Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý jezdec, bílý kůň - Prolog

13.05.2011 (18:00) • DevilFish • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 4321×

„Tak to klidně můžete zahodit, chlapi,“ pronášel čert, bafajíc přitom z dýmky. „Mám postupku, tak prachy ke mně!“

Ostatní u stolu nesouhlasně zamručeli a házeli vsazené peníze k Bengáčovi – jak se čertovi říkávalo. Za Boha si totiž nikdo v celém pekle nemohl vzpomenout, jak se Bengáč doopravdy jmenoval za svých lidských let.

Bengáč se jen ďábelsky zasmál a nepatrným pohybem chmátl rukou do kapsy. Vytáhl z ní srdcovou devítku – přesně tu kartu, která mu do postupky chyběla – a již zmiňovanou kartu si vyměnil s károvým králem. Nepotřebná karta spadla na zem a čert ji schoval pod své koňské kopyto. A aby si nikdo nevšiml, jak si mění karty, tudíž podvádí, naschvál bafl přehnaně kouře a začal odkašlávat. Takže oči všech přítomných nesletěly k jeho končetinám, které „po čertovsku“ měnily karty v Bengáčovo prospěch, ale každý hříšník v místnosti koukal na jeho dusící se tvář.

Kdepak, lidičky. Bengáčovy triky prostě nikdy nikdo nerozluštil. Každý trik opakoval pouze jednou za sto let, a navíc ti hlupáci – kteří v pekle pobývali – si většinou ani nevšimli, že podváděl.

Nejen, že byl Bengáč největší a nejlepší podvodník, ale také byl nejstarším čertem a největším hříšníkem, navíc už pětkrát po sobě získal titul Krasavec hnusáků desetiletí. Ale ta jeho síla. No, dámy a pánové, ten byl silnější než kůň! Před čtyřmi stovkami lety si dal s jedním z těch ďábelských ořů přetahovanou. Utáhl ho jednou rukou a ještě se stačil ďábelsky smát.

Možná jste už pochopili, že s tímto čertem není radno dát se do křížku. Každý nový v pekle říkával: „Ale já ho přeperu, to budete čubrnět!“ A jen co Bengáče uviděl, spadla mu čelist, a to doslova. Bengáč působil dojmem postiženého boxera. Místo pusy měl oči, místo očí nos, místo nosu pusu, uši měl vzhůru nohama a obočí přišité jeho vlastníma rukama tak, aby se neustále mračilo. Ale naproti jeho ošklivému obličeji měl tělo, po kterém toužila každá prvá. Svaly se mu jasně rýsovaly i pod šesti svetry, které nosil (říkával, že je mu v pekle moc zima), a místo jedné lidské nohy a kopyta měl na levé noze kopyto koňské a na druhé kopyto prasečí. Byl to prostě ďábelský hnusák, ze kterého šel strach.

Bengáč spokojeně nadzvedl koutek úst, když viděl, jak má velkou hromadu peněz, zatímco jeho soupeři měli sotva ještě něco v kapsách.

Dneska jsem už vyhrál dost, mohl bych těm chudákům dát nějakou šanci, řekl si sám pro sebe, vzal prachy a beze slova odkráčel od stolu.

V pekle nebyla určena žádná pravidla pokeru. Tedy až na jedno, čert nikdy nesmí zasednout k pokeru s andělem, ale to platilo ve všech hrách.

Bengáč odhodil fajfku hostinckýmu přímo do dlaně. Byl boháč, takže si téměř každý majetek nechal pouze jeden den a poté ho hodil nějakému chuděrovi.

Beze slova se natáhl pro balíček cigaret, které ležely na pultu, a bylo mu jedno, že nejsou jeho. Strčil si cigaretu do své pusy, kterou měl na místě, kde u lidí býval nos. Nasál kouř a nechal, aby ten krásný pocit, když mu látky ničí tělo, proběhl jeho horkými žílami. Miloval, když mohl sám sebe ničit. Vydechnul a slastně zamlaskal. Otočil se na patě a odešel z hospody U Opilého pekla.

Chtěl se vydat do svého královského bytečku kratší cestičkou. Nerad se namáhal víc, než bylo potřeba, a ta zkratka byla přesně o půl kroku kratší, to byla pro lenocha a Bengáče ohromná vzdálenost.

Tato zkratka byla riskantní v tom, že touto cestou létali andělé na nákupy. Nebylo dobré pouštět se s anděly do řeči. Byly totiž nechutně přítomní a velkorysí.

„Ble, Andělové,“ odfrkl si Bengáč a plivl do sudu s lávou. Slina s tichým žbluňk přistála v tekutině a začala hořet.

Jo, peklo bylo okouzlující místo, to musel uznat i anděl. Stokrát lepší, než to jejich „nebíčko“, říkával si čert rád.

Už procházel tunelem vyhrazeným pouze pro ty z nebes. Zvedal svoje nohy v rychlejším tempu, aby byl co nejdříve v pekle, když tu najednou spatřil ostrou bílou zář a pocítil – poprvé ve svém životě – strach.

