohybující šmouhy a já jsem se raději odklidila bokem od dveří, aby do mě v té rychlosti s nábytkem v ruce nenarazili.

Sledovala jsem oknem, jak z verandy postupně vše mizí. Najednou se tam Emmett s Jasperem na chvíli zastavili, postřehla jsem, jak chytili obří skříň každý z jedné strany a potom opět zmizeli. Za necelé dvě vteřiny se z horního patra ozvala velká rána, jako by někdo boural dům, či co.

„Kur… ňa!“ ozval se Emmettův naštvaný hlas a hned nato Jasperův záchvat smíchu. „Mohl by mi někdo laskavě vysvětlit,“ pokračoval Emmett stále zvýšeným hlasem a já jsem se pomalu vydala nahoru. „K čemu ty ženský potřebují pět metrů dlouhou skříň? Vždyť za všechno může jenom tady ten gigantický kus nábytku!“

Jasper se stále chlámal jak pominutý. Mezitím jsem došla nahoru do mého pokoje a když jsem spatřila Emmetta, který byl celý zaprášený omítkou a kolem ležely na zemi kousky cihel, rozesmála jsem se taky. Kousek opodál se o mou skříň opíral Jasper a smíchy se bouchal do kolen.

„No co tak vejráš?“ podíval se na mě Emmett jak na UFO. „Prostě jsme nesli skříň, Jasper kapku neodhadl správnou chvíli, kdy s tím dlouhým krámem zastavit a chudáček Emmett to holt schytal… Ale mi je to jedno. Tak prostě bude mezi tvým a Edwardovým pokojem ta díra. Může to sloužit jako takový průchod, stejně za tebou Edward v jednom kuse dolejzá…“ Až teď jsem si uvědomila, že když se Emmett trochu posunul, tak ve zdi byl otvor ve tvaru Emmettovy postavy a mi se naskytl pohled na Edwardovo piano…

Zajímalo by mě, jestli Jasper svou uklidňovací moc může použít i na sebe. Ať už ano nebo ne, za chvíli se tvářil naprosto v pohodě a sunul skříň do rohu. Emmett se mezitím odběhl převléknout a já jsem využila nových ‚dveří‘ a skrz ně jsem si přinesla z Edwardova pokoje své věci.

Za veselého vtipkování a popichování mi Emmett s Jasperem pomohli vybalit.

Když jsem byla z kýmkoliv z Cullenových, dokázala jsem toho Zaca naprosto vytěsnit z hlavy. Oni na mě měli takový uklidňující vliv a jsem si jistá, že v tomhle případě svou moc Jasper nepoužívá.

Když už byla skříň narvaná oblečením a vše ostatní zaplněno mými věcmi, přišel Emmett s úúúžasným nápadem.

„Bellinko?“ začal hlasem sladkým jako med s čokoládou dohromady.

„No?“ zeptala jsem se a nedůvěřivě si ho měřila.

„No, víš… Já jen. Když už jsme tady sami a nikdo tady není... Co kdyby mě nkreslila? Prosííím!“ Nasadil naprosto nevinný kukuč prosícího štěněte a ještě k tomu našpulil spodní ret.

Ani nevím jak se to stalo, ale za chvíli jsem měla v ruce papír a tužku a Emmett vítězně seděl přede mnou. Jasper se posadil vedle mě, aby se Emmettovi mohl kdykoliv zasmát a já jsem se pustila do práce.

Nejdřív mě napadlo, že bych ho trošičku poškádlila. Svému nápadu jsem se usmála. Nakreslila jsem na papír velké kolečko, které tvarem velice připomínalo tučňáka, nahoru jsem nakreslila dva puntíky místo očí, místo nosu takové obrácené J. Potom jsem ještě nakreslila zohnutou čáru, které jsem přikreslila dva upíří zuby, potom z boku hlavy dvě obrovské uši a nakonec ještě tři zakroucené vlásky, které trčely směrem ke slunci.

„Hotovo!“ zavolala jsem. Jasper se vedle mě snažil zadržovat smích. Emmett se nejdřív nechápavě podíval na něj a potom přejel pohledem ke mně. Vstal a nedůvěřivě ke mně přišel. S obrovským úsměvem jsem mu podala můj výtvor a Emmett ho vzal opatrně do ruky, jakoby to měla být přinejmenším atomová bomba.

Zaujatě tu kresbu pozoroval. Nakláněl hlavu na různé strany. Potom rychle přiskočil k zrcadlu a začal se s tím porovnávat.

„To už doopravdy plešatím?“ ptal se nechápavě sám sebe. Jasper vedle mě už to nevydržel a svalil se smíchy na zem. Ale já jsem se úspěšně držela. Nahodila jsem falešný kukuč plný smutku.

„Tobě se to nelíbí?“ zeptala jsem se zklamaně a snažila jsem se dívat kamkoliv, jenom ne na Jaspera svíjejícího se na zemi, protože to už bych nejspíš nevydržela a se smíchem bych se svalila vedle něj…

„Ne, ne… To – to se ti povedlo!“ začal honem Emmett a vypadal při tom tak směšně, že už jsem prostě dál nemohla. Na zem vedle Jaspera jsem sice nespadla, ale v křečích smíchu jsem se svíjela na gauči a nemohla jsem popadnout dech.

Emmett nejspíš konečně pochopil, co se tady děje.

„Ha-ha-ha! Móóóc vtipný!“

„N-no tak-k se nez-zlob,“ pomalu jsem se začínala opět ovládat, což se o Jasperovi říct nedalo.

Stále rozklepanými prsty jsem vzala do ruky skicák a tužku a dala jsem se do opravdového Emmetta, který si ale prosadil, že když už jsem ho napoprvé tak odbyla, tak teď ho nakreslím až do poloviny těla a to bez trička. Trochu jsem protestovala, ale jaksi se mi nedařilo. Povzdechla jsem si a dala jsem se do práce.

Za necelé dvě hodiny jsem konečně spokojeně dokončila poslední detail a s vítězným úsměvem jsem ho podala Emmettovi.

„Juchů!“ zavýskl radostně a vyskočil vysoko skoro metr. A to doslova! Nechybělo málo a za chvíli bych měla v pokoji průchod i do obýváku.

„Díky, díky, díky!“ ani jsem nepostřehla jak, ale najednou mě drtil v náručí a mi opět chyběl kyslík. Naštěstí než jsem stihla cokoliv říct já, všimnul si toho Jasper a Emmetta na to upozornil. Ten mě pustil, poté se objevila rozmazaná šmouha a Emmett byl někde v tahu.

„Kam šel?“ zeptala jsem se Jaspera.

„Ale… šel to vyměnit za Brada Pitta, kterého má Rose vyvěšeného nad postelí…“

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. V tu chvíli se ozval můj žaludek, který výrazně protestoval proti tomu, že za celý den dostal jenom jogurt a koblihu. Obědy ve školní jídelně totiž nebyly vždy poživatelné. Chtěla jsem jít do kuchyně a něco si připravit. Ale to se vedle mě objevila opět ta šmouha, která se hned zhmotnila v Emmetta.

„Žádné takové. Dneska vařím já!“ řekl a nekompromisně mě posadil k jídelnímu stolu. Vzal si nějakou kuchařku a nalistoval recept na špagety s tomatovou omáčkou.

„Nejprve si prosím vezměte hrnec velký podle toho, kolik budete chtít množství,“ mumlal si pro sebe.

Emmett se na mě na chvíli zamyšleně zadíval a potom si pro sebe na něco kývnul. Začal šmátrat v kredenci a poté z ní vytáhnul hrnec, který by klidně mohl sloužit jako vana.

„Emmette, co to děláš?“ zhrozila jsem se.

„No… Jsi taková pohublá…“ řekl nevinně a já jsem se na něj přísně podívala. Povzdychl si a z kredence vytáhl o něco menší, ale pořád byl velký dost, aby se z něj najedla celá rodina Cullenových – kdyby byli lidé – a ještě by si zbytky dávali k večeři celý týden.

„Nyní nasypte do hrnce špagety a zalijte je vařící vodou.“

Emmett vzal do ruky rodinné balení špaget a celé to do hrnce nasypal. Potom se nedůvěřivě zadíval na kohoutek ve dřezu a tvářil se velice zadumaně.

„Jaspere?“ zavolal a za chvíli se Jasper objevil vedle něj.

„Ano?“

„Ehm… Odkud teče vařící voda?“ zeptal se Emmett a já jsem vybuchla smíchy. Myslela jsem, že se Jasper ke mně přidá, ale on se tvářil stejně jako Emmett a to můj záchvat ještě posílilo.

Už jsem chtěla vstát, že jim pomůžu, ale Emmett – aniž by odtrhnul oči od kohoutku – mě zatlačil jednou rukou zpátky na židli.

„Čéče, nejspíš ji musíme ohřát…“ řekl po chvíli Emmett naprosto vážně.

„Já ti nevím… A nebude pak moc horká?“ ptal se Jasper a tvářil se hluboce zamyšleně. Přemýšlela jsem, jestli si ze mě dělají srandu, nebo to doopravdy myslí vážně. No… a abych řekla pravdu, spíš to bude ta druhá varianta.

„No co… Za zkoušku nic nedáme. V nejhorším ji vychrstneme venku na zahradě na ty chcíplé růže,“ prohlásil nakonec Emmett a napustil do hrnce vodu.

Chtěla jsem mu říct, že ve varné konvici by to měl rychleji, ale pohled na ty dva, jak se snaží vařit, byl velice zábavný, a tak jsem raději pomlčela…

„Ve vařící vodě špagety nechte 10-15 minut a občas je promíchejte, aby se nepřilepily ke dnu hrnce.“

„Ony jsou z lepidla?“ vykulil oči Jasper a Emmett jen pokrčil rameny. Vzal do ruky obří vařečku a začal to promíchávat. Nemohla jsem si pomoct, ale oni dva vypadali jako Pat a Mat.

„Dle chuti přidejte sůl.“ Emmett hlasitě polkl.

Mezitím vzal Jasper do ruky sáček se solí a podíval se Emmettovi do očí.

„Přiměřeně!“ zvolali oba naráz a celý sáček do té vody vysypali. To už jsem se smíchy skácela k zemi.

Ale to už mi pomalu začalo docházet, že jestli ty dva nebudu chtít urazit, tak… No moment! Já ten blivajs snad budu muset sníst?!

Tak to teda ne! Pomalu jsem se začala zvedat a nenápadně jsem se přesunula do obýváku. U zbytku jejich počínání jsem doopravdy nemusela být, a navíc jsem musela vymyslet plán, jak tu nepoživatelnou věc nebudu muset pozřít.

Pustila jsem si televizi a začala jsem sledovat nějakou komedii.

Za chvíli se ale z kuchyně začal linout černý dým, následovaný rozzuřeným Jasperovým hlasem.

„Do pr…“

„…dele!“ dořekl za něj Emmett a já jsem se šla pomalu podívat na ty dva kutily. Stáli nad sporákem, Jasper v ruce svíral hrnec, který byl původ toho kouře, a oba dva se na něj zkroušeně dívali.

Emmett hlasitě polkl. „Neobjednáme raději pizzu?“

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 11. kapitola: