Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celý život spolu?! 26. kapitola

25.03.2011 (20:00) • Pawi • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3669×

Zhroutila jsem se do postele a s očima plnýma slz se zachumlala do peřin. Člověk, kterého nesnesitelně miluju, leží jen pár kroků ode mě. Nedokážu se mu podívat do očí. Připravuji ho o výchovu našeho vlastního dítěte. Ale moje miminko nemůže mít otce jako Edward. Ublížil mi, chová se jak dítě a tímto způsobem nemůže vychovávat to naše. Nejradši bych se mu vrhla do náručí a nechala se hýčkat v jeho náručí, jak to dělával, ale moje mateřské instinkty ukazují zůstat u Daniela. Zodpovědného muže, který bude dobrým příkladem pro mé dítě.

Přitáhla jsem si peřinu blíž ke krku a s pohledem upřeným na zeď spojující můj pokoj s Edwardovým jsem si vzpomněla na ten den…

„Co se to s námi děje? Chováš se jinak, dělám něco špatně?“

„Ty nic neděláš špatně, jen… mě už… ne to ne… ehm, prostě chci trochu volnosti. Nemůžu si sám zajít s kluky do baru, na párty nebo jen tak probírat klučičí věci.“

Tím mi hodně ublížil. Já mu dávala volnosti, kolik potřeboval, a i tak mu to bylo málo…

Po tváři mi kanuly slzy. On mě opustil. On mě zranil a teď chce, abych mu odpustila? Jen proto, že mi tvrdí, jak mě miluje? Jak mám vědět, že mi nelže?

Všichni mě doprovodili na letadlo, jen on to zaspal. Myslel si, že to esemeska omluví? Ne… Mamka ho budila a on ji jen odehnal. Nestojím mu za nic.

Letadlem jsem jako první přiletěla do Řecka. Bylo to tam úžasné. Bydlela jsem ve čtyřhvězdičkovém hotelu s bazénem. A tam jsem také potkala Daniela.

„Ahoj mami, jak je doma?“ držela jsem mobil u ucha a balila. Zjistila jsem, že čekám miminko a těšila se, až to oznámím Edwardovi. Naivně jsem doufala, že ho to mrzí. Ten náš rozchod.

„Ahoj Bell, hrůza,“ odpověděla unaveně. Zasekla jsem se v pohybu a vyšla na balkon.

„Co se děje?“ Takhle se mamka nikdy nechovala.

„Edward nám dělá potíže. Bere drogy, vodí si sem cizí ženské, denně smrdí jako parfumerie s barem dohromady. Už nevím, jak ho usměrnit,“ plakala. Poznala jsem to podle jejích tichých vzlyků. Zasekla jsem se. Nemrzí toho. Ještě si to užívá. S tímto zjištěním jsem si objala bříško, kde rašil zárodek naší bývalé lásky.

„Promiň, musím končit,“ zavěsila jsem s ignorováním máminy otázky, Stalo se něco?‘. Nemohla jsem to vydržet. Vyběhla jsem ven.

Právě odbilo devět hodin večer a začal příliv. Doběhla jsem na pláž, bosa jen v hebkých bílých šatech. Posadila jsem se na kámen a nechala špičky nohou nořit do moře. Koukala jsem do stmívající se dálky a vzpomínala na Edwarda. Na mámina slova… Ta mi ublížila ještě víc.

„Stalo se vám něco, slečno?“ Procházel se kolem mě snědý mladík.

„Ne, jsem v pořádku,“ usmála jsem se přes slzy. Starostlivě si mě přeměřil a pomalu se posadil vedle mě. Tam jsem to ucítila.

„Vy nejste… teda jste…“ zakoktávala jsem se.

„Jsem to, co vy,“ usmál se, ale pak zvážněl.

„Něco vás trápí,“ konstatoval. Podívala jsem se do hloubky jeho krásných modrých očí.

„Jen…“ špitla jsem a nedokázala větu dokončit. Raději jsem odklonila hlavu, chtělo se mi vzlykat.

„Někdo vám zlomil srdce,“ zašeptal a jednou paží si mě přitáhl na klín. Pohladil mě po tváři a objal mě. Chtěla jsem se vzpírat a křičet, co si to dovoluje, ale udělal přesně to, co jsem potřebovala. Utěšoval mě. Zabořila jsem mu hlavu do prohlubně mezi krkem a ramenem a plakala. Odplavovala jsem všechnu bolest, která mě sužovala.

Od té doby jsme spolu byli každý den. Povídali jsme si. Ze začátku jsem nebyla moc důvěřivá, ale každým dnem si mou důvěru získával.  Řekl mi o sobě všechno, téměř. Všechno zlé i dobré a to pro mě hodně znamenalo. Pomáhal mi, zastával se mě, dokázal mě rozesmát, utěšoval mě a to vše s neochvějnou trpělivostí. A tím si mě získal. Řekla jsem mu vše, jen ne jméno, toho, který mě zlomil.

V den odjezdu jsem měla šok.

Ráno jsem se probudila a celá ložnice byla zasypaná bílými okvětními lístky růže. Na nočním stolku stála váza svazku růží, které bych ani nemohla obejmout dlaní, jak jich bylo hodně. Daniel… Jak to mohl udělat, co kdyby ho někdo viděl? Upíří rychlostí jsem přešla k balkonu, ke kterému byla dělaná cestička červenou růží.

Vešla jsem ven na teple vyhřáté dlaždice. V rohu balkonu seděl. Nervózně si mnul ruce, které si hypnotizoval. Na stolku ležely lívance s javorovým sirupem.

Zalapala jsem po dechu. A to ho probralo. Hlavou vystřelil nahoru a okamžitě stál.

„Proč to…“ špitla jsem, ale větu nedokončila.

„Já absolutně nevím, co mám dělat, ale… Chápu, že je to blbá chvíle. Asi na to nejsi připravená, ale… já… tě miluju. Neměl bych to říkat, ale nemůžu to před tebou tajit,“ klekl si na kolena přede mě, jelikož jsem se musela posadit.

„Miluješ mě?“ zeptala jsem se nevěřícně. Kývl. Nevěděla jsem, co mám říct.

„Já… miluju tě. Taky tě miluju,“ zašeptala jsem. Milovala jsem ho… Nebyla to tak silná láska, jako k Edwardovi, ale byla tak silná, abych s ním mohla žít.

„Vážně?“ zeptal se zaskočeně. Místo odpovědi, jsem mu dala slabý polibek. Edward už se přes nás přenesl, teď mám na čase já.  Daniel mě zvedl do náruče a posadil se. Mě si položil na klín.

„Měl bych ti něco říct. Víš… můj otec je z Volterry. Chápu, nikdo Volterrou nechce nic mít. Ale poprvé jsem se zamiloval a já nevím, co mám dělat, abych tě neztratil…“zabořil mi hlavu do prohlubně mezi krkem a klíční kostí. Při slově Volterra mi proběhl mráz po zádech.

„Volterra?“ vykvíkla jsem vyděšeně.

„Prosím, neboj se. Nejsem jako oni,“ nakrčil čelo a podíval se mi do očí. Váhala jsem.

„Věř mi,“ zašeptal. Tan jeho pohled… Dokazoval mi, že nelže. Poznala bych to.

„Já… nevadí mi to, jen bys měl tentokrát něco vědět ty,“ upřela jsem pohled na své ruce. Okouzleně se na mě podíval.

„Povídej,“ pobídl mě. Neustále mě hladil po zádech.

„Jsem těhotná. S tím, který mě zranil,“ špitla jsem skoro neslyšitelně. Zasekl se, podobně jako já, ale pak se zazubil.

„To je báječná zpráva,“ uchechtl se.

„Co?“ zvedla jsem nevěřícně hlavu.

„Asi je to troufalé, a pokud nemáš v plánu se k tomu…“ zhluboka se nadechl, „… člověku vrátit, rád bych… ehm, no rád bych se o vás postaral… o oba,“ sklonil hlavu. A mě tím absolutně dostal.

Milovala jsem naše přátelství a z toho jsem dokázala přenést kousek lásky k Danielovi, a tak jsme spolu odletěli do Francie, již jako pár.

A i přesto, že jsem s Danielem přes 2 měsíce, nedokázala jsem se mu plně oddat. Nechci ho zranit tím, že se s ním nebudu milovat z upřímné lásky a on to chápe.

Byť mě v tom i podporuje. Prý mu stačí má přítomnost, polibky a dotyky, víc nepotřebuje. On je šťastný, když jsem šťastná já. A to mě drží nad vodou. On mě nikdy nezraní, tím jsem si jistá, na to je moc milý. Svým způsobem ho miluji. Není to tak silná láska jako k Edwardovi a on to ví. Ale jemu stačí i jen to málo. Nechápu ho… Já bych se už nechala být. Pamatuji si i to, jak zjistil, kdo je otec dítěte.

„Edward?“ stál u dveří a zhluboka se mi díval do očí. Přikývla jsem.

„Zajdu si s ním promluvit. Měl by vychovávat své dítě. Domluvím mu, aby se k tobě choval jako k princezně. Ihned jak se s rodinou vrátí, mu to povím. Musí být šťastný, až tohle zjistí,“ usmál se smutně, v očích bolest. Mně Absolutně padala brada.

„Ne! Chápu, že už mě nechceš, ale uvědomuješ si, koho mi to dohazuješ?!“ hystericky jsem vyjekla.

„Miluju tě, nikdy bych se tě jen tak nevzdal, jen chci, abys byla šťastná s mužem, se kterým jsi miminko zplodila. Edward mi přijde jako fajn chlap, jen je ještě mladý. Ale věřím, že se o Vás postarat…“ povídal, ale utnula jsem ho.

„Nechci, aby ten puberťák vychovával mé dítě. Chci, abys to byl ty,“ vzlykla jsem.

„Miláčku tady nejde o mě. Je mi jedno jak se budu cítit já, jde o tvé blaho,“ políbil mě do vlasů.

„Jestli jde o mě, tak si s Edwardem nepromluvíš, já chci být s tebou. S Edwardem ne,“ šeptala jsem mu do košile.

„Neboj se. Budu tě milovat navždy. Udělám pro tebe všechno. Omlouvám se. Nechtěl jsem tě rozrušit, jen jsem chtěl, abys byla šťastná,“ omluvil se a políbil mě.

„Ale měl by to vědět…“ podíval se mi vážně do očí.

Z hrdla mi unikl vzlyk. Vrzly dveře a dovnitř vstoupil Daniel. Měl omotanou hlavu a ruku.

Srdce mi poskočilo. Panebože. Rychle jsem vyskočila na nohy a pomohla mu do postele.

„Šetři se, lásko,“ špitl a sám se uložil na svou půlku postele s milujícím úsměvem.

„Omlouvám se za něj. Odpusť mi to,“ vzlykala jsem mu přimáčknutá na hrudník. Hlava mi třeštila, srdce pálilo…

„Ty za to nemůžeš a ani jemu to nemám za zlé. Miluje tě, proto to udělal a já ho plně chápu,“ řekl. Ohromeně jsem na něj zírala. Dělá si srandu?

„Nedělám si srandu,“ odpověděl, jako by četl mé myšlenky.

„Ublížil ti, kvůli mně,“ zaplnili se mi oči slzami. Mohl zemřít.

„Lásko, klid, nic mi není,“ přitáhl si mě na svou hruď. Trhaně jsem se nadechla a opřela se o něj. Unaveně mi spadla víčka a během chvíle jsem spala.

Zdál se mi sen. Seděla jsem na paloučku. Kolem mě pobíhal chlapeček, který jako by Edwardovi z oka vypadl. Kolem byla i celá rodina. Daniel mě držel kolem pasu a hladil po rostoucím bříšku. Edward chyběl. Zmateně jsem se začala rozhlížet. Vytrhla jsem se Danielovi z objetí a utíkala za Alicí.

„Kde je Edward? Alice?“ zatřásla jsem s ní, když mě nevnímala.

„Bello, ty si nevzpomínáš?“ stáhla se jí tvář bolestí.

„Alice… řekni mi to,“ vzlykla jsem.

„Je mrtvý, Bello. Nedokázal se dívat na své dítě, aniž by mu mohl říci, kdo vlastně je,“ šeptala. S hlasitým výkřikem jsem se probrala.

Byla jsem zpocená a udýchaná. Vběhla jsem do koupelny a opláchla si obličej studenou vodou.  Byl to jen sen, uklidňovala jsem se.

Zalezla jsem si do sprchy a pořádně se vydrhla. Potem slepené vlasy jsem jahodovým šamponem napěnila.  Čisťoučká, jen v ručníku jsem vlezla do šatny a převlékla se do domácích šatů a spodního prádla.

Podprsenka mi už byla těsná, tak jsem ji pro dnešek vynechala. Ještě s vlhkými vlasy, které jsem stáhla do drdolu a vzala si čelenku, aby mi ofina nespadala do očí, jsem se vydala najít Daniela.

Když jsem procházela kolem pokoje Edwarda, zaslechla jsem tlumené vzlyky. Oči se mi opět zaplnily slzami. Nechala jsem je kapat a pomalými kroky se loudala dolů. Daniel měl už jen nalepenou mašličku na hlavě, aby ránu neměl rozšklebenou.

„Dobré ráno,“ zachroptěla jsem tiše. Všechny pohledy se stočily na mou osobu.

„Jsi v pořádku?“ zvedl se Daniel a pomalými kroky šel za mnou do kuchyně.

„Cítím se hrozně,“ posadila jsem se k talíři s palačinkami. Ty jsem měla naposledy s Edwardem… Sami jsme si je udělali.

Slzy mi kapaly do jídla, ale bylo mi to jedno. Nevnímala jsem chuť, která se mi rozplývala v puse. Jen jsem hleděla před sebe, zkoumala jsem prasklinky ve zdi.

„Bell? Jak je ti?“ přisedla si ke mně Rosie.

„Jak by mi mělo být?“ rozklepala se mi brada pod náporem pláče, který se dral na povrch.

„Jdeme na lov!“ špitl Emmett a se všemi, kromě Rosie a Edwarda, odešel.

„Jak by mi asi mělo být? Člověku, kterého miluju, odpírám jeho dítě. A dělám to jen proto, aby mé dítě mělo zodpovědného otce, abych nežila ve strachu, že mu ublíží tak, jako ublížil mně, aby jeho otec nechodil do baru kvůli blbostem a aby mě bral jako jedinou, ne aby měl na každém prstě deset milenek,“ plakala jsem.

„Belli,“ špitla Rosie a už mě objímala. Zabořila jsem jí hlavu do vlasů a usedavě plakala. Potřebovala jsem to ze sebe vyplavit.

Seděly jsme takhle dlouho. Venku slunce už přešlo půli a pomalu se blížilo k západu. Své emoce jsem už zklidnila. Opřela jsem se o opěrku židle s již suchými tvářemi. Plakat se mi už nechtělo. Slzy vyschly.

Rose mě hladila po vlasech a uklidňovala mě, jako svou malou sestřičku. Přesně tohle jsem potřebovala. Na schodech se ozvaly tiché kroky párů nohou. Všechno slyšel, ale bylo mi to jedno.

Edward pomalu vešel do kuchyně a se sklopným pohledem usedl naproti mně. Rose se opatrně vyprostila z mého objetí a vytratila se venku.

„Bello… já… změním se. Jen mě neodháněj, prosím,“ šeptal stále se sklopeným pohledem.

„Až se změníš, pak přijď. Potřebuji oporu, muže, který mě bude milovat, který se dokáže postarat o dítě, i když budu nemocná a nebudu moci hnout prstem. Máš na naše miminko právo, ale já nechci, abys ho vychovával se svou nezodpovědností. Potřebuji dospělého chlapa ne fňukající dítě. Budu se starat o jedno, nechci i o tebe. A ani nevím, jestli dokážu ublížit Danielovi, kvůli tvé chybě,“ stoupla jsem si a šla si udělat čaj. Nakonec jsem u linky zůstala a udělala si i něco k jídlu, jen abych se nemusel opět posadit vedle něj.

„Já… pokusím se udělat všechno, co pro tebe bude nejlepší. Taky tě miluji a neříkám to jen tak. Miluji naše dítě a já ti dokážu, že se o něj dokážu postarat,“ přišel ke mně a položil ruku na můj podbřišek. Slzy se mi opět začaly hrnout do očí. Byl to tak krásný pocit, když hladil naše miminko.

„Dokážu ti to,“ zašeptal mi do ucha. Postavili se mi chloupky na celém těle. Stáli jsme takhle, dokud necvakla konvice. Zalila jsem si čaj a, i když jsem nechtěla, odešla do obýváku. Zakousla jsem se do rohlíku. Edward se posadil ke klavíru a začal hrát. Jeho hudba byla radostná, náhle přešla v šílenou rychlost a pak spadl do zoufalosti. Stáhl se mi krk úzkostí. Byla cítit bolest s každým úderem do klávesy, ale pak přešel v nutkavou hravost… dalo by se to popsat jako naděje, ale náhle se rozrazily dveře a vešla celá rodina. Tím přerušili Edwardovu hru. Ten se zvedl a s bolestí a žárlivostí v očích, když uviděl Daniela objímajícího mě, odešel nahoru.

„Donesl jsem ti nějakou krev,“ podal mi Daniel lahev naplněnou ještě teplou rudou tekutinou. Otevřela jsem ji a hltavě se napila. Uvolnění. Tak by se ten pocit dal popsat.

„Stačilo ti to?“ zeptal se pochybovačně, když jsem odložila prázdnou lahev.

Jen jsem kývla a s malým úsměvem, který ve mně vyvolal malý mír mezi mnou a Edwardem.

„Copak jste dělali?“ zeptala se Alice.

„Povídali jsme si,“ pokrčila jsem rameny a opřela se o Daniela. Zavřela jsem oči. Lezla na mě únava.

„Nechceš si lehnout?“ zeptal se mě Dan.

„Chtěla bych koukat na filmy. Se všemi,“ udělala jsem na rodinu psí oči a řekla to dost hlasitě, aby to slyšel i Edward. Všichni si posedali, když najednou byl slyšet rámus na schodech. Otočila jsem se a uviděla Edwarda, jak táhne obrovský černý pytel, který se žucháním skákal ze schodů. Mlčky ho protáhnul kolem nás ven z domu. Pak už jen cvaklo víko železného kontejneru, který jsme měli za domem v lese, aby tu nesmrděl, a Edward se vrátil domů. V kuchyni si opláchl ruce a sedl si ke mně z druhé strany.

Zvědavě jsme se na něj koukali a čekali vysvětlení. Jenže se k ničemu neměl.

„Co v tom bylo? Jsi táhl mrtvolu, ne?“ snažil se Emmett.

„Jen tam byly fotky a oblečení holek, o které už nemám zájem…“ pokrčil rameny a pak změnil téma, „… Na co kouneme?“ Podíval se mi do očí. Uhnula jsme pohledem.

„Nějakou komedii,“ zavrtala jsem se do deky, kterou mi přinesla máma a čekala, kdy se na naší velké plazmě objeví film.

Emmett nezklamal a pustil tam Gnomeo a Julie. Tak jsem se nenasmála už dlouho a nebyla jsem jediná. Všichni, dokonce i táta, se smáli nahlas.

U konce už jsem usnula. Druhý den mě probral hlas.

„Vstávat a cvičit, Sněhurko! Edward ti dole dělá snídani tak vylez, za chvíli jdeme do školy,“ ozýval se hravě Daniel. Musela jsem se usmát.

„No tak vylez! Šupito presto!“ vyháněl mě.

„Člověk se ani vyspat nemůže,“ brmlala jsem, i když jsem byla šťastnější než včera. Dnes jsem se cítila, jako když mi bylo třináct. Všechno v klidu. Netrápila mě tolik bolest, i když tam pořád byla. „Honem, máš hodinu na to, aby ses připravila, dneska jdeme do školy, po dlouhé době.“

Ach jo. Loudavě jsem se vydala do koupelny. Bříško ještě pořádně vidět nebylo, přeci jen jsem ve třetím měsíci, takže jsem si mohla vzít upnuté tričko, aniž bych poslouchala kecy. Během chvíle jsem seděla na sedadle spolujezdce a mířili jsme do školy. Daniel nastupoval jako náš nový bratr, kterého rodiče adoptovali o prázdninách.

„Jsem rád, že jste to s Edwardem dořešili. Vypadáte oba šťastně,“ usmál se.

Kývla jsem na souhlas a líbla ho na koutek úst.

„Chci tě vzít dnes na oběd, mimo město,“ koukl na mě po očku.

Pokrčila jsem rameny, „Můžeme, já rada.“ Mám chuť na nějakou mňamku.

Škola byla… chaotická. Všichni se vítali, že se dlouho neviděli, ale na nás samozřejmě nezapomněli. Po očku pozorovali mé ruce spojené s Danielovými a ne s Edwardovými. Holky se samozřejmě ihned snažili o Edwardovu přízeň. Vykrucovaly zadky, strkaly mu výstřihy do obličeje, ale držel se, zatím.

Dnešní odpolední vyučování teda vynechám, díky dobrému obídku, na který mě Daniel pozval.

Vzal mě do luxusní restaurace v centru Port Angeles. Už jsem si na to zvykla, nikdy by mě nevzal do obyčejné restaurace.

Bylo to tu vážně pěkné. Měl zarezervovaný stůl u skleněné stěny, ze které byl výhled na zahrádku, patřící k restauraci. Objednali jsme si dnešní specialitu, krevetový salát a kuřecí kousky na pánvi s přílohou. Vynikající. Daniel si dal bílé víno a já minerálku, chutnající jako šampaňské, ale nealko.

„Víš… vlastně jsem s tebou chtěl o něčem mluvit,“ utřel si koutky a odložil příbor. Srdce se mi rozbušilo závratnou rychlostí. Teď mě nechá.

„Miluju tě. Tak jako nikdy nikoho. Jsem z poloviny upír a vím, že tě budu milovat navždy. Chtěl bych ti něco dát,“ vytáhl červenou krabičku. Byla podlouhlá. Opatrně mi ji vložil do dlaní.

Opatrně jsem sundala víko a zalapala po dechu…

Vím, že je to po dlouhé odmlce a moc se vám za to omlouvám, ale nebyl čas. Teď moc nic nestíhám. Kapitola je napsaná už dlouho, ale nějak jsem ji sem neměla kdy přidat. :) Ale taď mi napište, jestli se vám líbí Bellin pohled. Díky, Pawi.

< >

Autor: Pawi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celý život spolu?! 26. kapitola: