Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta naděje - 11. kapitola

08.10.2010 (16:30) • MSCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1664×

11. Svatba

„Ahoj. Můžu dál? Neruším tě?“ ptal se Demetri.

„Ahojky. Ne vůbec,“ usmála jsem se na něj. Ani nevím proč. Prostě jsem měla po dlouhé době dobrou náladu. Dem se na mě taky usmál.

„Nechtěl jsem tě špehovat, ale slyšel jsem konec rozhovoru s Jane a Heidi. Však víš, upíří sluch,“ říkal.

„Aha, ty myslíš ty prstýnky? Tak jestli máš čas, tak je můžeme vybrat?“

„To víš, že mám čas, tak se do toho můžeme pustit.“

Prohlíželi jsme si katalog a povídali si navzájem o svém životě. Bylo to opravdu super. Dem mi říkal, že si na svůj lidský život vůbec nepamatuje. Zato na ten upíří až moc dobře. Skvěle jsme se bavili a já mu aspoň částečně o sobě něco řekla. Přeci jenom mu až tak moc nevěřím.

Vybírání prstýnků nám šlo opravdu dobře. Dokonce jsme se i shodli. Což je co říct. Vybrali jsme opravdu krásné.

Prstýnky jsme už měly vybrané, ale Demetri u mě pořád zůstal. A já jsem se přistihla, že s ním aspoň trochu na to všechno zapomínám. Vykládala jsem mu o svém dětství ve Phoenixu. Pak jsem si ale vzpomněla na tátu. Co mu řeknu? Vždyť on si myslí, že jsem v Londýně a nemá vůbec tušení, co se ze mě mezitím stalo. Dem si všiml, že mě něco rozrušilo.

„Děje se něco? Jestli jsem řekl něco, co tě naštvalo, tak promiň.“

„Ne. Jenom jsem si vzpomněla na tátu.“

„Aha.“

„Musím s ním mluvit.“

„Myslím, že to není zrovna dobrý nápad. Jsi upír a k tomu ještě novorozená. Mohla bys ho chtít zabít.“

„Přece nemůžu jenom tak zmizet. Bude mě hledat,“ panikařila jsem.

„Tak mu zavolej a řekni, že se v Londýně trochu zdržíš. A možná za rok, až nebudeš novorozená, tak se s ním budeš moci vidět,“ navrhoval.

„Já nevím. To mi jenom tak neuvěří.“

„Nechám tě přemýšlet. Tak zatím.“

Když odešel, tak jsem si začala všechno přemítat. To jak se táta o mě v poslední době bál, že se mi něco stane. Budu muset něco vymyslet. Asi bych mu měla vážně zavolat. Jenom, co jsem se rozhodla, že zavolám tátovi, tak jsem si vzpomněla na doktora Foxe. Co řeknu jemu? Promiňte, ale už nepotřebuju léčbu. Stejně jsem mrtvá zrůda, která vraždí lidi. No tak to asi ne. Proč musí být všechno tak komplikované.

Budu muset na to jít postupně. Nejdřív půjdu zavolat tátovi, a pak se budu zaobírat doktorem. Jelikož jsem neměla telefon, tak jsem se vydala za Arem do velkého sálu. V sále byli všichni tři. Pozdravila jsem je a vysvětlila jim, že si potřebuju zavolat.

Jaké bylo moje překvapení, když mi Aro nabídl pomoc.

„Samozřejmě, že si můžeš zavolat. A jestli budeš chtít pomoc, tak stačí říct. S tím lékařem si nedělej starosti, to zařídím.“

Asi jsem se na něho koukala dost překvapeně a nechápavě, a tak mi to vysvětlil.

„Ve Volteře máme jednoho upíra, který vystupuje jako doktor. Tvůj doktor by mohl tvoje papíry poslat právě jemu. Stačí, když svému lékaři řekneš, že ses přestěhovala.“

Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi tu říkal. On mi chce pomoci? To je vážně divné. Ale proč ne, když už se nabídl. Přece jsem si říkala, že budu na něho milá.

Na to jsem jenom kývla. Aspoň jeden problém vyřešen. Aro mi dal telefon a já jsem šla do své komnaty zavolat tátovi.

Vytočila jsem číslo a čekala, až to někdo vezme.

„Swanovi, prosím.“

„Ahoj, tati.“

„Bello, zlatíčko, to je dost, že se taky ozveš,“ vyčítal mi, ale jeho hlas byl plný radosti. Jak ráda jsem ho slyšela.

„Promiň, tati, ale potkala jsem tu kamarády a pořád jsme něco podnikaly, takže nebyl vůbec čas.“

„To je dobře, že se bavíš. A jaké kamarády?“ No jo táta se v něm nezapře.

„Známé z Phoenixu,“ vyhýbala jsem se přímé odpovědi. „Dlouho jsme se neviděly a taky jsem potkala Jaka,“ nevěděla jsem, jestli to už není moc, ale musím ho nějak přesvědčit, že tu chci zůstat.

„Jake?!“

„Jo, je strašně fajn. Je to brácha od mojí kamarádky.“

„Aha. A co jinak povídej. Jak se máš?“ snažil se téma Jake uzavřít.

„Mám se skvěle, tati, díky Jakovi jsem zase šťastná. Už nemyslím na Edwarda. Konečně si zase užívám života,“ lhala jsem mu a doufala, že mi uvěří.

„To je skvělé. Moc ti to přeju.“

„No víš, chtěla jsem ti ještě něco říct. Chci tady ještě zůstat. Jack bude bydlet u tety, která má takový malý hotýlek, a já tu chci zůstat s ním.“

„Cože? A co škola? A...“ Než stačil cokoliv dodat, tak jsem ho přerušila.

„Neboj. Stejně jsem si chtěla dát pausu. Prosím, dovol mi to. Už zase žiju a ne jako v posledních měsících, kdy jsem jenom přežívala. Ani netušíš, jak je těžké žít ve Forks. Všechno mi ho připomíná. Chci začít nový život, ve kterém už v mém srdci nebude mít Edward místo. Tak mě pochop, tati. Mám tě moc ráda, ale nedokážu se jenom tak vrátit a dělat, že se nic nestalo. Možná budu s Jakem šťastná. Třeba je to moje další šance. A snad konečně zapomenu na Edwarda,“ dokončila jsem svůj proslov. A uvědomila jsem si, že to všechno byla pravda. Jenom místo Jaka jsem myslela na Dema. Je mi s ním fajn. Možná díky němu na všechno zapomenu. Vždyť na to mám celou věčnost.

Z druhého sluchátka se chvíli nic neozývalo.

„Dobře, holčičko. Taky tě mám moc rád, a pokud je to pro tebe tak moc těžké, tak ti nebudu bránit v novém začátku. Jenom mi slib, že se mi budeš ozývat a brzo mě přijedeš navštívit.“

„Děkuji a slibuju. Jsi ten nejbáječnější táta na světě.“

„A co máma? Už to ví?“

„Ne, ještě ne. Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys jí to neřekl. Vyřiď jí, prosím, že jí potom zavolám.“ Věděla jsem, že mámě bych to nedokázala říct. Vždycky poznala, když lžu. A navíc bych s ní nedokázala mluvit, aniž bych se nerozbrečela.

„Vyřídím ji to a opatruj se.“

„Děkuji a dávej na sebe pozor. Mám tě moc ráda, tati.“

„Já tebe taky, sluníčko. Zase se ozvi. Pa,“ řekl a zavěsil.

Tak a mám to za sebou. Lhala jsem mu, ale pořád je lepší, že si myslí, že jsem šťastná, než abych byla mrtvá.

Až teď jsem si uvědomila, že jsem celkem ráda za to, že jsem upír. Nemusím se loučit s rodinou, tedy aspoň prozatím. Kdykoli je budu moci vidět. Já vím, že brzo se s nimi nebudu moci sejít. Přece jenom by si všimli, že nestárnu, ale aspoň něco.

Svatební den

„No tak, Is, nešij sebou. Všechno musí být dokonalé,“ poroučela Heidi.

Obě byly u mě a připravovaly mě na můj velký den. Když jsem ráno viděla, jak vyzdobily hlavní sál, tak jsem si říkala, že kdybych se vdávala z lásky, určitě by to byl můj nejšťastnější den. Všechno bylo dokonalé. Připadala jsem si jako v pohádce a přitom to byl spíše horor. Takhle mi to připomínalo, že je to jenom dohoda.

S Arem jsem uzavřela dohodu, že pokud budu před ostatními upíry hrát šťastnou nevěstu, tak mi a Demetrimu dá celý měsíc pokoj. Zřejmě mu hodně záleželo na dojmu, když přistoupil na něco takového. Jelikož jsem zrovna moc ty jeho kecy nemusela, tak jsem souhlasila.

„Hotovo!“ vypískla Jane.

Koukla jsem se do zrcadla a vypadala jsem opravdu krásně. Jane mi vykouzlila krásný účes a Heidi mě lehce, ale pravdu hezky, nalíčila.

Jane a Heidi vypadaly taky úchvatně. Čas neúprosně běžel a já jsem vcházela do hlavního sálu, kde už byli všichni hosté, Demetri, Aro, Marcus a Caius.

Oddával nás Aro. Jelikož jsme upíři, tak nebyly žádné dlouhé řeči a rovnou přešel k obřadu.

„Demetri Volturi bereš si zde přítomnou Isabellu Marii Swan za svou právoplatnou manželku?“

„Ano.“

„A ty, Isabello Marie Swan, bereš si zde přítomného Demetriho Volturi za svého pravoplatného manžela?“

„Ano.“

„Na důkaz své lásky si vyměňte prstýnky.“

Oba jsme tak učinili.

„Tak a teď můžete políbit nevěstu.“ V první chvíli jsem chtěla utéct, ale vzpomněla jsem si na dohodu a s Demem jsme se políbili.

A pak začala oslava. Všichni se bavili a já doufala, že už bude brzy konec. Vtom ke mně přistoupil můj manžel, zní to vážně hrozně.

„Nepůjdeme už pryč?“

„Jo,“ vyhrkla jsem.

Demetri se zasmál a opouštěli jsme oslavu. Šli jsme, teď už do našeho pokoje, a povídali si. V posledních třech dnech jsme si toho měli čím dál tím víc říct.

Věděla jsem, že je to pouze začátek mojí dlouhé cesty. Cesty, která je plná naděje na lepší zítřek.

<<< Shrnutí >>>

Autor: MSCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta naděje - 11. kapitola: