Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta bláznů 1. Jak to vlastně začalo?

27.11.2014 (21:00) • Eleni • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1050×

Pohled Elišky

Rok 1962

Seděla jsem na posteli a čekala na Daniela. Jako každý večer mi měl můj bratr číst pohádku. Tedy to jsem říkala rodičům, pravdou ovšem je, že mi Daniel pomáhal. Každý večer se mnou mluvil o mé fantazii. Je to prostorné místo, kam se již pár let chodím schovávat. Nikdo to neví kromě Daniela. Ví, že mám velkou fantazii, kde jsem ve světě, kde je les a jezero. Z toho jezera jde potok, který mě vede přímo k vládcům téhle sféry. S nimi velice často a ráda diskutuji. Tedy až poslední dobou. Nejdříve jsem byla jenom v lese, ale pak začaly ty hlasy, co mě k nim dovedly. A to už je asi čtvrt roku. Daniel všechno ví. Řekla jsem mu, že ti vládci mi radí a mluví o ostatních. Jsou to Kasandra a Adam.

Daniel ke mně přišel a jako každý večer jsme začali.

„Ahoj Eli. Tak co naši vládci říkali dnes?” Daniel se ušklíbl. On mi sice věřil, ale uznávám, že to znělo bláznivě. A to i proto, že když jsem se s nimi setkala poprvé, tak řekli, že mě provedou životem, budou mi radit a já budu jejich spojka s naší sférou.

„Vlastně nic. Jenom tě pozdravují,” usmála jsem se na něj.

Danielovi je patnáct let, ale vypadá starší. Mně je deset a nikdo mě nebere vážně. Rodiče si myslí, že jsem blázen, protože utíkám do jiné reality, kde je všechno lepší. Myslím si, že jediné, co mě tu drží, je Daniel.

Daniel se jen usmál a prohrábl si vlasy. Rodiče byli o dvě patra výš. Já měla horní palandu. Tedy byl to výklenek, který měl okolo dřevo a vevnitř byla moje postel. Daniel spal pod mým výklenkem, mezi sloupy, které drží můj výklenek.

Mluvili jsme spolu dlouho, až se čas blížil hluboko do noci. Rodiče už spali a já jsem oči už také zavírala. Daniel se tedy rozhodl jít spát. Spala jsem téměř okamžitě, když mě ale probudily zvuky z předsíně. Daniel spal. A ty hlásky v mé hlavě se znovu ozvaly. Zavedly mě opět k sobě a Kasandra řekla:

„Eli. Prosím, poslouchej. Přichází nebezpečí. Já a Adam tě můžeme ochránit, ale nesmíš mluvit, ať se děje cokoliv. Musíš sedět a nemluvit. Budeš klidná a zachráníš si život. Daniel by chtěl, abychom tě ochránili. Věř, že všechno bude dobré, jen si dej ruku před pusu a mlč.”

Pak mě opět vtáhla nějaká síla zpátky a já uposlechla. Cítila jsem, jak mě svazují chapadla moci. Leknutím jsem tiše vyjekla a Daniel se vzbudil. Podíval se škvírou v podlaze na mě, jak sedím na své posteli a ukazuji na dveře, které se se skřípnutím začaly otvírat.

„Schovej se a buď potichu.” U toho udělal pššt na svůj prst a já se schovala do stínu. Daniel si sedl a dveře se otevřely. Ve světle z chodby jsem nepoznala, kdo to je, ale byl to vysoký muž. Jeho težké kroky se blížily k Danielovi, co se zděšením sledoval toho muže. Ten brzo zmizel a já ho zahlédla znovu až dírou v podlaze. Stále jsem si držela ruku, když ten muž chytl Daniela za krk, tak jsem tiše vzlykla.

„Kdo jsi?!” domáhal se Daniel odpovědi, ale muž se jen usmál a pak se zakousl Danielovi do krku. Daniel se mi díval škvírou v podlaze do očí, dokud z něj nevyprchal život a jiskry v jeho očích nezmizely. Já jsem tiše vzlykala a plakala. Pak ale Danielovo tělo spadlo na zem s tichým žuchnutím. Slzy se mi kutálely po tváři, když se ten muž otočil a rychlostí zmizel.

Na nic jsem nečekala a seskočila k Danielovi. Chytila jsem ho kolem krku a cloumala s ním. On se ani nehnul a já jsem naříkala. „Danieli, probuď se, prosím!” Plakala jsem a slzy mi padaly po tváři. Pak jsem si Danielovo tělo přitiskla k sobě, ale jeho krev na mně zůstávala. Byla jsem celá od krve a naříkala jsem. Chapadla té síly ze mě začala upadat a pak jsem slyšela, jak na chodbě stojí rodiče a běží ke mně. Odhodili mě a ptali se, co se stalo. To mě ale znovu vtáhla Kasandra k sobě.

„Tohle jsi neměla vidět, El. Je mi to tak líto, ale v tvém světě jsou věci, co nevíš. Tvůj bratr zemřel, aby ti pomohl.”

„Co byl zač?! Kdo to byl?!” řvala jsem jak smyslů zbavená na Kasandru, ale i ve skutečnosti, jak to bylo vždy, ale teď jsem nešeptala, jak jsem byla zvyklá, ale rovnou křičela. Matka se na mě otočila.

„Byl to upír. Je spousta věcí, co nevíš El, ale měla bys vědět, kdo to byl.”

Matka se na mě otočila a ukázala na mě prstem. „Ty! To jsi mu udělala ty!” řvala na mě a já jen zbrkle kroutila hlavou.

„Ne! Já ne, to byl ten muž, co sem přišel! To byl ten upír!” řekla jsem bezmyšlenkovitě a hned začala litovat.

Pak, když Daniela odvezli, tak jsem zůstala ještě jednu noc doma, ale když jsem se druhého rána probudila, s ranními paprsky po téměř probděné noci a lítosti nad bratrem, jsem sešla schody. Dole seděla žena. Byla to jeptiška a mluvila s mými rodiči. Seděli s ní dva muži jako hory. Matka zrovna podepisovala nějeké papíry, když jsem přišla. „Přesně. Neunesla smrt svého bratra. Už dříve trpěla schizofrenií, ale já to bláhově nechala být. Její fantazie prostě nezná meze!”

Všichni se na mě otočili a když jsem pochopila, co se děje, už bylo pozdě. Říkala jsem jim, co se stalo, ale marně! Nevěřili mi. Prý fantazie desetileté holky, co je zlomená ztrátou bratra, ale Kasandra mi v noci všechno řekla. Jak poznat upíra, jejich pravidla, že mě ochrání, že existují i jiná stvoření. Nevěřili mi. Já jsem se rozbrečela a padla na kolena. Nic je nezajmalo. Odvezli mě a zavřeli do Briacliffu. Byla jsem sama. Už zase. Jedna z prvních věcí, co mi provedli, byiy elektrošoky, pý abych nemyslela na bratra. Ta bolest byla hrozná, ale já nic nezapoměla. Netrvalo dlouho a já se v tom naučila trochu chodit. A pak o rok později v roce 1963 přišla. Bylo mi jedenáct, ale nebyla jsem si jistá, protože jsem sotva věděla, co je za roční období. Ale když přisla ona, tak jsem byla rozhodnutá jí pomoct. Byla tak malá, drobná, krásná a nevinná. Hned po prvních slovech jsem věděla, že budeme nerozlučné. Uchráním ji alespoň částečně před výprasky a problémy. Hned jak se zjevila, jsem šla k ní. Byla už na první pohled vyděšená a můj zjev jí asi moc nepomůže vzhledem k tomu, jak teď vypadám. Ale i tak jsem byla rozhodnutá poznat ji a pomoct jí.

„Ahoj, já jsem El a ty?” Zeptala jsem se jí s napřaženou rukou, co přijala. Lehce a smutně se usmála, úsměv jsem jí oplatila.

„Ahoj. Já jsem Alice.” A tak to začalo!

Pohled Alice

Rok 1963

„Alice! Pojď mi pomoct s chlebíčky! Brzo bude odpočet nového roku a já to nechci prošvihnout! Brzy bude rok 1963!” Volala na mě matka z kuchyně. Brzy měl být nový rok. Už zbývalo jen pár minut do odpočítávání. Nový rok mám vždycky ráda a vždy se na něj těším.

Pomáhala jsem tehdy matce přinést chlebíčky. Nosila jsem na stůl tácy plné jídla, a to jsme byli jenom my tři. Helen – má matka – začala nosit pití a hlavně přinesla víno na připití. Odpočet se pomalu ale rychle blížil a my jsme si všichni tři sedli na pohovku. Otec otevřel víno a nalil ho do tří skleniček. Do mé nalil jen trochu a podal mi ji. Já se na něj vděčně usmála, že mi alespoň trochu nalil a zadívala jsem se do televize. Matka i otec popadli své skleničky a všichni tři jsme si stoupli. A pak začal odpočet. Všichni tři jsme začali spolu odpočítávat.

„Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna... Šťastný nový rok!” vykřikli jsme najednou a napili jsme se. Otec si přitáhl matku blíže a vášnivě ji políbil, zatímco já jsem si bez povšimnutí dolila skleničku a vypila ji. Pak se od sebe rodiče odtrhli.

„Na lepší zítřky! Moje předsevzetí je, že zhubnu!” pronesl honosně otec.

„Na lepší zítřky! Já si vylepším známku z matematiky!” opakovala jsem po otci a při mém předsevzetí jsme se všichni hrdelně zasmáli. Pak byla řada na matce. Ta se na mě ustaraně podívala a řekla.

„Na lepší zítřky! Já slibuju Alice, že vyřešíme ten tvůj snový problém!” Podívala se na mě a já nechápala! To přece není žádný problém! Jediný, kdo s tím má problém, jsou oni dva! Pomalu jsem začínala být naštvaná. Oni myslí, že to, že v některým snech vidím, co se stane, je problém. Ale není. Mám prostě jen víc otevřenou mysl. Z mého uvažování mě vytrhl otec, který si všiml mého výrazu a řekl:

„Alice, tady máš prskavky. Půjdeme na náměstí se podívat na ohňostroj!” zavelel otec a já se oblíkla a převzala jsem si od něj prskavky. Venku jsem jednu hned zapálila a tak, jelikož jsem jich měla opravdu hodně a byly dlouhé, jsem nevnímala ani ohňostroj.

Pak jsem se vrátila s rodiči domů a hned šla spát. Zdálo se mi, že matka šílí, protože Dino – náš pes, kterého jsem pojmenovala po dinosaurech –, shodil na zem oběd. Když jsem se probudila, asi v jedenáct hodin, což je na mě hodně pozdě, tak jsem šla do kuchyně, kde už seděla matka. Chvíli jsme mluvili o tom ohňostroji, o kterém jsem neměla ani tušení co říct, protože jsem měla svoje prskavky. A pak matce cinkla minutka a ona vyndala pečeni z trouby a položila ji na linku. Já jsem si vzpomněla na ten sen.

„Nepokládej to na tu linku, mami. Přijde Dino a shodí to.” Matka se na mě podívala.

„Alice! Nevěř těm svým hloupým snům! Otec vzal Dina na zahradu a basta! A je to dost daleko od kraje!” Jen co se matka otočila, tak proběhl Dino a pečeni shodil.

Matka se otočila na mě se strachem v očích. Přesně s tím strachem, co měla v očích i poprvé a tehdy jsem věděla, že je zle. Matka se rozklepala a pak zavolala otce. Něco si šeptali a pak se na mě podívali.

„Alice? Půjdeme do obchodu pro nové jídlo. Obleč se a nasedni do auta.”

Udělala jsem dle pokynů a vyjeli jsme. Matka se po cestě klepala a když jsme neodbočili u krámu, tak jsem poznala, že je něco moc špatně. Když jsem se zeptala kam jeden, tak jen mlčeli. Měla jsem strach, když cesta trvala už tři hodiny. Projeli jsme lesem a pak jsme zastavili před velkou budovou s nápisem Briacliff – ústav pro duševně choré. Nařídili mi vystoupit a doslova mě táhli dovnitř. „Tati, prosím, ne! Mami, prosím!”

Volala jsem, ale nakonec mě vtáhli do kanceláře, kde seděla jeptiška. Tam mě posadili a mluvili o mně.

„Prosím, naše Alice je blázen. Tvrdí, že ve snech vidí budoucnost. A mě to děsí! Mám z ní strach. Ona je blázen! Je jí teprve deset. Je to hrozná tragédie,” opakovala máma.

Tragédie? Tragédie?! Ona je tragédie! Ta jeptiška jim odpovídala, ale to už jsem neslyšela, protože pokynula chlapovi jako hora, aby mě sebral. Odvedl mě do malé místnosti s nápisem ženské oddělení, tam mě zavedl do chodby a dal do cely. Tedy do pokoje, ale vypadal jako cela. A ve dveřích byla malá mřížka. Tam mě zavřel a po chvíli mého utrpení se vrátil.

„Kde jsou rodiče! Kde je táta?! A máma?” ptala jsem se, ale on mě jen s protočením očí chytl za ruku a dotáhl do společné místnosti. Byla jsem vystrašená, ale bylo mi jasné, že odsud už neodejdu a že mě tu rodiče nechali. Báli se mě a raději mě odvedli a vydávali za blázna. Co asi řeknou doma? Že bych byla na internátní škole?!

Když jsem se rozhlédla po místnosti, tak zde bylo hodně bláznů, někteří mlátili do stěn nebo něco dělali u stolů. Nikdo na mě ani nepohlédnul, až na jednu dívku. Její vzezření bylo děsivé. Byla mladá. Musela být maximálně o rok starší, ale to neudržování v těchhle podmínkách se na ni projevilo až příšerně a mně hned bylo jasné, že tady to nebude med. Její vzhled jí dodával roky a vypadala tak na patnáct, ale podle očí bych řekla, že jsme možná stejně staré, nebo je jen o rok nebo dva starší. Vydala se ke mně pomalým krokem, když ten muž, co mě sem dotáhl, odešel. Byla až děsivá. Měla slepené vlasy k sobě a byla nakrátko ostříhaná, na spáncích měla znatelné stopy po těch klapkách, kterými se dávají elektrošoky. Měla dlouhé šaty a i když byly volné, tak bylo vidět, jak je pohublá. Ale usmála se na mě takovým bolestným, ale milým úsměvem. Přátelským.

Došla ke mně a natáhla ke mně ruku. Já ji chytla a ona promluvila mladým hlasem. A v očích jí hrály jiskry, které mohly patřit jen mladé dívce.

„Ahoj, já jsem El a ty?” Lehce jsem se usmála, ale ten úsměv schovával bolest, že mě tady rodiče nechali. Ale něco v jejích očích mě uklidňovalo a bylo mi jasné, že my dvě budeme držet spolu.

„Ahoj. Já jsem Alice,” řekla jsem trochu váhavě, ale nakonec jsem mluvila dost jistě na to, kde se právě nacházím.

Pevně sevřela moji ruku a jako by to všechno stvrdila. A já poznala, že tohle je začátek věčného přátelství. To, že bude věčné, jsem ale nevěděla. V té chvíli pro mě ale začal můj nový život. Spolu s El.

Právě jste přečetli 2550 slov. Jako úvod do této povídky, která je plná beznaděje a ztracených ideálů. A kdo ví, možná je tohle dobrodružství jen výmyslem dvou bláznů.

Dobře, to asi ne! Doufám ale, že se vám i tak líbil první díl a že budete pokračovat ve čtení i dál. V příštích dílech možná i něco víc prozradím. Ale dám vám sem pár otázek. Budou El a Alice dobré kamarádky? Jak do toho všeho nakonec zapadnou Cullenovi? Proč se Eliška představila jako El? A jen pro upřesnění. V příštím díle se přesuneme do roku 1969. A ještě jedno upřesnění. El je o rok starší než Alice. Alici bylo, když přišla do Briacliffu deset a El taky, ale El tam byla už rok, když přišla Alice! Takže El je o rok starší než Alice...

Příjemné čtení snad i u dalšího dílu přeje Eleni!!!

Autor: Eleni, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta bláznů 1. Jak to vlastně začalo?: