Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta naděje - 9. kapitola

01.10.2010 (08:30) • MSCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2419×

9. Upíří začátky

Už žádná bolest. Prostě nic. Otevřela jsem oči a byla jsem překvapená, co všechno jsem viděla. I sebemenší smítko ve vzduchu. Všechno bylo tak neskutečné. Až po chvíli jsem se rozhlédla kolem. Nebyla jsem tu sama. Stál tu Aro, Demetri a Felix.

Postavila jsem se, ale byla jsem překvapená rychlostí. Věděla jsem, že je ze mě upír, ale byla jsem ze všeho tak zmatená. V hlavě jsem cítila, že mě obklopuje něco jako plášť. Vážně zvláštní.

„Jak se cítíš, Isabello?“ řekl Aro a pokynul Demetrimu, aby šel ke mně.

Byla jsem z toho pohybu tak vyděšená, že ani netuším jak, ale roztáhla jsem ten plášť dál od sebe. Když se Demetri přiblížil k tomu plášti, tak najednou odletěl a já jsem ucítila záchvěv v místech, kde ještě před chvílí stál.

„Neboj, my ti nechceme ublížit,“ říkal Felix.

„Výborně, Isabello, vidím, že se tvá schopnost rozrostla,“ říkal s radostí Aro.

Tak teď už jsem vůbec ničemu nerozuměla. Co má ten plášť společného s mojí schopností. Jako by Aro věděl, co se mi honí hlavou, řekl: „Před přeměnou si měla psychický štít, to znamená, že se ti nikdo nemohl dostat do hlavy. A teď máš k tomu ještě fyzický, takže teď už na tebe nepůsobí žádný dar a navíc se k tobě nikdo nemůže přiblížit, pokud nebudeš chtít ty sama. To je naprosto uchvátné. Ale teď už dost řečí, určitě máš žízeň,“ zakončil Aro.

Po celou dobu Arova monologu jsem pociťovala to škrábání v krku a tu strašnou touhu to zahnat. Jenom jsem na Ara kývla. Pořád mi bylo proti srsti, to vyslovit nahlas. Stane se ze mě vrah, ale ta žízeň byla neskutečná.

Odvedli mě zase do velké místnosti s trůny. Nebyla jsem jediná, kdo tu byl. Stáli a čekali tu snad všichni členové gardy. Co tu všichni dělají? Nemusela jsem se ani ptát, protože jsem uslyšela snad ten nejkrásnější zvuk na světe, bijící srdce. A ne jedno, ale spoustu. Už to chápu, Heidi vede jídlo. Zní to krutě, ale jakmile jsem ucítila tu lahodnou vůni lidské krve, probudil se ve mně netvor. Netušila jsem, jak moc jednoduché je nechat toho netvora mě ovládat. Celý můj mozek zatemnila jenom jedna věc, a to touha po krvi. Nebyla jsem schopna rozumně uvažovat. Nevnímala jsem okolí. Jenom jsem čekala, kdy už vejdou, abych mohla uhasit svoji žízeň.

Za chvíli se mé přání splnilo. Heidi vešla a vedla s sebou zástup lidí. Neuvědomovala jsem si, že právě někoho zabiju. Nechala jsem se ovládnout zvířecími instinkty a vrhla jsem se na první osobu, kterou jsem uviděla. Nevnímala jsem její křik, ani křik ostatních, a zakousla jsem se jí do hrdla. Ucítila jsem lahodnou tekutinu, která hasila moji žízeň. Bylo to, jako bych pila to nejlepší víno. Ani jsem se nenadála a má oběť padla vysátá na zem.

Žízeň ani touha se však vůbec nezmenšila. Vysála jsem ještě několik lidí a moje žízeň byla aspoň trochu utěšena. Rozhlídla jsem se kolem a viděla, že i ostatní jsou s jídlem hotoví.

Aro se na mě podíval a usmál. Měl hroznou radost a já bych ho právě teď nejradši zabila.

„Výborně, Isabello. Vidím, že jsi svoji podstatu přijala velmi rychle. Myslím, že můžeme připravovat svatbu.“

Na to jsem neměla co dodat, jak ráda bych ho zabila. Moje úvahy přerušil opět Arův hlas.

„Demetri, odveď Isabellu do jejího pokoje. Myslím, že si máte toho spoustu co říct, vždyť za čtyři dny máte svatbu.“

Demetri jenom kývl a už mě vedl do pokoje. Ještě jsem zaslechla, jak Aro rozděluje úkoly ohledně moji svatby. Jane a Heidi měly připravit všechno, co je spojené se svatbou, jako je výzdoba, šaty, hudba a spoustu dalších věcí. Alec a Felix měli na starost svatební hosty.

Hosty! Moment, to chtějí pozvat všechny upíry. To snad ne!

Než stačil Dem mrknout, tak jsem byla zpátky u Ara.

„Potřebuješ něco?“ ptal se Aro.

„Přijedou na svatbu i Cullenovi?“

„Ne, ti nejsou zváni. Bude to jenom taková menší svatba. Nemusí přece hned všichni vědět o mém novém členu gardy. A navíc, čím míň upírů o vás bude vědět, tím budete mít větší soukromí,“ řekl s úsměvem.

Nepřijedou. Všichni museli slyšet, jak mi spadl kámen ze srdce. Setkání s nimi bych už asi nepřežila. Ani nevěděl, jakou mi udělal tou zprávu radost.

„Nebo si přeješ, aby tady byli?“

„Ne!“

Otočila jsem se a vyšla z jídelny. Na chodbě mě čekal můj budoucí manžel. Neřekl ani půl slova a šel se mnou směrem k mému pokoji.

Jak rychle dokázala vymizet ta nepatrná radost a vystřídala ji nenávist. Mezitím jsme došli do pokoje a Demetri mě nehodlal opustit. No když tak moc chce být v mojí společnosti, bránit mu nebudu, ale ať nepočítá s tím, že se s ním budu bavit. Bohatě stačí, že si ho musím vzít.

Jak já se nenávidím. Jsem vrah a zrůda. Měla jsem být mrtvá. Kolik nevinných lidí dnes umřelo. A důvod byl ten, že jsem nedokázala udržet svoji touhu po krvi na uzdě. Vždyť jsem si říkala, že budu vegetarián. Ale při představě, že bych se něčeho, tak lahodného jako je lidská krev, dobrovolně vzdala, jsem se otřásla. Musím toho netvora v sobě ovládnout. Za všechno může Aro. Kdyby mě přeměnil někdo s Cullenů, tak by nedopustili, abych někomu ublížila, ale Arovi je to jedno.

Musím odsud utéct. Jsem novorozená, což znamená, že jsem silnější než ostatní upíři a žádný dar na mě nepůsobí. Byla by to hračka. Aro by nemohl nic dělat. Ale co Cullenovi? Určitě by je za to zabil. Mohla bych je ochránit. Ale stáli by o moji pomoc. Vždyť oni opustili mě, už mezi ně nepatřím. Teď moje místo zaujala Taylor. Neměla bych kam jít a zůstala bych úplně sama.

Moje úvahy přerušil až Demetri. Myslela jsem, že už dávno odešel, ale on tu celou dobu seděl a pozoroval mě.

„Netrap se. Když poprvé někoho zabiješ, aby ses nakrmila, tak si připadáš jako ta největší zrůda na světě. A je to pravda. Jsme největší a nejobávanější predátoři na světě. S tím už nic nenaděláš. Musíš přestat na ně myslet jako na lidi, kteří mají někde rodinu a kteří budou někomu chybět. Jinak by si se z toho brzo zbláznila. Ber je jako jídlo, žádné emoce, nesmíš si to připuštět. Věř mi. Já vím, že to zní hrozně, ale je to pravda. A pokud chceš přežít, tak se s tím musíš smířit. Pokud ti to pomůže, tak si před pár dny zachránila svoji rodinu. Obětovala ses pro ně a to chtělo spoustu odvahy. Navíc si novorozená a tvé touhy jsou ještě silnější, než u nás. Postupem času se dokážeš aspoň trochu ovládat. Musíš se smířit s tím, co ti osud nadělil.“

Nemohla jsem uvěřit svým uším. Tohle jsem od něj vážně nečekala. Myslela jsem, že je to jenom Arův poskok, který vyplní každé jeho přání a sám nedokáže myslet, ale v tom jsem se mýlila. Nezmohla jsem se na nic. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku.

„Přemýšlej o tom. Nejsou všichni ve Volteře stejně bezcitní. Někteří mají taky srdce a trápí je to, že musí zabíjet lidi, ale pokud chceš přežít, a to všichni chceme, tak se s tím musíš srovnat. Kdybys si chtěla promluvit nebo cokoli potřebovala, tak mám pokoj hned vedle tebe.“

„Děkuji.“ Na nic víc jsem se nezmohla. Teď jsem měla v hlavě snad ještě větší zamtek.

„Nemáš zač. Co bych neudělal pro svoji snoubenku,“ řekl a při slově snoubenka udělal takovou grimasu, že jsem to nevydržela a po dlouhé době se od srdce zasmála.

„Tak zatím,“ dodal a byl pryč.

<<< Shrnutí >>>

Autor: MSCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta naděje - 9. kapitola: