Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cena lásky 1. kapitola

12.06.2013 (11:15) • martina946 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1334×

Molly se zamračila, když na její tvář dopadly jemné sluneční paprsky, které se draly skrz zavřené okno a osvětlovaly celou místnost. S povzdechem, jenž jí unikl z pootevřených rtů, se otočila na druhý bok a otevřela těžká víčka. Pohled jí už zcela instinktivně padl na černý budík položeny na nočním stolku u její postele. Čtvrt na osm hlásala zeleně blikající číslice. Hnědovlasé dívce po tváři přejel slabý úsměv. Je sice pravda, že ostatní děcka, nebo možná i někteří nezaměstnaní dospělí, mají dozajista ještě půlnoc, ale pro Molly to byl pokrok. Po všech těch dnech, co se budila ve tři hodiny ráno, doprovázená do bdělosti křikem a slzami v očích… Jo, rozhodně pokrok.

Ještě chvíli jen tak ležela a užívala si klid, jež jí tohle městečko nabízelo. Žádná troubící auta ani nadávky přiopilých mužů, kteří se vraceli z hospody zpátky domů ke svým rodinám. Pouze zpěv různorodého ptactva, co se uhnízdilo v koruně stromů, který dosahoval k jejímu oknu v druhém patře. Uběhlo přesně deset minut, při kterých tupě zírala na onen budík v jakési meditaci, než se rozhodla vstát.

Po zádech jí přejel mráz, když se vymotala z tmavomodré přikrývky a chodidly se dotkla ledové podlahy. Ovšem pohled, který se Molly naskytl hned poté, co se otočila čelem k oknu, jí to vynahradil. Upřímně ani za ten týden, co tu strávila, si nemohla zvyknout na věčně zataženou oblohu a chladné počasí. Vždyť vyrůstala ve městě, kde zapršelo dvakrát, maximálně třikrát do roka. Proboha.

Energicky přešla k oknu, které vzápětí se slabým skřípotem otevřela. Studený vítr, jež už takhle z dálky viděla ohýbat větve stromů, jí ošlehl tváře. Zachvěla se pod náporem zimy, který se hnědovlasé dívce zakousl do pokožky. Nepomohlo jí ani sluníčko, co by správně mělo hřát, ale zatím to jen vypadalo, jako by se rozhodlo dávat lidem jako ona falešné naděje. Zašklebila se na modrou oblohu, po které pluly šedivé mraky, a okno vzápětí zavřela. Nehodlala o prázdninách onemocnět a to, že tu stojí jen v noční košilce, tomu zrovna dvakrát nepomáhalo. Otočila se na patě a rozešla se ke dveřím, přičemž si ze země ještě stihla vzít svůj modrý huňatý župan, který tu včera jen tak pohodila, když byla líná dojít těch pár kroků ke skříni, aby ho tam mohla uložit.

Dívčina prochladlá pokožka s radostí uvítala sametovou jemnost látky, která vzápětí dopadla na její tělo. Župan si uvázala kolem břicha a s lehkostí otevřela bílé dveře bez hrůzostrašných zvuků. Vplula do malé, žárovkami osvětlené chodby, na jejímž konci se skrývalo dřevěné schodiště.

Rozešla se k němu. Cestou míjela staré obrazy na čistě bílých stěnách, ale taktéž i babiččin pokoj, jenž byl kousek od toho jejího a u kterého se na pár vteřin zastavila, aby se zaposlouchala do ticha budovy. Dělala to tak pokaždé a jako pokaždé neslyšela žádné chrápání, co by dokazovalo, že ještě spí. Nechala to být a znovu přiměla své nohy k pohybu.

Schody seběhla poměrně rychle a z posledních dvou rovnou skočila. Kuchyň byla malá, ale zato poměrně prostorná. Slunce sem pronikalo z dvou oken přímo naproti ní. Uprostřed stál malý čtvercový dubový stůl, u něhož stejně nikdo nikdy nejedl. Béžové stěny ladily s bílými poličkami a žlutým linoleem na podlaze.

Molly se rozešla k ledničce, již vzápětí otevřela. Budu muset jít nakoupit, projelo dívce hlavou, když si všimla, že většina jídla je už dávno nepoživatelná. Po krátkém prozkoumání si vzala jeden jahodový jogurt, u něhož usoudila, že by po jeho strávení nemusela skončit s hlavou v záchodu. Ze šuplíku vytáhla lžičku a z kuchyně přešla za babičkou do obývacího pokoje.

Postarší paní se šedivými vlasy staženými do spletitého účesu seděla na hnědém gauči zády k ní a poklidně si četla tlustou, zaprášenou knížku. Vlastně celý tenhle pokoj byl v hnědé barvě, ta totiž byla Paulova nejoblíbenější, a i přestože to tu Violet přišlo dost tmavé, nenašla sílu tenhle pokoj přemalovat po smrti svého manžela. Připomínalo jí to časy, kdy s ní seděl na tomhle gauči v objetí a společně si četli z jedné knihy nebo si jen tak povídali o případných prohřešcích svých přátel. Nechtěla na něj zapomenout. Nemohla zapomenout. Přesto se to tu snažila vykompenzovat bílou knihovnou nebo malou podlouhlou skřínkou, na které hned vedle knihovny stála televize. Před televizí byl na hnědé podlaze položen malý čtvercový a hlavně bílý kobereček, na němž stál stejné barvy a rozměrů i stolek. To všechno před onou pohovkou, která měla tvar písmene L, na niž se právě Violet snažila zahnat slzy.

Molly přistoupila a posadila se vedle své babičky, která se ztrácela ve svých vzpomínkách a snad ani nepostřehla dívčinu přítomnost.

„Dobré ráno,“ zkusila upozornit na svou maličkost pozdravem. Povedlo se. Violet trhla zasněným pohledem od řádek slov a zadívala se na svou vnučku.

„Ach, promiň, zlato, nevšimla jsem si tě. Taky ti přeji dobré ráno,“ pověděla, přičemž si sundala kulaté brýle na řemínku a nechala si je viset na krku jako nějaký náhrdelník, takže oválný obličej zdobily jen vrásky a malé světle hnědé oči. Hnědovlasá dívka odvrátila zrak od své usměvavé příbuzné a jukla na kelímek, ze kterého odstranila víčko, aby se mohla dostat k té růžové, snad i poživatelné hmotě uvnitř.

„Budu muset dojít nakoupit, naše zásoby se rapidně ztenčily,“ zamumlala trochu zaskočená faktem, že ta nedobře vypadající věc je vážně k jídlu, a ještě ke všemu docela chutná.

„To by bylo skvělé. Já tu aspoň mezitím uklidím ten nepořádek.“ Pouze přikývla, věděla, že když začne mluvit o úklidu, má držet hubu a krok. Po těchto čtyřech větách, co mezi sebou prohodily, nastalo v místnosti ticho. Nikdo nevěděl, co říct nebo dodat.

Molly přepadl tíživý pocit odloučení, jako kdyby si všechno řekly v ten první den jejího příjezdu a teď už jen zbývaly nudné fráze všedních dnů. Opatrně zatřepala hlavou, nechtěla takhle přemýšlet. Nechtěla cítit smutek. Ne teď, když se začínala dostávat z té podivné melancholie, ve které strávila celý půlrok.

„Babi, mohla bys mi, prosím, napsat seznam věcí, které mám koupit?“ optala se potichu s pohledem na svých rukách, ve kterých nevědomky drtila křehký kelímek od jogurtu. Zapraskal a celkově změnil tvar na něco malého a pošramoceného.

„Klidně.“ Nasadila si brýle a znovu se začetla do příběhu. Molly usoudila, že tohle zřejmě bude konec jejich záživné konverzace, proto vstala směřujíc do svého pokoje.

„Počkej!“ stařecký hlas se jako ozvěna nesl domem a donutil dívku zastavit těsně před otevřenými dveřmi. Pootočila se, aby se vzápětí mohla juknout na svou babičku, která ani nezvedla pohled od zaprášené knihy třímající ve svých rukách.

„Vyřídila bys, prosím, ode mě Julii pozvání na večeři?“ Zamračila se od snahy si vzpomenout koho tím myslí, jediný, kdo ji ovšem napadal, byla paní pracující v jediné samoobsluze, okolo níž vždy procházela, když se šla projít.

„To myslíš tu tlustou prodavačku s blonďatými vlasy?“

„Ano, přesně tu, a mimochodem není tlustá, jen má těžké kosti.“

„Když myslíš,“ zamumlala a vzápětí zmizla v kuchyni.

…

Souhlasila. Julie Kateová, jak se později dozvěděla její příjmení, byla přímo nadšená.

Krámek byl poměrně velký, provoněný čerstvým pečivem a uzeninami, zažloutlé stěny působily ospalým dojmem a regály se sladkostmi se zdály nekonečné. Ovšem Molly se nijak zvlášť nezdržovala zbytečnostmi, a tak za pár minut skládala na pult všechno ze seznamu. „Budete si přát ještě něco dalšího?“ optala se prodavačka a v tlustých prstech otáčela máslo hledajíc čárový kód.

„Ne, děkuju!“ odpověděla společně s tichým píp, jenž vydala čtečka v pokladně. Předem připravené peníze jí trochu neohrabaně vložila do ruky hned poté, co vyřkla sumu.

„Promiňte,“ promluvila zvídavým hlasem, zatímco si Molly skládala všechno potřebné do tašky. „Ale nejste náhodou vnučka Violet Lambrosové?“ Poslední věc šoupla do hnědé nákupní tašky a vzhlédla. Dvě zelené oči si ji se špatně skrýváním zájmem prohlížely. Otřásla se pod tím pohledem, jako by byla zpátky ve škole ve Phoenixu. Julie mírně naklonila blonďatou hlavu na stranu, snad aby měla lepší výhled na celou její osůbku. Bledý tlustý obličej s pihami okolo nosu začínal pomalu měnit výraz z nedočkavého na jemně podrážděný, když neodpovídala.

„Ehm, ano,“ zamumlala a při tom přemýšlela, o kolik let muže být mladší než její babička. Pět let? Nebo Tři?

„Takže vy jste ta Molly Deylová! Violet mi o vás hodně vyprávěla.“ Ztuhla, když si uvědomila, kolik věcí, které si přála udržet pod pokličkou, mohla vyzradit. Ovšem Julie nevypadala na to, že by ji každou chvíli měla začít litovat, právě naopak, na tváři se jí uhnízdil milý úsměv doprovázený ďolíčky.

Hnědovlasá dívka se uvolnila a přijala Juliinu nabízenou zpocenou ruku. „Jmenuju se Julie Kateová,“ představila se a pustila drobnou ruku z té své mohutné. Poposedla si na židli a jen na několik vteřin jí přes obličej přeletěl zamyšlený výraz, než opět začala mluvit.

„Nechápu jak to, že jsem vás nepoznala hned,“ pokračovala. „Jste tak podobná své matce, pamatuju si ji, ještě když byla stejně stará jako vy, každý den si sem chodívala kupovat žvýkačky.“ Usmála se, tohle pro ni byla lichotka, její matka byla velice krásná, dokonce ani ve stáří neztratila svůj půvab.

„Děkuju,“ pověděla upřímně. „Já… Vlastně jsem s vámi potřebovala mluvit, babička mě pověřila, abych vám od ní vyřídila pozvání na večeři. Takže…?“ Nechala větu viset ve vzduchu nedokončenou. Julii se rozšířil už tak velký úsměv na rtech.

„Moc ráda přijdu. S Violet jsem se naposled viděla před tvým příjezdem a od té doby mě nikdo neinformoval o čerstvých novinkách tohoto města. To víš, v mém věku se už taky nedá nic jiného dělat,“ zachichotala se jako nějaká přitroublá puberťačka, což se k jejímu věku vůbec nehodilo, ale co? Hnědovlasá dívka si nervózně přešlápla z nohy na nohu a nákupní tašku si přehodila z ruky do ruky, aby na chvíli ulevila bolavým prstům.

„Dobře, budeme se těšit,“ vlastně ani nelhala, její babička se na ni vážně bude těšit. „Pokud to je všechno, tak já bych už šla,“ nenápadně navrhla doufajíc, že už bude propuštěná, nechtěla tu zůstávat o nic déle, jelikož moc dobře věděla, že vše, co by si poté řekly, by byly nudné fráze, u kterých člověka vlastně ani nezajímá odpověď. Spletla se, Julii přece ještě něco neodkladného leželo na srdci.

„No, vlastně jsem se i já chtěla na něco optat,“ nakousla váhavě a své zelené oči sklopila ke svým složeným rukám na pokladně. Jako by chtěla schovat ten smutek, který se v nich náhle zrcadlil.

„Víš, před nedávnem jsem se dozvěděla tu smutnou událost, a tak mě jen zajímalo, jestli je Hani v pořádku?“ Upřímný pohled plný lítosti a obav stočila ze svých spojených rukou do jejího obličeje. Molly se zachvěla, ve svých myšlenkách znovu viděla ten den, kdy umřel.

Cink.

Dusivé ticho, které v místnosti na pár vteřin zavládlo, přehlušil cinkot zvonečku zavěšený nad dveřmi, jež oznamoval nově příchozího zákazníka. Obě dvě hlavy se s trhnutím stočily právě oním směrem. Černovlasý pán s hranatými brýlemi a pivním pupkem je obě dvě obdařil slizkým úsměvem a už si to mířil na konec obchodu k alkoholickým nápojům. S nevolí se otočila zpátky na Julii, která ji skenovala očima.

„Lhala bych, kdybych řekla, že se má skvěle, ale nejhůř na tom taky není,“ zamumlala. Trochu se bála reakce, obviňování a slov typu „Proč jsi ji tam tehdy nechala samotnou, když víš, jak na tom je?!“. Ovšem nic takového nepřišlo. Prodavačka v bílé halence se smutně usmála. Molly už věděla, k čemu se schyluje, a tak jen odevzdaně koukala na Julii čekajíc na ta čtyři slova, která tak nenáviděla.

„To je mi líto,“ řekla v doprovodu šouravých kroku zákazníka, který si už zřejmě vybral svou značku piva, rozhodnutý ji teď zaplatit.

…

Otevřela oči. Ani nevěděla, proč si ten rozhovor pořád přehrává, nic zvláštního na něm nebylo, ale ona ho stejně nemoha vyhnat z hlavy, jako kdyby jí tam zakotvil a nechtěl odejít. Nechala to být a raději se posadila, do ruky vzala mobil, jež ležel na tmavomodré přikrývce. Mělo být něco lehce po jedné odpoledne, tedy to si aspoň myslela. Malá modře osvícená obrazovka, na níž byly ještě menší hodiny, měly jiný názor. Půl třetí odpoledne.

„Sakra!“ zamumlala a vylítla z postele tak rychle, že se jí na okamžik okolní svět proměnil jen na rozmazanou šmouhu. Nezastavovala se. Zase nestíhala, s Rachel se měla sejít za deset minut na louce, cesta tam trvá dvacet minut. Nepotřebovala být génius, aby si z toho vyvodila závěr. Schody seběhla ani ne za deset vteřin a doslova vpadla do kuchyně, ve které se pořád vznášela vůně připálených brambor.

„Kam jdeš?“ ozvalo se, zrovna když probíhala obývacím pokojem do předsíně. 

„Za Rachel!“ křikla a málem se v tom spěchu přerazila o gauč. S tichými nadávkami, které mohla slyšet pouze ona, se dobelhala do předsíně, kde si obula své už dost špinavé tenisky.

„Dobře, ale ať jsi do večeře doma,“ stihla ještě zaslechnout, než se dveře potichu zabouchly. Molly ovál teplý větřík, který byl pro tohle město dost neobvyklý, jenže to samé by se dalo říct i o slunci, které svítilo na obloze. Dívka jen na pár vteřin nastavila tvář slunečním paprskům, které ji vzápětí polechtaly na kůži. Cítila, jak se jí do žil vlévá energie a chuť do života.

Usmála se a rychlým krokem se vydala přes dálnici směrem k lesu. Větvičky jí křupaly pod nohama, když odbočila z lesní cesty a prodírala se lesem, který díky dnešnímu počasí nevypadal tak tmavě a hrůzostrašně jako za posledních pár dní. Listy stromu potichu šuměly, když do nich udeřil vlahý větřík, čímž vytvářely poklidnou kulisu.

Takhle šla ještě pár minut, při kterých se musela prodírat zeleným kapradím nebo obřími balvany. Po několika minutách začal les zřídnout a ona odkryla poslední kapradí. Došla na malou, dokonale kulatou louku. Na měkké trávě rostlo plno krásných kvítí – fialového, žlutého a bílého. V dáli slyšela tichou hudbu, kterou vydával nedaleký bublající potůček. Ráj na zemi.

Molly musela tomu slabému hlásku, který se jí ozval v hlavě, dát za pravdu. Když Bůh vyhnal Adama a Evu z Edenu, muselo to tam vypadat nějak takhle. Uprostřed toho všeho leželo na zemi děvče oblečené do černého trička s výstřihem do V, černé nadýchané krátké sukně a žlutočerných punčocháčů. Zelené vlasy, které jí ladně přecházely do modra s černými konečky, měla divoce rozházené po zelené trávě. V obou rukách, jež měla do vzduchu natáhnuté před svým lehce zamračeným obličejem, držela modrou knížku.

S Molly si nebyli vůbec podobné. Kaštanově hnědé vlasy oproti jejímu zelenému přelivu. Čokoládově hnědé oči oproti ledově modrým. Bledá pokožka oproti lehce opálené. Zavrtěla hlavou a vyšla směrem k ní.

„Co tě zdrželo?“ optala se, aniž by vzhlédla od knížky. Posadila se vedle ní a zadívala se do dálky na mohutné stromy.

„Zamyslela jsem se a ztratila pojem o čase. Čekáš dlouho?“ Povzdechla si, rychlým a hlučným pohybem zavřela knížku jménem Unesená, kterou vzápětí hodila vedle sebe.

„Za tu dobu, co jsi tu nebyla, jsem si stačila přečíst další kapitolu, takže to tvoje zdržení mělo i pár pozitiv,“ povídala s hluboce zadumaným výrazem, jehož pravost dokazovala i vráska mezi jejím obočím. Náhle nekontrolovatelně vyskočila do tureckého sedu.

Molly se trochu vyjukaně posunula, aby k ní seděla čelem. Ledově modré oči, zvýrazněné černými linkami a řasenkou, nyní zářily špatně potlačovanou nedočkavostí. Takhle Rachel ještě neviděla, od jejich seznámení se vždy tvářila, jako by snědla něco kyselého a špatného, ale i přesto si ji oblíbila.

„Děje se něco?“ nedokázala skrýt obavy ve svém hlase. Opatrně se k Molly naklonila, jako by chtěla vyzradit celosvětové tajemství.

„No… Vlastně ano, víš, že mě na drby moc neužije, ale když jsem šla okolo Forské střední, zaslechla jsem Kate –”

„Koho?“ přerušila ji trochu znuděně Molly, jelikož tyhle drby až moc dobře znala, většinou se člověk dozví jen s kým kdo chodí, kdo se s kým rozešel, a když má štěstí, tak i zkreslený důvod rozchodu. Protočila panenky nad nedostatečným zájmem své kamarádky a začala vysvětlovat.

„Kate,“ zopakovala pomalu a zřetelně. „Je namyšlená barbína, která tráví většinu svého času uháněním kluků, na které často, podle mého názoru, ani nemá. Můžeš být ráda, že jsi potkala jako první mě a ne Kate!“ Znechuceně se otřásla, zatímco Molly spolkla smutný povzdech a na tváři vykouzlila něco jako úsměv. Trochu ji zajímalo, jak by Rachel zareagovala, kdyby zjistila, že ani ne před půlrokem k takovým barbínám patřila, ale zase to nepotřebovala vědět tolik, aby jí to vyzvonila.

„Co jsi tedy slyšela za novinku?“ optala se snažíc se přijít na jiné myšlenky.

„Do Forks se valí čerstvé masíčko,“ řekla a promnula si u toho ruce, jako to dělají zloduchové v těch hrozných béčkových filmech. Hnědovlasá dívka na chvíli zauvažovala, zda se na nějaký v nejbližší době nepodívala a zrovna tohle gesto se jí zalíbilo. Nebo že by to měla z těch detektivních knížek, co furt čte? Těžko říct.

„Čerstvé masíčko?“ zopakovala nechápavě.

Rachel udělala výraz, díky němuž si Molly na chvíli připadala jako blbec. Ovšem tenhle pocit ji opustil hned poté, co začala utvářet první větu.

„Tím pojmem čerstvé masíčko jsem myslela, že se do Forks stěhují noví lidé. Chvíli jsem Kate špehovala, takže jsem zjistila, že se jedná o sedmičlennou rodinu. Přistěhovat by se měli dneska do jednoho starého domu na úplném konci města, jo, a mají takový divný příjmení, myslím, že to bylo Cullenovi nebo tak nějak,“ dořekla.

„Ti Cullenovi sem přijedou už dnes?“

„Panebože,“ vykřikla. „Vždyť o tom celou dobu mluvím!“ Teatrálně se plácla do čela a padla zpátky do trávy.

„No jo, tak se hned nečerti, vždyť to bylo jen konstatování,“ obhajovala se. „A jak to, že jsi sledovala Kate?“ No, vlastně ji tak trochu chápala, v tomhle městečku se taky nedá dělat nic jiného než špehovat své sousedy.

„Přece jsem si nemohla nechat ujít informace přímo z první ruky, navíc když se jedná o něco tak důležitého jako noví sousedi. Hele, za chvíli to tu bude jako v Seattlu,“ pověděla s přivřenýma očima, které upírala na pár mráčků, co se na nebi objevilo. Molly na jazyku svrběla otázka, zda si takhle sháněla informace i o ní, nebo zda ji taky měla pod sekcí jménem Čerstvé masíčko ve Forks. Oba tyhle dotazy raději spolkla a z pusy vypustila úplně něco jiného.

„Nemyslím si, tohle město je lidmi dávno zapomenuté.“ Taktéž si lehla na záda, přičemž odhalila své břicho za záměrem se aspoň trochu opálit, dokud to jde. Skrz zavřená víčka se jí do očí dralo sluníčko, a tak si přes oči přehodila svoji paži.

„To jsem si taky myslela a podívej, už se sem nastěhovalo osm lidí. Jen doufám, že tu s těmi novými nevzroste kriminalita,“ usmála se.

„Tím máš na mysli i mě?“ zeptala se naoko zhrzeně.

„Možná, pořád tě neznám tak dobře. Co když ti jednoho dne rupne v kouli a vyvraždíš půlku městečka!“ Tak tomuhle se říká upřímná odpověď.

„Kdyby mi náhodou v té bedně ruplo, tak první, za kým půjdu, budeš ty, to se nemusíš bát,“ sarkasmus z jejího hlasu přímo odkapával, když pokračovala. „ A upřímně, vždyť ono je dost pravděpodobné, že se zrovna sem přistěhovala nějaká mafiánská rodina.“

„Členů by na to měli dost,“ zamumlala. Molly už tohle raději nekomentovala, jelikož by bylo dost dobře možné, že by nakonec skončily u vymyšlení dokonalé vraždy, kterou by těm novým mohli přišít. A tak jen potichu ležela poslouchajíc potůček a cvrkot ptáčku.

…

Tiché kroky se rozléhaly po tmavém lese jako ozvěna a způsobovaly, že se Molly každých pět minut naivně otočila, zda ji někdo nesleduje. Odpoledne s Rachel uteklo až moc rychle. Je neuvěřitelné, jak člověka dokáže zabavit bezduché tlachání o ničem, na jehož konci si ani nepamatujete, o čem jste celou dobu mluvily. A tak si nikdo nevšiml zapadajícího slunce, ani když teplý vánek vystřídal studený vítr. To, co je probralo, byla zima, jež se jim zakousla do holé pokožky. Třesoucí se chladem zamířily lesem zpátky domů.

Molly nepociťovala strach, když šla s Rachel. Jako kdyby ji mohla ochránit před rozdivočelou zvěří, která byla pro tohle místo jako dělaná. Povídaly si a tak vyplnily ticho, co je obklopovalo ze všech stran. Ovšem hned poté, co se jí Rachel v půli cesty omluvila a vydala se úplně na opačnou stranu nežli ona, která by ji měla vyhodit přímo doprostřed Forks, vše vnímala daleko zřetelněji.

Violet měla dvoupatrový domeček postaven na samém začátku města. Tam, kde kromě vás je jen jedna silnice vedoucí do města, po které stejně nikdo nejezdí, a les. Babička měla ráda svůj klid bez ustavičných lidí, kteří by vám koukali do oken. No, ne že by tady něco takového hrozilo, ale jinak si to Molly vysvětlit nedokázala. Zachvěla se, když ji ovál ledový vzduch, a instinktivně přidala do kroku. Obloha nad ní se pomalu začínala měnit na noční, na níž už vykoukly i první hvězdy. Zvířata se ukládala ke spánku a jen pár sov houkalo v její blízkosti.

Babička, jak za ten týden, co tu pobyla, zjistila, večeřela vždycky v osm hodin. Teď by mohlo být tak za deset osm. Což znamená, že zas nestíhá a Violet, hned jak odejde Julie domů, ji přizabije. Zavrtěla hlavou snažíc se z mysli dostat představu sekery zamazané od krve.

Nikdy nebyla morbidní, takže s tím začínat ani nehodlala. Po pár krocích kdy se snažila přesvědčit, že tu je sama a nikdo ji nešpehuje, spatřila tolik známý obrys jejich domu. Ze srdce jí spadl kámen, když si uvědomila, že za pár minut bude sedět u stolu poslouchajíc řeči své babičky a její kamarádky.

Musela si oddychnout, když se dostala na samý okraj lesa. Kužel světla dopadající z oken kuchyně osvětloval malou část verandy, takže i takhle z dálky viděla prázdný obrys květináče, který tam stál. V okně se na chvíli mihla mohutná postava Julie, jež se posadila ke stolu. Molly jako by slyšela jejich rozhovor.

„A kde je vlastně Molly? Myslela jsem, že tu bude s námi,“ řekne Julie, zatímco Violet rozdává talíře a nervózně pokukuje po hodinách.

„Šla za kamarádkou a asi se zapovídaly, to víte, ta dnešní mládež. Ale jsem si jistá, že za chvíli tu bude,“ odpoví. 

Raději se rozhlídla, jestli náhodou neuvidí jet auto, i když to bylo velmi nepravděpodobné, ale náhoda je blbec, že? Vykročila na silnici.

Křup.

Zastavila se, když za sebou zaslechla křupnout větvičku. Na jeden mihotavý okamžik, se jí pod víčky zjevil obraz násilníka držícího v ruce nůž. V tom momentu se jí zastavilo srdce a hned poté začalo bolestně bít do hrudi. V tu samou chvíli se i zprudka otočila. Panika jí prošla celým tělem, když se její oči přizpůsobily tmě a ve stínu stromu spatřila chlapeckou postavu. Díval se na ni. Jeho oči ve tmě zářily zlatohnědou barvou. Propalovali ji.

Měla utéct. Měla si zachovat nějaký pud sebezáchovy a vzít nohy na ramena, jenže to nedokázala. Nohy jí pod jeho uhrančivýma očima odmítaly vykonávat nějaký pohyb. Připadala si jako ptáček hypnotizovaný očima hada. Nepřemýšlela, když to udělala. Nenapadlo ji, že by se mohl nepozorovaně přemístit k ní a zabít ji. Zavřela oči. V mysli jí běhala otázka, zda kdyby křičela hodně nahlas, uslyšela by ji babička? V uších Molly zněl vlastní tlukot srdce, ale to bylo vše.

Žádné kroky, které by dokazovaly, zda náhodou neodešel. Nic. Pomalu otevřela víčka. Nebyl tam. Pouze tma, ve které se ho snažila najít. Jako kdyby neexistoval. Jako kdyby si vymyslela onu chlapeckou postavu a taktéž i jeho zlatohnědý pohled. Moc dlouho nad tím ovšem neuvažovala, jelikož udělala přesně to, na co před pár vteřinami neměla sílu. Vzala nohy na ramena.

Pokud jste to dočetli až sem tak gratuluji, jelikož to znamená, že jsem vás neunudila k smrti. Možná jste si všimly, že první kapitola je psaná jiným stylem než prolog, když jsem tuhle kapitolu psala, zjistila jsem, že se mi piše líp z pohledu nikoho. Takže celá povídka bude psaná timhle stylem. Budu ráda, když zanechate kritiku, ať vím, co zlepšit. A moc děkuji Sundance, která mi pomohla s opravou. martina946 

Autor: martina946 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cena lásky 1. kapitola: