Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 4. díl

16.10.2010 (09:45) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2695×

Byla tu tma, ale i tak jsem docela dobře viděla. Asi už cvik z domova. Ano, hned následovala prudká bolest. Pořád je to nevyléčená rána a asi ještě hodně dlouho bude. Hodně jsem lpěla na své rodině a všem mým blízkým.

Uniklo mi tiché zasyčení, které vyvolala ta zmíněná bolest.

Alice to evidentně špatně pochopila. „Nemusíš se hned rozčilovat. Za pár dní dojedeme na pevninu,“ vysvětlila uraženě.

To jsem nečekala. Byla to velmi, velmi pozitivní zpráva, ale něco je na tom špatného. Další, nové nebezpečí všude okolo. Z lodního nebezpečí jsem se ještě plně nevzpamatovala a co teprve venku.

„To je dobře,“ řekla jsem přidušeně.

Pomalu, ale jistě mi začínala ta voda vadit, co tu byla. Ale jinak jsem vodu, lodě takzvaně lodičky měla ráda. My jsme měli odlišné lodě než oni, ale určitě lepší.

Zvuk otevírání dveří mě odtrhl od mých hloupých myšlenkových pochodů.

Ve dveřch se objevil kapitán Jasper Cullen. Matně jsem rozeznala za ním našeho žalářníka.

„Odvázat!“ zavrčel Jasper na věznitele, který se probudil ze svého obluznění. Zajímalo by mě, jak to zvládl tak rychle.

Hbitě nejprve přiskočil k Alice. Ta za okamžik byla volná.

Mírně se začervenala. „Děkuji, Jaspere. Ale ať si Bella užije svůj trest. To ona za to může,“ zazpívala opovržlivě.

Ta poslední věta se do mě zařízla tak tvrdě a hluboko, až jsem zalapala po vzduchu.

Kapitám mírně kývl, ale než se otočil, tak se na mě omluvně usmál. Natož se žalářník jen škokolibě až vítězně usmál a tím ukázal řadu žlutých, zkažených zubů.

„Nenávidím tě, Alice. Stala se z tebe naivní, nafoukaná děvka,“ zaječela jsem na Alice v domnění, že se otočí a omluví se. Pak spolu utečeme. Ale ona si jen odfrkla a velmi silně, ač nebylo potřeba, bouchla dveřmi.

Bylo mi z ní do breku. Ale usmyslela jsem si, že už kvůli nikomu nebudu brečet. Jsem silná. Po návalu zoufalství a lítosti mě pohltila vlna zuřivosti.

Snažila jsem se z těch provazů vykroutit, ale bohužel marně. Seděla jsem tam v křeči snad hodiny nebo dokonce dny.

Když mi do ruky drcla jedna z těch lahví. Napadlo mě řešení, jak z tohoto místa pryč. Ale udivovalo mě, že jsem na to nepřišla dříve. Možná kvůli princezně Nafoukané.

Uchopila jsem hrdlo láhve a prudce s ní bouchla o zem. Rozletěla se na tisíce střepů. Dokonce jsem pocítila, že několik se mi zabodlo do kůže. Naštěstí jsem jeden větší kus skla chytila a začala netrpělivě řezat do provazů.

Několikrát jsem s tím chtěla skončit, ale vidina svobody mi to nedovolovala.

Po nějaké době jsem ruce měla už volné. Teď přišly na řadu nohy. Ty mi šly mnohem lépe než ruce. Po té vysilující dřině jsem už měla na rozříznutí jen pár vláken, když se znovu otevřely dveře.

Byla ironie, že jsem byla skoro volná a někdo mě přijde zachránit.

Ale toho dotyčného jsem nečekala.

Rosalie. Stála tam a obezřetně se rozhlížela. Okamžitě se ke mně vrhla a opatrně mi sundala zbytek pout. Načež ohromeně nadzvedla jedno dokonalé obočí.

„Děkuji,“ špitla jsem. „Jak jsi věděla, kde mě máš najít?“ zeptala jsem se netrpělivě.

„Při mé smůle a při tvém štěstí jsem potkala kapitána spolu s nějakou další otrokyní. Byla moc pěkná. Nenápadně mi pošeptala, kde tě mám hledat,“ odpověděla prázdným hlasem.

Že by v ní přeci jen zůstalo krapet mé milované, pokrevní sestry? A když ne, tak proč? Nechtěla jsem se zbytečně trápit nad její komplikovanou povahou. Tak jsem se rychle zeptala na věc, na kterou jsem zatím neznala odpověď, jako na mnoho dalšího. Ale to prozatím počká, možná...

„Jak dlouho jsi tady? A jak ses vyhnula tomu neustálému nebezpečí?“ vylítly ze mě hned 2 otázky.

Ta poslední otázka mi ošklivě připomněla, že jsem byla málem znásilněna. Díky Edwardovi se naštěstí tak nestalo.

„Jsem tu 2 týdny a 3 dny. Zprvu to tu bylo dost nebezpečné a hlavně mně se dostávalo velké pozornosti. Ale díky bohu se mě ujala Dominique,“ zachraptěla s výrazem, který napovídal, že vzpomíná na vše, co se jí stalo. Ale jméno vrchní kuchařky řekla s respektem v hlase.

„Děkuji, že jsi mi to řekla,“ špitla jsem skoro neslyšně. Opravdu jsem byla ráda, že se mi svěřila. Alespoň z části.

Vyšly jsme ze dveří. Nadskočila jsem leknutím, když se žalářník objevil hned za rohem.

„Josh,“ vydechla překvapeně a zhrozeně Rosalie. Byl to náš věznitel a to jméno mi k němu moc nesedělo. Hezké jméno a odpudivý muž. Nejde to dohromady.

„Co tu děláš, mrcho. A ty máš být zavřená!“ zaječel poněkud hystericky. Vzápětí se rozeběhl k nám. Já jsem jen ztuhle očekávala trest.

„Utíkej! Jinak obě skončíme zbité,“ vyděšeně mi Rose zamumlala do ucha.

Hned na to mě vzala za ruku a táhla někam pryč od šíleně naštvaného Johna. Dlouho jsem se nenechala pobízet k běhu. Byla jsem rychlejší než Rose, ta nemohla už za 5 minut. Snažila jsem se jí pomoct – taháním za její ruku. Její pomalý běh jsem jí koneckonců nemohla zazlívat. Já jsem prakticky pořád doma běhala.

Doufala jsem, že to za chvilku Josh vzdá.

„Jak víš, jak se jmenuje ten žalářník?“

„Nejdříve mě taky zamykal, pak... jsem dostala kajutu pro zaměstnance..., ale to je tajný. To nám... zařídila Dominique,“ zafuněla Rosalie.

Neodolala jsem a ptala se dál.

„Můžu taky dostat nějakou kajutu?“

„To ti musí dát Dominique,“ zavrčela už podrážděně.

Najednou jsem uslyšela za námi těžkopádné dupání. Ohlídla jsem se. John už byl poněkud blízko. Tak jsem se chvilku soustředila na tahání Rose a přitom jsem se i soustředila, abych uběhla svůj rekord. Řekla bych, že to je až nemožná věc.

Uf, ale zatím se mi to dařilo, už jsem za námi neslyšela žádný dupot ani funění. Dovolila jsem si zpomalit.

„Už bychom se mohli zastavit, ne?“ zeptala se s velkou nadějí v hlase Rosalie. Koukla jsem se dozadu a nikdo nikde. Běžely jsme hlava nehlava. Různými zatáčky a uličkami.

„Asi ano. Jak jsi to předtím myslela?“ dožadovala jsem se odpovědi na mou otázku, která se mi už delší dobu komíhala na jazyku.

„Co přesně myslíš?“ zmateně vykulila oči.

„No, to s tím trestem. Co by udělal?“ roztěkaně jsem vysvětlila a přitom se rozhlížela všude okolo sebe a dávala si pozor, abych nezakopla pohledem o Rose. Jen jsem Rosalie pozorovala koutkem oka.

Lehce pokrčila rameny. „Asi by nás zbil, ale teď musíme jít do bezpečí. Pořád nejsme úplně v bezpečí.“

Obdivovala jsem, jak to dokázala říct, tak klidně.

„Tady nejsme nikde a nikdy v bezpečí,“ opáčila jsem trochu naštvaně. Už mě unavovalo se bát každou minutu o svůj život. Ale už to asi nebude lepší. Taková škoda. Radši jsem dál nepřemýšlela odkud ví tak přesně, že by nás i třeba jen uhodil.

Tentokrát mě vedla ona, protože přeci jen se tu vyzná lépe než já.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se jí s hmatatelným strachem.