Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta naděje - 24. kapitola

22.11.2012 (07:30) • MSCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1335×

24. Neshody

Vyšla jsem ze třídy a celá se chvěla. Stále to pro mě bylo dost citlivé téma. Věděla jsem, že mi pomůže jenom jeden člověk. Doslova jsem vletěla do Demovi kanceláře. Ten tam nebyl. Kde by mohl být. No jasné, určitě jel domů, jak se mi může vůbec něco vykouřit z hlavy, když jsem upír. Vletěla jsem do auta a rychle si to mířila za ním.

„Lásko, děje se něco?“

„Cullenovi jsou tady,“ vydechla jsem. Ta jediná věta stačila, aby porozuměl.

„Uklidni se, miláčku, a řekni mi, co se stalo,“ konejšil mě.

„Jsou to moji studenti. Nakráčeli si na hodinu a mysleli, že se jim vrhnu do náručí. Po tom všem, co mi provedli.“

„Is, oni si ale mysli, že jsi člověk, který má šťastný a normální život. Netuší, jak moc jsi se pro ně obětovala.“

„To myslíš vážně? Ty se jich po tom všem ještě zastáváš! I kdybych byla jenom člověk, to co mi udělali, je neodpustitelné. Oni jenom tak odešli, beze slova rozloučení a nechali mě samotnou!“ vyšilovala jsem.

„Nikoho se nezastávám, jenom chci, abys to pochopila. Jako upíři často vstupujeme lidem do života, ale nikdy to nedopadá dobře. Má to jenom dvě možnosti, jak takový vztah může skončit. Buďto se stane jídlem, nebo se stane upírem. Ale oni si vybrali jinou cestu. Nechali tě žít svůj život s nadějí, že ho naplníš radostí a hlavně životem.“

„Ne, tak to není, copak nevíš, že mě opustili, protože si Edward našel jinou? Už jsem pro něho nic neznamenala, nebyla jsem až tak dobrá. Jednoduše mě odkopli.“

„Ale Taylor jsi dokázala odpustit, dokonce jsi její kamarádka a to ona tehdy mohla za váš rozchod. Jí bys teda měla vinit taky.“

„Jenomže Tay si prošla tím samým, taky ji potom odkopli a nechali jít. Tohle není to stejné. Copak nemůžeš být na mojí straně. Já myslela, že mě miluješ a víš, jak moc je to pro mě všechno těžké, celá moje minulost. Místo, aby ses mě zastal, tak hledáš ospravedlnění pro Culleny.“

To se už můj hlas nebezpečně blížil k jekotu sirén. Nedokázala jsem pochopit, proč to dělá. Proč mě tolik nervuje.

„Takhle to vůbec není,“ zvyšoval svůj hlas i doteď klidný Dem. „Moc dobře vím, jak je pro tebe minulost bolestná. Musela jsi všechno opustit, nechala jsi ze sebe udělat monstrum a navíc ses musela provdat za mě. Vím, jak moc ti to bylo proti srsti, a nemysli si, že mi je tahle část života nějak příjemná. Jenom jsem se snažil, aby ses uklidnila a nevyšilovala. Tvrdíš, že je pro tebe ta minulost těžká. Je to minulost nebo spíš přítomnost. A to, že jsi viděla muže, kterého jsi tak moc milovala, že ses kvůli němu vzdala lidského života. Nepřemýšlela jsi, jak může být asi mně? Když vidím, jak tě to ničí. Tak si můžu klást otázku, jestli k němu ještě stále něco cítíš?“

„Tohle snad nemůžeš myslet vážně? K němu nic. Jenom nenávist a odpor,“ vybuchla jsem.

„Mezi láskou a nenávistí je velmi tenká hranice,“ dodal šeptem.

„Co tím chceš říct? Myslíš, že všechno to, co se dělo mezi námi, nic neznamená. Copak pochybuješ o mojí lásce. Však tebe taky donutili si vzít mě. Vzpurného člověka. Nikdy jsi mi neřekl proč, pořád tvrdíš, že si Aro dělá, co chce. Ale nebylo to třeba trochu jinak.“

„Myslíš, že před tebou celou tu dobu něco tajím, že mám před tebou tajnosti o své minulosti. Moc dobře víš, že v ní není nic hezkého. Je plná smrti, válek, krve a plnění rozkazů.“

„Tak tohle jsem pro tebe, jenom další splněný rozkaz! Co máš v plánu, dodat mi falešnou naději svobody a až přijde čas, tak splníš další části svého rozkazu. Tak jaký máš důvod se mnou vůbec být?“

„Ty pochybuješ o mé lásce k tobě. Ty už mi nevěříš, že jsem s tebou, protože tě miluju, a ne proto, že plním rozkaz. Jak něco takového můžeš vůbec říct. Posloucháš se vůbec. Víš co, měla by ses vrátit do školy. Čekají tam na tebe povinnosti,“ ukončil s bolestí v očích náš rozhovor.

„Další rozkaz! Vidím, že tě to baví. Neboj, já hned odejdu! Jak si přeješ!“ řekla jsem a bouchla dveřmi, až se vyhodily z pantů.

Celá jsem se třásla vztekem, čím jsem se více blížila ke škole, tím jsem byla o něco klidnější. Čím to jenom bylo. Nemají s tím opravdu něco společného Cullenovi, ne ti ne. Při myšlence na ně vidím zase rudě. Až teď mi začalo docházet, co všechno jsem řekla Demovi, a kolik věcí z toho jsem nemyslela vážně. Ani nevím, kde se ve mně vzal ten vztek. Když jsem k němu jela, byla jsem naštvaná kvůli Cullenům, ale jediné, co jsem věděla, že mě uklidní, byla jeho náruč. Vždyť vždycky jsem v ní dokázala na své trable zapomenout, nebo se aspoň zdály mnohem banálnější. Musím se mu omluvit.

Vytáčela jsem číslo na Dema a chtěla ho poprosit o odpuštění, ale on mi to nezvedal. Hned, jak přijedu domů, tak to musím vyřešit. Nejspíš potřebuje chvilku pro sebe. A takhle jsem se utěšovala po zbytek dne.

TAYLOR

Byla jsem kousek od domku Is a Dema, když jsem zaslechla na příjezdové cestě auto. Doběhla jsem k domku a pozorovala rozrušenou Is. Když jsem uslyšela, že potkala Culleny, tak jsem měla takovou radost. Tohle bude ještě zajímavé. Konečně začnou dílky do sebe zapadat. Musela jsem se sama pro sebe usmát. Je krásné pozorovat loutky, které přesně plní to, co jste chtěli.

Is začala vyšilovat. Tak a teď je čas na mě. Díky tomu, že mě Is zahrnula do svého štítu, tak jsem měla možnost zkoušet svůj dar. Samozřejmě opatrně. Za ta léta už jsem věděla, jak přesně mám zaútočit. A večer bude oslava rozchodu našich dvou hrdliček. Přece jenom už se to Arovi moc nelíbilo. Pomalinku, polehoučku jsem Is přiváděla k šílenství, upravovala jsem jí emoce na nenávist a útočnost a upírství vše ještě zmocnilo. Demovi stačilo trochu výčitek, nedůvěry a žárlivosti a hádka byla na světě.

Asi se ptáte, v čem je můj dar. Je to jednoduché. Umím ovládat pocity lidí stejně jako Jasper, jenomže když chci, umím určitou osobu ovlivnit, na jak dlouho chci, a je jedno na jakou vzdálenost. Umím lidi přimět, aby mě milovali, nenáviděli. Potřebuju jenom s tou osobou mít aspoň jeden osobní kontakt, čím víc se vidíme, tím je pouto silnější a můj dar také. S Is jsem byla dost dlouhou dobu kamarádka, navíc jsem součástí jejího štítu, tudíž vím, jak přesně zaútočit. Jenom musím opatrně. Její štít je dost silný a mohla by vycítit, že ji někdo ovlivňuje. Takže pro dnešek mi postačí ta malá hádka, zaseje to semínko nedůvěry a potom půjde vše jako po másle. Myslím, že dneska bude mít Aro dobrou náladu.

Autor: MSCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta naděje - 24. kapitola: