Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celý život spolu?! 25. kapitola

19.02.2011 (17:15) • Pawi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4293×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Blahopřeju, mamko,“ zvedl Bell do vzduchu a zatočil se s ní. Opatrně. Ostatní se už také zvedli. Ale já to nedokázal. Můj mozek to nechtěl pochopit. Je těhotná. S ním. Všude kolem byl šum, vnímal jsem to jako ve snu. Hlasy byly vzdálené pohled rozmazaný. V hrudi mě začalo pálit a ruce se klepat. Bell potichounku plakala.

„Blahopřeju, taťko,“ zahalekal Emmett, jakoby v dáli a natáhl k Danielovi ruku.  Ten se nesměle usmál a přijal. Bylo to jako ve zpomaleném filmu.

„Díky, Emmette…“

„Díky, Emmette, děkuju,“ ukázal Daniel zuby. Z jeho myšlenek vyzařovalo štěstí, láska k těm dvěma.

„Já… promiňte,“ zvedl jsem se. Cítil jsem se zrazený. Proč mi to neřekla? Pomalu, klopýtavě jsem se sunul ke dveřím. Zalehlo mi v uších, vyschlo v krku. Tlak na hlavu byl značně nepříjemný a zároveň tak uvolňující.

„Edwarde,“ vzlykla Bell. Podíval jsem se do jejích uslzených očí. V hrudi jsem cítil pálivou sžírající bolest, která už nikdy nepřestane mučit mé srdce. Ztratil jsem ji. S otupělými smysly jsem beze slova zabouchl bílé domovní dveře. Ruce zatnuté v pěst jsem násilím povolil, abych mohl otevřít dveře od auta. Nasedl jsem do nějakého a vyrazil. Netušil jsem, čí bylo. Hlavně, že bylo rychlé. Během chvíle jsem dojel před dům Taylora. Ani nevím, jak jsem se sem dostal. Pořád bolestně zaražený jsem došel k jeho dveřím a začal mlátit jak o život.

Byl jsem naštvaný, nešťastný, ještě mi to pořádně nedošlo, ale vnitřnosti se mi divně stahovaly.

„Ježiši, vždyť už jdu!“ ozval se Taylorův hlas. Uslyšel jsem dupání po schodech a náhle se dveře otevřely.

„Pojedeš se mnou do Port? Potřebuju se opít,“ vyhrkl jsem rychle. Edwarde, bolest tím neutišíš, ozval se jeden můj vnitřní hlas. Ale alespoň na chvíli zapomeneš, napovídal ten druhý. Z mého hádání se, mě vytrhl Tay stojící ve dveřích už oblečený. Neusmíval se, jen se mi vážně podíval do očí a se zvídavými, ale chápajícími jiskřičkami do mě šťouchl.

„Jedem?“ Kývl jsem a pomalu se loudal k autu. Radši jsem mu hodil klíče od mého Astona, jak jsem si všiml. S povzdechem jsem se posadil na sedadlo spolujezdce. Ani jsem se nepřipoutal. Taylor vyjel rychlostí blesku pryč z města.

Pokoušel jsem se vnímat stromy, nebo okolní krajinu, ale pohled mi stále překrývala pláčící Bella oznamujíc, že je těhotná… S Danielem. Začal jsem se zlostí klepat. Zavřel jsem oči a promnul si kořen nosu. Zhluboka jsem dýchal, nechtěl bych totiž ublížit Taylorovi. Je to můj nejlepší kámoš, který mě vždy podrží.

„Jsme tu,“ zaparkoval přímo před vchodem nějakého baru. S úlevou jsem vystoupil, ale pořád jsem se cítil v křeči. Chlápkovi u dveří jsem mávl a vešel. Znali jsme se, chodíval jsem sem často.

Můj pohled okamžitě zabloudil k baru. Začal jsem se prodírat masou lidí až k tomu záchrannému místečku. Jen jsem usedl na barovou židličku, stála u mě barmanka.

„Co si dáš?“ mrkla. Křečovitě jsem se usmál.

„Vodku, dvojitou,“ špitl jsem. Lokty jsem se opřel o desku baru. Hlavu si složil do dlaní a snažil se vnímat jen hudbu. Ale nešlo to. Pořád jsem v mysli slyšel Bellin hlas… Jsem těhotná… Ježiši.

„Ede? No tak, vnímáš?“ cloumal mi někdo ramenem. Podle hlasu asi Taylor.

„Jo jsem v pohodě,“ zvedl jsem tvář. Sindy, barmanka, přede mě položila sklenku. Kývl jsem a okamžitě to do sebe kopl. Uvolňující pálení v krku bylo příjemné. Ale pořád to nevypálilo tu bolest.

„Ještě,“ houknul jsem.

„Ty?“ otočila se na Taye. Svůdně se usmála a naklonila se. Ale Taylor nic…

„Hmm… Sex on the beach,“ usmál se a starostlivě po mně hodil pohled.

„Co se děje?“ zeptal se tiše. Ještě trochu ztišit hlas tak ho neslyším a to jsem, prosím, poloupír.

„Je těhotná,“ vydal jsem ze sebe skřek. Ani jsem to nedokázal pořádně vyslovit. Radši jsem do sebe kopl dalšího panáka vodky a objednal si další dva.

„Kdo?“ zeptal se nechápavě a pomalu usrkával z koktejlu. Ignoroval Sindy, která se ho pokoušela sbalit.

„Bella,“ zlomil se mi hlas. Hodil jsem do sebe oba panáky ihned po sobě. Začal jsem pociťovat uvolňující pocit. Ale jen v nohách, srdce bylo pořád v plamenech, mysl zatemněná.

„Co? A to jako s tamtim?“ zeptal se. Kývl jsem. Objednal jsem si celou flašku vodky, páč mě nebavilo to pít po kapkách.

„Ede, neblázni, tímhle to přeci nevyřešíš…“ snažil se mě Taylor uklidit.

„Potřebuju alespoň na chvíli zapomenout,“ špitl jsem a s obrovskou chutí a touhou přehlušit ten sžírající pocit, jsem vzal láhev a její hrdlo přiložil ke rtům. Ta blahodárná tekutina pomalu odváděla mou pozornost. Už jsem se i smál. Nemohl jsem si pomoci, ale ten nadnášející pocit byl super.

Vstal jsem a šel si zatančit. S pár kočičkama jsem si dal sexy taneček. Víc jsem nemohl, ne… i když jsem v sobě měl tolik alkoholu, na Bellu jsem myslel pořád a to bych těm slečnám nemohl udělat.

Najednou se mi začala trochu točit hlava. Hudba byla tlumená, lidé kolem mě se smáli, tančili a točili. Bylo to nepříjemné, a tak jsem se šel posadit. Taylor mě starostlivě pozoroval.

„Jak mui to mohva udeat?“ vyblekotal jsem. Jazyk se mi alkoholem pletl.

„Kdyuz oa má tak kvásný ocka. Sou jak-ko čokoládky. A ty její rtícky. Já je upelně zbozňuju,“ začal jsem mu vyprávět.

„Ede? Už nepij. Ale tak jsem ti přemýšlel…“ začal Taylor. Neposlechl jsem a docvakl mojito, stojící přímo přede mnou.

„Ne, její telo. Miůju její telo. Miůju ji cevou. Jaká oa dokáze být dračiče,“ rozplíval jsem se dál.

„Já ti věřím Ede. Jen mě chvíli poslouchej. Přemýšlel jsem a…“ začal znovu.

„Hmm… aa na c-c-co si pšiušel?“ škytl jsem a s úsměvem se na něj podíval. Skepticky jsem pozvedl obočí. Vše kolem mě bylo v rozmazaných čárách, dokázal jsem vnímat jen Taye, který se na mě smutně usmál. Nadechl se a promluvil.

„Víš jistě, že je to dítě Danielovo?“ zvedl obočí a s pohledem upřeným na mě se napil ze svého jediného drinku.

„Jáá…“ zasekl jsem se. Nevím. Netuším, kam tím míří.

„Cekej, to sem nepopral,“ zmateně jsem se mu podíval do očí.

„Ede! Nemůže být to dítě tvoje?“ ozval se trpělivě Taylor. Co když je to miminko moje? Musím to zjistit. Tohle by mi přeci Bella neudělala.

„Myslís, ze buý mi tio udevava?“ přehlušila bolest opojení z alkoholu.

„Nevím, ale třeba k tomu měla důvod,“ pokrčil rameny. Vždycky měl Bell rád a nevěřil tomu, že by udělala tohle.

„Muši – škyt – muši-im do-domů, muším Bejinku… muším se jí septat,“ vstal jsem. Tay se zaraženě postavil a začal si oblíkat bundu. Hodil jsem barmance pár bankovek a už táhl Taylora ven. Nohy se mi pletly, tak mě Taylor musel podpírat. Prodírali jsme se těly tančících lidí. Ještěže mě jejich krev nelákala. Musel jsem se soustředit na cestu, jinak bych se ven nedostal, ale mysl mi stále zatemňovala myšlenka na mé a Bellino dítě. Krásná představa. Bolestivá představa. Co když mi opravdu lhala?

Jen jsme vyšli ven, prohnal se kolem studený vítr. Taylor se oklepal a táhl mě k autu. Odemkl ho dálkovým ovládáním a s obtížemi mě posadil na místo spolujezdce, připoutal a sám obešel auto. On nebyl opilý vůbec, zato já se opět zřídil. Mamka bude zklamaná, ale teď nemám čas to řešit.

„Nemyslel jsem, že se toho tolik chytneš,“ podotkl Taylor.

„Byl to jen nápad a doufám, že nechceš na Bell vyskočit v tomhle stavu,“ pokračoval.

„Jsem v pohodě,“ soustředil jsem se na každé slovo, abych ho přesvědčil. Je totiž schopný mě odvést k sobě a držet mě tam dokud nevystřízlivím.

„Oukej,“ pokrčil rameny. Opřel jsem se loktem o dveře, chytil se za bradu a se zavřenýma očima přemýšlel nad tím, kdyby to miminko bylo mé. Moje oči, které Bell tak milovala… bodlo mě u srdce. Belliny vlasy… Rozplýval jsem se nad ním.

„Ede? Vystup, už jsme u vás,“ zatřepal mi Tay ramenem. Rychle jsem se posadil. Lekl jsem se. Odepl jsem si pás a vystoupil.

„Zí-zí-zítra mi tio auo vrátiš,“ zabouchl jsem a pozoroval jak Tay odjížděl. Skoro jsem přeslechl jeho ,děkuju‘. V domě bylo ticho. Vešel jsem, sundal si boty a bundu, o které jsem ani nevěděl, že jsem si ji oblékal.

„Bellí, uáskoo!“ zakřičel jsem do domu.

„Ede? Tys pil?“ objevila se vedle mě mamka. Starostlivě ke mně přišla, ale než stihla něco udělat objevil se tu i zbytek rodiny, včetně Bell.

„Edwarde?“ nevěřícně a bolestně se na mě podívala.

„Bellí, muiusíš mi to zžíct,“ dopotácel jsem se k ní. Padl na kolena a podíval se zpříma do jejích krásných očí, ve kterých ze zračilo tolik pocitů, že nešly ani vyčíst.

„Co?“ špitla tiše. Prudce jsem stiskl víčka a opět se zaměřil na její hnědé duhovky.

„To dítě… jůe moe?“ zeptal jsem se pomalu. Rodiče zalapali po dechu, ale mlčeli. Daniel se na mě konejšivě podíval a ostatní sourozenci také. Bell mlčela. Oči se jí začaly plnit slzami. Po chvíli přikývla.

„Ploč?“ kuňknul jsem. Bell přetekly slzy a pomalu máčely má kolena.

„Ploč jsui mi nezekla, žue ie moe?“ posadil jsem se a zničeně svezl hlavu do dlaní. Po tomto zjištění jsem plně vystřízlivěl. Vnímal jsem všechno.

„Protože jeho otec je Daniel,“ plačtivě popotáhla. Zpozorněl jsem. Upíří rychlostí jsem vstal.

„To… to ne! To ne-nemiůzes! Je to moue dýtě!“ zavrčel jsem a mé srdce se ještě víc natrhlo.

„Tys ho sice udělal, ale jeho otec bude Daniel. Nechci, aby mé dítě vychovával někdo tak nezodpovědný jako ty. Podívej se jak vypadáš! Jsi opitý, smrdíš, jak dámská parfumerie a to bys chtěl vychovávát dítě?“ vyjela na mě.

„A kdo za to můize? Ediná kerou miůju mě ne-nechce! Odpílá mui moe dýtě! Nemám pvo so být zase ten Edwavd aký sem byu! Chapes, ze tie miuju! Ze c-ci být otec naeseho mimiunka? Nechci se dzívat z povzdáli, jak moje dcera nebo syn vyůstá. Vís, aké to bue, dyž bue zíkat ‚tati‘ někomu inému?!“ unesl jsem se. Ale právem! Ona mi odpírá rodinu! Je to možné? V hrudi mě už nepálilo, ale šíleně bolelo. Jako když vás rozdrásá medvěd, ale bolest, všechna ta bolest, se soustředí jen na vaše srdce. Nemohl jsem plakat, nemohl jsem mluvit, nemohl jsem nic.

„Edwarde…“ bolestně vzlykla, ale na to bylo pozdě. Obtížně jsem se dokulhal ke schodišti, nevnímal jsem hlasy mluvící na mě, ani vzlyky, nic. Jen jsem rozrazil dveře u mě v pokoji, strhal ze sebe oblečení a zalezl do sprchy. Svezl jsem se na zem a nechal sebou prostoupit ten bolestivý pocit.

Po chvíli jsem si stoupl a začal ze sebe smývat ten smrad, tu vrstvu bolesti, která mě sužovala. Ale nic se nedělo. Jen mě pálila kůže, vařilo se ve mě všechno. Měl jsem zlost na sebe, na Bellu, na Daniela na svou matku, že mě kdy vůbec porodila.

Navlékl jsem na sebe trenky a pomalu jsem se natáhl na postel. Rukou jsem si promnul kořen nosu a snažil se soustředit na dění v domě. Bell plakala v Danielově náručí. Celá rodina seděla kolem nich a starostlivě je pozorovala. Daniel se mi omlouval, ale nehodlal se mého dítěte vzdát. Nemohl jsem snést jeho myšlenky.

Vzbuzovaly vě mně takovou zlost… začal jsem se klepat a vrčet. Přecházet po pokoji, ale už jsem to nemohl vydržet. Pěstí jsem uhodil do stolu, který se pod náporem svezl na zem a rozeběhl se dolů. Jako vítr jsem proletěl do obýváku a už jsem držel Daniela pod krkem. Vrčel jsem mu do obličeje a nemohl se odtrhnout.

„Nech toho!“ křikl jsem rozzlostněně.

„Edwarde, omlouvám se,“ dostával ze sebe přidušeně. Nevnímal jsem křik holek ani domlouvání od kluků, jen jsem svou pěst svíral víc a víc.

„Nech toho! Ublížíš mu!“ ozval se Bellin jekot. Nevnímal jsem.

„Nech si to vysvětlit, miluju je, chápeš?“ spotřebovával ten červ poslední kyslík. Zvedl jsem ho do vzduchu a odhodil přes místnost. Skleněný stůl, na který dopadl se roztříštil na malé kousky a kovové nohy se zohýbaly pod jeho váhou. Dámy naší rodiny vykřikly. Okamžitě jsem byl u něho a za krk ho odhodil ještě vetší silou. Tentokrát prorazil díru do zdi a zmizel v kuchyni. Hlasitě jsem vrčel. Měl jsem chuť se rozeběhnout za ním, ale Emmett mě chytil do svých svalnatých paží a já se nemohl hnout.

Bell se rozeběhla do kuchyně se slzejícíma očima. Táta mě vyčítavě přeměřil pohledem a zmizel v kuchyni za Bell.

„Edwarde,“ špitla mamka. Hlasitě jsem oddychoval a pomalu se uklidňoval. Mamka se na mě jen úzkostně podívala a odešla.

Sourozenci na mě koukali dost zaraženě.

„Omlouvám se,“ špitl jsem. Vytrhl jsem se Emmettovi a rychle zmizel nahoře. Pěstí jsem prorazil, již zavřené dveře a naštvaně skočil do postele. Uklidňoval jsem se pohledem do stropu. Co jsem to udělal? Poslouchal jsem dění v domě. Táta ošetřoval Daniela, sourozenci seděli v obýváku a bavili se o tom, co jsem provedl.

Bell se zvedla a odcházela. Počítal jsem její kroky, blížila se k mému pokoji, ale pak zabočila a vešla do toho svého. Zašustily peřiny, jak ulehla na postel…

Vím, že to trvalo. Omlouvám se za pozdní přidání, chyby v textu i za trápení Eda. :-) Ale teď už to bude lepší... :-) Doufám...

< >

Autor: Pawi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celý život spolu?! 25. kapitola: