Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 6. díl

31.10.2010 (11:15) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3959×

Vstoupili jsme do té mokré místnosti.

„Přivázat na tu tyč nahoru,“ přikázal chladně žalářníkovi.

Josh mě hrubě svázal za má pořád zraněná zápěstí. Za chvíli se ke mně přidala i Rosalie. Ona se bránila a žalostně kňučela, ale já ne. Neukážu ani nechci ukázat slabost jen pro jeho potěšení. Ani náhodou.

„Zmrskat,“ řekl pomalu s chladnou maskou, ale jeho oči zajiskřily pochybnostma. Viděla jsem ho dobře, kvůli tomu, že stál opřený o protější stěnu. Škodolibě se usmál, když spozoroval můj upřený pohled.

Dominique k němu docupitala a vypadala velice sklíčeně.

„Prosím, prosím,“ zaúpěla a prosebně sepjala ruce.

Jako odpověď naznačil Joshovi, aby začal. Lekla jsem se, když mi někdo nešetrně strhl látku ze zad. Takzvaně Edwardovu košili. Podle zaskuhrání udělal to samé Rose.

Cítila jsem bolest dříve než vůbec zasáhl. Ale v porovnání se skutečnou bolestí to byly jen škrábance. Schválně nejdříve zapráskl bičem o zem, abychom se více bály, přesto jsem se cítila prázdně. Nejdříve má záda ovanul ledový větřík, pak dopadl samotný bič. Prohnula jsem se bolestí, ale nevydala jsem ani hlásek. Svůj slib si splním.

Za to Rose vykřikla tak vysokým hlasem, že jsem myslela, že přijdu o sluch.

„Dvacet ran – každé. A té černé o deset víc,“ konečně vyslovil své rozhodnutí nahlas. Rychle jsem zamrkala, aby ani jedna kapička nesmočila mou tvář. Jak může být tak chladný? Copak pro něj vůbec nic neznamenám? To je hloupá otázka. Jistěže, ne. Co by chtěl od postradatelné otrokyně? Musím se smířit s tím, kam patřím a co jsem. Jiná možnost není, ale říct to je lehké, za to to provést, je mnohem těžší...

Mé myšlenky přetrhla další rána. Opět ta řezavá bolest. Cítím každý kousek biče, jak se mi zařezává do kůže a zanechává za sebou stopy – krvavé obtisky. Pak se ode mě vymrští a ovane mě lehký vánek, který mě fackuje do mých rozevřených ran. Pak vánek znova zaútočí jen o vlásek dříve, než se dostaví samotný bič.

Dávala jsem si dost dobrý pozor, aby ode mě neměl možnost ucítit bolest, strach a poraženost, jež mě plně naplňovala. Otrok musí být vždy ten poražený a pán vždy vítěz. Tak to prostě je...

„To stačí. Už dostaly dost, prosím,“ zaskuhrala Dominique. Kupodivu se Edward teď zatvářil dost přemýšlivě a nerozhodně. Že by se slitoval?

Podle mého počítání jsem schytala už 8 ran. I podle výkřiků mé spolutrpitelky, ale je možné, že je to špatně. Počítat moc neumím. Jen asi do 10.

Další bolestivý útok mě úplně ochromil. Řekla bych, že do toho Josh dal větší sílu, když uviděl, že by přišel o toto potěšení.

Dál jsem už nevnímala. Ocitla jsem se ve skličující, ale přesto ulevující temnotě. Necítila jsem žádnou bolest. Vše odešlo a já se koupala v prázdné černotě.

„Bohudík, už otevírá oči, chudinka,“ upozornil něčí hlas na mé znovuzískávání vědomí. Zatřepetala jsem očima, abych urovnala vše rozmazané.

„Taky bylo načase. Už jsem si o ni dělala starosti,“ zamumlal další hlas.

Jen co jsem se mírně pohnula, zasáhla mě spalující bolest v zádech. Ležela jsem na břiše na velmi pohodlné posteli. Hloupě jsem si záda pohladila a málem znovu upadla do mdlob.

„Vodu,“ vydechla jsem vysušeně. Měla jsem úplně vyprahlé hrdlo. Málem mi puklo. Zanedlouho jsem dostala sklenici vody. Žíznivě jsem ji celou vypila a moji ošetřovatelé trpělivě čekali.

„Tak jsem přeci jen jsem byla zbičovaná,“ konstatovala jsem tiše. V tu ránu se mi vrátily vzpomínky. Vše až po to zmrskání, ale po pár ran jsem měla černo.

„Ano, zlatíčko. Ale dostala jsi míň ran, než jsi měla, a nevstávej. Nesmíš se namáhat,“ vysvětlila mi Dominique.

Rose souhlasně přitakala. „A já jsem díky tvému omdlení dostala jen málo ran. Už mě to skorem ani nebolí. Řekla bych, že mě Josh šetřil,“ připojila se do hovoru Rose.

„Tak já jsem omdlela, ale vždyť mě pořád bičoval, ne? A nebo... on se slitoval?“ zeptala jsem se šokovaně, když jsem začínala chápat souvislosti.

„Ano. Hned jak jsi omdlela, tak pan Cullen poručil Joshovi, aby toho nechal,“ odpověděla mi Rose.

„Já jsem Joshovi říkala, ať vás šetří, ale šetřil jen Rosalie,“ dodala smutně Domnique.

„To nic,“ zamumlala jsem trochu rozespale. No, to bylo vlastně jasné, že mně se nic dobrého stát nemůže.

„My půjdeme. Zanecháme ti soukromí a odpočinek ve tvé nové kajutě. Potřebuješ nabrat energii,“ špitla mi do ucha Rosalie.

„Hmm,“ vydechla jsem opravdu chytrou odpověď. Tiše zaklaply dveře.

Počkat. Počkat! Moje kajuta. Já mám vlastní kajutu?

Zívla jsem. Rozhodla jsem se ponechat moje myšlenkové úvahy na později.

Propadla jsem se do temnoty. Moc jsem si neužívala tmu a samotu, protože mě začaly pronásledovat oči. Ale oči Edwarda Cullena – mého pána.

Byly zlaté pak přecházely postupně do tmavší barvy, až nakonec téměř splývaly s temnotou všude okolo mě.

Jejich zuřivé pozorování mi nahánělo hrůzu. Bylo to obtěžující. Proto jsem se rozhodla utéct. Běžela jsem někam – neznámo kam –, ale ty oči byly všude.

Díkybohu jsem uviděla mžikat prudké, bílé světlo. To znamenalo naději. A naděje je věc, která mě poslední dobou držela nad vodou.

Už jsem se dostala do vzdálenosti k světlu na 2 skoky, když mě zamrazilo na šíji. A přitom jsem uslyšela tichý, naléhavý hlas. Říkal:

„Omlouvám se.“

A hlas to byl samozřejmě stejný, jako má Edward. Moje nohy udělaly rozhodnutí za mě – skočily přímo do světla.

Vzdychla jsem úlevou, když jsem poznala, že jsem vzhůru. Ale naráz jsem zalapala po dechu. Stál tam přímo uprostřed pokoje. On – Edward v celé své kráse, shlížející na mou schoulenou postavu. Myslím, že jsem zahlédla něco jako svůdný úsměv. Rychle jsem překvapeně zamrkala.

A on zmizel. Že by iluze? Jsem už blázen?

Automaticky jsem vykročila k vedlejší místnosti, která mi poskytovala vodu. Potřebovala jsem ze sebe umýt pot ze sna, zděšení, údiv, zmatenost. A mnoho dalších záporných emocí.

Bylo mi nádherně, tak odpočatě jsem se už dlouho necítila. Bylo neskutečné, že stačí jedna koupel ke spokojenosti a k vyčištění mysli.

Vstoupila jsem zpět do místnosti, ještě jsem si sušila vlasy o krásně hebkou látku. Ale naráz jsem stuhla. Došlo mi to. Dala jsem si včerejší rozhovor s Rose a Dominique dohromady. A výsledek? Dostala jsem svou kajutu!

Rychle jsem přešla k velké skříni. Ta mi druhá vyrazila dech. Tolik oblečení sice nebylo to, na co jsem byla zvyklá, ale dalo se to nosit.

Převlékla jsem se z napůl roztržené košile a z špinavých kalhot do jiné košile, přes ni jsem si vzala menší, bledě modré sako a k tomu béžové kalhoty. Dosahovaly mi do půli lýtek. Tím jsem dala na obdiv svoje dlouhé, štíhlé nohy. Musela jsem uznat, že mi to slušelo.

Když jsem si sepla svoje dlouhé, mahagonové vlasy do copu a nechala pár lokýnek volně, jsem se rozhodla jít do kuchyně pracovat.