Věděl, co to znamená. Je tu anděl, který ho určitě udá Luciferovi a pak už bude po hehe. Když spatřil anděla s modrýma očima a zadkem jako tank. No ale beze srandy, tak krásný zadek se nevidí každý den…

Anděl věděl, kam směřuje Bengáčovo pohled a jen protočil oči. Od té doby, co je v nebi, všichni valí oči jen na jeho vypracované hýždě. Ale že by na jeho tvář? Na to může klidně zapomenout. Byl v nebi sice jen pár nebeských hodin (1 nebeská hodina = jeden normální den), ale už teď mu to začínalo lézt na nervy.

Bengáč si kleknul před anděla a spráskl ruce. Z oka mu vytekla jedna jediná slza, která byla černá jako Bengáčova hříšná duše.

„Prosím, dej mi milost!“ prosil a rukama nahmatal andělovo triko, přitáhl si ho blíže, tak, aby se mu anděl musel dívat do nepěkné tváře. „Udělám cokoliv,“ sliboval a z grimasy, kterou na jeho tváři nikdo nikdy nespatřil, bylo poznat, že ho to opravdu mrzí a že to myslí vážně.

Ovšem anděl Bengáče znal, povídalo se o něm jako největším zrádci země, a tak se rozhodl udělat něco, co Bengáč nečekal…

„Dobrá, nic neřeknu, ale jen když se mnou uzavřeš sázku.“ Bengáč nevěděl, co na to říct. Možná teď poruší ten nejhlavnější zákon pekla. Bude to hrdinský čin – nikdo se ještě neopovážil tento zákon porušit, byť jen na to pomyslet. Plivnul si do pravé dlaně bez ukazováčku a nehty jako pařáty. Podal ruku andělovi, který ji stiskl a myslil si, jak je to v pekle nechutné. Potřásli si a zavázali se k dohodě na život a na smrt.

Tato dohoda zničila život tolika lidem…

***

Bengáče už to sezení na obláčku a čučení dolů na lidi viditelně nudilo. Možná to bylo tím, že byl zvyklý se dívat na lidi zespoda, a kolikrát se mu naskytl zajímavý pohled… Třeba před pár dny, šla nad ním ženský se sukní a bez kalhotek…

„Hříšníku,“ zamumlal si anděl pod vousy a dále pročesával modrýma očkama okolí.

Aby ses nepo-, pomyslel si Bengáč v duchu a mírně pozvedl svoje rty. Netušil, že je tak dobré nadávat andělovi.

„Mimochodem, nebaví mě říkat ti anděli, takže bych ti rád dal nějakou přezdívku.“ Bengáč si udělal na mráčku pohodlí a podstrčil svoje ošklivá kopyta andělovi přímo pod nos. Anděl předvedl znechucenou grimasu a odpověděl:

„Moje jméno by se ti nelíbilo, Bengáči. Radši mi vymysli nějakou přezdívku.“ To se Bengáčovi líbilo, moc rád dával bytostem přezdívky. Třeba motýlovi říkal Tukan létavý.

Tajemně se zasmál a prohrabal se v kapsách svých ušouraných tepláků. Nahmatal  cigaretu a strčil si ji do pusy.

„Já ti to řeknu,“ povídal a foukl zvědavému andělovi kouř přímo do obličeje. „Budu ti říkat…“ Zkušeným okem si projel anděla od nohou s pantoflemi až k holé hlavě. „Bezmozek, jo, to je přesně jméno pro tebe.“ Zasmál se andělovu šokovanému výrazu a málem se udusil kouřem z cigarety.

Anděl – teda vlastně Bezmozek - nehybně seděl a s očima doširoka roztaženýma pozoroval Bengáčovu dusící se, ale zároveň spokojenou tvář.

„Proč zrovna Bezmozek?“ ptal se a kulil oči.

„Protože jseš plešatej, a na rozdíl od ostatních andělů nemáš mozek, jinak by si totiž teď nestál s čertem v přednebi a nechtěl se s ním na něčem dohodnout,“ mumlal Bengáč spíš pro sebe.

Bezmozek pokrčil rameny. Už nyní je hříšníkem, tak to musí pořádně rozjet, ne?

O pár hodin později

„Doprčic,“ mumlal Bengáč a prohmatával si kapsy.

„Co je furt?“ zaklel anděl a vrhl po Bengáčovi varovný pohled. Už dobrých pár hodin chtěl v klidu pozorovat svět tam dole, ale ten čert mu prostě nemohl dopřát pokoj.

„Nudím se, ale to není podstatné.“ Bengáč se nadechl. „Došly mi cigarety, tomu já říkám pohroma!“

Anděl protočil oči v sloup. Jo, chápal, že se Bengáč nudil, ale že by byla větší pohroma cigarety???

„Víš, co se říká?“ zeptal se Bengáč, když stále nemohl nalézt své milované cigarety. Nečekal na Bezmozkovu odpověď a povídal dál. „Život je jako žebřík do kurníku - krátkej a posranej!“ Anděl se zasmál. Nebyl žádným opravdovým andělem, nýbrž byl v duchu alkoholik a sprostý feťák, a způsob života, jaký vedl Bengáč, se mu moc líbil.

Bezmozek si sám sobě nechtěl přiznat, že by chtěl být vlastně Bengáčem. Kouřit, mluvit sprostě a vypadat jako nestvůra… Nechápal, proč ho vzali do nebe, když zemřel jako zfetovaný puberťák v popelnici. Asi měl Bůh nějakou chybu v papírech.

„Jo, máš pravdu,“ šeptal tak, aby to Bengáč nemohl slyšet. „Krátkej a posranej.“

„Takže, Bezmozku, už tady čučíme dobrejch pár hodin a stále nic o té tvé sázce, to bych se rovnou mohl vrátit do tý žumpy dolů.“ Bengáč upřel oči na Bezmozka a čekal na jeho odpověď.

Asi bude chtít hrát šachy, taková babská tradic, řekl si v duchu.

„Napadlo mě…“ začal Bezmozek pozvolna, „že bychom mohli zkusit zkřížit cesty nějakým těm na zemi…“

„Hm, děsná zábava,“ řekl Bengáč ironicky a protočil oči. To už je lepší hrát šachy.

„Necháš mě domluvit?“ Rozčiloval se anděl. „Myslíš, že bychom mohli zkřížit osud nějakému hříšníkovi a osobě s čistým rejstříkem… Víš, co tím dokážeme? Něco, co ještě nikdy nikdo nezkusil! Spojit anděla s ďáblem…“ Bezmozek se zasněně díval do dálky.

I Bengáč se na chvíli nechal tou představou unést. Byl to plán přímo solidní. Ale jen…

„A kde na ten náš pokus seženeme lidi, simtě?“ zeptal se Bezmozka, který byl stále duchem trochu mimo.

„A co myslíš, že jsem teď celou dobu dělal? Jasně že jsem hledal lidi a našel!“ prohodil hrdě a v očích mu létaly jiskřičky.

„Tak, kdo to je?“ Bengáč už nemohl dál přežít to napínání.

„Dobře, takže já mám jednoho dostihového jezdce. Jezdí hlavně na jednom bílém koni a babky v okolí mu dali přezdívku Černý jezdec, bílý kůň, nebo Semhletámhle. Dělá věci, že by člověk nevěřil, ale je fakt dobrej, takovej anděl.“ Bezmozek se spokojeně zasmál a prstem ukázal na jednu dostihovou dráhu, kde zrovna jako šíp ‚létal‘ jezdec celý v černém na ryzákovi. „To je on.“

„Jojojo, zajímavé,“ kýval hlavou Bengáč bez stopy zájmu, „ale já mám zájem hlavně o toho svýho.“

„Je to holka,“ vyhuboval Bengáčovi Bezmozek. „Nemám v plánu z nich udělat teplouše.“

Oba dva se zasmáli andělově humoru. Bengáč byl spokojen. Nikdy netušil, že je s andělem taková zábava, a Bezmozek si myslel o čertovi přesně to samé.

„Tak jak se ta moje kočka jmenuje?“ zeptal se Bengáč a ze srandy namaloval do obláčku kočku.

Bezmozek se zasmál. „Jmenuje se Isabella. Mimochodem, ten můj je Edward. Ta tvoje je upírka a svůdnice mužů. Vždycky si s někým zalaškuje a pak ho pěkně pomalu vysaje… Je nadpozemsky krásná a muže přitahuje jako magnet… Ale musíme to udělat tak, aby nám Edwarda hned po jejich společné noci nezbaštila,“ vyjasňoval Bezmozek svůj plán Bengáčovi.

Bengáč spokojeně přikyvoval. Bylo mu jasné, že teď začíná nová kapitola jeho dlouhého života.

Bezmozek si zachytil malý kousek obláčku a letěl s ním nad Edwarda. Nezkušený Bengáč se snažil opakovat jeho ladný skok na kus mraku, ale nepovedlo se a málem spadl do rybníka, který byl vybudovaný přímo pod ním. S velikou námahou vyškrábal své svalnaté tělo nahoru a rozjel se směrem Bella…

V nějaké kapitole vám také vysvětlím, jak to funguje v mezinebi. Není vám divné, že tam nepotkali žádného upíra? :)

Tento prolog byl jen takový odraz. Je to sice docela dlouhé, ale já to sem potřebovala napsat, aby dávaly další kapitolky smysl… Takže pro příště jsem si pro vás připravila nahlédnutí do minulosti. Čeká tam na vás překvapení... :)

Děkuji za případné komentáře. Čím víc jich bude, tím rychleji napíšu další kapitolku. :)

SHRNUTÍ

< Previous Page |*| Next Page >

Autor: DevilFish (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý jezdec, bílý kůň - Prolog: