Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 26. díl

03.04.2011 (08:00) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1818×

„Hezký, že? Ale můžu to dělat jen na mně,“ zamračila se zklamaně. „A dar má jenom někdo. Jen ten dobrej,“ povýšeně dodala.

„Takže jen kvůli tomu daru jsi nás mohla oklamat? A proč jsi nás vůbec zradila? A proč jsi lhala o tom svém jméně?“ vyrazila jsem ze sebe další otázky, když mi nařídila, abych se svlékla. Nechtělo se mi, ale náznak zuřivosti v jejích očích mne oblomil. Zachvěla jsem se, když si mne prohlížela, jak vypadám. Bylo to... divné a hlavně nepříjemné. Naštěstí se odvrátila a přešla ke skříni, kde visely různé šaty, ale všechny spočívaly na jednoduchosti. Myslím, že dokonce spokojeně mlaskla.

„Víš, ten přehlídnutelný zjev, jak jsi řekla, byla moje původní podoba, ale když mne Bill přeměnil do upírky, tak jsem neskutečně zkrásněla. To každý zkrásní. Možná, že když to byla má podoba, tak se mi lépe klame lidi.

A zradila. Hmmm potřebovala jsem z vás vytáhnout, jak jste důležití pro Cullenovi, hlavně ty. Nechtěli jsme riskovat, že nás přepadnou. A pak, když jsem ty informace získala, tak to bylo jednoduché. A jméno jsem si vymyslela jen tak. Nevím proč. Možná, protože to bylo vzrušující.

A kvůli tomu strachu velice pospícháme s vaším prodejem a pak, až se objevěj Cullenovi, tak my nic. To ti, kteří vás získali budou moct za ten únos.“

„Bello, co se děje?“ vytrhla mě obezřetná Dominique z vize. Vděčně jsem se na ni podívala a ztuhle se usmála. Pořád mě děsilo, co se to se mnou děje. Bála jsem se, že mne můj chorý mozek ovládne a já zůstanu napořád uvězněná v mé vizi. Moc mě to děsilo.

„To nic,“ zalhala jsem automaticky. Nechtěla jsem to dále řešit. „Co kdybych vám pomohla s prací tady v kuchyni?“ navrhla jsem a rychle střelila pohledem po splašeném služebnictvu, které pobíhalo sem tam ve snaze rychle provést svou práci.

„To v žádném případě nepřichází v úvahu,“ přerušil naše domlouvání krásný, sametový hlas, až jsem měla husí kůži, což je v mém případě holý nesmysl.

Pomaloučku s napjatým očekáváním jsem se otočila. A jeho krása mi opět vyrazila dech. Bylo opravdu směšné, abych pokaždé ucítila takovou zvláštní touhu se na něj nalepit a už ho nepustit. Milovala jsem ho a to opravdu hodně. Ale aby se to nepochopilo špatně, já ho milovala jak po fyzické stránce, tak i jeho chování.

Nejdříve mě štval a připadal mi jako nějaký rozmazlený náfuka, ale byl jiný. Sice mě někdy zklamal – například, že se chce ženit –, ale na to jsem odmítala myslet. A myslela jen na to, jak hezky se na mě usmíval, jakou něhu jsem poznávala v jeho hlase. A několikrát mne zachránil, aniž by za to něco chtěl.

„Ale proč?“ zeptala jsem nevinně a udržovala na své tváři nenucený úsměv. Má odpověď všem přihlížejícím vyrazila dech. V duchu jsem se ušklíbla. Asi jsem byla a pořád budu ta otrokyně, která slouží a mlčí. Jenže já chci být jiná.

Nevšímal si ostatních a schovívavě se na mě usmál. „Někdo si s tebou potřebuje promluvit,“ řekl váhavě

„Už jdu,“ odpověděla jsem stejně váhavě. Otočila jsem se na své přítelkyně a němě pokývala hlavou. „Brzy se uvidíme.“

Nečekala jsem na odpověď a vyšla z kuchyně. Automaticky jsem věděla, že jde za mnou. Byl to instinkt.

Děsilo mě, že s ním budu sama, a že si s ním všelicos budu muset vyřídit, ale také mě to uspokojovalo.

„Tak... s kým budu mluvit?“ prolomila jsem ticho, když už bylo značně tíživé. Přeci jenom uprostřed jídelny stát naproti sobě a být zticha, je docela namáhavé.

Povzdechl si. „Nemyslel jsem si, že přistoupíš hned k tomuto. Ale jestli chceš, tak budiž. Seznámíš se s naším rodiným přítelem a mým budoucím tchánem,“ oznámil mi, jako by se nechumelilo. To neměl dělat.

Roznítil ve mně potlačované zakořeněné semínko zuřivosti. Připomněl mi, proč jsem byla tolik rozrušená, aby se má mysl pobláznila.

„A samozřejmě ty to řekneš jako tu nejnormálnější věc. Copak nemáš ani svědomí? Co jsem udělala, že mi dáváš naděje a přitom plánuješ svatbu s někým jiným?“ spustila jsem na něj bez přemýšlení.

„Jaký máš naděje?“ zeptal se mě s domýšlivým úsměvem uhnízděným na obličeji.

„Jenom tohle ti utkvělo v hlavě,“ vykřikla jsem popuzená jeho roztomilým, ač někdy otravným postojem. „Jistě, ale byla jsem hloupá a naivní. Moc jsem ti věřila,“ snížila jsem hlas do šepotu. Uvědomila jsem si, že jsme v místnosti sami a proto mě ještě více odrovnalo, když jsem si vzpomněla na svou vizi, kde přesně takhle stál Edward, ale s tou dívkou, a hádali se jako my teď.

Rychle ke mně přistoupil a vzal mě něžně za bradu, abych se mu nemohla vykroutit. Přistihla jsem se jak přerývaně dýchám. Což bylo následkem toho, že byl Edward v takové omračující blízkosti.

„Pamatuj si, nikdy jsem ti nelhal. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. A pravda je taková, že bychom spolu nemohli být, ačkoli bych si to tak přál. Nejde to a zaslíben jsem byl dříve, než jsem tě potkal, a teď už je pozdě. Už je na vše pozdě,“ smutně pravil a s bolestí v očích kroutil hlavou. Až teď jsem si všimla té beznaděje a zoufalosti, co z něj vyzařovala.

Jeho slova se mi hluboce vryla do srdce. Bylo to nejlepší přiznání, jaké jsem kdy zažila, uvědomila jsem si zaraženě. Ach, on by mě snad přiměl pokaždé, abych mu odpustila.

Bezděky jsem se k němu přitulila a dlouho jsem spočívala v jeho náruči. A spokojeně jsem se zaměřovala na jeho dýchání a nenucené laskání jeho rukou v mých vlasech.

Uplynula dlouhá doba, než jsme se od sebe odpoutali. Bylo to příjemné ticho, které nás obklopovalo a dodávalo mé duši mír a klid.

Odpoutala nás Alice, která nás přišla hledat. Pak nám příkře domlouvala, že bylo neomalené, jak jsme je nechali čekat. Ale uviděla jsem v jejích očích záblesk spokojenosti.

Trošku mě udivilo, když jsem poznala, že mi Edward nelhal a nevytáhl z příjemného kolektivu jen z rozmaru. A uvědomila jsem si ještě jednu věc. Snažila jsem se lásku v něj potlačit, avšak místo toho se zvyšovala. Hodně věcí jsem si uvědomila a pro některé už bylo docela pozdě.

Vešli jsme do nějaké pracovny. Útulné, ale běžné, nic, co by na sebe upozorňovalo, až tedy na upíry v ní.

Na opačném konci stolu, který se pyšnil uprostřed pokoje, seděl krásný blonďák se zlatýma očima. U jeho boku stála vřelá, dobrosrdečná žena. Pochopila jsem, že jsou pár. Alespoň jak se pořád bezděky dotýkali.

„Sedni si, Bello,“ vyzval mě potichu Edward, když jsem pořád civěla na tu úchvatnou dvojci. Vzorně a slušně jsem uposlechla, pro tentokrát. Sedla jsem si na křeslo proti té stále se usmívající dvojci.

„Bella, že?“ optal se zdvořile ten blonďák a zářivě se usmál. „Já jsem Carlisle a to je má Esmé,“ představil se s jeho manželkou, která pozdravila mírným úklonem hlavy a milým úsměvem. Ztěžka a zbytečně jsem si odkašlala. „Mohu se zeptat, o čem jste si chtěli popovídat?“ zeptala jsem se značně nervózně.

„Ach, ano,“ vydechl a vypadal jako bych ho přerušila z myšlenkového pochodu. Zatímco si ještě chvilku stříbřil myšlenky, Alice poodstoupila k Esmé a začala s ní tiše hovořit a Edward se rychle přemístil k mému boku. „Víš, jak jsi měla tu vizi? Alice říkala, že jsi něco viděla, co to přesně bylo?“ vychrlil na mě se zvídavým zábleskem v očích.

Vrhla jsem na andělsky se tvářící Alici nebezpečný pohled. Opravdu se mi nechtělo zpovídat z bláznivých škobrtnutí mé mysli. A hlavně nějakému cizímu upírovi a v místnosti, kde mě slyšel Edward. Nemohla jsem dopustit, aby se dozvěděl, že jsem blázen. Avšak ani lhát jsem nedokázala.

„Viděla jsem jídelnu a v ní hádajícího se Edwarda,“ sykla jsem a neubránila se rychlému pohledu na danou osobu. Uvědomila jsem si, že byl překvapen snad více než já, o čem to se mnou Carlisle chce mluvit. A to, co jsem uviděla, bylo pro něj také šokující. Ihned se ovládl.

„S kým se hádal, Bello?“ zeptal se a se zájmem se naklonil blíž.

Rozpačitě jsem se zavrtěla. „S nějakou...“ Nestačila jsem dopovědět a už mi do řeči skočil Edward.

„Předpokládám, že jsi mě viděla hádat se s Tanyou.“

Bolestně jsem začala zkoumat mé ruce. Nebylo mi zrovna dvakrát příjemné toto téma. Naneštěstí pokračoval Carlisle pohotově ve vyptávání. Otázky a odpovědi byly čím dál tím více složitější. Pokračovalo to neskonale dlouho, alespoň pro mě. Ostatní pozorně poslouchali. Dokonce ze mě vytáhli tu druhou hloupou vizi.

„Už ji nechte!“ rozkázal Edward starostlivě, když si všiml, jak je mi nevolno ze všech těch otázek.

„Edwarde, máš pravdu. Ale, Bello, víš, že máš dar, že?“ optal se mě Carlisle pro jistotu. V tu chvíli jsem si opět vzpomněla na svoji druhou vizi. A tím pádem na rozhovor s Caroline, totiž zmínila se, že má dar.

Bylo by možné, že bych dostala něco takového? Co je pro někoho absolutně bezvadné a pro někoho – pro mě – stoprocentně neúnosné.

„Co to znamená?“ špitla jsem s hrůzou v očích.

Doteď všichni dělali taktně, že neposlouchají, ač bylo zjevné, že to dělají. Ale teď každá přetvářka skončila a všechny pohledy spočinuly na Carlisleovi.

předchozí * další

Musím oznámit, že jsem trošičku uspěchala povídku, protože jsem si všimla, že už to moc lidí nečte. A tak teda bude brzy konec.

V příštím díle něco víc o tom daru. A konečně si Tanya popovídá s Bellou. Jak to dopadne, to uvidíte.

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý život otrokyně - 26. díl: