Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta naděje - 21. kapitola

18.05.2011 (18:30) • MSCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2415×

21. Život je plný náhod

Lov utekl neskutečně rychle. Bylo pondělí ráno a my vyráželi do školy. Já, Alice a Rose budeme chodit do druháku, Emmett a Jasper do třeťáku.

Přijeli jsme před školu a já se chystal na dotěrné myšlenky ostatních. Vždycky jsme byli senzace. Ani teď tomu nebylo jinak. Snažil jsem se blokovat myšlenky, ale moc mi to nešlo. Odevšad znělo to samé.

Ti jsou tak nádherní.

Hmm… a ten svalovec.

Ta blondýnka by stála za hřích, ale ten svalovec si ji nějak moc hlídá…

Ten zrzek taky není k zahození.

Bylo mi z nich zle. Copak všichni jsou tak povrchní a prahnou pouze po krásném vzhledu? Radši jsme vyrazili z parkoviště pryč. Najít kancelář sekretářky byla hračka.

„Dobrý den, my jsme Cullenovi, jsme noví žáci“ řekl jsem.

„Dobrý den, už tu mám pro vás všechno připraveno,“ řekla a zarazila se nad naším vzhledem. Začala po stole hledat potřebné papíry.

„Tady to mám. Emmett a Jasper nastupují do třetího ročníku do třídy pana Toma Jacksona. Tady máte rozvrh a učebnice. A Edwarde, Alice a Rosalie, vy nastupujete do druhého ročníku do třídy Isabelly Swanové, ta je ale bohužel teď mimo město. Doufám, že se vám tu bude líbit,“ dokončila svůj monolog.

Nemohl jsem uvěřit svým uším. Bells je tady a učí na téhle škole? Vždyť Charlie říkal, že žije v Evropě s manželem. Tak proč se jmenuje pořád stejně, když je vdaná? Nic mi nedávalo smysl. A nebyl jsem jediný. Sekretářka na nás koukala, jestli jsme v pořádku.

Byl jsem v šoku a nedokázal se z toho všeho vzpamatovat. Jako první se probrala Rose.

„Děkujeme a nashledanou,“ pozdravila sekretářku a nás vyvedla ven.

To nám to teda pěkně začíná. Uvidím svoji lásku. Moji Bellu. To snad nemůže být pravda. Konečně je štěstí na mé straně. Ale je tu tolik nezodpovězených otázek. Bude se mnou chtít ještě mluvit? Musí mi dát šanci to všechno vysvětlit. Taylor byla jeden velký omyl.

„Ona tady žije?“ promluvila Rose. Nemohla tomu uvěřit. Celou tu dobu si vyčítala, jak se k ní chovala.

„To musí být nějaký omyl,“ řekl jsem.

„Omyl? Kolik myslíš, že běhá po světě Isabell Swanových, které bydlí tak blízko Forks?“ vyjel na mě Jasper.

„Copak si v mysli té sekretářky neviděl její tvář?“ ptala se mě Alice.

„Ne, neviděl,“ musel jsem přiznat. Byl jsem při vyslovení jejího jména tak mimo, že jsem přestal všechno vnímat a v hlavě jsem měl jenom obrázek její tváře.

„To chce klid. Všechno zjistíme. Musíme se někoho jenom zeptat, jaká je, a ty, Edwarde, budeš poslouchat myšlenky. Jasné?“ rozkazovala Rose.

Znělo to docela logicky. Doufal jsem, že je to ona. Cestou do třídy jsem pozorně naslouchal myšlenkám, jestli ji náhodou nezahlédnu. Ale nic.

Ve třídě nastal poprask, když jsme vstoupili. Alice a Rose zabraly poslední lavici a já si sedl před ně. Všichni na nás koukali a šeptali si. Bylo to stejné jako vždycky. Celou jejich mysl jsme obsadili my. Takže nic nového.

Z myšlenek mě vytrhlo až zavrzání židle. Koukl jsem se nejspíš na svého nového souseda. Byl to kluk. Aspoň něco se dneska podařilo. Nevím, jak bych to vydržel, kdyby vedle mě seděla holka, která by měla hlavu plnou blbostí.

„Ahoj, já jsem Jack.“

„Ahoj, Edward,“ odpověděl jsem.

Hodina uběhla celkem rychle. Jack byl obyčejný kluk. Snad jako jeden z mála neměl plnou hlavu nás. Zazvonilo a Jack se sbíral k odchodu. Vydal jsem se za ním.

„Jacku?“

„No.“

„Jaká je ta Swanová?“

„Celkem v pohodě. Asi před měsícem se tu přistěhovala i s manželem. Teď musela odjet, ale za týden by se měla vrátit,“ odpověděl Jack.

Vnímal jsem jak jeho slova, tak myšlenky.

Jenom při vyslovení jejího jména se mu v mysli objevil obrázek moji milované Belly. Byla o něco starší, než jsem si ji pamatoval, ale stále krásná. Její čokoládové oči měly stále ten nádherný lesk. Její úsměv oživoval krásnou bledou tvář. Byla mnohem krásnější než dříve. A hlavně byla šťastná.

Takže tu je i s manželem. Pořád jsem se nemohl zbavit divného pocitu, že je až moc podobný Demetrimu. Co mě však ještě víc zaskočilo, bylo to, že Jackovi proběhlo hlavou jméno Bellina manžela. Demetri. Tak to už je dost divné. To nemůže být jenom náhoda. Tady se něco děje a já musím zjistit co.

Rozloučil jsem se s Jackem a vydal se za ostatníma. V rychlosti jsem jim všechno vysvětlil. Na další hodinu jsme nešli a vydali se domů. Museli jsme všechno probrat s Carlislem.

Doma jsme byli během chvilky.

„Bella žije tady!“ vypískla Alice na nic netušícího Carlislea a Esmé.

Oba se zarazili a chvilku nebyli schopni slova. Jako první se z šoku probral Carlisle.

„Cože? A jak to víte?“

„Je to naše učitelka,“ odpověděla Rose.

„Co říkala? Jak se má?“ ujala se slova Esmé.

„Nevíme, není ve škole, musela nutně někam odjet,“ řekl jsem.

„Ale nejdivnější na tom všem je, že její manžel se jmenuje Demetri,“ dodal jsem.

„To je nějaké divné. A mluvili jste aspoň s ním?“ ptal se dál Carlisle.

„Ne, učí na stejné škole, ale oba museli mimo město,“ dodal Emmett.

Carlislovy myšlenky byly zmatené. Nic mu nedávalo smysl. Popsal jsem jim každičký detail, který jsem spatřil v Jackově mysli. Ale k ničemu to nevedlo. Budeme muset počkat, až se oba vrátí. Do té doby můžeme jenom hádat, co se to tady děje.

<<< Shrnutí >>>

Autor: MSCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta naděje - 21. kapitola: