Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 19. část

Snažím se psát jak nejrychleji to jde, ale znáte to škola, práce . . . Navíc mě rodiče přemluvili na víkend na horách tak snad tam budu mít aspoň trochu času. takže Přeji hezké počtení a snad se bude líbit.

Bella

Tenhle pokoj je naprosto úžasný. Cítím se tu vážně skvěle. Pomalým krokem jsem přešla ke knihovně a přehrabovala se tituly. Nakonec jsem vytáhla román Na větrné hůrce. Vrátila jsem se k hifi věži a zkoumala co tu mám za cd. Po chvíli jsem se rozhodla pro nějakého Debussyho.

Pohodlně jsem se usadila na pohovku a chystala se začíst do knížky, když se rozezněly první tóny. Kniha mi vypadla z ruky a dopadla na polštář. S nepřítomným výrazem jsem sledovala stereo a přála si ho rozdupat. Jediný důvod proč jsem to neudělala byla Vanessa. Asi by ji mrzelo, že ničím její věci. Každý líbezný tón té skladby rozřezával okraje díry v mé hrudi a já se čím dál tím víc propadala do prázdnoty. Každá další nota, byla jako žiletka do mého srdce. Bolest a beznaděj svírala mé tělo a ani slzy mě nemohly utěšit, neboť já už slzy ronit nemohu.

Pro koho tak moc truchlím? A proč ve mně ta písnička vzbuzuje takovou bolest? Svezla jsem se na podlahu a pevně si rukama objímala hruď. Bolest se stále stupňovala. Okamžitě jsem vypnula přehrávač. Věděla jsem, že už ho nikdy nezapnu. Hudba nebyla pro mě. Někdo tu chyběl. Byla jsem si tím tak jistá někdo tu má být a není. Snažila jsem se znovu prozkoumat svoji paměť ale stále nic. Jediné vzpomínky, které jsem měla byly ty na čas strávený s Vanessou a Willem.

Sebrala jsem se ze země a vyskočila oknem do tmy. Rozeběhla jsem se směrem k lesu a proplétala se hustým porostem. Nechala jsem se ovládnout svými instinkty, jen abych nemusela pociťovat tu mučivou bolest. Dokonale jsem splynula s větrem a dál kličkovala mezi stromy. Ucítila jsem lahodnou vůni. Byla o dost lákavější nežly srnky. Změnila jsem směr běhu. Teď už jsem si neužívala volnost. Lovila jsem.

Doběhla jsem, až na malou mýtinku a tam jsem se zastavila. Přede mnou se v obrané pozici krčila obrovská puma. Pobaveně jsem zavrčela a ušklíbla se. Nevím kde se to ve mně vzalo, ale začala jsem jí provokovat. Divoce na mě vrčela cenila obrovské tesáky. Proti mé drobné postavě vypadala naprosto hrozivě. Jenže to já tu byla na vyšším stupni potravního řetězce. Puma se rozeběhla a skočila na mě. Jediným plynulým pohybem jsem uhnula z dráhy jejího letu a mrskla s ní o strom. Přiskočila jsem k ní a zakousla se jí do krku. Lačně jsem sála teplou krev a moje mysl se začala pomalu uklidňovat. Pocit euforie a naplnění mě prostupoval a já si spokojeně utřela kapičku krve co mi stékala z koutku úst.

Pohled mi sklouzl k nehybnému tělu. Znovu ta bolest u srdce. Tohle nikdy neskončí, že? Uvědomila jsem si, že Vanessa měla pravdu. Musím jít dála. Věděla jsem jediné. Už nikdy k nikomu nepocítím takový druh lásky jako k osobě, o kterou jsem přišla. Jak moc bych si přála vědět co se s ní stalo. Proč není se mnou? Být člověk tak teď brečím.

Nepřítomně jsem začala hloubit hrob pro to zvíře, které mi posloužilo jako večeře. Přespříliš opatrně jsem tam přenesla jeho tělo a zahrabala. Ještě chvíli jsem seděla na té mýtince a přemýšlela. Nakonec jsem se rozeběhla směrem domů. Ano teď už to byl můj domov. Začínalo svítat. Vyhoupla jsem se do svého pokoje a šla do koupelny.

Dala jsem si dlouhou sprchu. Horkou vodu jsem pustila jen ze zvyku. Líbila se mi pára, kterou vytvářela. Vybrala jsem si nějaké pohodlné oblečení a vydala se dolů do obýváku. K mému překvapení už tu Vanessa s Willem byli. Moje sestřička dělala něco na počítači a Will si četl knížku. Přičemž si ji vůbec nečetl spíše fascinovaně sledoval Vanessu. Ta po něm občas po očku koukla. Jakmile však spatřila, že ji pozoruje hned uhnula pohledem. Připadalo mi, že se chovali jako děti v první třídě. Usmála jsem se na ně a sedla si vedle Vanessy.

"Co děláš?" Zeptala jsem se jí.

"Obchoduji na burze." Opověděla mi s úsměvem. "Co by jsi chtěla dnes dělat?" chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale pak mě to napadlo.

"Chtěla bych trénovat svoje schopnosti." Řekla jsem.

"Výborně taky jsem na to myslela." Vypískla Vanessa. Věděla jsem, že bych už bez ní nemohla být. Prostě mezi námi bylo nějaké silné pouto a já už se s tím smířila. Zvedla oči a zadívala se na Willa. Ten už se ani nesnažil předstírat, že čte prostě jen láskyplně sledoval Vanessu.

"Jak začneme?" Zeptala se ho.

"No nejdřív se musí Bells naučit ovládat svoji schopnost, až pak můžeme pokračovat." Řekl a bylo na něm vidět, že se na to těší. No jasně je to chlap a ty měli soupeření a bojování v lásce. Ušklíbla jsem se té myšlence. Jediný důvod proč jsem se chtěla zdokonalit ve své schopnosti byl, abych ochránila svoji rodinu. A oni dva byli moje jediná rodina. Aspoň jediná, na kterou si pamatuji. Moje sestřička vypnula počítač a podívala se po nás. Will vstal z křesla a chvilku přemýšlel.

"Tak Bells zkus se soustředit a vytvořit štít." Zahlédla jsem jak se Vanessa napjala.

"Snad si nemyslíte, že budeme trénovat vevnitř." Zděsila se. Will jen nevinně pokrčil rameny a omluvně se usmál.

"Tak půjdeme ven." Mrknul na mě a hrnul se ke dveřím. Byl natěšený jak malé dítě. Koukly jsme se s Vanessou po sobě. Obě ve tváři výraz "no jo, chlapi" a propukli v hlasitý smích. Přešly jsem obývák a vyšly ven. Bylo zataženo, ale nepršelo. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Došla jsem doprostřed louky rozprostírající se před domem.

"Teď se snaž vytvořit štít přes ten kámen támhle. Lásko ty ho zvedni do vzduchu. Až se Belle podaří udělat plný psychický štít poznáme to tak, že spadne na zem. Potom ho zkusíš přeměnit na prach. Tak zjistíme jestli je štít i fyzický. Ty si Bells snaž zapamatovat a upřesnit jak štít ovládat. Nemusíš spěchat máme na to věčnost." Rozdal nám instrukce a všichni jsme se jeho posledním slovům zasmáli.

Vanessa pohlédla na kámen ve středu louky a zvedla ho do vzduchu. Potom na mě mrkla a já se začala soustředit. Cítila jsem jak se kolem mého těla tvoří nějaká membrána a putuje k tomu kameni. Jenže těsně před tím, než se ho dotkla se opět smrskla do mě. Takhle snadno se přece nevzdám! No tak Bells snaž se!! Přemýšlela jsem nad něčím co by mě donutilo vytvořit štít.

Napadlo mě to až po chvíli. Představila jsem si jak chce někdo ublížit Vanesse a Willovi. Membrána ze mě vyletěla takovou silou, že jsem málem spadla. Pomalu jsem ji začala stahovat k tomu kameni. Uvědomila jsem si, že celý štít řídím pouhou myšlenkou. Stačilo pomyslet a změnil tvar i pevnost. Obtáhla jsem jím kámen a ten ihned dopadl na zem.

Sestřička mi věnovala velký úsmev. Najednou z její dlaně vytryskly plameny modré plameny. Nikdy jsem ji neviděla použít její schopnost v takovéhle míře. Přesto jsem věděla, že to je jen malá část její ohromné energie. Ještě než plamen doputoval ke kameni zpevnila jsem štít okolo něj. Jasně jsem ucítila náraz do mé obrany. Bylo to velice intenzivní. Modré plameny se obtočily kolem mého štítu a snažili se ho rozdrtit. Stále jsem ho zpevňovala a snažila se ho udržet na stále stejné úrovni.

"Zkus to udržet co nejdéle." Promluvil na mě Will. Držela jsem ho a anni jsem si neuvědomovala čas, který ubíhal. Nikdo nepromluvil. Všichni se soustředily na kámen. Nakonec štít praskl, už jsem ho nedokázala udržet a v tu chvíli se kámen změnil v prach, který rozfoukal vítr. Docela mě to vyčerpalo.

"To bylo skvělé sestřičko!" Přiběhla ke mně Vanessa a objala mě.

"Nedokázala jsem ho udržet." Zamračila jsem se. Svoji rodinu bych neochránila.

"Co to povídáš?" Ptala se nevěřícně.

"Nedokázala jsem ho udržet dost dlouho."

"Bello ten štít jsi držela dva a půl dne." Přistoupil ke mně Williem s širokým úsměvem.

"Vážně? Přišlo mi to jako jen pár minut. Zkusíme to ještě?"

"Určitě ano, ale teď si musíte odpočinout a zajít na lov. Určitě vás to hodně oslabilo." Začal starostlivě Will.

"Ano, tati." Skočila jsem mu do řeči. Vanesse vedle mě začaly cukat koutky.

"To vážně vypadám tak staře." Tvářil se uraženě a při tom směřoval otázku na Vanessu.

"Je pravda, že se mi vždy líbili starší muži." Odpověděla trochu zamyšleně. Williem výhružně zavrčel a vrhnul se na nás. Postavila jsem před něj zeď a utíkala za Vanessou do jezera. Když jsme byli v bezpečné vzdálenosti zeď jsem spustila. Cákali jsme se ve vodě a snažili se navzájem utopit. Což byla jaksi marná snaha, protože nikdo z nás nepotřeboval dýchat. Nakonec jsme teda vylezli na břeh. Rozvalila jsem se na zem a užívala si sluníčka, které dominovalo dnešní obloze.

Nečekaně pode mnou zmizela pevná zem. Jediné co jsem ještě zahlídla byl, Williemův uličnický úsměv. A potom, už mě objala chladná voda jezera. Vyplavala jsem na hladinu a naštvaně si ho měřila. Právě se snažil překonat záchvat smíchu. Znechuceně jsem si vytahala řasy co se mi uchytly ve vlasech a na tváři.

"Tak tohle ti nedaruji bratříčku!" Zavrčela jsem na něj a už se snažila vymyslet nějaký plán teď se mi opravdu hodilo, že mi nemůže číst myšlenky. Vyškrábala jsem se na břeh a prošla kolem něj se zdviženou bradou což u něj vyvolalo nový záchvat smíchu.

Rozešli jsme se do svých pokojů a dohodli se na zítřejší lov a potom budeme znovu trénovat. Dala jsem si sprchu a snažila se vymýt si z vlasů vodní řasy. Potom jsem si vzala nějaké pohodlné kalhoty a bavlněné tričko. Přešla jsem k pohovce a všimla si knížky pohozené na polštáři. Zvedla jsem ji a začetla se do děje. Naprosto mě uchvátila.

Druhý den jsme jeli na lov. Tentokrát jsme si nevyběhli jen tak do lesa ale jeli jsme do nějaké přírodní rezervace, kde se jim přemnožili medvědi. Williem se hrozně těšil a Vanessa po něm házela zamilované pohledy, které jí samozřejmě oplácel. Nakonec jsme si každý nějakého toho medvídka dal a Vanessa se postarala o zničení důkazů o naší přítomnosti.

Výlet jsem si vážně užili. Doma jsme znovu trénovali. Tentokrát už jsme byli trochu průbojnější a snažili se co nejvíce využít našich schopností. Will se ukázal jako velmi dobrý učitel. Vymýšlel různé způsoby jak bych svůj štít mohla použít v boji a hned jsme to taky zkoušeli. Stala se z toho taková naše malá vášeň. Všichni tři jsme se u toho skvěle bavili a většinou to vyústilo ve společnou bitku a nebo nějakou jinou blbinu.

Samozřejmě se pořádaly Vanessiny pravidelné útoky na obchodní centra. Kdy se velice nadšeně postarala i o můj šatník. Já jsem si v tom oblibu nenašla. Za to, jsem si našla zálibu ve čtení a vzdělávání se. Jelikož jsem nepotřebovala spát tak jsem po večerech studovala cizí jazyky a kultury a přes den trénovala nebo pobíhala po okolí. Občas jsme vyjeli někam na výlet nebo zaletěli do nějaké jiné země. Jednou si dokonce Vanessa vymyslela výlet do Paříže, kdy cestou zpátky nám přibily čtyři kufry.

Čas s Vanessou a Willem ubíhal velmi rychle a tak uplynulo už několik měsíců od doby, kdy se ze mě stal upír. Svoje schopnosti už jsem uměla dokonale ovládat a dokonce jsem dokázala s Vanessou a Willem navázat telepatické spojení, jako kdybychom byli skutečně nějak propojení. A tak přišel den kdy jsme udělali jedno důležité rozhodnutí. Přestěhujeme se a nastoupíme někde do školy, abychom se tolik nenudili. Mně to vlastně vůbec nevadilo, protože si na střední vůbec nepamatuji a Vanessa ji nestihla dokončit tak se taky těšila. Jediný Will si ji už zažil několikrát a tak si ze mě pořád utahoval.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 19. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: