Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta věčnosti-18. kapitola

20.06.2009 (14:30) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2228×

18. kapitola

Vylítla jsem ze svého pokoje, jako namydlený blesk a zastavila jsem se až před Edwardovými dveřmi. Tiše jsem se zaposlouchala do zvuků uvnitř. Byla slyšet hudba, která byla však velmi tichá. Jinak žádný pohyb uvnitř.  Nadechla jsem se a vydechla. Potom jsem sebrala všechnu odvahu, kterou jsem měla a zaklepala jsem na dveře. Zevnitř se ale nic neozývalo. Přišlo mi to divné, protože jsem podle jeho vůně cítila, že musí být uvnitř. Vzala jsem tedy za kliku a otevřela jsem dveře. V pokoji bylo šero, ale já přesto viděla velmi ostře. Edward stál u okna a díval se ven. Vypadalo to, jako by jsi mě nevšimnul. Ale musel o mně vědět. Určitě cítil mojí vůni a slyšel, že jsem klepala. Hudba tiše hrála a já jsem začínala být ještě nervóznější, než před těmi dveřmi. Došlo mi, že jsem zapomněla zavřít dveře, a tak aby si mě konečně všimnul, jsem s nimi trochu práskla. Z jednoho z pokojů se ozvalo zamručení. Ale zabrala to, Edward se otočil. Měl, ale naštvaný výraz ve tváři. Jeho oči přímo šlehali blesky. Nechápala jsem to, a tak jsem na něho jenom koukala a čekala jsem, až udělá první krok. Edward se však k ničemu neměl. Jediné, co bylo skvělé, bylo, že se aspoň trochu měnil jeho výraz. Po naštvaném byl překvapený. Po tom však svůj výraz stihl ovládnout a schoval ho za pečlivě klidnou masku. Vypadal při tomto výraze až moc kameně. Jak dokonalá socha. Nehýbala jsem se ani já. Takže, kdyby tam teď do pokoje někdo přišel, myslel bys, že tam stojí jen dvě dokonale vytesané sochy. To ticho začalo rozčilovat nás oba. Edward to nakonec nevydržel a začal si nervózně třít kořen nosu. A po té konečně promluvil: „Co chceš, Isabello?" Au tohle zabolelo, tohle mě moc zabolelo. Jednak na mě Edward promluvil moc chladným tónem a ještě mě řekl, Isabello. Můj výraz v něm zvedl nějakou emoci, která se drala ven, ale Edward se jí snažil potlačit. Věděla jsem, že je řada na mě, a proto jsem mu musela říct, to co jsem chtěla. „Nechtěla jsem tě rušit, Edwarde. Přišla jsem ti jenom říct, že jsem se už rozhodla. Přemýšlela jsem ovšem, co se stalo, a došla jsem k závěru. Nebudu Vás dlouho rušit. Už jdu." Řekla jsem mu pro změnu zase já. Otočila jsem se na podpatku a vykráčela jsem si to z pokoje. Edward se jen velmi překvapeně koukal za mnou. Znovu jsem nahlas práskla dveřmi a z pokoje Alice jsem uslyšela silnou ránu. Zřejmě někdo do ničeho praštil. Já jsem šla do svého pokoje. Ale dlouho jsem to nevydržela. Musela jsem si jít, pročistit hlavu. Vyskočila jsem tedy oknem a vyběhla jsem do noci.

Nevěděla jsem ani, kam běžím. Když jsem doběhla k hranici Kanady, tak jsem se otočila a běžela jsem zpátky. Na schodech u domu na mě někdo čekal. Nechtěla jsem se však s nikým vidět, a tak jsem si to chtěla namířit zpět k oknu, když jsem slyšela, jak mě volá Carlisle. Přiběhla jsem tedy k němu. „Bello chtěl bych si s tebou o něčem promluvit." Řekl jen, co jsem byla na tři metry od něho. Přikývla jsem. „Říkala jsi, že si chodila do školy. Alice, Jazz, Rose Emmet a Edward taky chodí do školy. Je to proto, abychom nebyli tak nápadní lidem. Už jenom svojí krásou dokážeme vzbudit obdiv. Potřeboval bych, abys s nimi nastoupila do školy. Do teď byli prázdniny, ale škola začíná už zítra. A jestli si už do školy chodila, neměla bys mít problém se zvládáním krve."  Jen jsem se na něho vykuleně koukala. „To nebude problém, ale já už mám střední dokončenou." Carlisle se jen usmál. „To ostatní taky Bello a několikrát."  Vrátila jsem mu úsměv. „Dobře, ale oni určitě už do této školy chodily, tak jak vysvětlíme dalšího člena rodiny?" Carlisle chvíli přemýšlel a nakonec jsme šli dovnitř a on zavolal ostatní. Alice už tam stála, a proto se nejdřív obrátil na ní. „Nejlepší bude, když z Belly uděláme neteř Esme a nebo tvojí." Carlisleovi se rozzářili oči. „To je ono!" „Anebo, to může být sestra Emmeta, nebo Edwarda, nebo Alice. Dlouhou dobu, bychom o ní nevěděli, a když Alici zemřeli rodiče, tak si jí vzal do opatrování strýc, který nedávno umřel, a tak jí dali nám." Přidala svůj návrh Ros a věnovala mi úsměv. „To je dokonalé Ros!" Vypískla Alice. „Moje sestřička! Jupí!" začala pištět Alice a začala mě objímat a poskakovat, jako malé dítě. Musela jsem se začít smát. Bylo jasné, že tenhle návrh vyhrál. Byla jsem taky šťastná, až do té doby, co jsem se podívala na schody a uviděla jsem Edwarda, který se na mě dlouze díval. Vrátili se mi zpět jeho slova a na mně padla zpět ta nálada, kterou jsem měla před tím. Zkrátka se vrátila zpět na bod mrazu. Jazz se na mně zmateně podíval, a potom se podíval směrem, co já. Zamračil se na Edwarda a odešel z místnosti. Hned po tom jsem vyběhla já. Nechtěla jsem jít po schodech. Nechtěla jsem se s ním potkat. A tak jsem vyskočila oknem do svého pokoje. Dole to utichlo a já jenom slyšela drobné nadávky. Potom se všichni rozešli do svých pokojů. Já si opět lehla na sedačku a přemýšlela jsem o tom, co se stalo. Čekala jsem, že přijde a omluví se, jako posledně. Ale nikdo nepřicházel.

V depresivní zamyšlenosti jsem zůstala až do rána. Vysvobodila mě z ní až Alice, která mi přišla vybírat oblečení. Pořád se jenom usmívala a něco povídala. Náladu mi zlepšila hned, co si mě vzala do parády. Oblíkla a namalovala mě opravdu svůdně. Nebyl pochyb o tom, proč to dělá. Do školy jsme museli jet. Sice by mi bylo příjemnější běžet, jako za dob, kdy jsem byla s Lucasem, ale tady to byla trochu větší dálka. A my jsme museli zůstat nenápadní. Jela jsem s Alicí a Jazzem. Cestou jsme byli zamlklí, ale jakmile se otevřely dveře, tak jsme nasadili úsměv. Vyšla jsem rovnou do kanceláře společně s Alicí. Tam mě nahlásili, jako Isabellu Cullenovou. Šla jsem do třeťáku. Stejně jako Edward, Alice a Jazz. Rosalie a Emmet byli ve čtvrťáku. Všechny hodiny jsem měla se svýma sourozencema. Alice seděla vždy s Jazzem a mě nezbylo nic jiného, než sedět s Edem. Docela mně to vadilo, ale nic jiného mi nezbývalo.

Hodiny probíhali v pohodě. Látku jsem si ještě pamatovala. A něco nového jsem se i naučila. Nebylo to těžké. Bylo vidět, že Lucas byl naprosto perfektní učitel. Domů jsem však jela ráda, jelikož sedět celý den vedle Edwarda nebyl žádný med. Doma jsem šla hned do pokoje. Netrvalo to ani dvě minuty a ozvalo se zaklepání na dveře a já ucítila tu nejhezčí vůni, kterou znám, ale teď jsem toho dotyčného nemusela. Byla jsem zticha. Rozhodla jsem se, že mu udělám to samé, jako včera on mě. Za okamžik se opatrně otevřeli dveře a hned se zase pomalu zavřeli. „Bello?" zazněl do ticha hlas. Nepodívala jsem se na něj. „Bello já omlouvám se za ten včerejšek. Myslel jsem, že mi jdeš vynadat. Mohla bys mi říct, jaké je to tvoje rozhodnutí? Je mi jedno jestli mě odmítneš, nebo ne. Pravdou však zůstává, že tě miluju a milovat tě budu. Takže jsem připravený nést tvůj ortel." Tato slova už na mě byla moc, v mžiku jsem stála u něho tak blízko, že jsme se dotýkali nosy. „Taky tě miluju, Edwarde Cullene. Chtěla jsem ti to říct už včera, ale......"  Nestačila jsem to ani dopovědět a už mě líbal. Bylo toto nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Plně jsem se položila do toho polibku a oplatila jsem mu ho. V jednu chvíli bylo ticho a v druhé se z obýváku ozýval potlesk a jásot. To nás oba dva rozesmálo. Strávili jsme spolu celý den, který jsme prolíbali. Bylo to úžasné.

Na druhý den jsem jela do školy ve Volvu společně s Edwardem. Dneska jsme jeli třemi auty. Jakmile jsme spolu v objetí scházeli ze schodů, tak opět začali všichni tleskat. „A já si myslel, že se znovu ožením! To si nemusel Ede!" vzlykl Emmet a schytal od Rose pohlavek. Ostatní jsme se smáli. Najednou byla v celém domě uvolněná nálada. Všichni byli opět šťastný a spokojení. Není divu, vždyť jsme jeden druhého milovali. I do školy nám cesta ubíhala rychle. Když jsme byli ve škole, tak jsem si vzpomněla, že bych měla ještě poděkovat Alici za všechno, co pro nás udělala. Alice mě objala a byla moc šťastná. Ve škole jsem byla ráda, že sedím s edem, protože jsme se mohli aspoň vzájemně dotýkat. Akorát mi bylo líto, že jsme se nemohli líbat. Celý den jsem byla jako na trní. Tak moc jsem se těšila, až skončí. A já budu opět s Edem sama. Ale možná právě proto se den vlekl příliš pomalu. Edward byl taky dostatečně nervózní. Měl pořád zatnuté ruce v pěst, nebo rozlamoval tužky. Konečně se dostavil oběd. Museli jsme aspoň trochu toho nechutného jídla sníst. Zrovna jsem měla na lžičce něco vážně nechutného, když Alice měla vidění. Edward a Jazz se opozdili na tělocviku. Ten jsme měli rozdělený a tak jsme byli u stolu jen čtyři. Když Alicino vidění skončilo, měla ve tváři vepsaný zděšený výraz. „Co se stalo Alice?" zeptala jsem se tak, aby to lidé neslyšeli. „Ale to nic Bello, jen si myslím, že až přijedeme domů, tak tě tam bude čekat velké překvapení." Řekla až moc monotónně. Chtěla jsem se zeptat jaké, ale zrovna přišli kluci a před nimi Alice dělala, jako by žádné vidění neměla. Ani Rose a Emmet to nekomentovali, a tak jsem mohla jenom přemýšlet, co tím Alice myslela. Ed si všimnul, že jsem zamyšlená, ale na nic se neptal.

Domů jsme dneska jeli nezvykle pomalým tempem. Jako bychom jeli na pohřeb. Před domem jsem zaznamenala známí pach. A potom jsem uviděla na zápraží stát Carlisleje, Esme a ne to není možné! „To není možné!!!" zašeptala jsem. Edward mně stiskl ruku a Alice se na mě podívala smutným pohledem, který se mi vryl do paměti.

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta věčnosti-18. kapitola: