Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta osudu: Duše věčnosti 12. kapitola

19.03.2010 (10:00) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1701×

12.

Za dvojitou korunou

Edward Masen Cullen

Černá je milovanou zemí bohů,

jež na dvě se dělí.

A tam kde úzká v plnou se vlévá,

u schodů do nebes,

část tvého srdce spočívá.

     Přemýšlel jsem, kam by nás to tentokrát mohlo zavést. Nehledal jsem v tom, žádnou abstrakci ale čistě názvy míst. Samozřejmě mě nic nenapadalo. Přeříkával jsem si všechny možné perské, hebrejské a starořecké názvy a jednotlivá slova do těchto jazyků překládal. Nic z toho však nedávalo smysl.

„Tentokrát je to jednoduché,“ zaslechl jsem Vanessu. Všichni jsme se na ní tázavě podívali a čekali, na co přišla. Proč si nedokážu zvyknout, že jí a mé Bells nedokážu číst myšlenky? Takhle musím čekat na to, až se rozhodne nám to říct.

„No tak nás už nenapínej a řekni proč je to tak jednoduché,“ popohnala ji Bella.

„No musíme do Egypta k Džoserově stupňovité pyramidě,“ odpověděla s úsměvem Vanessa. No jasně schody do nebes! Ale co tedy znamená ten zbytek?

„Jak jsi na to přišla?“ ptala se dál Bells. Tón jejího hlasu byl veselý. Byla šťastná, že tentokrát nebudeme pátrat hodiny po tom, co hádanka znamená.

„No vezměme to popořadě. Převážná většina to jsou názvy starověkého Egypta. První je Kemet neboli Černá Země, je odvozeno od černého úrodného bahna, které do Egypta každý rok přinášely záplavy. Mezi Egypťany se hodně tenhle název užíval. Potom tu je, Milovaná Země to se ve staroegyptštině řekne Ta Meri, někdy se to překládá taky jako Obdělávaná země země. Tenhle název hodně vypovídá o vztahu, jaký Egypťané ke své zemi měli. Byla to velmi tradicionalistická kultura. A Země Bohů se pak v překladu řekne Ta Nutjeru. To je snadno pochopitelné když tam měli přes tři tisíce různých božstev.

     Následuje, jež na dvě se dělí, to bych upravila na Dvě Země a hned tu máme v egyptštině Tawy. To vychází z tradičního dělení na Horní a Dolní Egypt. Na jihu byl Horní Egypt s bílou kuželovitou korunou Hedžet a říkalo se mu Ta Šema, což se dá přeložit jako Úzká země. Dolní Egypt byl pak na severu a považovala se za něj delta Nilu, symbolizovala ho pak červená koruna Dešret, do které se dala zasadit koruna Hedžet a vznikla tak sjednocená koruna Pšent. Dolnímu Egyptu se pak říkalo Ta Mehu, neboli Plná Země.

     Takže tam kde úzká v plnou se vlévá, je na hranici Horního a Dolního Egypta, což je oblast někdejšího Mennoferu, řecky Memphisu. Z názvu tohoto města vlastně vzniklo i současné označení Egypt, protože se o něm mluvilo, jako o Paláci Ptahovy Ka což se staroegyptsky řekne Hat ka ptah, to se časem zkomolilo na něco jako hykupta. Řekové to pak přizpůsobili svému jazyku a máme tu Aigyptus, což Římané předělali na Égyptus. Tento název pak používali jako oficiální název provincie, když se Egypt stal součástí jejich impéria.

     No ale to jsem trochu odbočila. Takže Mennoferu je blízko oblast zvaná Sakkára, která sloužila jako nekropole a tady byli právě postavené první schody do nebes, a to Džoserova stupňovitá pyramida, kterou postavil Imhotep, toho nakonec prohlásili za boha a opatrovníka stavitelů. Do té doby se pohřbívalo jen do takzvaných Masteb.“

     Potom co dokončila svůj monolog, jsem na ní ještě chvíli zaraženě koukal. No zmínila se, že ji starověký Egypt bavil, ale vždyť to bylo ještě, když byla člověk a ona si to takhle pamatuje.

„Páni,“ vydechla Bells. „Tebe ten Egypt hodně fascinoval co?“

„To teda,“ přitakala jí Vanessa. „Měla jsi vidět moji knihovnu.“

„Takže do Egypta? No ještě, že jsme se rozdělili a zbytek převezl loď do Port Said,“ promluvil jsem konečně.

„Jsi úžasná, lásko,“ zaslehl jsem Willa, jak šeptá Vanesse. „Měli bychom vyrazit. Za chvíli končí návštěvní hodiny,“ promluvil už nahlas.

Vanessa Masen Cullen

     Nemohla jsem tomu uvěřit. Pojedeme do Egypta. Naposledy jsem tam byla, když mi bylo patnáct. Byla jsem ráda, že jsem taky něčím mohla přispět k rozluštění těch hádanek. Do teď jsem si přišla úplně tupá, když všichni kolem toho věděli mnohem více nežli já. Ucítila jsem Williemovi paže kolem boků a instinktivně se k němu těsněji přitiskla.

„Za jak dlouho se dostaneme do Port Said?“ zeptala jsem se ho.

„Tak za tři hodiny běhu přes poušť,“ odpověděl a věnoval mi jeden ze svých nádherných úsměvů. Vyšli jsme z Urnové hrobky a vydali se na zpáteční pochod k soutěsce Siq. Lidí už tu mnoho nebylo a pochodně pomalu dohořívaly. Trošku jsme zrychlili, abychom se dostali co nejdřív do pouště a mohli se pořádně rozběhnout. Will si mě k sobě stále tisknul a občas políbil do vlasů. Já měla hlavu plnou egyptské mytologie. Jak jen jsem na ní mohla zapomenout? Na tolik úžasných příběhů? Na ten řád, který v ní vládl?

     Rozhlídla jsem se po okolí a nahoře na skále zahlédla podivný stín. Trochu jsem se ho zalekla. Co když je to ten co nás sleduje? Stín však roztáhl křídla, zakroužil nám nad hlavou a zmizel v dáli. Zřejmě jen nějaký noční pták a já se tu hned plaším. Je však zajímavé, že i s ním mě opustil ten pocit, že nás někdo sleduje.

     Konečně jsme se dostali k Chazně a mohli se začít proplétat soutěskou. Před námi plakalo nějaké dítě. Nechápu ty lidi vzít v takovouhle hodinu na takhle strašidelné místo. Kdyby tohle viděla Rose tak by je nejspíš vysála. To mě znovu přivedlo na myšlenku, jak je vůbec možné, že rodiče měli nás dvě. Vždyť to byli taky upíři! Kdybych vyřešila tuhle hádanku tak bych mohla dát Rose to, co si tolik přála.

    Hned, co jsme zmizeli z dohledu těch několika smrtelníků, co se tu ještě potloukalo, jsme se rozeběhli naší přirozenou rychlostí. Myšlenky se mi stočily zpět k dětem Atlantidy. Proč nás nenašli dřív? A jak vůbec věděli, že se znovu narodíme? Znovu a znovu mě napadaly stále ty samé otázky. Už mě to začínalo unavovat. Přemýšlet stále o tom samém a neznat odpovědi. Doufala jsem, že v Egyptě se dostaneme někam dál nežli jen k pouhé další hádance.

     Jak dlouho už je vůbec hledáme? Třetí den? Přijde mi to jako věčnost co jsem se probrala z té vize. A od té doby nedokážu přestat přemýšlet. Jediné chvíle kdy se dokážu trochu uvolnit je, když je Will se mnou. Nevím, co bych bez něj dělala. Bez něj a celé Cullenovic rodinky. Asi bych se zhroutila. Může se upír psychicky zhroutit?

Miláčku ještě chvíli budeš takhle hořečnatě přemýšlet a začne ti stoupat pára z uší. Copak tě trápí? Ptal se starostlivě Williem. Tohle jasem nesnášela ještě víc, že trápím i jeho.

Nic. Odpověděla jsem mu a chtěla ho uklidnit, pak jsem si ale vzpomněla na to, co jsem mu slíbila. Vlastně úplně všechno. Stále se mi hlavou honí miliony myšlenek. Některé jsou úplně nesmyslné a jiné mě doslova ničí. Svěřila jsem se mu.

Jsem tu s tebou, pomůžu ti. Jen mě musíš nechat. Pevněji stiskl ruku, za kterou mě držel.

Jak? Hlesla jsem v myšlenkách.

Chtěl bych něco vyzkoušet, ale ne tady. Hned jak se dostaneme na loď. Stejně budeme muset počkat, než zapadne slunce. Usmál se na mě a rychle políbil do dlaně.

Dobře. Souhlasila jsem tedy, ať už chystá cokoliv.

Miluji tě, princezno. Zaznělo mi ještě v hlavě a já se na něho prostě musela usmát. Tolik jsem ho milovala.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu: Duše věčnosti 12. kapitola: