Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta naděje - 13. kapitola

16.10.2010 (11:45) • MSCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1518×

13. Nadání

„Myslím, že jsi ten nejnadanější upír, kterého jsem kdy potkal,“ začal vykládat Thomas. „Je to neuvěřitelné, ale jsi mocný fyzický i psychický štít, ale to podle mě už asi víš,“ říkal dál a koukal se na mě. Byla jsem strašně napnutá a čekala, co řekne.

„Ale tvůj štít je mnohem silnější, než si myslíš. Má totiž ještě jednu schopnost. Dokáže tě ochránit před touhou po krvi a nejen tebe, ale kohokoli, kdo bude pod štítem.“

Cože? Tak já nemusím pít lidskou krev. To je úžasné. Než jsem stačila cokoli říct, tak Thomas pokračoval.

„S tou lidskou krví to však není všechno. Je to zvláštní, ale máš něco jako alergii na lidskou krev.“

„Alergii?“ nechápal Aro. A musím říct, že já taky ne.

„Pokud by dál pila lidskou krev, její schopnosti by slábly, až by je nakonec ztratila úplně.“

Všichni zírali na Thomase a nikdo se nezmohl ani na slovo. Jenomže to ještě nebyl konec.

„Takže proto jsem dneska omdlela?“ ptala jsem se.

„No z části ano a z části ne. Máš ještě jeden dar. Tvůj štít s tebe dokáže udělat člověka. Tedy ne úplně, ale jakousi iluzi. Bude ti bít srdce, budeš moci stárnout. Nikdo nepozná rozdíl. Jenom nebudeš mít tak silnou vůni krve a pokud budeš umět se štítem  pracovat, tak do něho budeš moci zahrnout i někoho dalšího. Dokonce by měl fungovat i na určitou vzdálenost. Zároveň budeš ale i zranitelná. Nejspíš se ti dneska povedlo aktivovat tuto schopnost a když tě Felix odhodil, tak si byla z části člověk, a proto jsi omdlela,“ dokončil Thomas.

Můj mozek nedokázal tolik inforamcí vstřebat. Tolik darů a možností. Myslím, že bude trvat dost dlouho, než se s tím vším vypořádám.

O 2 roky později

Naučila jsem se všechny své dary ovládat. Jsem vegetarián, stejně jako Demetri. Oba jsme byli překvapeni, když nám to Aro dovolil. No u mě to zas až takové překvapení nebylo, ale u Demetriho ano.

Byla jsem ten nejšťastnější upír na světě. S Demetrim jsem navštívila mámu i tátu. Byli jsme za nimi už víckrát. Bála jsem se, jak budou na moji lásku reagovat. Ale moje obavy byly zbytečné. Přijali to celkem v pohodě, i když mi vyčítali, že jsem jim nic neřekla o svatbě a nepozvala je, ale pochopili, když jsem jim řekla, že to byla jenom malá tichá svatba.

Život byl najednou úžasný. Měla jsem milujícího manžela a rodinu. Věřila jsem, že už budu mít konečně klidný a šťastný život. To jsem, ale netušila, co všechno mi osud přichystá do cesty.

******

Dny ubíhaly celkem rychle. Když mi osud do cesty postavil jednu ze svých překážek.

Byl normální den ve Volteře. Stála jsem ve velkém sálu spolu s Demetrim a trojicí. Když vtom se otevřely dveře a Jane vedla návštěvu.

Kdybych byla člověk, tak bych určitě měla infarkt. Vedle Jane totiž stála Taylor.

V tu chvíli jsem viděla rudě. Myslela jsem, že už jsem se přes to všechno s Edwardem přenesla, ale když jsem ji tu viděla, tak jsem si uvědomila, že všechny problémy začaly, když přišla ke Cullenovým. Všechno špatné, co se mi stalo, jsem svedla na ni. Potřebovala jsem někoho, na koho bych mohla všechno svést. A Taylor byla skvělý cíl.

Než stačil kdokoliv cokoliv udělat, tak jsem se na ni vrhla. Chtěla jsem ji zabít a doufala jsem, že se mi uleví. Byla jsem celá bez sebe. Vůbec jsem si neuvědomovala, že se všichni na nás dívají. Byla to jenom vteřina a už mě chtěli Felix a Demetri od ní odtáhnout. To se jim ale nepovedlo. Roztáhla jsem kolem nás svůj štít. Touha ji zabít mě ovládla, když jsem, ale zjistila, že se vůbec nebrání a jenom tak stojí a nechává mě dělat, co chci, tak mě to ještě víc vytočilo.

„Co tady děláš?“ ječela jsem na ni.

„Spíš bych se měla zeptat já tebe,“ řekla s ironií v hlase. „Myslíš, že se ti uleví, když mě zabiješ. Já jsem tě neopustila, to on!“ řvala pro změnu ona na mě.

Nechápala jsem její chování. Chce mě ještě víc vytočit. Vtom se ke mně naklonila.

„Zabij mě, prosím,“ šeptla tak potichu, že jsem to mohla slyšet jenom já.

Tohle mě ale tak zaskočilo, že jsem ji pustila a stáhla štít. Všichni koukali snad ještě překvapeněji než před tím.

„Proč si to neudělala? Jsi tak slabá!“ ječela na mě Taylor.

Tohle chování jsem vážně nechápala.

„Nechápu, na co si tu hraješ. Chceš mi zase zničit život. Jednou se ti to povedlo, ale podruhé ti to nedovolím.“

„Já, že jsem ti zničila život. Jsi ubohá, že všechno svádíš jenom na mě. Nezapomeň, že za to mohl i Edward.“

„O co ti jde. Chceš mě ještě víc vytočit. Měla bys raději jít za Edwardem a ne se mi plést do života!“ řvala jsem na ni.

„Ty si myslíš, že jsi ta největší chudinka, ale to není pravda. Nevěděla jsem, že jsi upír a žiješ tu. Chtěla jsem se jenom vrátit domů.“

„Domů? To si jako odešla od Cullenů nebo se jim něco stalo?“ vyptávala jsem se se strachem. I když mě opustili a ublížili mi, pořád jsem je měla ráda. A trápilo mě vědomí, že by se jim mohlo něco stát. Věděla jsem, že jako upír se s nimi jednou setkám, ale byla jsem ráda, že se tak ještě nestalo. Nebyla jsem připravená s nimi mluvit.

„Nejsi jediná, komu někdo ublížil. A ano, vracím se domů, protože jedině tady se tak citím. Nemusíš mít strach, Cullenům se nic nestalo,“ říkala a slovo Cullenům řekla s takovým odporem, až mě to zarazilo. „Byla jsem jenom jejich další spestření věčnosti,“ dodala.

Tak tohle jsem nechápala. O čem to proboha mluví! Zřejmě pochopila, že nic nechápu a tak pokračovala: „Myslím, že není zrovna vhodné to tady řešit přede všemi.“

Uvědomila jsem si, že na nás všichni vyjeveně koukají a nejsou schopni slova.

Jako první se ujal slova Aro.

„Vítám tě zpátky doma, Taylor. Omlouvám se za chování Isabelly.“

„To je v pořádku.“

„Jane, odveď Taylor do jejího pokoje,“ snažil se Aro co nejlíp vyřešit situaci.

Taylor odcházela a já jsem chtěla jít za ní, ale to mi Aro nedovolil. Říkal, že si se mnou musí promluvit. A tak jsem ho následovala do jeho pracovny.

<<< Shrnutí >>>

Autor: MSCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta naděje - 13. kapitola: