Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 9. část

tak další díl. Tady už to začíná být rochu zajímavější, doufám, že se bude líbit. pls komentíky

Vanessa Linwood

Zase mě celou dobu při jídle sledoval. Lehce mě to znervózňovalo, ale nedala jsem na sobě nic znát. Tak mě napadá jak často asi musí jíst on. V restauraci jsem se na to ptát nechtěla, ale teď jsme znovu na silnici a já bych se měla začít ptát dřív nežli on. Nechci ho zase nudit svým průměrným životem.

"Ty nemáš hlad?" Položila jsem svoji otázku nakonec.

"Ne, nepotřebuji pít tak často, ale taky záleží na okolnostech."

"A jak často tedy? Průměrně."

"Tak jednou za dva týdny." Na chvíli se zamyslel a pak na mě vypálil další ze svých otázek.

"Čteš ráda?"

"Ano."

"A jakou knihu máš nejradši?" Zřejmě mu moje odpověď nestačila.

"Snídani u Tiffaniho a pak ještě Kartouza parmská. A ty?"

"Samozřejmě Hrabě Dracula." Zasmál se a já se k němu přidala. Takhle pokračovala celá cesta. Williem mi kladl otázky a já mu odpovídala. Ptal se na každou maličkost. A já mu jeho otázky opětovala.

Občas jsme se navzájem dobírali. Skoro pořád se usmíval. Naprosto jsem ho zbožňovala, když se smál, proto jsem se ho snažila co nejvíce rozesmívat. Když se smál on, smála jsem se i já. Začínala jsem si uvědomovat, že v jeho přítomnosti se vracím k té staré vtipné a energické Vanesse, kterou jsem byla před více jak půl rokem. Připadá mi jakoby to bylo před sto lety. Byla jsem štastná a přesto mě děsila každá další minuta.

"Na co myslíš?" Sledoval mě frustrovaným pohledem.

"Na minulost. Na to jaké to bylo předtím než ..." Hlas se mi zlomil. Stále ještě moc bolelo o tom mluvit, i když jsem tu byla se svým andělem.

"Jednou to přejde. Uvidíš." Řekl sametovým hlasem a natáhl ruku k mé tváři. Na poslední chvíli si to však rozmyslel a jen ji položil na mou ruku. Pevně jsem ho stiskla. Všechna bolest se začala vytrácet.

"Děkuji." Šeptla jsem jenom a dál se dívala z okna. Před očima se mi míhaly vzpomínky. Mé dětství, rodiče při oslavě mých desátých narozenin, úsmevy na jejich tvářích, láska v jejich očích. Čekala jsem další bolest z jejich ztráty ale nepřicházela. Dovolila jsem si ponořit se hlouběji do vzpomínek, jako bych si prohlížela celý svůj život. Bolelo to, ale já jsem to musela vidět. Při sledování svého života jsem si vzpomněla na Nanyiny slova ´Nemůžeš být pořád takhle sama. To by si tvoji rodiče určitě nepřáli.´ Ne nepřáli by si to, na to mě až příliš milovali.

Začnu znovu. Pokusím se být tou starou Vanessou. Pokusím se být štastná, přesto budu každý den trpět jejich ztrátou. Zrovna v tu chvíli jsme míjeli ceduli ´´Welcom in Niagara Falls´. William projížděl městem a nakonec zastavil u jednoho z celkem hezky vypadajících motelů. Vystoupil z auto a já zároveň s ním. Hodil po mně zamračený pohled což mě docela dost pobavilo. Ovšem dveře od recepce už mi podržet stihnul. Celou dobu co mluvil s recepční jsem sledovala jeho dokonalý obličej.

"Dva volné pokoje už nemáme." Vytrhla mě recepční ze snění. "Ale máme volné dvojlůžkové apartmá." Dodala rychle. Williem se na mě rychle podíval sotva jsem to stihla zaregistrovat a chystal se k odpovědi. Bála jsem se, že bude záporná tak jsem ho předběhla.

"To nevadí, vezmeme si to apartmá." Usmála jsem se na ni. Podala nám klíčky a William se vrátil zpátky do auta pro tašky. Pomalu jsme došli k pokoji, Williem odemknul dveře. Nechal mě vstoupit jako první. Ihned jsem ten pokoj poznala. Před pár hodinami se mi o něm zdálo. Skládal se ze dvou místností a jedné koupelny. V první místnosti byla hnědá sedačka, konferenční stolek a televize. V té druhé byli dvě postele. Williem položil tašky na jednu postel a vrátil se do prvního pokoje. Po chvíli jsem uslyšela zvuk televize.

Rozhodla jsem se, že se vysprchuji. Přece jen mám za sebou několik hodin v letadle a autě. Vzala jsem si nějaké oblečení a vešla do koupelny. Naštěstí tu byly hotelová mýdla a šampóny. Dokonce tu byl zubní kartáček. Shodila jsem ze sebe všechno oblečení a vlezla do sprchy. Nechala jsem proudy vody aby bubnovaly po mém těle. Snažila jsem se nemyslet na toho překrásného anděla ve vedlejší místnosti, který určitě slyší každý můj pohyb. Srdce mi při tom pomyšlení opět zrychlilo.

William Masen

Tohle mě vážně zničí. Ona si ani neuvědomuje jakému se vystavuje nebezpečí, když se mnou bude sdílet pokoj. Slyšel jsem každou kapičku, která dopadla na její tělo. Přál jsem si být aspoň jednou z těch kapek vody. Smět stékat po celém jejím nahém těle a laskat jeho záhyby. Najednou její srdce začalo bít rychleji. Zastavil jsem se až u dveří od koupelny. Nemůžu tam přece jen tak vtrhnout, protože jí srdce najednou bije rychleji. Ještě chvíli jsem stál s rukou na klice. Její srdce už se uklidnilo. Tak jsem se znovu posadil na sedačku a tupě zíral do televize.

Už jsem se ani nepokoušel číst v její mysli. Buď tam byla příliš velká bolest nebo mlha. Voda vedle umlkla a já naslouchal jejím tichým krokům na dlažbě. Tři, dva, jedna teď. Otevřeli se dveře a v nich se objevila ta nejkrásnější víla. Usmála se na mě a proplula směrem do druhého pokoje. Zase mě dostihla touha ji políbit. Pevněji jsem sevřel okraje sedačky. Odolávat krvi jsem byl zvyklý ale odolávat jí bylo mnohem horší, jakoby mě to rvalo na kusy.

Po chvíli se opět objevila ve dveřích a sedla si vedle mě.

"Co dávají?" Prohodila a sebrala mi ovladač.

"Počkej! Já tu byl první." Zvolal jsem dotčeně.

"To ano, ale ty jsi přeci Gentleman." Řekla s úsmevem tahle malá potvůrka, které bych obětoval celý svůj život.

"Ano to máš taky jediné štestí jinak bych..."

"Jinak bys co?" Přerušila mě. V očích mi zajiskřilo a napadlo mě hned několik věcí, které bych jinak už dávno udělal.

"Jinak bych ti to nedovolil." Rezignoval jsem nakonec. Spokojeně se usmála a začala přepínat programy. Sport s nezájmem přepnula a nakonec se zastavila na nějakém hororu.

"Hele tady je tvůj oblíbený hrabě Drácula." Zvolala nadšeně.

"Výborně. Víš vždycky jsem si přál ten jeho plášť." Řekl jsem ironicky a ona se rozesmála. Celý večer jsme si z chudáka Draculy dělali legraci. Nakonec usnula na gauči. Opatrně jsem ji zvedl a přenesl do postele. Zůstal jsem tam stát a sledoval ji.

Vanessa Liwood

Zase se mi zdál ten sen. Tentokrát to bylo o dost horší v tom, že jsem věděla jaké nebezpečí mi hrozí a to nejen mně. Konečně jsem se dostala ke konci mého snu a ve Williamově tváři poznala jeho frustrovaný výraz. Vrhal se dopředu a já se mu v tom snažila zabránit.

"Néééé" Vzbudila jsem se s křikem. Hlava mě opět rozbolela a já přitiskla kolena k tělu tak jako dřív. Postel vedle mě se prohnula a na zádech jsem ucítila jeho jemný dotek. Pomalu jsem se začala uklidňovat s čímž stoupala bolest hlavy.

"Co se stalo? Zdálo se ti něco?" Ptal se mě starostlivě.

"Ne pořád to samé." A to mě právě vyděsilo. Neutečeme tomu jednou se to stane. Tohle všechno je zbytečný. Nedokážeme změnit osud. A já ho do toho zatáhla. Kvůli mně zemře. Ne! Alespoň tohle musím změnit.

"To zvládneme." Stále mě konejšil.

"Copak to nechápeš? Nic se nezmění. Jdeme tomu naproti. Stane se to a my s tím nic neuděláme." Byla jsem zoufalá a rozčílená a tak jsem křičela. Stále se na de mnou nakláněl a snažil se mě uklidnit.

"Já nedovolím aby ti někdo ublížil rozumíš. Změní se to."

"Ne nezmění. Jsem člověk Williame. Obyčejný člověk!! Já nemám šanci ale ty ano. Ty můžeš ještě odejít. Můžeš se zachránit." Naše obličeje byly už jen pár centimetrů od sebe oba jsme byli naštvaní.

"Copak nechápeš, že já tě nedokážu opustit?" Vypálil na mě a jeho dech ovanul moji tvář. Na víc už jsem nemyslela a přitiskla svoje rty na ty jeho. Dala jsem do toho polibku všechno. Čekala jsem, že se zhnuseně odtáhne ale on se ani nehýbal po chvíli, jakoby se probral z šoku, začal mé polibky oplácet. Ztrácela jsem dech a hlava se mi motala touhou po něm. Příšera bušila kdesi daleko v mé hlavě a já ji okázale ignorovala. Pro mě v tuto chvíli existoval jen on a nic jiného. Jemně líbal mé rty a já se vznášela ale to mi nestačilo. Ještě více jsem se na něj přitiskla a zajela mu rukou do vlasů i jeho polibky začali nabírat na intenzitě, jakoby boural nějaké hranice. Přesunul se na můj krk a tím mi dal možnost se nadechnout. Jen co jsem našla ztracený dech už opět jeho rty okupovali ty moje. Celým tělem mi projížděl elektrický proud. Položil mě zpátky na postel, nepřestával mě líbat a lehnul si ke mně. Zajížděl mi rukama do vlasů, hladil mě po tváři a zkoumal křivky mého těla. Tiskla jsem se k němu jak nejvíc jsem mohla, přesto mi to nestačilo. Jeho rty opět putovaly po mém krku, dekoltu a zpátky na ústa, která líbal s ještě větší intenzitou.

Najednou byl pryč. Moje náruč byla prázdná. Stále jsem zrychleně dýchala. Příšera se pomalu začala drát napovrch.

"Odpusť mi to prosím." Ozvalo se z druhé strany pokoje. Podívala jsem se na Williama. Jeho obličej byl stažen do neprostupné masky. Stál u dveří.

"Nemám ti co odpouštět."

"Ani nevíš jak moc bych ti mohl ublížit." Řekl smutně.

"Tak mě přeměň." Vypadlo ze mě bez rozmyšlení. Překvapeně zamrkal a propaloval mě pohledem. Sklopila jsem hlavu.

"Lepší ty nežli Marius." Řekla jsem tiše.

"Nikdo ti neublíží." Řekl tvrdě. "Ani já." dodal už mírnějším tónem. Byl najednou tak smutný a já jsem si ho přála utěšit. Vzhlédla jsem k němu. Chystal se odejít.

"Neodcházej prosím."

"Musím na lov." Lhal. Jeho oči měli barvu topazu. Znovu jsem k němu vzhlédla. Nebyl tam. Příšera vylezla na povrch v plné síle a já se svalila do klubíčka na posteli. Nechce mě. A co jsem si jako myslela, že bude chtít trávit věčnost s někým jako já? Slzy mi stékaly po obličeji a dopadaly na postel.

Nakonec jsem usnula a můj sen pokračoval tam kde skončil. Všechno bylo špatne. Oni už jsou tady.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 9. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: