Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta duší 8. kapitola

24.12.2014 (15:00) • Paxl • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1431×

Odhalení

Nemám nejmenší tušení, co to mele, ale její vyděšený obličej mě donutil k tomu, abych rychlostí světla vyskočila ze země a odstoupila od Jacoba a spol.

„Jsou to vlci! Mění se ve vlky! Bello, pojď pryč, prosím,“ chrlila na mě.

„Bello, co se děje?“ zeptal se Jacob a vykročil ke mně. Rychle jsem ucouvla a Jacob zastavil.

„Vlci?“ zašeptala jsem.

„Jak to víš? No jistě. Ti tví kamarádíčci ti to řekli, že?“ promluvil Sam a šel ke mně.„Ne, ne, ne, ne, ne!“ mumlala jsem a couvala. Sandra se sice postavila přede mě, ale copak ji vidí?

„Hej, hej. Klid, ano?“ snažil se Jacob zachránit situaci.

„Bello, pojď si sednout,“ prosila mě Emily.

„Bello, ne! Jsou to zrůdy! Viděla jsem, jak se mění ve vlka! Oni ti ublíží,“ Sandra skoro brečela.

„Měníš se ve vlka?“ podívala jsem se na Jacoba.

„Já...“ začal, ale nevěděl, co říct.

„Co ty o tom vlastně víš?“ pokračoval Sam.

„Dost!“ zarazil ho Jacob. „Bello, prosím, pojď si sednout a promluvíme si, ano? Neboj se. My ti neublížíme.“

„Měníte se ve vlky!“ vykřikla jsem.

„V obrovský vlky! Tak velký vlky jsem nikde neviděla!“ doplnila mě Sandra.

„Bello, my lidem neubližujeme. Neublížíme ani tobě. Prosím, věř mi. Kdybych ti chtěl něco udělat, měl jsem na to celý den. Neboj se,“ uklidňoval mě Jacob a musím uznat, že mu to šlo. Ačkoli si nejsem vědoma toho, že bych nohám dala příkaz, samovolně se rozešly směrem k němu.

„Výborně,“ usmál se a objal mě. Celou roztřesenou mě pomalinku položil na deku.

„Co jsi zač?“ zašeptala jsem.

„Jsem měnič. V kmeni máme takový gen, který se za určitých podmínek aktivuje a spustí přeměnu ve vlka,“ vysvětloval pomalu, ale ne všem se to líbilo.

„Jacobe!“ zarazil ho Sam.

„Hej! Mám právo to vědět,“ nedala jsem se a Jacob se ušklíbl.

„Dobře, ale ty nám potom řekneš o těch tvých kamarádíčcích,“ rozhodl Sam.

„O kom?“ zeptala jsem se.

„O Cullenových, o kom jiném?“ uchechtl se Sam.

„Cullenovi, sedmičlenná rodina žijící ve Forks. Otec Carlisle Cullen, doktor, matka Esmé Cullenová, architektka, dále mají pět dětí, Alice, Jaspera, Emmetta, Rosalii a Edwarda. Zapomněla jsem na něco?“ vychrlila jsem.

„Až na to hlavní,“ odfrkl si někdo.

„Co hlavní?“ nechápala jsem.

„No přece... Počkat, ty to nevíš?“ vykulil na mě oči Jacob.

„Co nevím?“ zeptala jsem se nejistě. Tak teď už mě děsej. Ne, že by jim to předtím taky nešlo.

„Tak jak potom víš, co jsme zač?“ nechápal Sam.

„No, od Sandry,“ pípla jsem.

„Kdo je Sandra?“ další otázka.

„Kamarádka. Viděla někoho z vás přeměnit se,“ pípla jsem.

„Blbost, nemohla nás vidět! Dáváme si, sakra, velkej pozor!“ zuřil Sam.

„Ona viděla vás, ale vy ji ne,“ pokračovala jsem a dělala jsem, co jsem mohla, abych se vyhnula jejich pohledům.

„Tak jo, teď děsíš ty nás,“ Jacob zněl už docela uvolněně.

„Hele, vy mi řekněte, co jste zač! A já vám řeknu, jak je možné, že ji nevidíte. A ne, není to moje imaginární kamarádka!“ navrhla jsem menší obchod.

„Platí,“ vyhrkl Jacob dříve, než stačil Sam něco namítnout a rovnou se ujal vysvětlování.

A to jim mám jako věřit? Prej vlci – ochránci. Tak kdo by jim to věřil, že? Přeci každý teenager se v pubertě změní v obrovského vlka a přidá se ke smečce, aby mohl chránit ostatní před nebezpečím. Hotoví Avengers! Si myslej, že je přepadnou? Zaútočí mimozemšťani? To určitě! Úchylové to jsou.

„Možná že mají pravdu,“ špitla Sandra.

„To jako fakt?“ rozhodila jsem bezradně rukama.

„Jo, jako fakt. Teď jsi na řadě ty,“ potvrdil mi Sam.

„Ale ne ty,“ ignorovala jsem ho.

„Bello, já vím, co se ti teď honí hlavou, ale zamysli se nad tím. Proč by nám lhal? I když určitě neřekli vše, nemají proč nám lhát! Klidně by tě mohli teď na místě sežrat. Ale to oni neudělali. A jak si myslíš, že budou oni reagovat na tebe, až jim řekneš, že vidíš duchy a kamarádíš se se Smrtí?“

„Skončila jsi?“ nadzvedla jsem obočí, a ač velmi nerada, musela jsem přiznat, že má pravdu. Zase!

„Vážně jsi v pořádku?“ strachoval se Jacob.

„Řekl někdo, kdo tvrdí, že se mění v obrovského vlka, aby chránil kmen před nebezpečím!“ odfrkla jsem si podrážděně.

„Asi máš pravdu,“ přiznal. To si piš, že mám pravdu!

„Víte co? Řeknu vám to ve zkratce. Vidím, slyším a komunikuji s duchy.“ Proč to protahovat, že?

„Jasně a teď vážně,“ urazil se Sam.

„Víš, já si tu jenom tak povídám se vzduchem. To přeci dělá každý a běžně. Stejně jako se vy měníte v domácí mazlíčky.“ Ten, kdo vymyslel ironii, byl génius.

„Ty to asi myslíš vážně, co?“ přejel si Jacob nervózně přes zátylek.

Jen jsem protočila oči a jeho otázku ignorovala. Ignorace je taky skvělá.

„A je tady nějakej duch?“ vyhrkl ten, co si furt nepamatuji jeho jméno. Vlastně si kromě Jacoba, Sama, Emily a Setha nepamatuji nikoho.

„Sandra, kamarádka,“ odpověděla jsem.

„Aha,“ hlesl a ani se na mě nepodíval.

„A jak to funguje?“ zajímal se Sam.

„Jak asi? Normálně. Prostě vidím mrtvé lidi. Ale pokud jim nedám vědět, že o nich vím, tak si to neuvědomí.“ A víc toho ze mě už nedostanou.

„A je tu ještě někdo další?“

„A kolik znáš mrtvejch?“

„Jak vypadají?“

„Jak se chovají?“

„Mohou se do tebe vtělit?“

„Proč tady jsou?“

A spousta dalších otázek. Ale že by se mi na ně chtělo odpovídat? Nasrat! Vyskočila jsem na nohy a hodila pohledem po Jacobovi. Dobrá, tak jsem tak úplně nevyskočila a pohledem taky házet neumím...

„Jo, jasně. Doprovodím tě k autu.“ Alespoň že mě pochopil.

„Sbohem,“ mávla jsem na ty šašky a ignorujíc jejich zmatené pohledy se nechala odvést k autu.

Autor: Paxl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta duší 8. kapitola: