Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 5. část

Předem děkuji za komentíky.

Vanessa Linwood

Příšera v mé hlavě bušila zuřivě o stěny svého vězení. Zaťala jsem ruce v pěst, abych nevykřikla bolestí a opatrně se podívala na anděla co sedí naproti mě, jestli náhodou nepojal nějaké podezření. Okamžitě jsem se začala ztrácet v hloubce jeho očí. Příšera přestala bojovat a zalezla do temného kouta mé mysli a srdce se rozhodovalo jestli má tlouct rychlostí světla nebo se zastavit. Utápěla jsem se v záplavě zlata a v tuto chvíli pro mě neexistovalo nic jiného nežli světlo, které vyzařovalo z jeho očí a pomalu se stávalo smyslem mého života. Po nějaké chvíli jsem se donutila nadechnout a barva jeho očí mi připomněla jednu z mých otázek.

"Co Slunce?" Zas ta moje zbrklost.

"Co je se Sluncem?" Zeptal se nechápavě a já nevím proč zčervenala.

"No jestli tě spálí?" Na tváři se mu objevil pobavený úsměv, ale když uviděl můj nasupený obličej tak ho hned stáhl.

"Ne. Slunce mi neublíží, přesto na něj před lidmi nevycházím, bylo by vidět, že jsem jiný."

"Takže to je jen mýtus." konstatovala jsem " A co ostatní mýty? Jako dřevěný kůl do srdce, česnek, stříbro a já nevím co ještě." Připadala jsem si jak v první třídě základní upírský, ale co aspoň se ztrapním teď a ne až budu po nějakém upírovi házet česnek a tlouct ho dřevěným kůlem. Při tý myšlence jsem se musela zasmát. William však po mně hodil frustrovaný pohled a já konečně pochopila proč to tak je. Vadí mu, že mi nevidí do hlavy.

"To jsou taky mýty. Stejně jako to, že spíme v rakvích. My vlastně vůbec nespíme." Zase se pobaveně usmíval a vypadal při tom prostě božsky. Pak se ale na chvíli zarazil a jeho výraz zesmutněl.

"Budeme muset rozhodnout co dál. Tady by tě hned našli." Po téhle větě posmutněl i můj výraz. Tak brzo bych se měla vzdát jeho přítomnosti? To přeci nejde. Vždyť díky němu jsem dnes byla schopná vstát, obléct se a fungovat a to jen proto, abych mohla být s ním. Jak to pak zvládnu bez něj?

"Jaké máme možnosti?" Snažila jsem se o vyrovnaný tón a schválně použila množné číslo.

"Máme před ním tak den náskok možná i víc. Nejlepší by bylo co nejdřív odsud zmizet ale to by znamenalo opustit tvoje rodiče a přátele." Opustit své rodiče? Ty už jsem přece opustila a to tehdy, když jsem nebyla schopná vidět co se jim stane. Mohla jsem .... Mohla jsem přece udělat tolik věcí, abych je zachránila. Ale já to nedokázala, zklamala jsem.

Hlavou mi začala proudit bušivá bolest a srdce se semklo bolestí nad ztrátou milovaných. Před očima se mi začali míhat obrázky mých rodičů s úsmevem na tváři, které záhy vystřídaly otřesné vzpomínky z doby kdy umírali v nemocnici.

"Vanesso" doléhal ke mně z dáli sametový hlas, který mi zněl jako rajská hudba. "Vanesso, slyšíš mě?" Obraz rodičů začal pomalu mizet a já ucítila ledový dotek na zádech. Párkrát jsem zamrkala a snažila se zaostřit před sebe. Pomalu se mi začala zjevovat tvář toho nejkrásnějšího anděla. Jeho výraz byl ustaraný skoro až mučednický. Až po chvíli jsem si uvědomila, že sedím na židli s koleny pevně přitisknutými k bradě a koukám do neznáma.

"Nemusíš opouštět svoje rodiče. Vymyslíme to nějak jinak." Dolehl ke mně znovu jeho melodický hlas a já čekala další nervové zhroucení ze zmínky o mých rodičích, ale ono nepřišlo. Jediné co jsem si uvědomovala byla jeho ruka hladící mě po zádech a obličej, který mi byl tak blízko, že jsem plnými doušky vdechovala jeho vůni.

"Moji rodiče jsou mrtví." oznámila jsem bezbarvým hlasem. Jeho ruka na mých zádech ztuhla a výraz v jeho obličeji jsem nedokázala identifikovat.

" To jsem nevěděl. Omlouvám se." Pohlédla jsem mu do očí a zarazila se nad něhou a upřímností, kterou jsem v nich spatřila. A nevím proč jsem zatoužila mu všechno říct.

"Stalo se to dva dny po mých osmnáctých narozeninách. Měli autonehodu. Byla to moje vina. Kdybych .... kdybych se víc snažila něco vidět, mohla jsem tomu zabránit. Mohli tu být ještě se mnou." Očima jsem provrtávala podlahu. Nemohla jsem se mu podívat do očí. Na to jsem cítila moc velkou vinu. Prsty mě jemně uchytil za bradu a donutil mě se na něj podívat. Okamžitě jsem se ztratila v jeho očích. Propaloval mě pohledem.

"Nebyla to tvoje vina Vanesso. Byla to nehoda. Ty za to nemůžeš, byl to jejich osud. Rozumíš?" Kladl důraz na každé slovo. Jeho melodický hlas postupně jednotlivé slabiky vrývali do mé paměti.

"Ano" Tiše jsem souhlasila a kývla hlavou, jak jen mi to jeho dlaň dovolovala. Uvědomila jsem si, že tomu skutečně věřím, a že pomalu začínám zapomínat na vinu, kterou jsem cítila. Na ztrátu rodičů jsem však zapomenout nedokázala. Přesto tu byl ten příjemný pocit úlevy. To přeci není fér, když se mnou dokáže takhle manipulovat. Neměla bych se tomu pocitu z jeho blízkosti tak poddávat. Jak by někdo jako on taky mohl stát o mě? Vždyť jsem tak hrozně moc obyčejná oproti jemu.

William Masen

Rvalo mě to na kusy, když jsem viděl jak se na tý židli schoulila do klubíčka. Naprosto bez rozmyslu jsem se k ní vrhl a začal ji utěšovat, i když jsem nechápal co se jí stalo. A pak mi to řekla. Bylo snad tohle důvodem bolesti, kterou pociťovala. Jak si sakra tohle užasný stvoření může myslet, že je to jeho chyba.

Neuvěřitelně moc mě vytáčelo, že na ni moje schopnost nepůsobila. Ne, že bych se ji chtěl přehrabávat v mysli. Kdyby však fungovala tak bych ji mohl tuhle vzpomínku přeměnit, ale já nemohl nic. Vlastně mohl bych ji přesvědčit. Už jako člověk jsem v tom byl velice dobrý.

Jemně, tak abych ji neublížil, jsem ji chytl za bradu a donutil ji podívat se na mě. Bolest v jejích očích mě ničila zevnitř. Snažil jsem se klást důraz na jednotlivá slova a při tom jsem stále zkoumal hloubku jejích očí. Pomalu už si začínám zvykat jak mě pohled do nich dokáže zhypnotizovat. Tiše souhlasila a já ji ještě chvíli pozoroval, než se její tep uklidnil. Neochotně jsem ji pustil. Bál jsem se, že jakmile se uklidní a zjistí, že se jí dotýkám tak ... jsem přece monstrum a ona? Ona je anděl.

Částí mysli jsem stále sledoval Mariuse a jeho plány. On si toho však byl moc dobře vědom a tak myslel na to jak Vanesse ublíží, aby mě rozčílil. Aspoň jsem zjistil, že už je kousek před Volterou, kam si šel pro posily. Nebude to lehké ji ochránit, ale já nemám na vybranou. Miluji ji a nedovolím, aby se jí něco stalo. V tomhle jsem měl jasno. Jen jsem si nebyl jistý jak to udělat. Nejlepší by opravdu bylo odsud zmizet. Třeba někam do Ameriky, tam je dost míst kam se schovat.

Nebyl jsem si však jistý jak začít. Rozhodně jsem ji nechtěl zas vyděsit. Promýšlel jsem snad tisíce možností jak složit tu větu. Z přemýšlení mě vyrušil až její nádherný hlas. Zněl jako ta nejlíbeznější zvonkohra.

"Kam tedy pojedeme?" Ona mi snad čte myšlenky. Musel jsem se na ni zeširoka usmát. Její srdce se na chvíli zastavilo a pak se rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí. Sakra. Zas jsem jí vylekal. Opatrně jsem se na ni podíval. Chtěl jsem se jí omluvit ale v jejím obličeji nebyla jediná známka strachu jen jakési rozpaky a stopy začínajícího červenání. Rozhodl jsem se raději pokračovat v rozhovoru než ji nadále uvádět do rozpaků.

"Jsi si jistá, že chceš odjet?" Zeptal jsem se a sledoval její oči. Přál jsem si aby si byla jistá. Chtěl jsem ji mít u sebe, chtěl jsem ji chránit.

"Ano, už jsem se rozhodla. Navíc jsi říkal, že by to bylo nejlepší. Nechci tu zůstávat a ohrožovat další lidi v mém okolí." Řekla vyrovnaným hlasem. Potom se na mě usmála a pokračovala. "Kam tedy pojedeme?" Cítil jsem jak se začíná uvolňovat.

"Přemýšlel jsem o Americe."

"Tam jsem ještě nebyla." Vyhrkla hned ani jsem nezaregistroval tón jejího hlasu.

" A chtěla bys tam jet?" Zeptal jsem se s úsmevem. Chvíli přemýšlela, pak se usmála a řekla.

"Ano, ráda." Najednou byla úplne, jiná taková veselá. Byl jsem naprosto okouzlený tou její změnou a naprosto frustrovaný tím, že neznám příčinu.

"Máš nějaké doklady?" Zeptal jsem se, abych zahnal myšlenky na její dýcháním zvedající se hruď. Na co to sakra zase myslím?

"Já ... všechno jsem měla v kabelce ale ta tam asi zůstala." Zase posmutněla.

"Kabelku máš v ložnici, vzal jsem ti ji." Hodila po mně okouzlující úsměv a zvedala se zřejmě s úmyslem, že si pro ni zajde.

"Počkej, donesu ti ji."

"Já vím kde to je."

"To ano ale já jsem rychlejší jak ty." Řekl jsem pobaveně a snažil se skrýt úsměv, který mi dnes už pokolikáté v její přítomnosti vyklouzl. Už hodně dlouho jsem se upřímně nezasmál. Vlastně naposled, když jsem byl ještě člověk. Zvedl jsem se a rozběhl se do ložnice. Během vteřiny jsem byl zpátky a sledoval její nasupený výraz. Nevím proč ale při tom pohledu mi začali cukat koutky. Snažila se zatvářit ještě rozzlobeněji, byla při tom vážně hrozně moc roztomilá.

"Provedl jsem něco?" Zamračila se na mě.

"Mohla jsem si pro to zajít sama. Zvládla bych to." Tak jí vadilo, že jsem se o ní staral? No to si bude muset zvyknout.

"To jsi sice mohla ale já jsem ti ji chtěl donést." Odpověděl jsem s nevinným úsmevem. Chvíli na mě ještě koukala a potom začala prohrabávat svoji kabelku.

"Takže tu mám občanku, řidičák a pas."

"Tys měla v plánu někam jet, nebo je u tebe normální sebou nosit tolik dokladů?"

"Nevím proč jsem si to všechno brala sebou." Řekla tiše a pokrčila rameny.

"No dobře to nám hodně věcí usnadňuje. Aspoň ti nemusíme shánět doklady. Teď pojedeme do města aby sis mohla koupit něco na sebe a pak vyrazíme do Londýna. Cestou nám zamluvím letenky." Času máme zatím dost Marius je těsně před Volterou ale náskok se vždycky hodí. Zvedl jsem se a šel si pro tašku, kterou jsem měl už připravenou.

Vanessa stále seděla na židli a sledovala mě.

"Půjdeme?" Zeptal jsem se jí opatrně.

"Jo jasně." Vyskočila prudce ze židle. Najednou se zastavila a ruka ji samovolně vystřelila ke spánku. Opatrně si ho promnula a chvíli se na něco urputně soustředila. Potom ruku zase spustila a pokračovala v cestě. Nechápavě jsem na ni koukal.

"Co to bylo? Stalo se něco?" Vyděšeně se na mě koukla.

"Ne nic, jen se mi zamotala hlava jak jsem prudce vstala." Nevím proč ale nevěřil jsem jí.

Nechtěl jsem se jí však vyptávat, když to pro ni bylo nepříjemný. Vzal jsem si klíčky od svého nejoblíbenějšího auta a pomalu ji vedl ke dveřím do garáže. Naposledy jsem si prohlédl dům, ve kterém jsem několik let žil. Ne, že bych byl nějak sentimentální, ale v tomhle domě, za tři roky co tu žiji, byli jen dva lidé. Realitní agent a tahle rozkošná víla. A tak jsem si chtěl tohle místo zapamatovat a to jen kvůli jejímu pobytu zde. Otevřel jsem dveře do garáže a rozsvítil světlo. Já to rozhodně nepotřeboval, ale moje princezna zas tak dobrý zrak nemá.

Zasmál jsem se, když jsem zahlédl jak má oči údivem rozšířené. No dobře moje garáž nebyla zrovna malá a skýtala nějakých deset aut, od obyčejného Audi přes Bentley, Jaguar, Mazdu, Porche, Lamborgini, Rolce- royce, Hummer až k mému oblíbenému Aston Martin DB9 v černém provedení. Uznávám, že na jednu osobu je těch aut až moc, ale není lepší způsob jak si ukrátit věčnost nežli rychlou jízdou.

Přešel jsem rovnou k Astonovi, odemkl ho a hodil si tašku do kufru. Potom jsem jí otevřel dveře spolujezdce a nechal ji posadit. Vyrazil jsem plnou rychlostí směrem k městu.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 5. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: