Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 8. díl

10.11.2010 (12:30) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2976×

„Tak jo. Možná jsem to tehdy přehnal s tím bičováním, ale byl jsem více jak opitý. Takže promiň,“ dodal přívětivěji, když uviděl city, které k němu chovám.

Ale moje pobouření zaniklo, když do mě prostoupila plná váha jeho slov. Mám jít sama za Edwardem. Co může chtít od takové nicky, jako jsem já? Co mi může chtít po tom, co mi udělal? Lehce jsem se zakymácela, ale včas mě podpořily Joshovy obratné, mohutné paže. Teprve teď jsem si ho důkladně prohlédla. Bylo k neuvěření, že se může člověk změnit za pár dní k lepšímu, aspoň podle vzhledu. Jeho oříškové vlasy mu lehce spadaly do toho ostře řezaného obličeje. Jeho hluboce posazené bledě modré oči jiskřily pobavením. Ještě více to podpořila jeho pleť. Měl ji čokoládově hnědou. A dřív býval obézní, ale ani po tom nebylo stopy, spíše nabyly jeho svaly. Vypadal elegantně a přitažlivě. Až se mi málem podlomila kolena, ale k němu mě nic netáhlo jako k Edwardovi.

Uchichtnul se nad mým úžasem. „Vypadáš děsně. Měla by jsi s tím něco udělat,“ vyklopil ze sebe pořád pobaveně, otočil se a šel svižným krokem k ostatním pirátům.

Musela jsem tam chvíli postávat, abych vstřebala šoky, které mi poskytl. Josh je přitažlivý. Edward se mnou chce být o samotě.

Rozhodla jsem setřást své myšlenky a vrátit se do kuchyně. Utíkala jsem jistými kroky. Vrazila jsem do dveří a přitom narazila do Rose.

„Kdes to proboha byla?“ vykvikla Rose překvapeně.

„Já tě ani nemůžu spustit z očí, aniž by ses nedostala do potíží,“ dodala Dominique, která se najednou objevila u Rose.

„To je jedno, ne? Máte už hotové jídlo pro pány?“ odvětila jsem ostřeji, než jsem chtěla. Bezpečnější bude, když o tom nikdo nebude vědět. A potom jsem si vzpomněla na to zbičování a usoudila jsem, že možná bude rozvážnější, když to řeknu alespoň jedné osobě.

„Ehm... ano.“ Zamrkala Dominique. Asi jí naštvalo, že jsem neřekla pravdu, ale je to tak jistější.

Otočila se a pospíchala ke stolku s různými tácy a džbány.

„Čekej mě v mé kajutě,“ pošeptala jsem rychle Rose, která na mě poněkud zvědavě zírala. Ta osoba, které se svěřím, bude Rose. Dřív by asi padlo rozhodnutí na Alice, ale ta mě odhodila jako nudnou hračku. Začala se věnovat tomu Jasperovi. Bylo to jaksi nespravedlivé, cítit vůči němu zhnusení, protože on mi nic zatím neudělal, ale odebral mi mou pokrevní sestru. Takže kvůli tomu jsem k němu chovala zášť. Když jsem si vzpomněla na Alice, bylo mi, jako by do mě prostoupil nůž a vykuchal mě zaživa. No, dobrá možná to krapet přeháním...

Dominique mi strčila do rukou podnosy s jídlem. Oddechla jsem si, když jsem uviděla Angelu, jak mi ochotně odebírá nějaké podnosy se 2 džbány. Alespoň teď nemusím jít sama. S určitou nevolí jsem ucítila, jak začínám být nervózní.

„Běžte rovně a pak první chodbou odbočte a vstupte do prvních dveří, které uvidíte. Hodně štěstí,“ vysvětlila nám Dominique cestu zasmušile a přitom házela ke mně pohledy plné lítosti. Málem jsem se poddala a řekla jí vše, co se stalo. Ale včas jsem se zarazila. Doufala jsem, že i ta zasmušilost přejde.

Vzápětí se na podpatku otočila a zamířila k nějaké dívce, která neohrabaně zápasila s rejžákem.

„Doufám, že to u nich bude lepší než u těch barbarů,“ zaskřehotala optimisticky Angela. „A neříkej to Dominique, ale schválně jsem šla s tebou. Vždy musíme vydrbat každý kousek místnosti a tuhle práci moc ráda nedělám,“ dodala nenuceně.

„Neboj. A určitě budou lepší, jsou to páni,“ usmála jsem se na ni. Bylo mi s ní celkem dobře.

Dál jsme mlčely. Rozhodně to nebylo to trapné ticho - spíše takové milé. Mezi tím tichem jsme všelicos ukradly z táců. To jídlo bylo jiné a božské. Docela mě zamrzelo, že nejsem tak mocná jako oni.

Přede dveřmi jsem zaváhala. Ještě byl čas vycouvat, ale to neudělám.

Sklíčeně jsem zamrkala, protože jsem čekala nějaké noblesní dveře, které budou svítit na dálku. To je takové dětinské. Měla bych přestat tak uvažovat...

Angela to nevydržela a kvapně zaklepala na dveře. Musela jsem se usmát, jak tam balancovala s podnosy jen proto, že si chtěla zaklepat na dveře.

„Dále,“ ozvalo se za dveřmi. Z toho hlasu mi vstávaly chloupky na rukou. Jasper ten „zloduch“. Vstoupily jsme tam a automaticky roznášely jídlo, tedy rozdávat začala Angela. Já jsem se zasekla.

Zpozorovala jsem, že u stolu sedí Jasper po jeho pravé ruce nějaký nezajímavý muž. Po jeho levé ruce se pávila má sestra. Žádnou emoci nedala najevo, snad si mě ani nevšimla? A naproti nim se tyčil ten, který mě rozechvívá zmatkem a mírným chtíčem. Tak dobrá, možná je to trochu větší dávka chtíče.

Alice jsem vůbec nepoznávala. Pyšnila se rudými šaty s korzetem, které jí vyzvedávaly ňadra. Řekla bych, že více toho odhaloval, než zakrýval. Vlasy měla slušivě rozcuchané. V jejím obličeji vyzařovala nechuť - když si mě konečně všimla - vůči mému šatstvu nebo vůči mně? Jediný, kdo si mě se zájmem prohlížel, byl Edward. Ale najednou jako by pochytil to znechucení od Alice a rychle se začal věnovat tomu cizímu muži.

„Dělejte! Máme hlad. Nebudu trpět nějakou lenost na mé lodi,“ přikázal mi netrpělivě a současně nevrle Jasper. Rychle jsem tomu rozkazu vyhověla. Ke mně se hned přidala Angela, která po jednom podnosu, který odnesla na stůl, mlčky postávala u mě a čekala, jestli se nevrhnu k východu. Položily jsme podnosy na stůl a před každého jsme daly jeden džbán. Zrovna, když jsem pokládala k Edwardovi džbán, tak mi neslyšně pošeptal: „Nezapomeň.“

Jistě jsem věděla nač naráží a díky tomu mi džbám málem vyklouzl a samozřejmě se ozval můj ruměnec. Rozpačitě jsem sklopila hlavu. Zjevně mu ten ruměnec neušel, protože se usmál a lehce zvedl paži, jako by mě chtěl pohladit. Ale to se samozřejmě stát nemohlo – ne, že bych si to nepřála... Ouh, už zase ty proklaté myšlenky.

„Nespi,“ špitla mi skorem neslyšně Angela do ucha. Měla pravdu. Musím se více soustředit na mou práci. Položila jsem na stůl poslední podnos a stoupla si vedle Angely ke stěně. Naštěstí si páni a princezna Nafoukaná strčí jídlo do pusy sami bez cizí pomoci. My jsme tam ale stát musely, protože kdyby chtěli dolít pití nebo si přidat, tak jsme musely bleskově zasáhnout.

„Tak Edwarde, těšíš se, kdy už obejmeš svou nastávající?“ zeptal se najednou ten cizí muž trochu pichlavě. Jeho otázka mne úplně zaskočila. On má nějakou svou nastávající? Cítila jsem se, jako by mi někdo dal facku a následně mě zkopal do bezvědomí, aniž bych se mohla bránit.

Rozhodně jsem nebyla sama, s kým ta zpráva zamávala. Alice strnula uprostřed pohybu a na sekundu střelila pohled ke mně. Možná není taková, jak se mi jeví. Edward taky strnul. Nevím, jak se zatvářil, protože ke mně seděl zády, ale podle výrazu tváře toho muže, jistě moc přívětivý nebyl.

„Jistěže. Ale toto je moje věc, Gabrieli,“ odsekl Edward temně, až mi naskočila husí kůže. Gabriel se dál uraženě zabýval jídlem.

„Měli bychom už zítra doplout do Anglie,“ ozval se najednou nenuceně Jasper. Další zpráva, která mě úplně překvapila. Tentokrát aspoň pozitivní, alespoň doufám.

„A pak musíme zařídit svatbu. Už to vidím před sebou. Vše bude v nevinné, čistě bílé barvě. A jediná, která bude vynikat budu já,“ švitořila Alice. Byla jsem ráda, že aspoň to v ní zůstalo. Nadšeně se zasmála.

Takže to znamená, že bude svatba. Nedala na mě. To mě trochu zamrzelo, že dá přednost naprosto cizímu muži, který vyvraždil celou naši ves, před sestrou, kterou zná celý svůj život. Ale je to její volba.

„Brzdi, miláčku. Nejdříve tam musíme dorazit,“ přerušil ji něžně Jasper a přitom si její obličej vzal do svých rukou. Celá se pod tím dotekem roztřásla. Díky tomu i zmlkla. Musím přiznat, že jsem se možná mýlila. Bude s ním asi šťastná. Po tom, jak se na ni díval s takovou něhou v očích, jsem se na něj už zlobit nedokázala. Zlobila jsem se, že mi ji vzal, ale hodnějšího muže jsem jí přát ani nemohla.

Pak mě zamrzelo, že mě takto nikdo nedává najevo svou náklonost. Ach, co bych za to dala.

„Pokouším se jíst,“ zahučel opovržlivě Edward. Tím mě pořádně naštval. Copak on nemiluje? Ví vůbec, co to je? Zřejmě ne.