Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 19. díl

31.01.2011 (07:45) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2374×

„Hezký, že? Ale můžu to dělat jen na mě,“ zamračila se zklamaně. „A dar má jenom někdo. Jen ten dobrej,“ povýšeně zanotovala.

„Takže jen kvůli tomu daru jsi nás mohla oklamat? A proč jsi nás vůbec zradila? A proč jsi lhala o tom svém jméně?“ vyrazila jsem ze sebe další otázky, když mi nařídila, abych se svlékla. Nechtělo se mi, ale náznak zuřivosti v jejích očích mne oblomil. Zachvěla jsem se, když si mne prohlížela, jak vypadám. Bylo to... divné a hlavně nepříjemné. Naštěstí se odvrátila a přešla ke skříni, kde visely různé šaty, ale všechny spočívaly na jednoduchosti. Myslím, že dokonce spokojeně mlaskla.

„Víš, ten přehlídnutelný zjev, jak jsi, řekla byla moje původní podoba, ale když mne Bill přeměnil do upírky, tak jsem neskutečně zkrásněla. To každý zkrásní. Možná, že když to byla má podoba, tak se mi lépe klame lidi.

A zradila. Hmmm, potřebovala jsem z vás vytáhnout, jak jste důležití pro Cullenovy, hlavně ty. Nechtěli jsme riskovat, že nás přepadnou. A pak, když jsem ty informace získala, tak to bylo jednoduché. A jméno jsem si vymyslela jen tak. Nevím proč. Možná, protože to bylo vzrušující.

A kvůli tomu strachu velice pospícháme s vaším prodejem a pak, až se objevěj Cullenovi, tak my nic. To ti, kteří vás získali budou moct za ten únos,“ mumlala své vysvětlení zdráhavě. Myslím, že tomu sama nevěřila, že odejdou bez následků. I já tomu poněkud nevěřila.

Plánovali si to. Plánovali od začátku. Vzpomněla jsem si, že jsem najednou tak rychle padla únavou, i když jsem se jen zabývala převlékáním. A to nebylo normální.

„Co s těma klíčema? A proč jsi nás nechala ve svém pokoji samotné? Proč jsi se nebála, že se pokusíme o útěk?“ zamumlala jsem další otázky. Skoro vše už zapadalo na své místo. Už jsem zpola chápala.

Najednou ke mně hodila 2 bledě modré látky. Byly tak příjemné na dotek, ale nesměla jsem přesměrovat svou pozornost jinam.

„To si obleč,“ poručila mi zachmuřeně.

„Tohle?! Ty kousky průhledné látky?“ zděšeně jsem špitla. To nemyslela vážně. Už se jen stydím na to koukat, co si počnu až to budu mít na sobě? Ale na druhou stranu je horší být úplně nahá. Začala jsem se soukat do modrých polokalhot. U boků mne naléhavě objímaly a pomalu se ke kotníkům odlepovaly a přidávaly na objemu. Až tedy na kotnících byly opět ke mně přilepeny. Očekávala jsem však, že budou více ukazovat mé údy, ale koneckonců bylo dobře, že nebyly dostatečně průhledné.

Na řadu přišla druhá látka. Bylo to něco jako ustřižený korzet. Cítila jsem se v tom až příliš volně a naze. Nervózně jsem se ošila. Už opět mne Caroline probodávala pohledem a až potom se spokojeně usmála.

Ještě ke mne hodila bledě modrý plášť, abych na sebe zytečně neupozorňovala. Obratně jsem to na sebe hodila a musela uznat, že to oblečení je příjemné a slušivé, ale také dost odvážné.

Jedním pohybem ruky Caroline naznačila, abych si s doteď mlčící Angelou vyměnila místo. Angela seděla na malé lenošce, která byla světélkově růžová. Toho jsem si ani nevšimla. Lenošky i Angely, jež na ní seděla.

Hned začala s Angelou stejný postup zkrášlování. Myslela jsem, že musím zopakovat otázky, které nespokojeně ležely ve vzduchu, ale nemusela jsem.

„Inu, vše bylo hrané. Nahrála jsem to na vás, abych zjistila, co jsem potřebovala. Potřebovala jsem, abyste mi věřily skrz tu jakoby svobodu,“ začala se rozvážně svěřovat, jak nás obelstila. Musela jsem se obzlášť dobře ovládat, abych neudělala nějaký neuvážený čin.

„Nechala jsem, aby jsi vzala klíče tomu tlusťochovi, ale byl více opilejší než jsem si myslela, tak jsem se obávala, že to nevyjde. Ale podcenila jsem tě, zvládla jsi to. Ačkoli to s tím jídlem bylo... barbarské,“ mluvila tiše a nehorázně klidně. Od její řeči se mi vlhce potily dlaně, srdce utíkalo jako o život a já sama jsem se přistihla, jak těkám očima po místnosti. Naopak, to ještě nic nebylo, protože jak do mě na chvíli vrazila svůj posměšný pohled, tak se vše zhoršilo a zdálo se mi, že moje srdce chce puknout.

„Opravdu jsem takovou reakci nečekala. I ta služka byla podstrčená figurka, ale to ty jsi to pokazila. Vše,“ řekla a přísně se na mě zachmuřila. Dostala jsem z ní strach. Zadrhl se mi dech v hrdle a díky němu se mi utvořil objemný knedlík.

Najednou se na mě otočila a bleskovou rychlostí se ke mně přihnala, že byla sotva jednu stopu od mého obličeje.

„Víš, docela dlouho jsem si lámala hlavu, kde jsi byla, když jsi utekla. A proč si se zničehonic chovala tak cize. A nejsem zas tak natvrdlá, jak si myslíš. Odhalila jsem tě. Poslouchala jsi nás!“ zavrčela mi zlostně do obličeje, objevily se v jejích očích opět záblesky hněvu a nenávisti. Rázem mi přešla každá naděje v tom, že si to nedomyslela. A i odvaha mne přepadla.

Odfrkla si a lidským krokem vyšla opět k Angele, která na mě zírala s vytřeštěnýma očima. Trochu mne zamrazilo, když jsem v jejím oválném obličeji zahlédla zrazenost. Možná, kvůli tomu, že jsem jí neřekla, proč se chovám jinak.

„Pochopitelně. Lidé nechápou zdvořilost a už vůbec žadné otrokyně,“ zamumlala si pohrdavě.

„A pak v tom pokoji jsem věděla, že nikam neodejdete kvůli tomu, že jsem vás omámila uspávajícími prostředky. Angele jsem postrčila malou bramborovou placičku, když jsi byla pryč, a v ní byl ten prášek rozmělněný,“ začala bez dalšího pobídnutí vysvětlovat. Všimla jsem si, že když se Caroline zmínila o Angele, tak se výrazně napla v útočnou pozici nebo spíš utíkající pozici. A já se napla v pozici obranářskou.

Sice jsem byla připravená Angelu třeba i svým tělem zakrýt, ale vůbec jsem netušila, kde se ve mně zjevila ta nenadálá odvaha.

„Nu, a u tebe, Bello, to bylo složitější. Ta služka ti měla nabídnout kousek kuřete a v tom byl druhý prášek, ale nemusela, vzala sis to sama. Pravda, ona byla poněkud... nepokorná, ale měla ti to dát. A protože sis to vzala sama, tak jsem neměla jistotu, jestli jsi to snědla, a proto si můj výborný plán zhatila.

Ale na druhou stranu, i kdyby sis to nevzala, tak bys taky neutekla z toho pokoje, protože Angelu bys tam samotnou nenechala,“ rozpovídala se nahlas. A mě polila vlna úzkosti, protože zaprvé, měla pravdu, a zadruhé, jak jsem mohla nerozluštit ten stupidní plán? Nejspíše jsem byla tolik zaneprázděním litováním sebe samé, kvůli své smůle, že jsem nepostřehla ty zatracené intriky. Je to tak propletené, až mi to trhá hlavu. Jak se v tom má člověk orientovat, když je to tak zmatené? Ale stejně nechápu, jak jsem na tu zradu nepřišla dříve. Proč jsem se upla na záchranu od relativní cizinky?

„Takže tobě padnou růžové šaty. Jde ti to k pleti a k tvý něžnosti,“ drze mi Caroline přerušila mé myšlenky tím, že Angelu takto zhodnotila.

„Děkuji,“ poděkovala zdvořile, ale nic jiného než zdvořilost tam nebyla. Možná stopa rozhořčení, možná.

„Na.“ Caroline hodila šaty Angele a ta si je bleskově natáhla, aniž by zaváhala. Přesně věděla, jak si to má obléknout. Trochu jsem se začervenala nad svou vlastní nešikovností.

„A teď tu budeme muset počkat než nás vyzvedne Bill,“ prohlásila Caroline velice natěšeně. Teď po tom, co jsem se vše dozvěděla, tak jsem se docela těšila do náruče někoho jiného – když už to musí být –, abych byla od téhle potvory co nejdál.

„No, tak můžeš pokračovat ve výslechu. Máš ještě čas,“ oslovila mě Caroline nedočkavě a zpočátku si váhavě ke mně přisedla, ale pak se uvolnila, když chvilku vydýchávala mou vůni – aspoň podle mého obezřetného pozorování.

Pokynula Angele, aby se k nám do zbylého místa ještě vmáčkla. Neochotně vykročila a než mohla nasměrovat kroky ke Caroline, tak jsem ji stáhla k sobě do toho ještě miniaturnějšího místečka.

Caroline si nás zuřivě měřila a já jí ten pohled statečně oplácela, avšak mi srdce divoce bušilo a ruce se mi začaly úděsně potit. Odolala jsem a netřela si dlaně o tu hedvábnuo látku. Po chvíli se uklidnila a já pořád nechápala, kde se ve mně bere pořád ta odvaha.

„No, tak máte nějaký otázky? Ať se tak nenudim,“ vzdychla poraženě. Ale ta jedorázová odvaha mne rychle opět opustila. Zmohla jsem se tak akorát na nervózní polknutí.

Je to tak nepochopitelné. Ještě před několika dny jsem byla téhle osobě vděčná a teď ji natolik nenávidím, že bych udělala něco, co bych obvykle neudělala. Ale navíc jsem jí nepochopitelně věřila vše, co řekla.

Přeci jen mě napadlo, na co bych chtěla ještě vědět odpověď. I když jsem ji nejspíš už tušila a věděla, avšak bylo by hezké zjistit opak.

„Jsou... Cullenovi upíři?“ špitla jsem zdráhavě a riskla jsem, že jsem se na ni zadívala. Nevím, jestli dokážou upíři kulit oči. Ale Caroline to zvládla a přeměřovala si mě jako toho největšího tupce pod sluncem. Nehodlala jsem se rozhodit a pomyslela si: Jistota je jistota.

„Jistěže. Hloupější otázku jsem ještě neslyšela,“ ujistila mě v mém přesvědčení a neodpustila si svou poznámku.

Takže mé předtuchy byly oprávněné a zcela pravdivé, pokud mi nelže, ale na druhou stranu, proč by to dělala? Už jí nemusí záležet na tom, jestli i toto vím nebo ne, když mi řekla toho tolik, tak proč ne, že. Trochu mne udivovalo, že mi tolik řekla, jen kvůli své znuděné náladě.

„I já mám otázku,“ ozvala se sebevědomě Angela strnulá a ztuhlá před Caroline. Měla z ní hrůzu, ostatně já také.

„Říkala jsi, že člověk po přeměně v upíra zkrásní. Kdybyste nás proměnili, tak byste přeci dostali více peněz. Tak proč jste to neudělali?“ zeptala se sebevědomě se špetkou zvědavosti, která znamenala, že zamýšlí o něčem nekalém. A to se mi nelíbilo.

Musela jsem uznat, že to Angele pálí. Mě tato docela zásadní otázka nenapadla.

„Ehmm... Ano, zkrásní. Ale takovéto zboží se nesmí prodávat. Alespoň, ne, na tomto největším a nejoblíbenějším trhu. A ke všemu jsme neměli tolik času, protože proměna trvá přibližně 3 dny,“ roztržitě vysvětlovala. Asi byla nenadálou aktivitou Angely zcela vyvedená z míry.

Uvědomila jsem si, že pořád tomu nemůžu stoprocentně uvěřit, ale možnost, že bych byla nesmrtelná, pohyblivější a krásná mi dodávala chutě na přeměnu v upíra. A to bylo špatné. Přece nemůžu chtít stát se monstrem jako oni. Chci opravdu pít krev? Stojí mi krása a bezstarostné chození za změnu v monstrum?

Náhle někdo vyrazil dveře.