Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta k ráji - 2. Kapitola

18.01.2010 (14:30) • Paike • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 704×

Cesta k ráji

Tiše pozorovala zapadající slunce. Snila o tom jiném světě. O světě, o kterém nic nevěděla, ale doufala, že bude jiný. Svobodnější, volnější.

Ani si nevšimla, že jí po bledých tvářích začaly stékat velké slzy. Slzy naděje, ale zároveň i beznaděje.

Pomalu na ni začínala dopadávat únava celého dne. Zavíraly se jí oči, věděla , že musí jít domů, ale nikde nenašla tu snahu a sílu, postavit se na nohy.

Stulila se do klubíčka a zalehla do vysoké trávy, kde ji nikdo nemohl vidět a nechala se unášet sny do světa fantazie.

Probudil ji studený dotek na jejím rameni. Ztuhla, ale neodvažovala se otevřít oči. Začínala plně litovat, že se nezvedla a neutíkala domů do tvrdé, ale rozhodně bezpečné postele.

„Nebojte,“ zaslechla cizí mužský hlas s podivným přízvukem. „Nechci vám ublížit.“

Nerozhodně otevřela jedno oko. Skláněl se nad ní mladý muž, víc nedokázala odhadnout. Byla moc hustá tma, aby dokázala neznámého poznat a byla moc ospalá, aby na něj zakřičela, ať jí nechá být.

„Kdo jste?“ Zašeptala tiše a posadila se. Muž byl mladý, krásný a rozhodně nebyl z Japonska. Měl krátce střižené světlé vlasy i jeho obličejové rysy byly mnohem ostřejší než zdejších.

„Carlisle, nestalo se vám něco?“

Pomohl jí vstát. Choval se k ní moc mile, nevypadal jako zločinec.

„Ne, jen jsem tu usnula.“ Odpověděla popravdě. Nevěděla, co si o něm myslet. Cizinci se obvykle netoulali v noci japonskými lesy.

„Odvedu vás domů, ano?“ Řekl tiše a uchopil šokovanou Sakuru za ruku. Byla moc ohromená na to, aby promluvila a tak jen klopýtala za ním. 

Mlčky šli tmavým lesem a Sakura jen nevěřícně sledovala jeho neomylný smysl  pro orientaci. Opravdu šel tou samou cestou, kterou ona přišla.

„Vy víte, kde bydlím?“ Zeptala, když zahnuli doprava v ostré zatáčce. V dálce už viděla první vesnické domky.

„Ne, nejsem zdejší,“ zdál se zmatený její otázkou. Jakoby ho vidina dívčina bezpečí poháněla ještě k větší rychlosti, už teď mu Sakura sotva stačila, ale rychlost, kterou šel teď, se vůbec nezdála lidská.

Zastavil, když lidské osídlení zhoustlo. Podíval se jí upřeně do očí.

„Rád jsem vás poznal, ale dál by jste měla jít sama. Hledají vás a neočekávám, že by vás rádi viděli s jakýmsi cizincem.“ Mluvil rychle tiše a pro ni s neznámým, ale vzrušujícím přízvukem.

„Dobře,“ přikývla zmatená jeho přítomností a dokonalým vystupováním. „Děkuji.“

Stáli na prašné cestě a dívali se navzájem do očí, Carlisle náhle promluvil.

„Rád bych věděl, s kým mám tu čest.“

„Sakuro!“ Ozval se mužský výkřik. Sakura poznala svého otce.

„Musím jít, můj otec. Ale Sakura je jen má přezdívka. Miluji květy třešní,“ natáhla se k jednomu ze stromů a ulomila malou větvičku. „Nechte si jí na památku, Carlisle.“

Uctivě se usmála a rozeběhla se ke svému rozzuřenému otci.

On zůstal stát na cestě a s pobaveným úsměvem přičichl ke květům stromu, které ta malá Japonka tak milovala.

„Sakuro,“ hrozivě zavrčel otec s pochodní v ruce, když k němu přiběhla.

„Promiň, otče. Usnula jsem v parku.“ Omlouvala se.

Zamračil se, ale přikývl a do tmy zakřičel. „Ryoto!“

Sakura se zhrozila, Ryota co ten tu dělal? Pozorovala, jak jeho baculatá tvář vykoukla zpoza vysokého křoví. Na jeho tváři se rozšířil úsměv.

„Tak jsme tě našli!“ Křikl na ní vesele. Ona jeho radost nesdílela, jeho milé chování bylo jen velké divadlo před jejím otcem, aby si nemyslel o Ryotovi nic špatného.

„No ano, jaká to radostná novina,“ prohlásila sarkasticky. Její otec se na ní zle podíval, ale Ryotovi křečovitý úsměv nezmizel. Protáhl se kolem křoví, aby se co nejméně poškrábal a přišel zdokonalit svůj herecký výkon.

„Báli jsme se, že už tě nenajdeme a budeš muset přenocovat ve vlčím žaludku. My bychom samozřejmě ráno přišli a vlčí břicho rozpárali. A ty by jsi vyskočila i s babičkou.“ Vtipkoval, ale ona ani její otec se rozhodně nepopadali za břicho. Otec jen vykouzlil shovívavý úsměv, který si nechával, když se ve vesnici objevilo retardované dítě.

„Měli bychom jít domů, matka bude mít strach.“ Snažil se zamluvit otec trapnou chvíli a rychlých krokem se vydal vstříc jejich domu.

Sakura se naklonila k Ryotovi a zašeptala: „Nevěřím ti ani slovo,“

„Ty nemusíš,“ rychle se podíval po Sakuřiném otci a zářivě se usmál. „Hlavně, že mi věří on!“

„Jsi směšný,“ ušklíbla se.

„Jsem rád, že se ti můj nápad líbí.“ Zvýšil hlas, aby to slyšel i její otec.

Otočil se. „Jaký nápad?“

Sakura přimhouřila oči a čekala, co moudrého Ryota zase vymyslí.

„Moje rodina pořádá menší oslavu mých narozenin a právě jsem Sakuru pozval. Přijala nápad s nadšením.“ Udržoval v hlase přehnanou radost.

„Sakuro,“ zamrkal překvapeně otec. „Ale, když chce jít, tak může.“

„Děkuji, pane!“ Předvedl Ryota malou poklonu

Otec neočekával další zajímavý rozhovor a přidal do kroku s vidinou teplé večeře.

„Proč jsi mu to řekl?“ Zasyčela na něj. Věděla, že teď nemá jediný důvod tam nejít.

„Neměl jsem na výběr, jinak by jsi nepřišla. Zítra ráno mě očekávej s tvými šaty.“

Rozloučil se s jejím otcem a Sakurou a sám odešel domů.

„Bála jsem se o tebe,“ objala ji doma matka. V očích měla slzy a pevným stiskem ji drtila žebra.

„Jsem v pořádku, mohu jít spát?“ Zeptala se s unaveným úsměvem.

„Jistě, převlékla jsem ti postel.“

Klopýtala do pokoje, o který se dělila s mladší sestrou, které už dávno spala. Posadila se na postel a zhluboka se nadechla. Pokoj voněl čistým prádlem.

Chtěla si lehnout, když na polštáři zahlédla ulomenou větvičku sakury. Nedalo jí to, musela se zeptat.

„Mami, ty jsi mi dala na polštář květy sakury?“ vstrčila hlavu do kuchyně.

„Ne, proč?“

„To nevadí, mami. V pořádku.“ Zmateně se vrátila do pokoje a lehla si do postele.

Protáčela větvičku s jejími nejoblíbenějšími květy v ruce. Podívala se otevřeným oknem ven a zdálo se jí, že zahlédla muže se světlými vlasy. Možná to byla pravda. Možná byla tak unavená, že by jí nepřekvapil sám japonský císař u nich v kuchyni.

Autor: Paike (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta k ráji - 2. Kapitola: