Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta krve (Zrození) - 2. kapitola

Vážení a drazí, v důsledku obrovské náhody se stalo, že na tomto webu již povídka pod názvem Zrození existuje a to od autora jménem james. Jistě uznáte, že je to značně matoucí a proto jsem název své povídky na pokračování změnil na Cesta krve. Ve druhé kapitole se s čerstvě proměněným Jasperem vydáte na první lov. Více už neprozradím. Předem Vám všem děkuji za komentáře :-)

12.12.2009 (13:00) • Jammes • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1009×

Takže jsem upír!

 

Seděl jsem opřený o studnu a nechal svoje myšlenky volně plynout. Celou noc jsem byl venku a zvažoval všechny možnosti svého nového života. Nyní, když jsem znal odpovědi na své otázky, se mi má situace nezdála o nic lehčí. O možnostech mé současné existence jsem neměl vůbec žádnou představu.

 

Na nebi visely těžké černé mraky předznamenávající brzkou bouři. Ve stojícím vzduchu se nepohnulo ani stéblo trávy. Z dálky doléhalo dunění děl, která ostřelovala Houston a zasypávala obránce střepinami. Bylo mi to jedno. Svět, ve kterém jsem žil, už neexistoval. Plukovník Jasper  Whitlock byl mrtev.

 

Vyhlídky na budoucnost se zdály stále více pochmurné, až je nakonec vystřídal naprostý nezájem. Z letargie mě vyrušily tiché kroky. Lucy kráčela zlehka ke mně a pozorovala černou oblohu.

 

„Vojáčku, Maria chce s tebou mluvit.“

 

„Hned přijdu,“ odsekl jsem.

 

„Ale ať to netrvá moc dlouho!“

 

O malý okamžik později, zrovna když jsem uvažoval, zda v jejím hlase byla skrytá hrozba, opět promluvila.

 

„Brzy se musíme vydat dál.“

 

Tentokrát jsem v její intonaci zcela jasně poznal nechuť, možná obavy. Ať se musíme vydat kamkoliv, Lucy se tam zřejmě příliš nechce.

 

Zvedl jsem se a zamířil k ostatním. Žaludek se mi odporně kroutil a spalující bolest v hrdle začínala být k nevydržení. Jednou z prvních věcí, které mi Maria po mém procitnutí vysvětlila, bylo nezbytné pití lidské krve. Teď jsem o jejích slovech už vůbec nepochyboval. Když mi prozradila, kdo jsou, nedokázal jsem tomu uvěřit. Znal jsem legendy o upírech, o nesmrtelných démonech noci, kteří se plíží nočními ulicemi a sají krev krásných panen. Jen legendy, říkával jsem si a pobaveně se usmíval na lidi, kteří byli jejich existencí posedlí. Nikdy mě nenapadlo, že se pro mě stane pověst skutečností, že se stanu jedním z nich.

 

Došel jsem do blízkého stavení, které ještě nedávno bylo domovem farmářské rodiny. Obyvatelé domu byli dávno mrtví. Cítil jsem jejich studená těla bez života ukrytá ve sklepě. Pokud je někdo najde, připočte je na vrub postupujícím Unionistům. Válka, skvělý čas pro upíry.

 

Lucy si přisedla k ostatním dvěma, které již byly u stolu. Zastavil jsem se před stolem a nechal Mariu, aby začala. Byla krásná. Hlavu měla složenou v dlaních a zdálo se, že nad něčím přemýšlí. Nettie si pohrávala s rudým pramenem vlasů a očividně se nudila. V noci, když jsem zvažoval, co udělám dál, se mi jako nejlepší možné řešení zdálo zůstat s nimi, se svou novou rodinou.

 

Alespoň prozatím. Věřil jsem, že bych si jistě nějak poradil, ale to, co mě zde drželo, byla Maria. Jako by vycítila, že jsem na ni myslel a zvedla hlavu. Usmála se na mě a zhluboka se nadechla. Zřejmě měla v plánu dlouhý proslov. Nevadilo mi stát, vlastně jsem to ani necítil, ale nelíbilo se mi na sestry dívat z výšky. Posadil jsem se na židli. Staré dřevo zapraskalo, ale vydrželo. Dívali jsme se všichni na Mariu a čekali. Našpulila rty, jako by hledala to správné slovo, kterým začít.

 

,,Je to skoro dvacet let, co jsem musela opustit svůj domov. Já a moje rodina jsme žili v Monterrey. Vládu nad městem jsme měli pevně v rukou a začali jsme se porozhlížet, kde bychom naši působnost rozšířili.

 

Vše samozřejmě v co největším možném utajení před světem. Většina upířích rodin se ukrývala a snažila se chovat co nejméně nápadně. Všichni si příliš živě pamatovali dobu, kdy se do války zapojili Volturiovi.

 

Když začali války o moc, objevil se jeden mladý upír. Jmenoval se Benito. Přišel se skvělým nápadem, který mu přinesl hned od začátku úspěch.

 

Novorozený upír má první rok neuvěřitelnou sílu. Pak zeslábne na úroveň ostatních, ale z počátku je nebezpečnou zbraní, pokud ho řídí dobrý velitel. Benito si stvořil armádu novorozených upírů a během krátké doby ovládl území od Houstonu až k severnímu Mexiku. Byl k nezastavení a tak si ohrožené jižní klany stvořily vlastní novorozené. Strhly se strašlivé boje. Upíří stavy dosáhly tak strašlivého počtu, že lidé padali jako mouchy.

 

V té době do hry vstoupili Volturiovi. Postupovali od města k městu a zabili každého novorozeného nebo kohokoli, kdo se pohyboval v jejich blízkosti. Nakonec se Benito stáhl do Puebla, kde se ze všech sil snažil Volturiovým odolat. Nejdřív zabili jeho a pak vyčistili zbytek Mexika. Trvalo to skoro rok a na konci toho všeho zbylo jen málo rodin, které, jak už jsem řekla, žily v ústraní a v tichosti si řídily svá města.

 

Veliká válka skončila, ale stále zde byly bitky o moc každodenním chlebem.

Už nikdy v tak ohromném měřítku, ale přesto.

 

Dá se říct, že to bylo nejklidnější období za posledních třicet let. Byla to ta nejvhodnější chvíle pěkně v tichosti vyřídit nepřátelské klany v okolí a získat větší moc. Nebyli jsme bohužel jediní, koho to napadlo.

 

Ještě než jsme dokázali sesbírat potřebné síly, nás překvapila rodina z Dallasu. V té době jsme byli čtyři a nepřátelé měli na své straně jedenáct novorozených upírů. Byl to krátký boj.“

 

Maria se zamračila, když se jí vrátily bolestivé vzpomínky.

 

„Můj stvořitel, jeho žena a můj bratr tehdy zemřeli. Já se zachránila útěkem. Od té doby mě při životě drží jediná myšlenka. Pomsta!“

  

Na chvíli se odmlčela.

 

„Pak jsem potkala Lucy a Nettie. Spolu se touláme od města k městu a jen přežíváme. Myslím, že je čas, abychom měli svůj domov. Můj domov,“ dodala rychle a podívala se na Lucy, které se nápad zřejmě vůbec nelíbil a já pochopil znechucení a obavy v jejím hlase, které jsem předtím zaslechl. Přesto nic neříkala a tak Maria pokračovala.

 

,,Chci, abychom vyrazili do Monterrey, chci se pomstít a chci zpátky to, co mi náleží.“

 

Na slovo domov kladla zvláštní důraz, jako by každý upír měl mít své místo na světě a netoulat se na věky divočinou. Přemýšlel jsem nad jejím příběhem a v hlavě mi běhaly obrazy prohrané bitvy a opuštěné Marie toulající se světem. Vzbudilo to ve mně vlnu vzteku a pocítil jsem nutkání ničit.

 

Mariina osobnost mě fascinovala čím dál tím více. Myslel jsem, že dívky jsou sestry a ona jako nejstarší má přirozenou autoritu. Ale Maria se k Lucy a Nettie přidala na upíří roky teprve nedávno. Bylo obdivuhodné, že jí, ač se jim plán nezamlouval, nekladly žádný odpor a jen mlčky přijaly její rozhodnutí.

 

„ Lucy, Nettie, váš úkol znáte. Nejlépe bude, pokud vyrazíte hned. Já se zatím ujmu Jaspera a zasvětím ho!“

 

 

Obě jmenované se bez hlásky zvedly a odešly z místnosti. Zůstal jsem zde sám s Mariou. Připadalo mi to podivně vzrušující, ale žízeň odváděla moje myšlenky zcela jinam. Maria si toho všimla.

 

„Jaspere, chudáčku, musíš mít příšerný hlad. Pojď, hned to napravíme.“

 

Bylo mi jasné, že existuje jen jediný způsob, jak napravit můj problém. Zvláštní, těšil jsem se na to.

 

Šli jsme pomalu po cestě. Maria mě vedla za ruku a tiskla se ke mně více, než bylo nutné. Zcela jistě jsme museli působit jako dva milenci. Vskutku zábavná představa, dva milenci procházející se uprostřed krajiny zmítané válkou, kteří se bezstarostně drží za ruce. Každého by napadlo, že jsme zřejmě ztratili rozum, až do chvíle, než by zjistil, na koho ve skutečnosti narazil. Pak by smích jistě přešel i ty neotrlejší.

 

Hustý déšť, který nám promočil šaty a slepil vlasy, přešel do jemného mrholení, až ustal úplně. Po bahnité cestě proudily potůčky vody a každý náš krok čvachtal do okolního ticha. Zaslechl jsem ho první. Koňská kopyta narážela do rozmočené země a do nosu se mi vloudil nasládlý pach krve. Na horizontu se objevil jezdec. Na okamžik zaváhal, když nás spatřil.

 

Měřil si spíše mě než Mariu, ale když neviděl nebezpečí, pobídl koně a zamířil přímo k nám. Na tváři měl srdečný úsměv a mával mi na pozdrav. Ta tvář mi byla povědomá, ale nedokázal jsem se na ni soustředit. Tlukot srdce pohánějící krev v žilách mi otupil rozum. Krev. Chtěl jsem ji. Tak moc jsem ji chtěl. Jezdec zastavil a postavil se v sedle.

 

„Plukovníku, už jsme přestávali doufat. Chlapi budou radostí bez sebe, až zjistí, že jste naživu.“

 

Maria pustila mou ruku a pošeptala mi do ucha:  ,,Jdi Jaspere, je čas krmení.“

 

Vystartoval jsem jako blesk. Narazil jsem do koně a strhl jezdce k zemi. Splašený kůň se postavil na zadní a tryskem utíkal pryč. Mladý muž na zemi skučel bolestí a držel si nohu. Zlomená kost protrhla maso a kůži. Z rány se řinula čerstvá krev. Ve spáncích mi bušilo a zatmělo se mi před očima. Někde v hlouby duše jsem cítil soucit s vojákem ležícím na zemi. Cítil jsem lítost, když jsem viděl zděšení v jeho očích. Při pouhém pomyšlení na to, co jsem hodlal udělat, ve mně hlodal vztek. Zlobil jsem se sám na sebe, že jsem tak slabý, že jsem tak bezmocný, že nedokážu vzdorovat žízni. Přijel sem, aby mě hledal. Přijel si pro smrt, jen protože byl dobrý voják. Můj voják. Muž na okamžik pohlédl do mých temně černých očí, které mu napověděly, kdo je zde lovec a kdo kořist. Sklopil hlavu a roztřásl se.

 

Cvakající zuby byly pro můj sluch rytmicky dunící bubny. Bubny, hrající mi melodii strachu. Neplakal, neprosil. Jen se díval do očí smrti. Nakročil jsem levou nohou a připravil se ke skoku. Na okamžik se zastavil čas.

 

Pak jsem se odrazil a dopadl na překvapenou oběť. Pevně jsem ho popadl za vlasy a trhl mu hlavou, až se mi naskytl pohled na obnažené hrdlo. Vůně krve byla slaďoučká a lákavá. V ústech se mi začal tvořit jed a špičáky jemně povyjely. Zakousl jsem se do hrdla! Zuby ostré jako žiletky prošly masem a přerušily tepnu. Horký proud krve se mi řinul přímo do úst. Hladově jsem hltal tu životadárnou tekutinu a chvěl se, jak mým tělem projížděla jedna vlna energie za druhou. Hrdlo se roztáhlo a spalující bolest zmizela. Žaludek se uklidnil. Byl to ten nejbáječnější pocit, jaký jsem kdy zažil. V tom okamžiku jsem si nedokázal představit větší slast. Výčitky byly pryč.

 

Pozorovali jsme noční oblohu plnou jasných zářících hvězd. Měsíc osvětloval naši kůži a dodával té bělosti zvláštní lesk. Vypadali jsme jako dvě perly zaklesnuté do sebe. Maria měla hlavu opřenou o mé rameno a broukala si pro mě povědomou melodii. Naslouchal jsem zvukům noční přírody a jemně si pohrával s jejími vlasy. Mou bílou košili zdobila zaschlá krev. Maria mi vyprávěla, že každý novorozený upír se příliš řídí pudy, než aby se naučil způsobům. Po prvním roce, až moje počáteční síla vyprchá, bych se měl již ovládat mnohem více a naučit se jíst slušně. Nezašpiním se… jídlem, jak skvělá zpráva.

 

Do mysli se mi vloudila zvědavost. Celý den jsem to nepokládal za důležité, ale Maria se nyní zdála v dobrém rozmaru a já se odhodlal využít příležitosti.

 

„Mario, kam jsi poslala Nettie s Lucy?“

 

„Vše se dozvíš, až přijde čas,“ zašeptala laškovně a ještě více se ke mně přitulila. Nechtěl jsem se dát tak snadno odbýt, ale ani jsem nechtěl být hrubý. Fouknul jsem jí jemně do vlasů a zkusil to znova.

 

„Ale já bych to rád věděl hned, vím, že ty mi to tajemství prozradíš.“ Vyloudil jsem ten nejsladší hlas, na jaký jsem se zmohl a jemně na ni zamrkal. Usmála se jako anděl a já věděl, že mám vyhráno.

 

„No víš, co jsem říkala předtím o pomstě? Budeme potřebovat armádu, Jaspere. Dobrou armádu, jestli máme uspět. Nettie s Lucy mají jednoduchý úkol, najít a přeměnit další do našich řad. Vrátí se nejpozději za týden a pak vyrazíme. Pak budeme mít Monterrey.“

 

Zasněně se podívala na měsíc. Chápal jsem její touhu. Chápal jsem ji více, než tušila. Rozhodl jsem se jí dát to, po čem touží. Dám jí její domov.

 

Se svítáním jsme se ukryli v domě. A mě začínala opět dohánět žízeň. Jen jemný pocit hladu a pálení, ale toužil jsem lovit. Toužil jsem využít své schopnosti a cítit pach stopované kořisti. Myšlenka na slunce, které se rychle vyhouplo na oblohu, mě zase uklidnila. Maria mi vysvětlila, proč se musíme většinu dnů skrývat a vylézat jen v noci.

 

V deštivých dnech, kdy ocelově šedá obloha brání slunečním paprskům, se můžeme vydat ven bez obav z prozrazení, ale v Texasu je takových dnů jen velice málo. Kdybych se objevil na přímém slunci, má kůže by mě prozradila. Paprsky by se ode mě odrážely, jako bych byl z broušeného skla. Jako bych byl diamantová socha. Ublížit mi slunce nemohlo, ale bylo mi kladeno na srdce, abych se ze všech sil snažil nebudit podezření.

 

Lidé se nesmějí dozvědět o naší existenci, opakovala mi neustále Maria. Pokud by kterýkoliv člověk zjistil, čím jsem, musel zemřít. Opodstatnění bylo prosté. Strach. Hrůza, že by se Volturiovi mohli vrátit. Nedokázal jsem si představit, co mohou být zač, když se jich děsí i nesmrtelní.

 

Od lesa jsem zaslechl hluk a ihned vyrazil ke dveřím. Podle mého odhadu to mohl být jen necelý kilometr. Pootevřel jsem a zavětřil. Tři, možná čtyři muži, jdoucí směrem k nám. Po pár minutách se vynořili z lesa. Byli skutečně čtyři. Postupovali obezřetně a v rukou svírali dlouhé pušky. Na vojáka poněkud tlustý muž ukázal směrem k domu. Zřejmě velitel. No, proč ne? Vlastně se malá návštěva docela hodí.

 

„Mario, mohl bych tě pozvat na pozdní snídani?“

 

Věděl jsem, že mé pozvání neodmítne.

Autor: Jammes, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta krve (Zrození) - 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: