Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta osudu: Duše věčnosti 8. kapitola

09.03.2010 (11:45) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1556×

8.

Izrael

Vanessa Masen Cullen

    Chvíli jsem se přehrabovala ve skříni a přemýšlela co na sebe. Nakonec jsem zvolila béžové bavlněné kalhoty černé tílko a na to béžovou košili na zavazování. Na nohy jsem si vzala černé provázkové sandálky. Vlasy jsem si zapletla do copu a vydala se na můstek. Slunce zrovna zapadalo a s ním zmizely i jeho poslední hřejivé paprsky. Celá rodina už tu byla a já se přivinula do Williemovi připravené náruče. Když se mě jeho ruce dotkly na odhalené kůži, znovu mnou projely stejné pocity jako při našem milování ve sprše. Snažila jsem se ignorovat Jasperův pobavený obličej a raději se soustředila na město, jež se začalo vynořovat před námi.

    Carlisle naváděl loď do doků určených pro jachty. Minuli jsme několik zaoceánských parníků a trajektů. Přístav Haifa se zdál jako velice rušné místo. Z doků se ozývaly výkřiky dělníků a rybářů. Doprovodné lodě, na protější straně přístavu, směrovaly velké obchodní lodě do kotvišť. Z moře se vracely rybářské čluny různých velikostí a hned začínaly vykládat náklad. Jiné zrovna vyrážely na noční lov. Vzduch byl prosycený mořskou vodou, rybinou a různým kořením. Za hranicemi přístavu byly jasně rozeznatelné siluety synagog, kostelů a minarety mešit. Mezi zvuky města se dal rozlišit drsný jazyk Izraelců, melodická arabština i kostrbatá angličtina.

     Hned jak jsme přirazili k doku se vynořilo několik zaměstnanců soukromého přístavu a začalo uvazovat loď. Mužské osazenstvo naší rodiny pobralo naše příruční zavazadla a vydaly jsme se na pevninu. Jakmile nás dělníci zpozorovali, objevil se jim na tváři údiv. Do popředí vyšel jeden, co vypadal jako nějaký úředník.

„Vítáme vás a vaši rodinu v Izraeli pane Cullene,“ promluvil celkem slušnou angličtinou. „Kancelář vám vyšla vstříc a nechali jsme otevřeno trochu déle, abyste mohli vyřídit všechny formality ohledně vstupu do země. Bohužel vás zklamu ohledně počasí má být celý týden zataženo. Snad vám to váš pobyt neznepříjemní.“

„Děkuji pana Cohine. Hned se na ty papíry vrhneme, ať můžete taky domů,“ usmál se na úředníka Carlisle. „A počasí nám takto vyhovuje. Máme v plánu se vydat po památkách a to by bylo v tom horku nesnesitelné.“ Emmet se tomu uchechtl a nasadil si klobouk a lá Indiana Jones.

„Já teď půjdu vyřídit ty formality a vy zatím sežeňte nějaká auta,“ otočil se na nás Carlisle a spolu s Esme a panem Cohinem se vydal do kanceláře. Vydali jsme se tedy do rušných ulic plných kavárniček, restaurací a obchodů. Alice nadšeně poskakovala od jednoho obchůdku k druhému a Jasper trpělivě platil za vše, co si vybrala.

„Je to tu nádherné, že?“ zeptala jsem se Willa, který si mě stále majetnicky držel kolem pasu.

„Ano, to je,“ odpověděl mi a usmál se na mě.

„Podívej, hedvábné a kašmírové šátky,“ vyhrkla jsem nadšeně a už spěchala k obchůdku na rohu. Byl plný nádherných látek s úžasnými vzory. Vybrala jsem si tam hned čtyři šátky a tři šály. U toho mi prodavačka ochotně vysvětlovala, že každý kus je originál ručně vyráběný. Zřejmě byla ráda, že si někdo její předražené zboží koupil. To už se k nám přihnala Alice a taky si jich několik koupila. Dokonce i Bella s Rose si nějaké vybraly. Já jsem si hned jeden krásný hedvábný olivově zelený šátek s béžovými, zlatými a hnědými vzory vpletla do vlasů.

    Půjčovnu aut jsme našli o pár ulic dál. Vybrali jsme tři jeepy s tmavými skly a plátěnou střechou a potom se vydali zpět k přístavu. Carlisle s Esme už čekal před přístavem.

Williem Masen Cullen

     Řítili jsme se nocí po silnici na Tiberias. Měli bychom tam dorazit tak za pět hodin. Mohlo by se nám podařit objevit to, co hledáme ještě dřív než se na to poutní místo dostanou první turisté a věřící. Neubránil jsem se několika pohledům na svou krásnou ženu. Vlastně jsem jí sledoval téměř celou cestu. S tím šátkem a zapletenými vlasy vypadala opravdu rozkošně.

„Už jsi byl někdy v Izraeli?“ zeptala se mě.

„Jen v Jeruzalémě.“ Myslím, že to bude tak čtyřicet let.

„Jaké to tam je?“ ptala se dál.

„Nádherné. Má to svoje osobité kouzlo. To jak se tam prolíná několik kultur je úžasné. Jen je škoda, že se tam nedokážou mezi sebou pořádně snést,“ snažil jsem se jí vysvětlit své pocity z města tří náboženství.

„Řekni mi, kde ty si nebyl, Wille?“ ozvala se Bells ze zadního sedadla.

„Na severním pólu,“ odpověděl jsem jí pohotově.

„Tam už ti to zabral Santa Claus, co?“ Tomu se Edward uchechtl.

A já myslel, že mají bráchové držet spolu. Poslal jsem mu v myšlenkách.

Sorry.

„Přesně tak Bells, ale slyšel jsem, že hledá nové skřítky, tak jestli se tam chceš podívat, budeš to mít i s prací,“ vrátil jsem jí to.

„Popřemýšlím o tom, ale asi ne je tam moc sněhu.“

„Za jak dlouho budeme v Tiberiasu?“ ozvala se znovu Vanessa.

„Asi za dvě hodiny,“ odpověděl jí Edward.

    Přesně po dvou hodinách jsme již vjížděli do města. Nechal jsem se předjet Carlislem, aby mi ukázal cestu. Projížděli jsme spícím městem plných starých úzkých uliček a barevných domků. Skoro na každém rohu tu byly krámky se suvenýry a náboženskými předměty. U krajnice občas stálo auto či motorka, ale jinak to tu vypadalo, jakoby se zde zastavil čas. Carlisle nás vedl ven z města. Jeli jsme ještě asi deset kilometrů, když sjel z hlavní silnice na prašnou cestu a nakonec jsme se objevili u jezera. Zaparkovali jsme kousek od břehu a vystoupili z aut.

„Místo kde byl pokřtěný Ježíš je ještě asi dva kilometry dál. Myslel jsem, ale že bude lepší nejezdit až tam s auty. Doběhneme to po svých. Do návštěvní doby zbývá šest hodin. Předpokládám, že tu bude další nápověda, nebo něco takového. Nejhorší je, že nevíme co přesně hledat tak se snažte soustředit a vše pečlivě prohlížejte,“ rozdal nám pokyny a rozběhl se směrem k místu, kde, byl pokřtěn Ježíš.

    Podle mě tam taky nebude nic jiného nežli další nápověda. Takovéhle místo je příliš nápadné na to, aby se zde skrývali. Jezdí sem moc turistů. Doufám, že z toho nebude Vanessa moc zklamaná. Snaží se to skrývat, ale já cítím jak je z toho všeho nervózní.

     Zastavili jsme u skalního útesu, který se mírně svažoval k vodě. Na skále šlo vidět, o kolik hladina jezera za poslední staletí ustoupila. Na jejím vrcholku stála malá prostá kaplička. Docela mě potěšilo, že na tomhle místě nenechali postavit nějaký monstrózní kostel. Tahle kaplička přirozeně zapadala do okolí a nijak nenarušovala atmosféru tohoto místa. Chvilku jsme se rozhlíželi po okolí a nasávali uvolňující vůni jezera, skal a zeleně. Nakonec jsme se rozdělili a začali prohledávat okolí.

     Emmet skočil do vody s tím, že by tam mohl být další kvádr. Což vůbec nebyl špatný nápad. Přidala se k němu Rose a Alice s Jasperem. Edward s Bellou se vydali ke kapli na vrcholu. Carlisle stál na místě a snažil se přemýšlet, kam by to on sám ukryl. Vanessa přešla k útesu a pečlivě prohlížela nápisy vyryté do skály. Byl téměř celý zaplněný prosbami, motlitbami a nebo jenom jmény a daty, kdy daní poutníci a turisté toto místo navštívili. Vydal jsem se nahoru po přírodních schodech a pečlivě si prohlížel jednotlivé nápisy. Přeci jen by mezi nimi něco mohlo být.

    Byl zde zastoupen snad každý světový jazyk. Narazil jsem zde dokonce i na starou řečtinu či latinu, překvapen, že za ta staletí zůstaly ještě jasně čitelnými. Čím výše jsem stoupal, tím více zde bylo nápisů. Zdá se, že škrábání do skály kolem sedmdesátých let minulého století zakázali. To totiž byla poslední data zde zapsaná.

     Už nám zbývala jen hodina než, sem začnou proudit první návštěvníci. Okruh, v kterém jsme hledali, se značně rozšířil. Přemýšlel jsem nad tím, jestli jsme přeci jen nezačali hledat na špatném místě. Mohlo by to přeci být i na protějším břehu. Nebo kdekoliv v okolí Galilejského jezera. Vanessa stále prohlížela nápisy na skále.

„Mám to!“ vykřikla najednou. Během vteřiny jsme byli všichni u ní. Ve skále asi padesát metrů od kapličky byl vyryt malý symbol mořské vlnky a květu lotosu. Bylo jasně vidět, že toto místo bylo ještě před několika lety pod vodou.

„Proč myslíš, že to je ono?“ zeptala se Rose.

„Protože to jsou naše symboly,“ odpověděla jí Bella.

„Tak se toho dotkněte,“ popoháněl je netrpělivě Emmett. Bella s Vanessoou se chytly za ruce a dotkly se každá svého symbolu. Nic se nestalo.

„Možná jste se spletly,“ snažil se je uchlácholit Carlisle.

„Ne, to musí být ono, cítím to. Zkusíme říct tu první hádanku v jazyce Atlantidy,“ rozhodla a Bells ji na to jen přikývla.

    Znovu se chytli za ruce a dotkly se svých symbolů. Ticho prolomila harmonická atlanština a skála pod jejich rukama se začala měnit. Zlaté písmo se pomalu formovalo, až se objevil celý text, který Bella přeložila.

Ty mrtvý, jenž vstup do ráje žádáš,

najdi hmoždíř světa,

 za nímž se brána ke skále skrývá.

Selá nese název ta jenž,

mrtvé s živými ukrývá.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu: Duše věčnosti 8. kapitola: