Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta k ráji - 7. kapitola

06.02.2010 (18:00) • Paike • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 751×

„Utéct?“ opakoval nedůvěřivě její slova.

„Ano,“ zakoktala mírně rozhozená jeho odtažitým chování ohledně útěku. Asi neměla čekat, že ji popadne do náruče a utečou z Japonska, přeplavou oceán, ale mohla přeci trochu snít?

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zavrtěl rozmrzele hlavou, nerad tuto dívku odmítal. Nerad viděl v jejích hlubokých očích výčitky se slanou příchutí slz.

„Já jsem rozhodnutá, i přestože mi nepomůžeš, uteču. Najdu si jiný způsob,“ prohlásila rozhodně a razantně vstala. Snažila se vypadat důstojně, ale nejradši by před ním padla na kolena a prosila ho, aby nemusela zůstat.

„Zdá se, že máš nějakou zálibu v útěcích,“ ušklíbl se a rychle se snažil odvézt rozhovor stranou, věděl, že pod lavinou výčitek a proseb by uvolnil svůj postoj. Nechtěl, aby věděla, že ten svět za mořem není takový, jaký si ho vysnila, že i tam lidé trpí a umírají ve válkách. Raději, aby žila v nevědomí než, aby litovala opuštění své země.

„Je to má obrana,“ vysvětlila mu, ale nenechala se tak snadno odradit. „Chci jen jedno hloupé slovo. Jestli nechceš, v pořádku, najdu si jiný způsob.“

„Nechápeš, proč tě chci uchránit před světem.“

„Nechápeš, proč chci pryč,“ oponovala mu. Čekala jinou odpověď, rozhodně ne odmítnutí.

„Tak mi osvětli, proč chceš pryč,“ vybídl jí a znovu se posadil na balvan, ze kterého se rozčilením zvedl.

„Copak ty to nechápeš? Ty nevidíš, jak tu žijeme? Každý tu má malé políčko, na kterém pracuje a nic víc. Doma živí hromadu hladových dětí někdy dokonce prarodičů. Možná je to všude stejné a já mám jen přehnané požadavky, ale odpověz mi na jednu otázku. Narodil jsi se v polorozpadlé chatrči se střechou, do které zatéká a s kusem látky místo dveří?“

„Ne, ale…“ nestačil doříct větu, protože mu do řeči vskočil Sakuřin rozčilený hlas.

„Ty vidíš, jak tu žijeme. Dokážeš si to představit, ale nikdy nepochopíš, pokud nebudeš spát při bouřce po dírou ve střeše, aby ti dešťové kapky omývaly obličej. Nepochopíš, dokud nezažiješ,“ roztržitě pochodovala kolem Carlislea a živě gestikulovala.

„Klid,“ zašeptal a jemně ji za zápěstí přitáhl k sobě. „Nerozčiluj se.“

„Jak nerozčiluj?!“ zvýšila znovu hlas v očekávané výměně názorů.

„Ššš,“ tišil ji jako malé dítě. Dítě dávno nebyla, přesto ji jeho malebný hlas uklidňoval téměř ke spánku. Nehodlala usnout, dokud jí jednoznačně neodpoví.

„Nejsem malá,“ ošívala se v jeho náruči, přestože jí byly jeho doteky příjemné. „Teď chci slyšet já, proč mi nechceš pomoct,“ postavila si hlavu a zadívala se mu do obličeje.

„Nechci tě urazit, ale myslím si, vím, že jsou na světě rodiny, které se mají mnohem hůř než vy. Nemají co jíst, postupně všichni umírají na záhadnou nemoc. Nakazili se nejspíš pitím vody z kaluží. Jsou rodiny, které bezmocně sledují, jak jsou jejich synové, manželé, bratři verbováni do válek, ze který mají minimální šanci se vrátit zpět,“ chtěl, aby se mu podívala do oči, které ztvrzovaly pravdivost slov, ale ona odvrátila pohled. „Snaž se mě pochopit, nechci, abys něco takového viděla.“

„Pokud, ale nic takového neuvidím, neuvěřím. Budu si myslet, že mě chceš jen zarazit v plnění mého snu,“ zamumlala s očima upřenýma do dálky, pořád se bála mu pohlédnout do očí, bála co uvidí.

„Řekněme, že každá z možností má své klady a zápory,“ snažil se dohodnout na kompromisu, když se stále nechtěla vzdát svého snu.

„Myslím, že tvůj názor má víc záporů než kladů,“ rýpla si a snažila se zamaskovat úsměv. Moc dobře to věděl, moc dobře viděl, jak přemáhá, aby se neusmívala.

Její úsměv, ale rychle zmizel při pohledu na světlající oblohu, rozednívalo se. Byla celou noc pryč, všichni museli být celou noc na nohou a hledali jí. Nikdo netušil, že se dostala tak daleko za město.

„Budu muset jít,“ zabrblala a nervózně vstala. Chtěla odejít, ale zároveň jako by ji něco přitahovalo zpátky k němu. Každý krok, kterým se od něj vzdalovala by stále těžší a těžší. „Díky za mile strávenou noc. Ráda bych tě ještě někdy viděla,“ otočila se náhle, stále seděl na kamenu a pozoroval ji.

„Najdu si tě, neboj!“ houkl jí odpověď zpátky. To jí uklidnilo, nemusela se strachovat, že tohle bylo jejich poslední setkání, a tak znovu nabitá energií se rozeběhla k vesnici.

V domě narazila jen na matku zírající do prázdna. Stála u jediného okna v obývací místnosti v dlaních třímala pomačkaný obrázek, který nakreslila Kaya před několika měsíci. Byla tam celá naše rodina s velkým domem v nových a krásných šatech. Kaya měla určitě výtvarný talent, Sakuřiny obrázky v pěti letech zdaleka nevypadaly jako její sestry.

„Mami?“ zavolala tiše do místnosti, nechtěla matku vylekat.

Matka se rychle otočila od okna. „Sakuro, kde jsi byla?“ vrhla se jí kolem krku a papír s obrázkem letěl krouživými pohyby k zemi.

„Ty jsi brečela?“ odvážila se matky zeptat, když její matka znovu začala něco dělat a ona sbírala onen obrázek ze země. Její mírně oteklé oči se nedaly přehlédnout.

„Já? Ne, proč?“ upustila matka malovanou vázu z rukou. Roztříštila se na tisíce kousků po celé kuchyni.

„Mami, řekni mi pravdu.“

„Nechci nic zakřiknout,“ matka se sehnula pro střepy a opatrně je brala do rukou. „Ale myslím, že je Kaya nemocná. Možná to není nic vážného, ale znáš zdejší léčitele. Spíš ti ublíží než vyléčí.“

„Aha.“

„Sakuro, ty už jsi doma?“ V kuchyni se objevila její mladší sestřička s nevinným úsměvem a účesem, kde by se jí mohlo zabydlet malé zvířátko. Opravdu měla podivně chraplavý hlas. Každá nemoc tu znamenalo ohrožení na životě.

Sakura by navíc nedokázala opustit nemocnou sestru, kdyby se dohoda s Carlislem podařila. Zdálo se, že tahle malá potvůrka pěkně zamíchá všemi kartami.

Autor: Paike (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta k ráji - 7. kapitola: