Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cena lásky Prolog

25.04.2013 (16:00) • martina946 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1541×

Když jsem byla malá, tatínek mi často vyprávěl pohádky na dobrou noc. S maminkou jsme si lehávaly do vyhřáté postele a horlivě naslouchaly jeho slovům. Poté, co rodiče odešli do ložnice, představovala jsem si, že to já jsem princezna čekající ve věži na svého prince. Dokonce si vzpomínám i na jemný zápach kouře vycházející z jeho oblečení, když sedával na mé postýlce a vymyšlel si své příběhy, kterými mě uspával. Doma nikdy nebyla tajemstvím otcova závislost na cigaretách. Každý den vykouřil alespoň krabičku denně. Rodiče se kvůli tomu několikrát pohádali. Maminka nenáviděla jakékoliv drogy, ať už legalní, tak přirozeně i ty nelegální.

Samozřejmě to dost lezlo i do peněž, což byl další důvod k rozporům. Po čase se mamka vzdala snahy tátu napravit a přestala to řešit. Možná kdybychom tenkrát věděly, že každá cigareta, kterou si kdy koupil, je hřebiček do jeho rakve, netolerovaly bychom jeho závislost. Čas plynul jako voda a já brzo oslavila své šestnacté narozeniny. Všechno bylo dokonalé, jak doma, tak i ve škole. Tedy to jsem si aspoň myslela.

Ještě dnes, když si na to vzpomenu, mě začnou pálit oči a na hrudníku cítím tu hnusnou spalující bolest, která mě nenechá pořadně se ani nadechnout. V ten den jsem se vracela později ze školy domů, musela jsem pomoct své kamarádce s uklízením celé školy. Mamka měla být tou dobou v práci a otec na nějaké obchodní schůzce, takže jsem domů nijak extra nepospíchala. Jenže hned poté, co jsem otevřela domovní dveře, bych přísahala, že mi na okamžik přestalo bít srdce.

Celé mé tělo ztuhlo a já byla schopná se pouze dívat na svého otce ležícího na zemi s bolestnou grimasou v obličeji. Několikrát jsme se s mamkou ptaly, zda mu nic není. Vždy, když po večeři zvracel na zachodě, nebo mu bylo tak špatně, že ani nemohl jít do práce. Většinou odpovídal dost uhýbavě nebo nás odbyl pouhým ujištěním, že o nic nejde. Na danou situaci jsem tenkrát zareagovala poměrně rychle, i když si všechno do příjezdu sanitky pamatuji jen v útržcích. Třeba uklidňující hlas operátorky, která se mi snažila přes telefon pomoct.

Ovšem na jednu vzpomínku bych nejraději zapomněla. A to na tu, když ho odvaželi do nemocnice. Vypadal tak bezmocně a zlomeně, v tu chvíli jsem v něm neviděla toho silného muže, u kterého jsem se vždy mohla vyplakat na rameni, ale pouze zchátralého člověka, který potřebuje pomoc.

V nemocnici nám poté vše vysvětlili. Otec už pár měsíců trpěl rakovinou plic, léčbu ovšem celou tu dobu zarputile odmítal. Matka tomu nejdříve nechtěla věřit, ovšem hned poté, co jí ukázali lékařskou zprávu, jim musela dát za pravdu. A tím začaly naše nejhorší měsíce života. Každý den jsme se snažily otce přesvědčit k léčbě. Bezúspěšně. Celou dobu si trval na tom, že si chce své posledné měsíce života užít a ne být zavislý na lécích. Nakonec to skončilo tak, že pokaždé, když jsem se ráno probouzela, musela jsem myslet na to, že dnešek muže být jeho poslední.

Možná to bude znít trochu hnusně, ale já pocitila menší úlevu, když pár dní poté, co jsem oslavila své sedmnácté narozeniny, zemřel. Ne že bych byla nějak ráda z tak brzkého odchodu, ale aspoň jsme mohly mít jistotu, že už ho nic nebolí. 

Ovšem ani tenhle fakt nám nepomohl zmírnit bolest. Každou noc jsem kvůli němu probrečela. Každé ráno jsem se probouzela zpocená a s noční můrou pod víčky. Ve škole to už taky nebylo ono. Kašlala jsem na učení a z premiantky třidy se v tu ránu stala průměrná studentka se špatnými známkami. Mamka na tom nebyla o nic líp, v práci zůstávala delší dobu než obvykle. Hned potom, co přišla, se zavřela ve svém pokoji odmítajíc jakoukoliv komunikaci a jen potichu brečela. Jenže zatímco se maminka po čase dostávala z toho nejhoršího, já byla stále uzavřenější.

Svým kamarádům jsem se vyhýbala, nenáviděla jsem ty jejich lítostivé pohledy. Kdykoliv jsem za nimi přišla, všichni okolo mě zmlkli, jen aby neřekli něco, co by mě rozesmutnilo. Nemělo cenu s nimi udržovat kontakt. To jsem ovšem netušila, že mě hned poté začnou za mými zády pomlouvat. V tu chvíli jsem si uvědomila, že potřebuju pryč. Někam jinam, zmizet odtud. Od všech vzpomínek, lítostivých pohledů a falešných kamošů. Mamka si zřejmě myslela to samé, takže jsem za pár dní volala své babičce do Forks s otázkou, zda bych u ní nemohla na chvíli zůstat. Diky bohu jí to nevadilo, takže jsme se po telefonu domluvily, že přiletím na prázdniny a nasledně tam dodělám střední školu. Ve své současné jsem podala žádost o ukončení studia, poněvadž jsem byla pěvně rozhodnutá nastoupit do třetího ročníku ve Forks.

Několikrát jsem se snažila mamku přemluvit, aby jela také. Vždy to jen zamítla s výmluvou, že by se o její květinářství neměl kdo postarat. A i když mi bylo jasné, kvůli komu nechce jet, neřešila jsem to. Opravdu jsem nehodlala rozebírat staré rozpory mezi babičkou a mou matkou.

S přicházejícími prázdninami jsem pociťovala stále větší úlevu. Každý den jsem byla blíže novému životu a pravě na něj jsem se těšila jako malé ditě.

Když nastal onen den D, mohla jsem se štěstím rozprchnout do všech světových stran. Nemohla jsem se dočkat babičky, nových lidí a zážitků, které mě čekají. Jo, byla jsem extrémně natěšená. Radost mi ani nezkazil ten jemný hlásek v hlavě, jenž mi šeptal, zda je správné nechat tu maminku samotnou. Jak už jsem řekla, radost mi to nezkazilo. Naposledy jsem v letištní hale objala maminku, do rukou jsem popadla kufry a nastoupila do letadla, vstříc lepšímu životu.

Doufám, že se vám prolog líbil a moc nenudil. Je to moje prvotina, takže budu ráda i za kritiku. 

Děkuji všem, kteří si udělali, čas a přečetli si to. martina946

Autor: martina946 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cena lásky Prolog: