Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta osudu: Duše věčnosti 3. díl

omlouvám se, že tak pozdě ale mám zkouškový tak není čas. Snad se bude líbit a zanechte nějaký ten komentář jestli je to vůbec čitelný.

Přestat se bát

Letuška nás uvedla k našim sedadlům. Hned při její první myšlence jsem svoji schopnost raději vypnul a snažil se ji ignorovat. Chudák Edward si to však musel vyslechnout celé. Přivinul jsem si Vanessu blíž k sobě a políbil ji do vlasů. Tvář letušky se stáhla do podivné grimasy a upozornila nás ať se připoutáme. Samozřejmě jsme ji poslechli. Hra na lidi musí být dokonalá. Vanessa se vedle mě znovu nervózně ošila. Jako už asi po sté od té doby co jsme vyjeli z Forks. Stejně tak i v letadle ze Seatlu do New Yorku.

„Copak se děje lásko?” Zeptal jsem se jí a doufal, že po našem dnešním rozhovoru mi odpoví.

„Jen mám trochu strach.” Zamumlala mi do ramene a blíž se ke mně přitiskla. Jak já v tuhle chvíli nenáviděl ty bezpečnostní pásy, které nám bránili v pohybu. Znovu jsem jí vtiskl polibek do vlasů a nasál její úžasnou vůni. Byl jsem štastný, že se mi konečně začala svěřovat.

„Čeho se bojíš princezno?” Snažil jsem se zjistit víc, abych jí mohl pomoci. Je vůbec možné někoho tak moc milovat jako já miluji ji?

„Mám strach, že to nedokáži, že je zklamu. Bojím se, že je nenajdeme v čas.” Vzhlédla ke mně a já viděl ten strach v jejích očích. Bála se o děti Atlantidy, jak je s Bells nazývaly. Bála se o potomky těch, či o ty samé, kterým několik tisíc let vládla.

„Je mi líto, že ti nemohu slíbit, že to všechno dobře dopadne. Mohu ti však slíbit, že za každých okolností budu s tebou a udělám vše pro to abychom to stihli. Ty se však musíš přestat obávat.” Zadíval jsem se jí do očí a sledoval jak se v nich míhají různé emoce. Jak jsem si v tu chvíli přál číst její myšlenky.

„Ani nevíš co pro mě znamenáš. Děkuji.” Přivinula se ke mně. “Máš pravdu neměla bych se bát. Jedině mě to bude zpomalovat. Za jak dlouho budeme v Monaku?”

„Let potrvá pět hodin. Budeme přistávat v devět večer.” Kontrolka bezpečnostního pásu konečně zhasla. Okamžitě jsem Vanesse rozepnul sponu a vytáhl si jí do klína. Pohodlně se uvelebila a stočila se mi v náručí. Při tom zapředla jako kočka. Nedokázal bych vedle ní pět hodin jen tak sedět a držet ji třeba jen za ruku. Ona byla můj kyslík, bez její nádherné vůně bych nebyl schopen žít. Bez blízkosti jejího těla nemohu existovat.

„Víš tohle mi něco připomíná.” Pousmál jsem se nad tou vzpomínkou.

„Co?” Zeptala se zvědavě a upřela na mě své jantarové oči, které i když přišly o tu úžasnou zelenohnědou barvu, neztrácely své podmanivé kouzlo.

„Náš první společný let z Londýna do New Yorku.” Odpověděl jsem jí a pohladil po tváři.

„Tenkrát, když jsem se vzbudila, jsem si myslela, že je to jen sen. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že skutečně spím v tvém náručí. Musela jsem být rudá jak rajče.” Zasmála se.

„Byla jsi neuvěřitelně roztomilá, když jsi se červenala. Tehdy jsem si myslel, že už nemůžu být štastnejší. Směl jsem tě celých deset hodin a třicet jedna minut držet v náručí, vdechovat tvou vůni, kochat se tvou krásou.” Opět jsem ji políbil do vlasů.

„Neudělal jsi přesně tohle i tenkrát? Myslím ten polibek do vlasů?” Věnovala mi jeden ze svých kouzelných úsmevu.

„Ano udělal a ne jednou.” Přiznal jsem se po více jak dvaceti letech. “V jednu chvíli si se otočila ke mně a já musel velice silně bojovat s touhou tě políbit. Ani netušíš jak těžké to pro mě tenkrát bylo. Kdežto dnes s ničím bojovat nemusím, protože se tě můžu dotýkat jak jen chci.” demonstrativně jsem ji políbil a přitáhl blíž k sobě.

„Myslím, že ani tehdy by jsi se nesetkal s žádným odporem. Spíše bych ti ještě pomohla.”

„Nejspíš ano, ale to já nevěděl. Připadal jsem si jako to největší monstrum a ty jsi pro mě byla jako víla. Nedovedl jsem si představit, že bys mohla něco takového chtít.”

„No myslím, že bych mohla říct to samé.” Zasmála se.

Bella Masen Cullen

Pohrávala jsem si s Edwardovými prsty a přemýšlela o svém minulém životě. Tehdy jsem si myslela, že jsem byla štastná, ale až Edward mi ukázal opravdové štestí. Je pravda, že jsem zakusila i velice silnou bolest, ale můžu mu zazlívat, že nevěděl, že je to můj osud? Být jako on. Navíc kdyby mě tenkrát neopustil nepotkala bych svou milovanou sestřičku, i když si myslím, že bychom se stejně dříve či později setkaly a už od sebe nedokázaly odejít. Stejně tomu bylo i na Atlantidě. Byly jsme nerozlučné. Poslední dobou musím stále více přemýšlet nad tím kdože to píše příběhy našich životů? Kdo nás to vede po cestě osudu? Je to snad ten hlas, jenž jsme s Vanessou slyšely než jsme zemřely pod hektolitry žhavé lávy?

„Dám ti tisíc dolarů za každou tvou myšlenku Bells.” Zašeptal mi do ucha Edward.

„Víš, že úplatky na mě neplatí.” Oplatila jsem mu s úsmevem.

„Ano bohužel.” Posmutněl. Sice mi nedokáže číst myšlenky, ale už má vymyšlenou taktiku jak je ze mě dostat. Moc dobře ví, že nesnáším, když je smutný.

„Jen jsem uvažovala nad tím, kdo že to píše náš osud. Nevšiml sis, že náš život tvoří až moc velká souhra náhod.” Jako vždy mě uvězil ve svých zlatých očích a pohladil mě po tváři.

„Máš pravdu je tu až moc velká souhra náhod. Ale popravdě jsem za ty náhody neskutečně vděčný. Když si představím, že by se jen něco málo z toho nestalo a já tě třeba zrovna v tuhle chvíli nemohl mít vedle sebe asi bych se zbláznil.” Svěřil se mi a začal mě líbat. V tom polibku bylo tolik úzkosti, zřejmě z představy, že bychom spolu nebyli. I mě děsila představa života bez něj. Nejspíš bych stále bloumala světem spolu s Vanessou a Willem a nepamatovala si kdo vůbec jsem.

„Víš napadlo mě, až budeme v Monte Carlu budeme mít trochu času než se připraví loď k vyplutí a já bych tě rád vzal na jedno místo. Šla bys se mnou?” Zeptal se znenadání.

„Moc ráda.” Moje odpověď mu vykouzlila na rtech ten úžasný pokřivený úsmev a já nemohla jinak nežli ho znovu políbit.

„Myslíš, že ten kvádr najdeme?” Zeptala jsem se ho.

„Nevím, ale mám takový pocit, že ano. Zajímavé je, že Alice zatím nic nevidí. Myslím, že je to tím, že ještě nepadlo to podstatné rozhodnutí.” Odpověděl mi a při tom mě výskal ve vlasech. Je zajímavé, že jsem jako člověk nesnášela, aby mi někdo šahal na vlasy. Máma to věděla a tak si na to dávala pozor. Charlie někdy zapomněl a chtěl mě pohladit po hlavě což se mu vymstilo mým velice nasupeným pohledem. Edward si to však dovolit mohl. Nevím proč, ale od něj mi to nevadilo. Dokonce se mi to i líbilo a já se kolikrát přistihla, že předu jako kočka. To se mi Edward začal vždycky smát a občas mi říkal koťátko.Myšlenky mi opět zabloudili k Charliemu a Renné. Co asi teď dělají? Možná bych je měla až to všechno skončí zajet zkontrolovat. Možná bych dokázala vymyslet i nějaký způsob jak se k nim přiblížit dostatečně blízko a obejmout je. Myslím, že u Renné by to takový problém nebyl. Za to s Charliem to bude těžší. Ale takhle jsem to chtěla a rozhodnutí jež jsem učinila před devatenácti lety nelituji. Po tom co jsem si vzala Edwarda a všechno si to tak nějak srovnala, jsem se je rozhodla navštívit. Samozřejmě tak aby mě neviděli. Když jsem však zahlédla tátu naprosto zničeného z mého zmizení a následně i mou stále usměvavou maminku se strhanou tváří a stále rudýma očima od pláče, rozhodla jsem se tomu udělat přítrž. Věděla jsem, že se jim nemohu ukázat, nemohu je ujistit, že jsem štastná a živá a tak jsem udělala to co jsem považovala za nejlepší.Přemluvila jsem Willa, aby je donutil na mě zapomenout a s nimi i všechny mé známé. Jako kdybych nikdy nežila. Bolelo mě to, ale byl se mnou Edward a já tu bolest dokázala překonat, zvlášť když jsem zažila i horší druh bolesti. Taky mi pomohlo, když jsem viděla jak jsou moji rodiče opět štastní. Táta se znovu oženil. Vzal si asi pětatřicetiletou učitelku z Forkské střední a ta mu porodila holčičku. Měla jeho čokoládové oči stejně jako kdysi já a dostala jméno Annabell. Tomu jsem se musela usmát. Tak přeci jen bude po světě běhat Bella Swanová. Renné měla taky další potomky. Porodila Philovi neposedná dvojčata Matta a Chrise. Oba byli vynikající sportovci po tatínkovi. Tohle však nebyli jediní rodiče, které jsem měla. Snažila jsem se zalovit v paměti až do doby před pěti tisíci lety kdy jsem prožívala dětství s Vanessou na Atlantidě. No mohlo to být i déle, čas se tenkrát přeci jen počítal trochu jinak. Přemýšlela jsem o svých upířích rodičích. Jak je možné, že měly děti? Pamatuji si ty štastné chvíle z našeho života, kdy jsme pobíhali po nádherných zahradách a smáli se. V uších mi stále zní nádherný harmonický smích naší matky doprovázený trochu temnějším hlasem mého otce. Pamatuji se jak jsme bezstarostně tančili po zahradách a chodbách paláce. Míjeli jsme ostatní upíry, kteří zářili jako ty nejvzácnější diamanty na slunci. Smáli jsme se uctivým výrazům našich služebných a omámeným výrazům lidí, když jsme vyběhli mezi ně na tržiště. Stárly jsme, ale velice pomalu, trvalo to dvě stě let než jsme dospěly. Bylo to nejdelší a nejkrásnější dětství. S Atlantis nás vždy bavilo škádlit jednoho z nejstarších upírů, který bral své božství až příliš vážně. Byl to jeden z těch, který přijímal lidské oběti. Zastavil se tak na třiceti letech, vlasy měl stejně jako oči karmínově rudé, jakoby si je barvil krví. Chodíval oblečený výhradně v červené barvě a považoval se za našeho nejvyššího. Nechával si říkat Unesis, což v jazyce Atlantidy znamenalo první. Nechal si postavit svůj vlastní palác, aby nemusel bydlet s ostatními. Jeho největší dominantou byl veliký sál kde dokázal hodiny bez hnutí sedět a nechat se opěvovat svými knězi a prosebníky o život. Nikdo ho neměl rád, protože byl namyšlený a krutý. Po té co opustil Atlantidu, a to hned ve chvíli kdy dozněla slova toho proroctví, lidé uspořádali velikou slavnost, že se ho zbavili a zdemolovali jeho palác. Toho jsme se s Atlantis samozřejmě zúčastnily taky, protože byla sranda moci něco zničit. Tenkrát jsme ve svých tří set letech byly stále bezstarostné a netušily jsme, že za chvíli na nás padne tíha koruny. Smály jsme se tomu několik dní, i když jsme věděli, že nám strýček Unísek bude brzo chybět, protože se nikdo nedokázal tak pěkně do ruda rozčílit, to byl totiž jeho dar.Jenže jak jsme tak byly rozveselené z ničení Unisova paláce nevšimly jsme si změny jež se udála s ostatními našeho druhu. Od té doby co bylo vyřknuto proroctví se všichni změnili a my ani netušily o čem to proroctví je, protože jsem zase běhaly někde po venku. Uvědomila jsem si to asi až za týden a to právě v tu chvíli kdy jsem se podívala do očí mé matky. Byly rudé a zmizela z nich ta teplá mateřská láska. Chlad jejího nitra mi naháněl husí kůži. Nevědomky jsem od ní dva kroky ustoupila a podívala se do stejně chladných očí mého otce. V ten den jsem si bolestně uvědomila, že jsem ztratila rodiče. Chtěly jsme s Atlantis najít vědmu jež vyřkla to proroctví ale slehla se po ní zem. Naši rodiče i zbytek upírů zmizel tu noc. Cestou však zabili spousty lidí, jejichž krví se nakrmili. Bylo nám z toho špatne. Tolik mrtvých. Já ani Atlantis jsme nikdy lidskou krev neochutnaly a ani jsme po ní netoužily. Věděly jsem, že ostatní přijímají lidské oběti, někteří více jiní méně, ale to byli vesměs staří lidé, kteří by stejné brzy zemřeli. Ten večer znechucené činy naší rodiny jsme se zavázaly slibem, že budeme bránit Atlantidu i za cenu vlastních životů.

„Koťátko už budeme přistávat. Měla by jsi se připoutat, jinak tu letušku trefí.” Smál se Edward a pomáhal mi dostat se z jeho náručí. Ani nevím kdy jsem si k němu přelezla.

„Nějak jsi se zamyslela co? Vypadala jsi jako kdybys spala.” Pokračoval můj nádherný manžel a věnoval mi jeden ze svých pokřivených úsmevu. Jeho krása mi opět vyrazila dech což znamenalo, že se jeho úsmev ještě prohloubil. Někdo by si řekl, že bych si jako upír po dvaceti letech manželství už na ten jeho omamující a smyslů zbavující úsmev mohla zvyknout ale skutečnost je taková, že na něco tak dokonalého se ani zvyknout nedá.

„Jen trošičku.” Odpověděla jsem mu, když jsem konečně popadla ztracený dech a vrátila mu úsmev.což znamenalo, že mě chvíli fascinovaně sledoval a potom hladově políbil.

„Nechte toho vy dva, jsou tu malý děti.” Ozval se z vedlejšího sedadla Emmet. Docela mě udivovalo, že dokázal být celou cestu v klidu a hlavně zticha. Za to však můžeme poděkovat Carlislemu, který mu dal do letedla nejnovější model virtuálních brýlí s nějakými hrami. Tenhle model se snad ještě ani nezačal sériově vyrábět a tak měl Emmet radost z nové hračky a celou cestu si jí užíval a bude si jí užívat až do té doby dokud jí nerozbije. Což podle mého bude tak za dvě tři hodiny.

„Tak zavři oči Emme.” Odpověděl mu posměšně Edward a brýle mu opět narazil na oči a znovu se vrhl na mé rty. To by nás však opět nesměl vyrušit Emmet, který do nás nasupeně strčil a pak se dírou mezi sedadly snažil prostrčit hlavu k Esme a Carlislemu.

„Nechceš si vyměnit místo mami?” Zeptal se Esme a u toho udělal psí oči.

„Proč? Vždyť už budeme přistávat.” Ptala se nechápavě Esme.

„Protože tady Edward kouše Bellu a mě se na to nebaví dívat a navíc se bojím, aby nakonec nepokousal i mě. Proč mu to nezakážeš? Vždyť jsme v letadle!” Ptal se ke konci trochu udiveně Emmet.

„Edward Bellu kousat může Emmete, je to jeho žena.” vysvětloval mu Carlisle jako pětiletému dítěti a při tom mu cukaly koutky. Najednou vypadal úplne jinak. Jakoby mu někdo vlil novou energii do žil. Poslední dobou byl stále takový přepadlý a najednou nevypadá o moc starší nežli Emmet. “A proč už si nehraješ?” Stále mluvil na Emmeta jak na malého kluka a mně samotné z toho začali cukat koutky.

„Protože se mi vybyl energetický článek.” Zatáhl smutně Emm ale i na něm bylo vidět, že si z toho dělá srandu. Na to se Carlisle jen usmál šáhl do kapsy a podal mu nový energetický článek. Emmet mu ho div nevytrhl z ruky a už opět byl uzavřen ve svém virtuálním světě. Rose po něm hodila rychlý pohled a dál řešila něco s Alice. Zřejmě nějaké nákupy. Jasper si četl knihu a při tom držel svoji ženu za ruku.

„Budeš mě potřebovat u lodi Carlisle?” Zeptal se Edward.

„Ne myslím, že se tam bez tebe obejdu, kdyby něco řeknu Willovi nebo Jasperovi. Co máš v plánu?” Odpovídal stále vesele Carlisle.

„Chtěli jsme si s Bells prohlédnout Monte Carlo.” Odpověděl Edward a při tom si zase začal hrát s mými vlasy.

„Tak to jo. Monte Carlo je nádherné s Esme sem jezdíme moc rádi. No příprava nám zabere tak určitě dvě tři hodiny, musím vyřídit nějaké papíry ohledně povolení k plavbě, ale chtěl bych vyjet ještě dnes v noci.” Plánoval Carlisle a při tom se usmíval na Esme i ta se smála. Myslím, že si taky všimla jak se najednou Carlisle rozzářil.

„To stihneme neboj.” Ujistil ho Edward. Letadlo tiše dosedlo na přistávací dráhu a zamířilo si to k terminálu

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu: Duše věčnosti 3. díl:

Přidat komentář:

Nick:

Text: