Další díl Cesty k ráji je tu. Vlastně netuším, proč je přidávám tak často, když jsem to neměla v plánu. Když jsem poprvé psala tento perex, plánovala jsem asi dva díly do konce, ale osvítila mě múza a našla jsem způsob, jakým povídku prodloužit a zdramatizovat. Snad se bude obrat do romantiky líbit.
08.02.2010 (08:30) • Paike • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 575×
Čas utíkal v rychlé směsi po sobě jdoucích číslic, které neměla čas sledovat. Její pozornost už pár týdnů plně upoutal britský mladík odhodlaný jí pomoci s útěkem z Japonska. To ji činilo radost, ale co ti ostatní? Na ostatní raději nemyslela, věděla, že by ji opravdu rychle opustila euforie z plánovaného výletu za hranice.
Tupě odmítala odpovědět na Ryotovi opakovaně vyslovené otázky, které jí v mladém věku tvořily na čele hluboké vrásky. Nemoc její mladší sestry odhodlaně podkopávala Sakuřino rozhodnutí odjet. Sakura byla buřička, ale pokud toho či onoho člověk měla ráda, nikdy by neudělala nic proti jeho vůli.
„Myslím, že cestou k jihu je místo mezi ostrovy a pevninou nejužší a dalo by se nejjednodušeji přeplout, co myslíš?“ Mladý muž se zářivě světlými vlasy se upřeně díval do potrhané a mírně zažloutlé mapy, prstem přejížděl po ostrově, na kterém strávil posledních pár týdnů. Popravdě se tu chtěl zdržet minimálně, ale tato mladá dívka sedící vedle něj mu učarovala natolik, že byl ochoten jí pomoci s útěkem.
Zvedl oči od mapy, jelikož se mu dlouhou chvíli nedostalo odpovědi. Pohlédl do zamračeného Sakuřina obličeje, který nejevil sebemenší známky soustředění, a rázem věděl odkud vítr vane.
„Sakuro,“ jemně jí zatřásl ramenem.
„Co?“ zeptala se vylekaně, když jí z jakéhosi transu probral jeho ledový dotyk. Odpovědí jí bylo jeho mírně pozvednuté obočí a připitomělý výraz, omluvně se usmála. „Můžeme pokračovat, promiň.“
„Říkal jsem,“ opakoval se s mírným úšklebkem. „Myslím, že cestou k jihu je místo mezi ostrovy a pevninou nejužší a dalo by se nejjednodušeji přeplout, co ty na to?“
„Mhmm,“ zamumlala Sakura neurčitě, nechtěla na Carlisleovi obličeji vidět tu pohrdavou masku, když ho neposlouchala, ale nedokázala si pomoci, každý malý pohnutek odvedl její pozornost do jiného časoprostoru.
Znovu se dal do detailního popisu jejich cesty. Bledý prstem přejížděl po roztrženém kousku mapy, odkud právě měli vyplouvat. Možná to byla ubohá paranoia, která mu dokonale popletla hlavu, ale co kdyby v tom bylo nějaké vnitřní znamení? Znamení, že nemají jezdit, že ona nemá jezdit, on musí. Časem by začal být lidem podezřelý a Sakuře taky. Tato krásná Japonka mu zamotala hlavu, ale pořád si dokázal uchovat kousek zdravého rozumu, který ho jasně zrazoval od cest, které upřednostňovalo srdce. Srdce to je subjektivní pojem, měl on vůbec srdce? Srdce, které nebije, není.
Pozoroval je už dobrou půl hodinku. Viděl, jak blízko sebe sedí, jak Sakuře nevadí jeho dotyky. Žárlil, ano žárlil, vždyť to byla jeho snoubenka… tedy skoro snoubenka.
Posledních pár okamžiků ani jeden z pozorované dvojice nepromluvil, každý se brodil svými myšlenkami. Myšlenkami, které ani na jedné straně nebyly zvláště optimistické. Větev stromu, na kterém seděl pod ním nemilosrdně zapraskala. Ten cizinec vyděšeně vzhlédl a zadíval se přesně na to místo, kde Ryota seděl.
„Zdravím,“ prohlásil Ryota ležérně a přehodil si nohu přes nohu. Větev nebyla přizpůsobena na Ryotovu váhu, a proto se větev i Ryota s mírným lupnutím řítili k zemi.
Rána, která následovala pád probrala ze snění i Sakuru. Překvapeně zamrkala a vrhla zmatený pohled ke Carlisleovi, který si ladně zvedl a následoval po sluchu hlasité hekání.
Po jeho vzoru se také zvedla, ale znatelně méně půvabně. Tiše našlapovala do trávy zvlhlé krátkým prudký deštěm, který se zde spustil.
Mezi vysokou trávou a keři vykoukla Ryotova mírně zašpiněná hlava s krvavým šrámem nad pravým obočím. Krev mu stékala v úzkých pramíncích do oka a on ji bez povšimnutí setřel hřbetem zápěstí, čímž si jí rozmazal po polovině obličeje.
Carlisle vedle ní se nejdříve prudce napřímil a zdálo se, že přestal dýchat a následovně nakrčil hřbet, jako rozzuřená kočka a tiše, ale hrůzostrašně zavrčel.
„Carlisle,“ napomenula ho a položila mu ruku na rameno. Divoce se po ní ohnal zuby. Ryota vyděšeně zasoukal hlavu zpátky do keřů a Sakura jen tak uskočila před jeho zuby, které scvakl několik milimetrů od jejího ucha.
V obraně klopýtala pozadu dále do lesa od muže, kterého svým způsobem milovala. Muže, který byl právě na lovu, jako neudržitelná šelma. Muže, který by nejradši utekl se zadrženým dechem pryč, ale jeho lovecký instinkt byl silnější než jeho vůle.
Vytřeštěnýma očima sledovala jeho ke skoku napnutou postavu a každým krokem se snažil být co nejdál. Bála se ho. Bála se muže, se kterým si před několika bezvýznamnými minutami povídala.
On přeci nemůže být obyčejný muž. On není ten, za kterého jsem ho považovala. On je krvelačná zrůda, pomyslela si Sakura a rozeběhla se od pryč. Pryč od muže, kterému bezmezně důvěřovala a on ji chtěl zabít…
Autor: Paike (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Cesta k ráji - 8. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!