Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 4. část

06.03.2009 (13:17) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2271×

4.

Příběh

William Masen

Koukal jsem z okna. Nemohl jsem ji sledovat a přitom ji vyprávět jaká jsem zrůda. Ona byla tak okouzlující. Když sešla dolů, s ještě mokrými vlasy a s jen tak ležérně zavázanou košilí, myslel jsem, že se neudržím a vrhnu se na ni, abych ji mohl políbit a obejmout a prostě jí být na blízku. Tolik mi chyběl ten včerejší pocit, když jsem ji směl držet v náručí. Ale jak by ona mohla chtít, aby se jí dotýkal někdo jako já? Nakonec jsem si dovolil nadechnout se její vůně. Voněla jako louka plná květin smíchaná ještě s něčím jiným pro mě neznámým. Dokonce jsem při vdechnutí její vůně ani jednou nepomyslel na její krev a žízeň jakoby neexistovala. A pak, když se usmála zdálo se mi, že celý svět je najednou naprosto dokonalý. Chtěl jsem si na věčnost vychutnávat tyhle pocity co ve mně vyvolávala ale musel jsem jí říct pravdu. Něco mě prostě nutilo jí to říct. Mohl jsem jí to přece vysvětlit nějak jinak ale proti tý touze jí o sobě říct pravdu se nedalo nic dělat. Takže jí to prostě říct musím.

Povzdychl jsem si a začal jsem vyprávět.

" Jak jsem řekl jmenuji se William Masen a narodil jsem se roku 1896 v Chicagu" na chvíli jsem se odmlčel abych uviděl co s ní udělala informace o mém stáří. Ale jí to ani na chvíli nevyvedlo z míry jen tam seděla a dychtivě na mě koukala jako dítě co čeká na pohádku na dobrou noc. Byla naprosto dokonalá má malá víla. A tak jsem pokračoval." a tam jsem také vyrůstal. V roce 1901 se mi narodil bratr a naše rodina byla úplná. Byli jsme štastní. Táta chodil do práce a máma se starala o rodinu jak bylo v té době zvykem. Bratr nám po večerech hrával na klavír a já s otcem většinou sedával u partie šachu. Pak se ale všechno pokazilo.

Psal se rok 1914 a v Evropě vypukla 1. Světová válka. Bylo mi osmnáct a s touhou po válečných poctách jsem se vydal do boje. A tak jsem s partou přátel ze školy zašel do náborové kanceláře a nechal se odvést. Nikdo nám tenkrát ale neřekl jak krutá válka ve skutečnosti je. Celou noc jsem se loučil se svou rodinou. Nakonec mě šli vyprovodit na vlak. Máma brečela a táta se jí snažil uklidnit přitom sám měl slzy na krajíčku a brácha? Ten mě jen prosil ať ho vezmu sebou, že mi bude nosit zbraně." na tváři s mi roztáhl úsmev při vzpomínce na mého zelenookého brášku. Vždycky mi přišlo, že jsme tak nějak propojeni, i když jsem byl o tolik let starší. Možná to bylo jen mým latentním talentem. " V tu chvíli jsem začal poprvé litovat svého rozhodnutí. To bylo naposled co jsem je viděl." opět jsem to nevydržel a podíval se na ni. Pozorovala mě a hltala každé slovo co jsem řekl. Byla tak nádherná, když se soustředila. Ona vlastně byla nádherná za každých okolností a za chvíli mi uteče. Jak jsem mohl být tak stupidní a chtít jí tohle všechno vyžvanit. Jenže já jí to slíbil. A sama její přítomnost mě nutí pokračovat.

"Pokračuj, prosím." musel jsem se zasmát její nedočkavosti.

"Co je?" jak je krásná když se rozčiluje.

"Nic. Já jen mám strach, že s křikem utečeš, když budu pokračovat." Cože?? Ona se usmála?

" Myslím, že těch důvodů s křikem utéct už jsem měla dost a pořád tu jsem. Navíc stejně vlastně nevím kde jsem, takže bych odtud ani utéct nemohla kdybych se přitom nechtěla ztratit." řekla s úsmevem na rtech. Zřejmě měla radost z toho, jak mě doběhla.

" Jak chceš ale sama sis o to řekla." radostně poskočila na židli a povzbudivě se na mě dívala. Teď už jsem od ní oči odtrhnout nedokázal.

" Válka byla krutá a my byli jenom kluci co toužili po dobrodružství. Byla zima a my přežívali v příkopech, každý den někdo kolem mě umíral a já musel střílet na nepřítele na druhé straně, kterého jsem neviděl. Z naší party jsem zůstal jako poslední. Všichni mí přátelé zemřeli v boji. Po třech měsících neustálého boje v zákopech na jihu Francie se naše jednotka přesunula blíž k Itálii. Dokonce jsme dostali den volna a tak jsme vyrazili za zábavou. Seděli jsme v nějaký hospůdce, když tam vešla. Byla pro nás něco jako anděl. Po tolika týdnech co jsme viděli jen špinavé propocené tváře našich spolubojovníků, nám ta její připadala jako to nejkrásnější na světě. Rozhlédla se po místnosti a ukázala na nás abychom šli s ní. Tím pohybem rozvířila záplavu svých zlatých vlasů a ani jeden z nás neváhal a následoval ji. Nastoupili jsme do nějaké dodávky a jeli pryč. Nevím jak dlouho jsme jeli ale bylo nám to všem úplne jedno. Jediné co jsme dokázali bylo ji sledovat. Pak dodávka zastavila a my vystoupili na nádvoří nějakého hradu. Jen nám pokynula ať jdeme za ní a my šli. Dovedla nás do nějaký místnosti na jejich dveřích byl nápis jídelna. Tehdy mi to vůbec divný nepřišlo.

Zavedli nás do té kamenné místnosti. Nic tam nebylo prostě jen místnost. Žádný lavice a stoly jak by se v jídelně dalo čekat. A tam mi to začalo docházet. Podíval jsem se na tu dívku co nás sem zavedla. Stále vypadala překrásně ale její oči a výraz se změnili. Chtěl jsem se jí dotknout jít k ní blíž a přesto jsem věděl, že bych se jí měl bát. Začal jsem pomalu couvat a oddělovat se od skupiny. Zdálo se, že si toho zatím nikdo z mých přátel nevšiml ale sem jsme si všichni přišli pro smrt. V ústupu mě zastavila až kamenná zeď v rohu místnosti. Nevěděl jsem co je ta dívka zač ale věděl jsem, že je nebezpečná a to velmi. Potom se celým hradem rozezněl gong a v tom samém okamžiku začali do místnosti vstupovat lidé v pláštích. Když zvedli hlavy a spadli jim z nich kápě tak jsem si je prohlédl. Všichni byli tak zvláštním způsobem nádherní. Dokonalé ostré rysy v obličeji, bledá kůže a neuvěřitelné pohyby těla. Přesto mě dost děsili a to díky svým očím. Někteří je měli sytě karmínové a u jiných ta rudá přecházela do černé, ti vypadali velice neklidně.

Na nevyslovený povel se všichni vrhli po hloučku lidí uprostřed a začali se jim zakusovat do krku. Byla to příšerná podívaná zvláště pro člověka. Jeden po druhém mí přátelé padali mrtvý k zemi a já jen seděl zhroucený v rohu a nemohl se ani nadechnout v tu chvíli mi i srdce přestalo tlouct. Jejich křik se mi zarýval do uší a dlouho potom mě ještě děsil. Netrvalo to dlouho a taky si mě jeden z nich všiml. Během sekundy byl u mě a chystal se mě zakousnout. V tom ho Marius zastavil a tiše zvolal ´Aro´ za chvíli se za ním objevil ten v nejtmavším plášti ´ Copak Mariusi proč mě zdržuješ od oběda?´ sykl na něj. ´ Já se omlouvám ale cítím z něj velký potenciál možná by se ti mohl hodit.´ ´ Vážně? ´ vypadal tím velmi nadšený ´Ano Aro ´ řekl Marius a krčil se před ním. ´ Dobrá tak ho přeměň. Uvidíme co se z něj vyklube.´ zvolal radostným hlasem a čekal. Marius ke mně přistoupil, postavil mě na nohy a zakousl se mi do krku. Cítil jsem jak saje moji krev ale po chvíli se s velkým sebezapřením odtrhl.

Místo kam mě kousnul začalo neuvěřitelně pálit jako kdyby mi k němu přiložil rozžhavené železo nikdy předtím jsem tak intenzivní bolest necítil. Jenže to byl jen začátek. Bolest se začala rozlévat po celém mém těle a stupňovala se každou vteřinou. Trvalo to tři dny než ta spalující bolest začala pomalu ustupovat až se soustředila jen na moje srdce a to s ještě větší intenzitou. Srdce mi bylo jako splašené a pak najednou nic. Moje srdce přestalo na trvalo tlouct. Probudil jsem se v nějaký zatuchlý kobce bez oken. Po chvíli se objevil Marius a začal mi vysvětlovat co se stalo.

Když se měníš v upíra zostřují se ti všechny smysly. Někteří lidé mají ještě skryté smysly nebo schopnosti. Říkáme tomu latentní talent. No a Mariusovým "darem" je to, že dokáže vycítit talent ostatních. To proto mě tam nezabili a to proto jsi se s ním včera setkala. No má schopnost spočívá v tom, že dokážu číst myšlenky, posílat svoje myšlenky a manipulovat s myslí ostatních. Na to jsem ale přišel až později.

Marius mě tedy obeznámil s tím, že jsem novorozený upír a ještě k tomu ve službách něčeho jako královské upíří rodiny. Tvořili ji tři bratři Volturiovi Aro, Marcus a Caius. Aro byl právě tím nadšeným sběratelem upírů s talentem. Po tom co mi tohle vysvětlil. Mě odvedl k té místnosti "jídelna". Ta žízeň co jsem pociťoval byla nesnesitelná. Pálilo mě v krku a můj zrak zastírala rudá mlha. A když tam vešel ten člověk, tak už nebyla jiná šance. Stala se ze mě stvůra. Už samotný výčitky svědomí byly dost těžký ale já navíc díky své schopnosti cítil všechno co má oběť.

Trvalo deset let než jsem se naučil plně ovládat svůj dar. Byl jsem dokonce něco jako Arův oblíbenec. Musel jsem být přítomen každé audience a pracovat s myslí ostatních tak jak si přál. Po deseti letech už jsem byl však dost silný na to abych mohl odejít. Arovi nezbylo nic jiného než mě pustit s tím, že když bude potřebovat moji pomoct tak se vrátím. Naštěstí to zatím mockrát nebylo. Stále jsem se nesmířil se zabíjením lidí a došlo to tak daleko, že jsem po odchodu z Voltery několik týdnů hladověl, než mě napadlo lovit zvířata. Tehdy jsem se zapřísáhl, že už dokonce své věčnosti nepozřu lidskou krev.

Tak jsem chvíli putoval po Evropě. Po pár měsících jsem si uvědomil, že moje oči už nemají tu karmínovou barvu, jako posledních deset let, ale že se změnila na topazovou. Díky tomu jsem mohl i mezi lidi. Zatoužil jsem spatřit svou rodinu. Vydal jsem se do Ameriky první lodí co jela. Naštěstí tam tenkrát býval dostatek krys. Z lodi jsem vystoupil v New Yorku a odtud se vydal do Chicaga. Přemýšlel jsem jak na tom je asi moje rodina. Doufal jsem, že budou bydlet na stále stejném místě.

Dorazil jsem k našemu domu ale byl prázdný. Vypadalo to jakoby tam už dlouho nikdo nebydlel. Potkal jsem tam ale starou sousedku a zeptal se jí co se s nimi stalo a jestli neví kam odjeli. Chvíli si mě prohlížela a pak mi řekla, že zemřeli na nějakou epidemii roku 1918. Ještě něco blábolila ale já už byl na cestě k hřbitovu. Nad hroby svých rodičů a bratra jsem prostál celou noc a přemýšlel co dál.

Od té doby cestuji po světě a občas se někde usadím. Někdy když mám náladu tak si dokonce zopakuji střední či vysokou a nebo si najdu nějakou práci, abych zabil čas."

Stále jsem sledoval krajinu za oknem a poslouchal rytmus jejího srdce. Bylo to pravidelné bum bum bum bum. Buď se doopravdy nebála nebo je v šoku.

"Mrzí mě to." prosekl ticho její hlas.

"Co tě mrzí?" vážně bych si moc přál pochopit její myšlenkový pochody. Třeba to dnes půjde lépe než včera, vypadá docela klidně. Zaměřil jsem se na její mysl. Stále cítila tu bolest už teda ne tak intenzivně ale dál už nic. Všechno ostatní zastírala nějaká mlha, přes kterou jsem se nedokázal dostat.

"No to co se ti stalo." Dohání mě k šílenství, že nemůžu zjistit na co myslí. Za ty desetiletí už jsem si na to zvyknul.

"To ale přece není tvoje vina."

"Ale tvoje taky ne."

"To nevím. Mohl jsem udělat spoustu jiných rozhodnutí. No to už teď ale nezměním. Tak co máš nějaký otázky?" Vážně mě zajímá na co přijde.

"Takže to je normální mít ten latentní talent?"

"No každý ho nemá je to docela zvláštnost i v upířím světě." Zase ten úsmev. Na co myslí?

"Vždycky jsem věděla, že nejsem normální." Že není normální? Samozřejmě, že není. Ona je naprosto dokonalá. " Ty mi teda dokážeš číst myšlenky?" zeptala se najednou trochu bojácně. Vypadala jakoby se jí ta představa moc nelíbila. No komu by se taky líbila?

"Popravdě já tvoje myšlenky vidět nedokážu jediné co vidím je mlha." O té bolesti jsem se radši nevím proč nezmiňoval. Trápila mě však trochu jiná otázka a to jestli ví v čem by tak mohla být výjimečná.

" Můžu se tě na něco zeptat? "

" Ano" odpověděla trochu nejistě.

Vanessa Linwood

Na co se mě asi tak může chtít zeptat? Jeho příběh byl neskutečný. Vlastně jako on sám.

" Zajímalo by mě jestli sis u sebe všimla dejme tomu něčemu co není u lidí normální?" V jednu chvíli jsem chtěla hned ze zvyku odpovědět, že ne, ale pak jsem si uvědomila, že on mě asi nebude chtít poslat do blázince.

" Vidím budoucnost." Na okamžik se mu v očích zračil šok ale pak se opět uvolnil a já se nadále kochala jeho krásou a snažila se vrýt si do paměti každý detail jeho obličeje.

" A v jaké formě ji vidíš?"

" Ve snech. Zdálo se mi i o tobě." to mi vylítlo a já chtíc nechtíc zčervenala.

" Co se ti o mně zdálo?" zeptal se pobaveně svým medovým hlasem. Tak vážně nevím jestli mu to mám říkat. Koukla jsem se mu do očí. Kdybych neseděla na židli tak si jsem jistá, že by se mi podlomila kolena nedokázala jsem se odtrhnout od jeho pohledu. Jeho oči se do mě vpíjeli a moje srdce zdvojnásobilo svoji rychlost. A já nedokázala říct nic jiného než pravdu. Tak jsem mu vyprávěla svůj sen se vším všudy.

" Stalo se ti už někdy, že by se to nevyplnilo?" ozvalo se po chvíli ticha. Jeho obličej byl vážný.

" Ne, ale taky se mi nikdy nestalo, aby se ten sen několikrát opakoval." Chtěla jsem ho uklidnit. Chtěla jsem aby se usmál. Ale on je vážný a to jen kvůli mně.

Mlčeli jsme. Snažila jsem se na něj nekoukat a tak jsem si prohlížela přírodu za oknem tak jako on, když mi vyprávěl. Stejně jsem to nevydržela a střelila občas pohledem k němu. Pokaždé mě sledoval. Cítila jsem jeho pohled na celém svém těle a nedokázala pořádně přemýšlet nad něčím jiným. Jenomže tady bylo tolik věcí, které jsem si potřebovala promyslet ale jeho přítomnost mi to nedovolovala. Přesto jsem nechtěla být nikde jinde nežli tady s ním.

Co to se mnou je? Přece mě jeden kluk nedokáže rozházet. I když je to neodolatelný, dokonale nádherný kluk. No vlastně i když to je neodolatelný, dokonale nádherný upír. Tohle se mi nestává, abych v přítomnosti někoho jiného nedokázala udržet svoje myšlenky pohromadě.

Hlava mě začínala zase bolet, snažila jsem se však na sobě nedávat nic znát. Že mě nic nebolí předstírám už několik let, takže mi to nedělalo problém. Přesto bych potřebovala v hlavě mnohem víc místa, abych mohla utvořit otázky, kterýma jsem si byla před chvílí ještě tak jistá.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 4. část: